Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 572/2020Usnesení NS ze dne 05.08.2020

HeslaZastavení trestního stíhání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.572.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 572/2020-508

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 8. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 1 To 4/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 12/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 69 T 12/2019, bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. P., a to pro skutek, že (zkráceně) v přesně nezjištěné době dne 5. 8. 2017 v prostorách rodinného domu č. p. XY v Polešovicích, okres Uherské Hradiště, nejprve shodil poškozenou V. L. na zem, kde se pořezala od rozházených střepů, a přesto, že poškozená křičela, že ji to bolí a ať toho nechá, znovu ji chytil, snažil se jí svléknout, čemuž se ona bránila a podařilo se jí dát mu facku a žďuchnout jej, poté jí dal ránu přímo na hrudník, v důsledku čehož ona opět spadla na zem a nemohla se nadechnout, následně ji hodil na postel, chytil jí za ruce a začal svlékat, kdy jí roztrhl nátělník a zahodil, vyhrnul jí sukni a začal jí strkat do přirození prst a dále silou a rychle různé erotické pomůcky, což jí bolelo a následně i krvácela, pokud se jí podařilo se vyškubnout a chtěla odejít, opětovně jí chytil a ve svém jednání pokračoval, a to po dobu asi 45 minut, kdy se jí podařilo se mu vysmeknout, utéct do jiné místnosti, kde se snažila najít své oblečení a další věci, a poté z domu utekla, svým jednáním poškozené způsobil hematomy na hýždích, naražení žeber a zhmoždění zevních pohlavních orgánů a dále posttraumatickou stresovou poruchu jako přímý důsledek jeho jednání, která se projevovala potížemi popsanými ve skutkové větě a trvala nejméně půl roku, čímž měl obviněný spáchat zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 1 To 4/2020, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II.

3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal dovolání v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože v řízení předcházejícímu tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Státní zástupce nejprve uvedl, že ještě před podáním obžaloby bylo usnesením státního zástupce ze dne 16. 11. 2018, sp. zn. 3 KZV 43/2018, trestní stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno, když podle státního zástupce přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu, avšak s ohledem na dříve uložený trest [za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, v trvání 10 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou] by nyní přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu, případně jeho pouze mírné navýšení. Toto rozhodnutí však bylo shledáno nejvyšším státním zástupcem nezákonným a bylo zrušeno. Poté byla podána obžaloba. Nejvyšší státní zástupce dále v dovolání podrobně rekapituloval rozhodnutí nalézacího soudu a soudu stížnostního, který se plně ztotožnil s důvody rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. S předmětnými usneseními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a Vrchního soudu v Olomouci se podle nejvyššího státního zástupce však v otázce důvodnosti zastavení trestního stíhání nelze ztotožnit. Za správný lze podle něj označit závěr soudů, že za projednávaný trestný čin znásilnění by v případě odsuzujícího rozsudku byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 69 T 16/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 6 To 21/2018, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, a byl mu mimo jiné uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento trest začal obviněný vykonávat. Státní zástupce konstatoval, že ukládání trestu za souběh trestných činů se obecně řídí zásadou absorpční (§ 43 odst. 1 tr. zákoníku). Zároveň lze vedle takového trestu uložit i jiný druh trestu, pokud je to odůvodněno některým z ostatních sbíhajících se trestných činů, což představuje prvek zásady kumulační. Vedle toho se uplatní i určité zostření spočívající v tom, že spáchání více trestných činů je hodnoceno jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. n) tr. zákoníku, která se projeví při ukládání trestu ve vztahu k jeho druhu a výměře (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku). Konkrétní výměra trestu zohledňuje podle státního zástupce i povahu a závažnost celého souhrnu sbíhající se trestné činnosti, jemuž předchází zhodnocení povahy a závažnosti každého ze sbíhajících se trestných činů. Zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř. v situaci, kdy by měl být odsuzujícím rozsudkem ukládán souhrnný trest za vícečinný souběh, se uplatní zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, popř. uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již uložený. Nejvyšší státní zástupce se dále podrobně teoreticky zabýval podmínkami postupu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Uvedl, že o tom, zda lze upustit od uložení souhrnného trestu a jestli je možné považovat dříve uložený trest za dostatečný, rozhoduje soud podle stavu, který zde existuje v době, kdy má ukládat souhrnný trest. Upuštění od uložení souhrnného trestu přichází v úvahu zejména tehdy, považuje-li soud trest uložený dřívějším rozsudkem za zcela přiměřený též v relaci k povaze a závažnosti celé sbíhající se trestné činnosti nebo má-li za to, že souhrnný trest by mohl být dokonce mírnější než dříve uložený trest. Důvody rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nelze založit toliko na srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů. Je vždy nezbytné porovnávat trest, který již byl nebo by měl být za jiný trestný čin uložen, ve vztahu k trestu, který lze podle stejných hledisek očekávat. Musí být přihlíženo k povaze a závažnosti posuzovaného jednání a poměrům pachatele a jeho dosavadnímu způsobu života (§ 37 odst. 1, § 39 tr. zákoníku) a zejména pak k účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř., jehož smyslem je působit na předcházení a zamezování trestné činnosti. Podle nejvyššího státního zástupce se soudy v projednávané věci nespokojily s prostým porovnáním trestních sazeb za jednotlivé zločiny spáchané ve vícečinném souběhu, ale ve svých úvahách se zabývaly i tím, jaký trest by podle jejich mínění mohl obviněného postihnout, hodnotily také osobu obviněného, jeho dosavadní chování, postoj poškozené, případně společenskou škodlivost jednání obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce si však soudy nepočínaly důsledně, když v rámci svých úvah neobsáhly všechny podstatné okolnosti. Závěr soudů o zastavení trestního stíhání pro bezvýznamnost hrozícího trestu proto nejvyšší státní zástupce považuje za nesprávný.

4. Zdůraznil, že souběžná trestná činnost obviněného je různorodého charakteru, resp. zasažené druhové objekty jsou různé, což podle něj míru konkrétní povahy a závažnosti veškeré trestné činnosti obviněného zvyšuje. Významná je podle něj také okolnost, že v souběhu jsou dva zvlášť závažné zločiny, jejichž trestní sazby se z valné části překrývají a horní hranice obou je představována výměrou trestu 12 let. Podle nejvyššího státního zástupce lze přisvědčit soudům, že ukládání trestu odnětí svobody při horní hranici trestní sazby přichází v úvahu zpravidla u recidivistů (což obviněný není), případně v situaci, kdy jsou dány jiné okolnosti podstatně zvyšující společenskou škodlivost konkrétního trestného činu do té míry, že odůvodňují uložení trestu při horní hranici i pachateli, který recidivistou není. V tomto státní zástupce připomíná, že obviněnému byl v původní trestní věci uložen za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku trest v polovině zákonné trestní sazby, tedy na 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle názoru státního zástupce není namístě jeho jednání bagatelizovat. V nyní projednávané věci (zvlášť závažný zločin znásilnění) by soudy nemohly ignorovat významnou přitěžující okolnost, a to spáchání více trestných činů (a to zvlášť závažných zločinů), či potřebu hodnocení intenzity konkrétní újmy, která byla poškozené způsobena (ta dosud s ohledem na skutečnost, že dokazování neproběhlo, hodnocena nebyla). Podle státního zástupce by soud nemohl přehlížet fakt, že obviněný se měl nyní projednávaného trestného činu dopustit v době, kdy již byl obžalován za spáchání souběžného zvlášť závažného zločinu, tedy podle státního zástupce v době, kdy byl postaven před soud a kdy probíhala hlavní líčení, poškozenou znásilnil. Úvahy vedoucí k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 tr. ř. se podle státního zástupce nejeví správnými ani z hlediska účelu trestního řízení vyjádřeného v § 1 odst. 1 tr. ř., který spočívá mj. v tom, že toto řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti. Soudy nemohou rezignovat na svou povinnost trestné činy náležitě zjistit, pachatele spravedlivě potrestat, a působit také tímto řízením na výchovu občanů v duchu důsledného dodržování zákonů. Podle nejvyššího státního zástupce na základě shora uvedeného by naopak bylo možné očekávat, že soud by na základě aktuálně zjištěného skutkového stavu mohl uložit souhrnný trest blížící se horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody.

5. Nad rámec uvedeného nejvyšší státní zástupce doplnil, že ačkoli se může jevit způsob života poškozené jako neuspořádaný, přičemž tato se s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy nepřipojila a spolupráce s ní v průběhu trestního řízení byla problematická, nelze zpochybnit, že podle závěru znaleckých posudků došlo jednáním obviněného k razantnímu zásahu do jejího života nejen v sexuální oblasti, ale v konečném důsledku i v dalších sférách jejího obvyklého života (negativní projevy posttraumatické stresové poruchy, jimiž poškozená trpěla půl roku po jednání obviněného). Požadovat finanční náhradu za škodu či nemajetkovou újmu je právem a nikoli povinností poškozené osoby. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že jistou formou satisfakce této osobě může být i rozhodnutí soudu, kterým je vyslovena vina. Tato forma satisfakce však byla poškozené aktuálním postupem soudů odepřena. Podle nejvyššího státního zástupce s ohledem na všechny okolnosti případu nebyly splněny zákonné podmínky k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.

6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 1 To 4/2020, jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 69 T 12/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

III.

8. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř.

9. Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil ho nejvyšší státní zástupce v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí stížnostního soudu bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné i v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů podle § 172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich nebyl dán (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 15/2005, pod č. T 793).

11. S ohledem na výše uvedená výkladová východiska je zřejmé, že námitky nejvyššího státního zástupce vůči zastavení trestního stíhání obviněného J. P. v projednávané trestní věci jsou z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud jim však nepřiznal takové opodstatnění, aby bylo nezbytné napadené (resp. napadená) rozhodnutí rušit.

12. Předně je vhodné připomenout, že zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je fakultativním rozhodnutím, které lze vydat tehdy, jestliže je trest, k němuž trestní stíhání může vést, zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne pro jiný trestný čin.

13. Alternativa ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vázaná na trest. Zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je tedy podmíněno výsledkem postupu, při kterém se posoudí postavení obviněného vyplývající z toho, jakému trestu uloženému pro jiný trestný čin se má podrobit (nebo ho již vykonává), a zároveň se zváží, zda a nakolik by se toto postavení změnilo v případě, že stávající trestní stíhání vyústí v uložení trestu za projednávaný trestný čin (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1241/2017).

14. Při aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vždy nutno primárně vycházet z úvahy, zda uložený nebo očekávaný trest za jiný skutek (trestný čin) bude u obviněného postačovat k dosažení účelu trestu. Nejvyššímu státnímu zástupci lze v obecné rovině přisvědčit, že k takovému závěru zásadně nepostačuje pouhé srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost by mělo vycházet z komplexního zvážení všech specifických okolností projednávaného případu, které je následně nutno hodnotit především ve světle zásad pro ukládání trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku a § 39 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001). Důsledně je třeba zvážit také to, zda trest dříve uložený, popřípadě očekávaný, dostatečně zabezpečí výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život. Tam, kde přichází v úvahu uložení souhrnného trestu odnětí svobody pro sbíhající se trestnou činnost, jak je tomu i v nyní posuzované trestní věci, se ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. uplatní zejména tehdy, jestliže lze důvodně očekávat buď upuštění od uložení souhrnného trestu obviněnému (§ 44 tr. zákoníku) nebo jeho uložení ve výměře jen nepatrně či nepodstatně převyšující trest již uložený (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005).

15. V rámci posuzování naplnění podmínek pro využití zákonné výjimky z povinnosti orgánů činných v trestním řízení konat trestní řízení proti pachatelům všech trestných činů, o nichž se dozví, je důležité zkoumat konkrétní okolnosti v konkrétní trestní věci, v níž soud uvažuje o aplikaci této zákonné výjimky. Aplikace ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. závisí na vyřešení předběžné otázky spočívající v tom, zda trest již uložený nebo očekávaný za jiný skutek v jiné věci bude dostatečný k naplnění účelu trestních sankcí ve smyslu obecných zásad zakotvených v ustanoveních §§ 36 až 38 tr. zákoníku založených na jednotě generální a individuální prevence, jež v sobě zahrnuje jednak postih samotného pachatele ale i ochranu společnosti před pácháním trestné činnosti, jakož i poskytnutí určitého zadostiučinění osobám poškozeným při respektování zásady subsidiarity trestní represe výslovně upravené v § 38 odst. 2 tr. zákoníku.

16. Výše uvedená teoretická a judikatorní východiska krajský i vrchní soud v projednávané trestní věci plně respektovaly, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Z dovolání nejvyššího státního zástupce je ostatně patrný jeho souhlas s tím, že se soudy v projednávané věci nespokojily s prostým porovnáním trestních sazeb za jednotlivé zločiny spáchané ve vícečinném souběhu, ale ve svých úvahách se zabývaly i tím, jaký trest by podle jejich mínění mohl obviněného postihnout, hodnotily také osobu obviněného, jeho dosavadní chování, postoj poškozené, případně společenskou škodlivost jednání obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce si však soudy nepočínaly důsledně v rámci svých úvah o možnosti aplikace této zákonné výjimky.

17. Z výše citovaných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že jejich úvahy vedoucí k ukončení trestního stíhání obviněného pro žalovaný skutek, v němž obžaloba spatřuje zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jsou založené na shodné představě obou soudů o druhu, resp. výměře trestu, který by byl obviněnému ukládán v projednávané věci. Než soudy shledaly podmínky pro zastavení trestního stíhání, zabývaly se dostatečně skutkovými okolnostmi jednání, které je obviněnému nyní kladeno za vinu. Jednání obviněného popsané v obžalobě rozhodně nebagatelizují. Hodnotily skutečnosti vyplývající z trestního spisu (osobu obviněného i osobu poškozené, vyjádření dvou drogově závislých osob a okolnosti případu), přitom při vědomí závažnosti jednání obviněného, který byl obžalován ze spáchání skutku kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, nevyloučily možnost uložení trestu odpovídající zákonné trestní sazbě tj. v rozpětí od 5 do 12 let, resp. s ohledem na ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí 8 až 12 let odnětí svobody. V souvislosti s posouzením všech okolností případu vyřešily předběžnou otázku týkající se výše trestu, který by bylo možno reálně očekávat za jednání obviněného popsané v obžalobě. Při zvážení všech hledisek se pak oba soudy shodly v tom, že nově uložený souhrnný trest zásadně neovlivní dříve uložený trest odnětí svobody [ve výměře 10 let za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku].

18. Nikde ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů nebagatelizovaly v obžalobě uvedené jednání obviněného a je zřejmé, že v případě prokázání jednání jde obecně o trestnou činnost závažnou, zasahující do lidské důstojnosti a zdraví jednotlivce. Neuvedly, že by orgány činné v trestním řízení měly rezignovat na svou povinnost trestné činy náležitě zjistit a pachatele spravedlivě potrestat. Své rozhodnutí především odůvodnily souborem úvah, v jejichž rámci vyjádřily svůj náhled na osobu obviněného a osobu poškozené, na průběh dosavadního trestního řízení. Nutno zdůraznit, že soudy vyloučily možnost uložit souhrnný trest na horní hranici trestní sazby. Zohlednily délku uloženého trestu odnětí svobody za předchozí trestnou činnost, kdy obviněný dne 9. 4. 2019 nastoupil výkon citelného desetiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody (pozn. předpokládaný konec věznění dne 1. 7. 2028). Teprve v návaznosti na tom dospěly soudy k závěru, že účel trestu bude naplněn již uložením vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody za předchozí trestnou činnost a je v daném případě možná aplikace zákonné výjimky ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Trestní postih za předchozí trestnou činnost již v sobě zahrnuje jednak postih samotného pachatele ale i ochranu společnosti před pácháním trestné činnosti.

19. Nejvyšší soud tedy v rozhodnutích soudů neshledal takové vady, jež by bylo nutno odstranit cestou dovolání.

20. Současně nebylo v daných souvislostech možné zcela pominout ani zásadu ekonomie řízení. V této věci by se po zrušení napadených usnesení nižších soudů muselo konat kompletní řízení před soudem, a to s poškozenou, s kterou i podle nejvyššího státního zástupce byla v přípravném řízení problematická spolupráce. K jednání obviněného mělo přitom dojít již v srpnu 2017, účastníky měly být dvě osoby (v té době) pod vlivem alkoholu resp. pervitinu, jejichž výpovědi (jak vyplývá z obsahu trestního spisu) se vzájemně zásadně lišily. Ačkoli by výsledkem takového řízení mohlo být vyslovení viny obviněného, v úvahu by podle soudů přicházelo upuštění od uložení souhrnného trestu, případně maximálně navýšení existující vysoké výměry trestu odnětí svobody o několik málo měsíců, čímž soudy jasně vyjádřily svůj náhled na věc. Jejich rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., které by v případě obdobných takto závažných trestných činů obecně nepřicházelo v úvahu, lze podle Nejvyššího soudu výjimečně v této specifické situaci ve věci akceptovat. Proto z důvodů naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nepokládá ze všech výše uvedených důvodů za nezbytné ani účelné, aby v tomto konkrétním případě bylo cestou mimořádného opravného prostředku řízení znovu otevřeno a ve věci dále jednáno a rozhodnuto.

21. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil dovolání nejvyššího státního zástupce a rozhodl, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné.

22. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 8. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru