Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 574/2015Usnesení NS ze dne 03.06.2015

HeslaNeposkytnutí pomoci
Pokus trestného činu
Usmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.574.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 151 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 574/2015-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 6. 2015 o dovolání obviněného V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 5 To 419/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 53/2014 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 1 T 53/2014, byl obviněný V. L. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst.1 tr. zákoníku, § 151 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na devět roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jihlavě v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 7. 2013 kolem 20:40 hodin v katastru obce V. S., okr. J., na silnici č. .... ve směru od J. na V. M. jako řidič nákladního automobilu zn. DAF registrační značky .... při předjíždění cyklisty J. Š., který měl v krvi 0,67 g/kg alkoholu, na nepřehledném místě před horizontem nezachoval bezpečný boční odstup od předjížděného cyklisty, v důsledku čehož ho srazil při pravém okraji vozovky zezadu pravým zpětným zrcátkem a pravou stranou automobilu na zem, způsobil mu zranění, v důsledku kterých poškozený na místě ihned zemřel, a poté obviněný z místa nehody ujel, aniž poškozenému poskytl jakoukoli pomoc. Podle výroku o vině obviněný porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům, poškozený K. Š., nar. ...., proti jeho se týkajícímu výroku o náhradě škody a poškozený K. Š., nar. ...., proti tomu, že o jeho nároku na náhradu škody nebylo rozhodnuto, Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 5 To 419/2014. Z podnětu odvolání poškozeného K. Š., nar. ..., byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě podle § 259 odst. 2, 4 tr. ř. doplněn tak, že o nároku tohoto poškozeného bylo rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněného a odvolání poškozeného K. Š., nar. ..., byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu, zejména proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině oběma trestnými činy. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obviněný namítl, že z výroku o vině ani z odůvodnění žádného z obou rozsudků není patrno, jakými konkrétními okolnostmi byl naplněn zákonný znak „porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona“ ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu. Zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 151 tr. zákoníku. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, uvedl, že k žádnému střetu jeho vozidla s cyklistou nedošlo, resp. že žádný střet s cyklistou nezaznamenal, a poukázal na to, že soudy vyvodily svá zjištění jen z nepřímých důkazů, které označil za nedostatečné. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se zakládá na námitkách, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že se nejedná o nějaké „další odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „nebo jiném … hmotně právním posouzení“). Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i o změnu skutkových zjištění soudů a o nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám předkládá. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, míněno jiné než právní posouzení skutku, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.

Uvedeným zásadám odpovídá dovolání obviněného v části založené na námitkách ohledně podmínek aplikace ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto námitky však jsou evidentně bez opodstatnění.

Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Navíc se čin posoudí podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, spáchá-li jej pachatel proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že posouzení skutku i podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku se v posuzované věci opíralo o porušení důležité povinnosti vyplývající z funkce obviněného jako řidiče a zároveň uložené obviněnému podle zákona, tj. ustanoveními § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu. V těchto ustanoveních jsou zakotveny takové povinnosti řidiče, které mají mimořádný význam pro zajištění bezpečného předjíždění a jejichž porušení zpravidla má za následek bezprostřední ohrožení zdraví a života účastníků provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 17 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu řidič nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí. Porušení tohoto ustanovení je zřejmé ze zjištění, podle kterého obviněný předjížděl cyklistu „na nepřehledném místě před horizontem“. Z fotodokumentace vyplývá, že ke sražení cyklisty došlo v místě táhlého stoupání, které na horizontu přecházelo v pravotočivou zatáčku. I když se jednalo o poměrně mírné stoupání a mírnou zatáčku, celkové uspořádání terénu neumožňovalo, aby obviněný spojil předjížděcí manévr s přejetím do levé poloviny vozovky bez rizika kolize s vozidlem, které by se případně náhle objevilo z protisměru. V přejetí do levé poloviny vozovky ostatně obviněnému bránila vodorovná dopravní značka – podélná čára souvislá podle § 18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dopravní značka V 1a – viz příloha č. 4 k citované vyhlášce). V případě, že by obviněný přejel podélnou čáru souvislou, aby mohl předjet cyklistu s dostatečným bočním odstupem, ocitl by se v levé polovině vozovky s rizikem možného střetu s protijedoucím vozidlem. Obviněný by tak ovšem primárně ohrozil sám sebe, čímž se logicky vysvětluje ten způsob předjíždění cyklisty, který obviněný zvolil, který se vyznačoval nedostatečným bočním odstupem a který odporoval citovanému ustanovení.

Podle § 17 odst. 5 písm. b) zákona o silničním provozu řidič nesmí předjíždět, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo, které hodlá předjet. Toto ustanovení vyjadřuje mimo jiné požadavek, aby se předjíždějící vozidlo vrátilo do původního směru jízdy s dostatečným podélným odstupem od předjížděného vozidla. Splnění tohoto požadavku ovlivňuje nejen délku předjížděcího manévru, ale i dobu jeho trvání. Porušení tohoto ustanovení je patrno rovněž ze zjištění, na jakém místě obviněný předjížděl. Pokud by byl obviněný i při dodržení dostatečného bočního odstupu od předjížděného cyklisty vystaven nutnosti reagovat na protijedoucí vozidlo, musela by jeho reakce spočívat ke zkrácení délky i doby předjížděcího manévru, což by nevyhnutelně vyvolávalo bezprostřední nebezpečí střetu s předjížděným cyklistou. Terénní poměry v daném místě tedy vylučovaly předjíždění také z hlediska citovaného ustanovení.

Podle § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu, že při předjíždění řidič nesmí ohrozit jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. „Nesmět ohrozit“ znamená podle § 2 písm. l) zákona o silničním provozu povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Tuto povinnost obviněný nesplnil, což je zjevné ze zjištění, že „nezachoval bezpečný boční odstup od předjížděného cyklisty“. Obviněný tím vystavil předjížděného cyklistu nebezpečí, že bude vozidlem či některou jeho částí zachycen a sražen, což se ve skutečnosti také stalo. Námitkám obviněného, že příčinou zachycení a sražení mohlo být náhlé vybočení cyklisty, zvláště když jel v táhlém stoupání a byl pod vlivem alkoholu, nelze přisvědčit. Určité vybočení z dokonale přímého směru jako důsledek usilovného šlapání při jízdě na kole při stoupání je snadno předvídatelnou okolností, která jako potencionální důvod možného střetu má být eliminována právě požadavkem na náležitý boční odstup předjíždějícího vozidla. Ovlivnění poškozeného alkoholem rozhodně nedosahovalo takového stupně, aby v něm bylo možné spatřovat příčinu nějakého náhlého a výrazného vybočení z přímého směru jeho jízdy. Jasné to je z lokalizace věcných stop, které byly nalezeny na vozovce v místě, kde byl poškozený sražen, a které jsou z podstatné části soustředěny jednoznačně při pravém okraji vozovky, zejména v prostoru samotné čáry vyznačující pravý okraj vozovky. O porušení citovaného ustanovení ostatně svědčí již samotný fakt zachycení a sražení předjížděného cyklisty jedoucího při pravém okraji vozovky.

Právní posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku odpovídá zákonu.

Pokud byl skutek posouzen jako pokus přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 151 tr. zákoníku, je to rovněž v souladu se zákonem (o pokus šlo proto, že poškozený byl ihned na místě mrtev). Z hlediska subjektivní stránky se k uvedené právní kvalifikaci vyžaduje úmyslné zavinění. Lze připustit, že jistým deficitem skutkové části výroku o vině je nedostatek výslovného údaje o tom, že obviněný z místa nehody ujel s vědomím, že srazil cyklistu. Jde však jen o určitou nedokonalost popisu skutku, a nikoli o nedostatek příslušného skutkového zjištění jako takového. Zjištění, že obviněný věděl, že srazil cyklistu, je jasně patrné z odůvodnění rozsudků obou soudů.

Výrok o vině je tedy správný a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Obviněný byl usvědčen nepřímými důkazy takové povahy, že sám o sobě by žádný z nich sice nebyl dostatečný, ale ve svém souhrnu ukazují na obviněného jako pachatele činu v míře, která vylučuje jakoukoli rozumnou pochybnost o tom, že obviněný byl pachatelem.

Kritického dne večer se vozidlo obviněného pohybovalo v úseku, kde došlo k nehodě, což obviněný ostatně doznal. Přítomnost vozidla obviněného byla zachycena průmyslovými kamerami v čase 20:23 hodin na dálnici D 1 v kilometru 117 a v čase 20:41 v obci M. (z dálnice obviněný vyjel na kilometru 119 a dále pak pokračoval po silnici č. ....). Svědek K. D. telefonicky oznámil nehodu policii ve 20:44 hodin, a to s odstupem jedné až dvou minut od okamžiku, kdy si na místě nehody všiml sraženého cyklisty. Vzhledem k vzdálenosti místa nehody od obce M., kde bylo vozidlo obviněného zaznamenáno v čase 20:41 hodin, je zřejmé, že obviněný projížděl místem nehody o několik minut dříve (podle znaleckého posudku z oboru dopravy přibližně v čase 20:35 hodin). Za tohoto stavu lze zjištění soudů, podle něhož se obviněný činu dopustil kritického dne „kolem 20:40 hodin“, považovat za přijatelné, byť samotný čas 20:40 hodin nemohl být dobou spáchání činu.

Spojitost vozidla obviněného se sražením cyklisty vyplývá ze souhrnu dílčích zjištění, která soudy logicky zhodnotily se závěrem, podle něhož obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu. Zranění cyklisty a poškození jeho kola korespondují s uspořádáním pravé strany vozidla obviněného. Věcné stopy nalezené na místě nehody (střepy a úlomky) odpovídají poškozením zjištěným na vozidle obviněného. Vozidlo obviněného bylo následně očištěno a přetřeno na místech poškozených střetem. Poloha pravých zpětných zrcátek na vozidle obviněného zaznamenaná průmyslovými kamerami před místem nehody a za místem nehody je rozdílná, což je vysvětlitelné právě nárazem zrcátek do cyklisty. Na držáku pravých zpětných zrcátek vozidla obviněného byla i po očištění nalezena krevní stopa, jejíž genetický profil umožňuje označit za původce velmi úzký okruh osob, do kterého spadá poškozený. Na místě nehody byly nalezeny části zpětných zrcátek, které typově odpovídají zpětným zrcátkům použitelným na vozidle obviněného. Na černém levém cyklo – rohu jízdního kola poškozeného byla nalezena stopa modré nátěrové hmoty, která je druhově shodná s nátěrovou hmotou na kabině vozidla obviněného. Na pachatelství obviněného tedy nepřímo ukazuje tak široký okruh okolností, že je vyloučeno, aby se jednalo o pouhou náhodu, která by reálně připouštěla i jinou verzi v otázce, kdo byl pachatelem.

Akceptovat lze i závěr soudů, podle něhož obviněný věděl, že srazil cyklistu, a s tímto vědomím z místa nehody ujel. K nehodě došlo ještě za denního světla, při střetu bylo poškozeno pravé zpětné zrcátko, které je v zorném poli řidiče, a ve fyzickém kontaktu s kolem, na kterém jel poškozený, se ocitla i pravá strana vozidla poškozeného. Za této situace není nic nepřijatelného na zjištění soudů, že sražení cyklisty obviněný vnímal a zaznamenal.

To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, podle nichž srazil cyklistu a s tímto vědomím z místa ujel, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru