Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 541/2018Usnesení NS ze dne 30.05.2018

HeslaPodílnictví úmyslné
Řízení o odvolání
Úmysl nepřímý
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.541.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 214 odst. 1, 4 písm. a)) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 15 odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 264 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2773/18 ze dne 19.03.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 541/2018-64

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2018 o dovoláních, která podali obvinění F. F., R. G., a S. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 48/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. F., R. G. a S. K. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 3 T 48/2013, byli obvinění F. F., R. G. a S. K. uznáni vinnými zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a každému z nich byl podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

O odvoláních všech obviněných a státní zástupkyně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 5 To 166/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné F. F. a R. G. uznal vinnými pokusem zločinu podílnictví podle § 21 odst. 1, § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněného S. K. pomocí k pokusu zločinu podílnictví podle § 24 odst. 1 písm. c) [v rozsudku nesprávně uvedeno písm. a)], § 21 odst. 1, § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni obviněný F. F. podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku (nesprávně v rozsudku uvedeno § 215 odst. 4 tr. zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Nokia C5, obviněný R. G. podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, dále mu byl uložen peněžitý trest v rozsahu 80 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 80 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců a trest propadnutí věci – mobilního telefonu značky LG se SIM kartou a obviněný S. K. podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku (v rozsudku nesprávně uvedeno § 215 odst. 4 tr. zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Obvinění byli odsouzeni pro skutek, který podle zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že nejméně od prosince 2011 již odsouzený polský státní příslušník D. S. D. prostřednictvím obviněného R. G. nabízel ke koupi 17 502 kusů mléčného potravinového produktu v hodnotě 6 090 696 Kč, ačkoliv R. G. byl srozuměn s tím, že D. S. D. již v listopadu 2011 získal toto zboží bez dokladů o jeho legálním původu od nezjištěné osoby do své dispozice a uskladnil je v objektu své firmy v městě Z. v Polsku, tedy obviněný R. G. věděl, že náklad zboží byl D. S. D. získán za nápadně podezřelých okolností, z nichž bylo zřejmé, že jde o dodávku odcizenou předtím jinou osobou majetkovým trestným činem. Poté obviněný R. G. navázal kontakt s obviněným F. F. a jeho prostřednictvím uvedené zboží bez dokladů původu nabízel ve velkém za nápadně nižší cenu, než byla cena prodejní, na den 31. 10. 2012 na 18:55 hod. obviněný F. F. telefonicky domluvil se zájemcem jednání o odkupu produktu, v té době již v rámci úkonu předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. s policistou vystupujícím pod jménem K.; na toto jednání přijeli všichni čtyři obvinění společně, přičemž obviněný S. K. působil jako řidič, doprovod a asistent svého kamaráda obviněného F. F., na schůzce pak byl dohodnut prodej zboží v hodnotě přes 6 000 000 Kč za celkovou cenu 3 312 470 Kč. Dne 5. 11. 2012 všichni čtyři společně doprovázeli tahač s návěsem, který takto dopravili do obchodní zóny Č. u P., kde se sešli se zájemcem K., odtud pak všichni přejeli na parkoviště v ulici R. v P., kde mělo dojít k přeložení zboží do dispozice kupujícího výměnou za předání finanční částky, načež byli obvinění zadrženi policejním orgánem. Veškeré nabízené zboží bylo získáno neznámými osobami majetkovým trestným činem, k němuž došlo dne 14. 10. 2011 tak, že v rámci kamionové přepravy zboží z Německa od firmy Milupa GmbH do Francie prostřednictvím objednaného dopravce, jehož přepravu měla fakticky zajistit přepravní firma AH Trans, s.r.o., se sídlem v Bratislavě, byl náklad poškozené firmě Milupa GmbH odcizen a do místa svého určení ve Francii už nedorazil.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali všichni tři obvinění dovolání.

Obviněný F. F. opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v průběhu trestního řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz potvrzující, že věděl, že zboží pochází z trestné činnosti. Uvedl, že v celé záležitosti měl jen postavení zprostředkovatele, a namítl, že nebyl vyslechnut svědek Z. T., od kterého se dověděl o existenci zboží. Popřel, že by se podílel na organizaci a plánování celé transakce, jeho zájmem byl jen obchod, proto se uvedeného jednání nedopustil ani z nedbalosti, natož úmyslně. Domáhal se svým dovoláním toho, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl v intencích podaného dovolání.

Obviněný R. G. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zrekapituloval průběh dosavadního řízení a namítl, že činností odvolacího soudu došlo k porušení práv obviněného na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že soud druhého stupně ve svém předcházejícím rozhodnutí vyslovil jednoznačný pokyn nalézacímu soudu uznat všechny obviněné v logice již učiněných skutkových zjištění vinnými spácháním trestného činu podílnictví ve stadiu pokusu. Obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že věděl o tom, jakým způsobem bylo zboží původním jednáním neznámých osob na území Spolkové republiky Německo odcizeno. Provedené důkazy jako internetová prezentace zboží obviněným, e-mailová korespondence obviněného s německým advokátem H. M. a korespondence tohoto advokáta s producentem zboží Milupa naopak podle názoru dovolatele svědčí o tom, že pomáhal odsouzenému D. D. nakládat s legálně získaným zbožím. Namítl rovněž neprokázání objektivní stránky trestného činu, konkrétně zda předmětné zboží bylo skutečně do dispozice neznámých třetích osob získáno trestným činem. Dovoláním se domáhal tohoto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný S. K. dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pachatel trestného činu podílnictví musí mít nad věcí dispoziční moc, nebylo však prokázáno, že by některý z obviněných měl právo se zbožím nakládat. Proto se dovolatel nemohl dopustit jednání, které by bezprostředně směřovalo k usnadňování převedení věci získané trestným činem spáchaným v cizině na jinou osobu tím, že působil jako řidič a doprovod obviněného F. F. Ten totiž také nemohl být převodcem s ohledem na výše uvedené. V dalším okruhu námitek zpochybnil obviněný zjištění, že věc byla získána trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou. Dále namítl absenci subjektivní stránky trestného činu podílnictví s tím, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že zboží bylo získáno trestným činem a za jakých okolností. Pokud jde o průběh řízení, s poukazem na vybranou judikaturu zejména Ústavního soudu rozvedl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a nevypořádáním se s obhajobou obviněných. Namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Připomněl, že Městský soud v Praze vrátil věc usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 5 To 4/2017, soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, přičemž jej podle obviněného zavázal k hodnocení provedených důkazů určitým způsobem, a soud prvního stupně rozhodl v souladu nikoli se svým vnitřním přesvědčením, ale v souladu s názorem odvolacího soudu. Na základě stejných skutkových zjištění tak dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru o vině obviněných. Dovolatel rovněž zpochybnil vypovídací hodnotu a nestrannost výpovědi policisty, jenž realizoval předstíraný převod věci, zpochybnil i výpověď svědka P. V. a svědkyně P. H. Poslední okruh námitek vztáhl k výroku o trestu s tím, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, pročež obviněný považuje uložený trest s ohledem na další okolnosti za nepřiměřeně přísný. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozhodnutí navazující a sám aby ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem, eventuálně aby přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužije svého práva a k dovoláním se nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná (§ 265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolání byla ale zčásti podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a jinak jsou zjevně neopodstatněná.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá uplatněný dovolací důvod, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nevztahuje se ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování ani k jiným procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby Nejvyšším soudem v roli jakési třetí instance byla znovu přezkoumávána hodnocení důkazů a skutková zjištění. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že soudy zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Z uvedeného vyplývá, že pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky obviněných zpochybňující hodnocení některých svědeckých výpovědí a rozsah dokazování. Skutková zjištění soudů byla vystavěna na podkladě provedeného dokazování, odpovídají jeho obsahu a netvořila ani jádro sporných otázek v průběhu trestního stíhání a tím méně v řízení o dovolání. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. K žádné z těchto vad v posuzovaném případě nedošlo. S otázkami dokazování, zejména zpochybňování výpovědi svědka P. K., se soudy podrobně vypořádaly už v předchozím průběhu řízení. Mezi skutkovými zjištěními, jež postupně učinil Obvodní soud pro Prahu 6 a z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný rozpor.

Z hlediska základního práva obviněných na spravedlivé řízení uplatnili dovolatelé námitky týkající se postupu odvolacího soudu, konkrétně jeho údajného zasahování do činnosti soudu prvního stupně ohledně zjišťování skutkového stavu. K těmto námitkám se podrobně vyjádřil odvolací soud zejména na str. 9 – 10 odůvodnění napadeného rozsudku a Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním v hrubých rysech ztotožňuje, proto na něj v zájmu stručnosti odkazuje o pouze dodává, že netypický průběh řízení nebyl způsoben uplatněním nezávislého názoru soudu prvního stupně, nýbrž zjevnými vadami v jeho postupu, včetně nelogických a kusých závěrů skutkových i právních.

Postup odvolacího soudu v průběhu řízení byl nejen v souladu s ustanoveními § 258 a § 259 trestního řádu, ale nevybočoval ani z mezí spravedlivého procesu a nepříčil se ústavnímu pořádku České republiky. Situaci opakovaného nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu soudem prvního stupně, k níž došlo i v posuzovaném případě, řešil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, kde se v souladu se svou ustálenou judikaturou zabýval i možností postupu podle § 262 tr. ř., tj. odnětím věci stávajícímu soudci (senátu) nalézacího soudu a nařízení jejího projednání v jiném složení senátu. Nicméně před takovým krokem by mělo mít přednost využití jiných možností daných trestním řádem, tj. postupem bez změny zákonného soudce.

Je nepochybné, že odvolací soud například může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud, pokud sám neprovedl potřebné dokazování, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. V daném případě odvolací soud z těchto zásad nevybočil.

V průběhu tohoto řízení byla situace komplikována opakovanými zprošťujícími rozsudky nalézacího soudu, přičemž podle současné zákonné úpravy v případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obviněného vinným, je situace vzhledem ke konstrukci řízení o odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obžalovaného uznat vinným nemůže [§ 259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. Z hlediska dovoláními napadaného průběhu řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí je nutno připomenout, že v situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny podstatné důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Všechna tato obecná východiska jsou podrobným a přehledným způsobem shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a Nejvyšší soud z nich bezezbytku vycházel i v nyní posuzované věci.

Pokud jde o napadený rozsudek Městského soudu v Praze, ten navazoval na odsuzující, byť zčásti chybný a nedostatečně odůvodněný rozsudek nalézacího soudu. Městský soud zde již vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, respektive postupně stabilizovaných v průběhu trestního řízení. Tato objektivní skutková zjištění byla v zásadě jednoznačná (jak konstatoval odvolací soud například na str. 6 – 7 svého usnesení ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 5 To 4/2017, kde také skutková zjištění přehledně shrnul), zatímco spor byl o právní posouzení skutku, především v otázce úmyslu obviněných disponovat věcí získanou trestným činem. Výtky odvolacího soudu vztahující se zejména k subjektivní stránce činu přitom byly dostatečně konkrétní a z pohledu jednotlivých kasačních rozhodnutí v zásadě konstantní, byť nevyslyšené. Jestliže odvolací soud na str. 11 posledně zmíněného usnesení ze dne 7. 2. 2017 dal výslovný pokyn, jak má být zjištěný skutek právně kvalifikován, vycházel z již ustálených skutkových zjištění a ze zákonné zásady, že nalézací soud může být zavázán právním názorem odvolacího soudu (§ 264 odst. 1 tr. ř.). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou, že bylo v uvedeném směru porušeno základní právo obviněných na spravedlivé řízení.

Odmítnout je třeba i zjevně neopodstatněnou dovolací námitku obviněného S. K., že obvinění nemohli převádět na jiného předmětnou věc (zboží), protože s ní nemohli oprávněně disponovat, respektive neměli ji ve své „dispoziční moci“. S touto námitkou se rovněž soudy již dříve vypořádaly, naposled odvolací soud na str. 17 napadeného rozhodnutí. Obvinění bezesporu činili úkony směřující k převedení věci, s níž měli možnost přímo či zprostředkovaně reálně disponovat, na jiného, k čemuž oprávněni nebyli, a proto také byli trestně stíháni a odsouzeni.

Z hlediska objektivní stránky trestného činu podílnictví obvinění dále namítli, že nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění k otázce, že předmětné zboží bylo získáno trestným činem spáchaným jinou osobou. I tato námitka je pod uvedený dovolací důvod sice podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná. Jak už opakovaně zaznělo v rozhodnutích soudů nižších stupňů, tuto otázku soudy v řízení o trestném činu podílnictví řeší jako předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Z obsahu listinného materiálu poskytnutého Státním zastupitelstvím Fulda (č. l. 393 – 617) bylo prokázáno, že předmětné zboží bylo získáno úmyslným majetkovým trestným činem, jímž byl náklad kamionu odcizen při transportu od výrobce v Německu k odběrateli ve Francii. Fakt, že nebyly blíže objasněny okolnosti onoho „základního“ trestného činu ani odhaleni jeho pachatelé, nebrání naplnění znaku, že šlo o věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou, v tomto případě v cizině. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že je dostačující zjištění o odcizení zboží, míněno odcizení v širším smyslu, přičemž není rozhodné, zda naplňovalo znaky trestného činu krádeže či zpronevěry, popřípadě jiného majetkového trestného činu. Postačí rozumná jistota o tom, že zboží bylo v tomto smyslu odcizeno, ať už se do rukou podílníka dostalo přímo, anebo například prostřednictvím překupníka. Zjištěno přitom bylo v zásadě i místo a čas odcizení zboží. S ohledem na povahu a rozsah zboží a povahu činu (odcizení nákladu kamionu slovenské přepravní společnosti) lze akceptovat i závěr Městského soudu v Praze, že lze vyloučit, že by toto odcizení provedl trestně neodpovědný pachatel.

Obvinění namítali, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu – úmysl disponovat s věcí získanou trestným činem jiné osoby. V rámci této námitky, která rovněž uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá, neboť jde o otázku hmotně právního posouzení skutku, obvinění zdůrazňovali, že je třeba podrobná znalost pachatele o hlavním trestném činu. Poukazovali přitom na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu, avšak nepřiléhavě. I touto námitkou se zabýval už odvolací soud, a to nejen v napadeném rozsudku, ale i v předchozích rozhodnutích v této věci. Vyjádřil názor, že není podmínkou trestní odpovědnosti podílníka, aby měl podrobnou znalost o tom, jak hlavní trestný čin proběhl.

Nejvyšší soud se s tímto závěrem v zásadě ztotožnil. Po subjektivní stránce se zde ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl. Postačí i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku je sice třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový původní (základní) trestný čin, což však neznamená, že musí znát podrobnosti trestného činu. Podstatné je, aby podílník, popřípadě účastník na trestném činu podílnictví, si byl vědom, že předmětná věc (zde zboží) pochází pravděpodobně z konkrétního majetkového trestného činu a aby byl s touto eventualitou srozuměn. V této souvislosti lze zmínit i starší judikaturu, podle níž například není třeba, aby tomu, kdo kradené věci přechovává a ukrývá, byly známy všechny podrobnosti krádeže, tj. aby v době převzetí věci věděl, kde, kým a za jakých okolností byla krádež provedena. Důležitá je znalost podstatných okolností, z nichž vyplývá i vědomost o skutečnosti, že jde o věc získanou trestným činem. Tyto okolnosti a jejich znalost obviněnými představují sféru skutkových zjištění soudu, zatímco závěr o naplnění znaků úmyslu obviněných podle § 15 tr. zákoníku představuje otázku právního posouzení.

Není tedy sporu o tom, že trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným a že úmysl pachatele se vyžaduje ve vztahu k okolnosti, že věc byla získána trestným činem (viz rozhodnutí č. 45/2011 Sb. rozh. tr.). Platí rovněž, že k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem (viz rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). Těmito skutkovými okolnostmi, jež musí pachatel znát, však nelze rozumět veškeré okolnosti onoho hlavního (základního) trestného činu, nýbrž jen takové, které jsou postačující pro vědomost pachatele o tom, že věc byla získána trestným činem. Proto část judikatury klade důraz na to, aby v hraničních případech, například kdy výše škody je nízká, podílník znal i některé další okolnosti podstatné pro závěr, zda šlo o trestný čin (například recidiva pachatele, odcizení věci z domu nebo bytu trestným činem porušování domovní svobody, škoda dosahující hranice škody nikoli nepatrné apod.).

V posuzovaném případě však na základě objektivně zjištěných okolností nebylo možno pochybovat o tom, že obvinění znali skutečnosti jednoznačně svědčící pro závěr, že zboží bylo získáno majetkovým trestným činem (odcizením v širším smyslu) spáchaným jinou osobou. Svědčí o tom jak rozsah a cena předmětného zboží, tak i další skutečnosti, jako jsou nabízení zboží mimo oficiální distribuční síť, neexistence autentického doložení legálního původu zboží, okolnosti převážení zboží a jeho doprovázení obviněnými i schůzek zainteresovaných osob. Dokazováním vyšlo najevo, že informaci o nelegálním původu zboží bylo možné snadno zjistit z veřejných zdrojů (jak to učinila například utajená svědkyně vystupující pod jménem P. H.). S ohledem na zkušenosti a inteligenci obviněných soudy vyloučily možnost jejich nevědomé naivity. Fakt, že původ zboží byl nabíledni, potvrzuje i to, že svědek P. V. od svého zájmu o zboží upustil. Městský soud v Praze tudíž na základě zjištěných skutečností vyřešil právní otázku zavinění obviněných v souladu se zákonem. I tato námitka obviněných je zjevně neopodstatněná.

Dovolací námitky zaměřené proti výroku o trestu, které uplatnil obviněný S. K., neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Obviněný koncipoval tyto námitky jako nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil okolnosti určující povahu a závažnost činu a že neuplatnil ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Napadal tedy výrok o trestu námitkami, které se týkaly přiměřenosti uloženého trestu. Takové námitky ale nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Samotný výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a bylo to i vyloučeno tím, že trest odnětí svobody na tři léta s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu jeden rok je přípustným druhem trestu, který byl uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od tří let do osmi let v § 214 odst. 4 tr. zákoníku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný R. G. uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě uvedené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod však nelze uplatnit v případě, že bylo napadeným rozsudkem nově rozhodnuto po zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a nedošlo tedy ani zčásti k zamítnutí odvolání. Navíc jestliže je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání všech tří obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 27. 6. 2017) konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 20. 4. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru