Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 538/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

HeslaVražda
Zabití
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.538.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 141 odst. 1 tr. zákoníku

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2372/15 ze dne 13.10.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 538/2015-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 5. 2015 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 To 76/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 4/2014 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 18 T 4/2014, byl obviněný M. V. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v podstatě v tom, že obviněný dne 30. 11. 2013 kolem 10,00 hodin v B., L. ..., okr. T., po předchozí slovní rozepři mezi jeho družkou M. F. a jeho matkou J. V. kuchyňským nožem s délkou čepele 17,9 cm jedenkrát bodl silou střední intenzity svou družku M. F. do oblasti břicha a tím jí způsobil zranění, na jehož následky spočívající v zakrvácení dutiny hrudní a osrdečníkové poškozená i přes včasný lékařský zásah zemřela.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 8 To 76/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek byl chybně posouzen jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a že správně měl být kvalifikován jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že všechny privilegující okolnosti, jimiž se zločin zabití odlišuje od zločinu vraždy, u něho byly dány. Pro případ, že by žádná z privilegujících okolností sama o sobě nepostačovala k aplikaci ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku, vyjádřil názor, že ve svém souhrnu tyto okolnosti snižují závažnost činu natolik, že skutek měl být posouzen jen jako zabití, zvláště když jednal v nepřímém úmyslu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Citované ustanovení stanoví na tento zločin trest odnětí svobody na deset let až osmnáct let.

Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Citované ustanovení stanoví na tento zločin trest odnětí svobody na tři léta až deset let.

Zločin zabití je mírněji trestným činem a představuje tzv. privilegovanou skutkovou podstatu oproti zločinu vraždy. Ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje alternativně dvě kategorie privilegujících okolností, a to jednak silné rozrušení pachatele, jednak předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného.

Silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku je mimořádným psychickým stavem pachatele, který se ocitl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity, takže schopnost takového pachatele rozumně zhodnotit situaci a adekvátně reagovat je nejen značně zeslabena, ale zároveň nahrazena vystupňovanou emotivní reakcí na daný podnět. Zdrojem silného rozrušení musí být omluvitelné hnutí mysli. Zákon příkladmo uvádí strach, úlek a zmatek jako konkrétní formy omluvitelného hnutí mysli. Ze zákonné dikce „nebo jiné omluvitelné hnutí mysli“ vyplývá, že strach, úlek i zmatek jsou privilegujícími okolnosti pouze za předpokladu, že mají povahu omluvitelného hnutí mysli.

Předchozí jednání poškozeného je privilegující okolností podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku za podmínky, že je zavrženíhodné, aniž by muselo vyvolat u pachatele stav silného rozrušení. Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného tu je zvláštním (privilegujícím) motivem činu, a nikoli okolností charakterizující psychický stav pachatele jako stav v nějakém ohledu mimořádný.

Mají-li se relevantně uplatnit obě kategorie privilegujících okolností současně, tj. má-li být důvodem právního posouzení skutku podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku rozrušení pachatele a zároveň i předchozí jednání poškozeného, musí každá z těchto okolností sama o sobě splňovat podmínky uvedené v citovaném ustanovení, takže rozrušení pachatele musí být „silné“ a předchozí jednání poškozeného musí být „zavrženíhodné“. Jestliže rozrušení pachatele není silné a předchozí jednání poškozeného není zavrženíhodné, pak je vyloučeno, aby naplnění zákonných znaků trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku bylo dovozováno ze souhrnu uvedených okolností. Každá z obou uvedených okolností je kvalitativně jiná, neboť rozrušení pachatele charakterizuje jeho duševní stav, zatímco předchozí jednání poškozeného určuje motiv činu. Intenzita, s níž je dána každá z obou uvedených okolností, se měří a vyjadřuje podle zcela jiných hledisek. V jejich vzájemném vztahu není žádný společný prvek, který by byl způsobilým podkladem k tomu, aby kvantitativně vyjádřil souhrn obou okolností jako nějaký součet intenzity, s níž je každá z nich dána sama o sobě. Forma zavinění, se kterým byl čin spáchán, tu nemá žádný význam. To znamená, že uvedené platí i v případě, kdy pachatel usmrtil jiného v nepřímém úmyslu.

Naproti tomu při posuzování otázky, zda pachatel jednal ve stavu silného rozrušení, není vyloučeno vyvozovat tento stav ze souhrnu více dílčích vlivů, jejichž společným znakem je omluvitelné hnutí mysli. To znamená, že působí-li na jednání pachatele zároveň strach, úlek a zmatek, případně i jiné omluvitelné hnutí mysli, a není-li žádná z těchto okolností dána sama o sobě v míře odpovídající zákonnému znaku „silné“ rozrušení, pak nelze vyloučit, že tento znak bude naplněn až souhrnem více dílčích forem omluvitelného hnutí mysli. Souhrn je tu totiž tvořen dílčími činiteli, jejichž společným kvalitativním rysem je hnutí mysli. Proto lze připustit, že výsledná míra jejich vlivu může být souhrnem míry vlivu každého z nich.

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, vychází z toho závěr, že skutek nelze posoudit jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě pro nedostatek některé z privilegujících okolností.

Pokud obviněný jednal ve stavu silného rozrušení, šlo v podstatě jen o nezvládnutý afekt vyvolaný skutečnostmi, které lze pokládat nanejvýš za běžné polehčující okolnosti, nikoli však za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzovaný čin byl vyvrcholením dlouhodobých neshod mezi obviněným a jeho družkou ohledně jejich soužití, způsobu vedení domácnosti, výchovy společných dětí apod. Svou povahou se jednalo o běžné rozpory v partnerském vztahu, který poškozená ostatně zamýšlela ukončit, což obviněnému dala již dříve najevo. Lze připustit, že vztah obviněného k poškozené obecně byl ovlivněn i jeho žárlivostí, která měla reálný důvod v tom, že poškozená navázala bližší vztah s jiným mužem. Nicméně v rozhodnou dobu, která bezprostředně předcházela spáchání činu, se neshody mezi obviněným a poškozenou demonstrovaly jejich rozporem v otázce, jak kritického dne zorganizovat využití volného času dětem, a nikoli řešením otázky dalšího trvání samotného partnerského vztahu. Konfliktní situaci vyhrotil příchod matky obviněného, která měla k poškozené velmi kritický vztah a která po svém příchodu zahrnula poškozenou různými slovními výtkami, což přerostlo v hádku, při níž matka obviněného pronesla na adresu poškozené vulgární urážku a poškozená na to reagovala tím, že matce obviněného dala facku. Teprve v tomto stádiu se do konfliktu obou žen vložil obviněný tím, že nožem zasadil poškozené smrtelnou ránu. Z hlediska časové posloupnosti dílčích událostí, z nichž se celý incident skládal, je významné, že obviněný žádným násilným způsobem nereagoval na průběh svého konfliktu s poškozenou, který se odehrával jen ve slovní rovině, a že k násilnému útoku proti poškozené přikročil teprve v reakci na to, že poškozená fyzicky napadla jeho matku. V této spojitosti vystupuje do popředí význam zjištění, že obviněný byl na svou matku velmi silně vázán, že byl pod jejím značným vlivem a že trvalý vliv matky na jeho život i v dospělém věku byl projevem nezralosti osoby obviněného. Vztah obviněného k poškozené byl méně intenzivní, což se – jak ukázaly výsledky psychologického vyšetření – projevilo např. tím, že v ní spíše než životní partnerku viděl jen matku svých dětí a že projevy jeho lítosti po činu nesměřovaly k jejímu osudu, ale k osudu dětí a rodiny jako celku. Posuzovaným činem obviněný zasáhl do akutně probíhajícího sporu matky s družkou tak, že se postavil na stranu matky, ačkoli i z jeho subjektivního hlediska byla jasně seznatelná značná iniciativa matky při vzniku, průběhu a vystupňování konfliktu. Vzhledem k tomu je vyloučeno považovat silné rozrušení obviněného za stav, který by vyplýval z omluvitelného hnutí mysli. Pokud byl obviněný při činu ovlivněn také okolnostmi vyplývajícími z dlouhodobě neurovnaného partnerského vztahu s poškozenou, pak rozhodně nešlo o nějaký mimořádně silný, náhlý či neočekávaný podnět vzešlý z konfliktu s poškozenou. V tomto ohledu Vrchní soud v Praze výstižně poukázal na to, že situace mezi obviněným a jeho matkou na straně jedné a poškozenou na straně druhé byla napjatá delší dobu, že hádky mezi nimi nebyly nijak výjimečné a že nemohly vyvolat v mysli obviněného takový strach, úlek či zmatek, aby tím bylo možné alespoň částečně ospravedlnit usmrcení poškozené.

Jestliže čin byl motivován předchozím jednáním poškozené vůči matce obviněného, pak je nutné konstatovat, že předchozí jednání poškozené evidentně nemělo povahu privilegující okolnosti ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo „zavrženíhodné“. Má-li být nějaké jednání považováno za zavrženíhodné, musí se výrazně příčit obecně uznávaným morálním pravidlům, tj. musí se vyznačovat např. celkovou morální zvrhlostí, bezcitností, bezohledností, sobectvím, sebeprosazováním na úkor jiných, neúctou k osobám či společnosti jako celku apod. Pokud v posuzovaném případě poškozená dala matce obviněného facku, lze to považovat za jednání, které bylo nevhodné, neuctivé, nezdvořilé či nepřiměřené podnětu, na který poškozená reagovala. Rozhodně však jednání poškozené nebylo v tak příkrém rozporu s morálními pravidly, aby ho bylo možné označit za zavrženíhodné. Nelze pominout, že poškozená byla ve vlastním bytě vystavena v rámci probíhající hádky vulgární urážce ze strany matky obviněného a že sotva bylo možné po poškozené chtít, aby něco takového snášela. Reakce poškozené je tak i přes zřejmou neadekvátnost určitým způsobem omluvitelná, zvláště když nešlo o nějaký zcela bezdůvodný, jednostranný a svévolný útok na osobu matky obviněného.

Soudy v souladu se zákonem posoudily skutek jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a neaplikovaly ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku o zločinu zabití.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ani napadené usnesení Vrchního soudu v Praze nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru