Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 537/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

HeslaUsmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.537.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 537/2020

2

7

7 Tdo 537/2020-581

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2020 o dovolání obviněné M. A., nar. XY, okr. Praha-západ, praktické lékařky, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 9 To 323/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 104/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 8. 2019, č. j. 2 T 104/2016-484, byla obviněná M. A. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených.

2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 9 To 323/2019-521, rozhodl z podnětu odvolání poškozených J. S. a P. S. (nar. XY) tak, že po zrušení výroku o náhradě škody ohledně těchto poškozených uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné povinnost zaplatit každému z těchto poškozených náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Odvolání obviněné a poškozených A. H., I. Č., Z. S. a P. S. (nar. XY) proti citovanému rozsudku okresního soudu podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se obviněná dopustila jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, které spočívalo v tom, že po zaregistrování novorozence AAAAA (pseudonym) (nar. XY) dne 23. 2. 2016 do své ordinace Praktického lékaře pro děti a dorost v XY, kdy převzala tohoto nezletilého do své péče, ačkoliv nezletilý dlouhodobě neprospíval, trpěl opakovaným zvracením, odmítáním stravy, průjmovitou vodnatou stolicí a následnou postupnou apatií, ubýváním hmotnosti a celkovým neprospíváním, jako ošetřující lékařka na tento postupně zhoršující se zdravotní stav nezletilého nezareagovala, přes uvedené zdravotní problémy a zejména úbytek váhy bez určení příčiny neprovedla laboratorní vyšetření, nezajistila paraklinické vyšetření, stav nezletilého nekonzultovala s lůžkovým zdravotnickým zařízením, ani dítě s matkou neodeslala do spádové nemocnice k vyšetření a hospitalizaci, čímž nezabránila kritickému rozvoji zdravotních problémů nezletilého, které vedly k rozvoji závažné sepse organizmu a následně dne 22. 3. 2016 k úmrtí dítěte.

II

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím advokáta JUDr. T. Sokola v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla pouze, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem a ani právní posouzení skutku není adekvátní. Zejména, že nebylo provedenými důkazy prokázáno její pochybení při poskytování zdravotní péče poškozenému a odvolací soud, přes její podrobné odůvodnění odvolání, vytýkané vady neodstranil a zamítl její opravný prostředek. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Karlových Varech byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Uvedla rovněž, že dovolání bude podrobněji doplněno.

5. Následně obviněná, již prostřednictvím advokátky Mgr. K. Polcarové, podáním ze dne 10. 3. 2020, které bylo Okresnímu soudu v Karlových Varech doručeno dne 13. 3. 2020, podrobně odůvodnila původní stručné dovolání podané prostřednictvím advokáta JUDr. T. Sokola, které bylo podáno v zákonné lhůtě dne 13. 2. 2020. K obsahu tohoto doplnění dovolání ale Nejvyšší soud nepřihlížel, protože bylo učiněno až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, která skončila již uplynutím dne 17. 2. 2020 (počátek běhu lhůty dne 17. 12. 2019), když podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Tato otázka již byla judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyřešena a Nejvyšší soud odkazuje na poslední usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, kde bylo uvedeno, že „podle § 265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud musí totiž rozhodovat za situace, kdy je již nezměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Připustit výklad, na kterém je založena posuzovaná ústavní stížnost, by v důsledku znamenalo připustit takový stav, kdy po předložení věci Nejvyššímu soudu nebo dokonce v době jeho rozhodování bude někde mimo dosah Nejvyššího soudu (např. na poště, u soudu prvního stupně, u odvolacího soudu) další podání doplňující již podané dovolání. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno obsah, rozsah či důvody dovolání měnit, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu“.

6. K obsahu řádně a včas podaného dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že obviněná namítá extrémní rozpor provedených důkazů se skutkovým stavem pouze globálně, aniž by specifikovala, v čem konkrétně jej spatřuje. S ohledem na výsledky provedeného dokazování ale státní zástupkyně uvedla, že ve věci se o tento rozpor nejedná, když dokazování bylo pro dané skutkové závěry dostatečné, zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován a soudy svá rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnily. K námitce obviněné, že nebylo provedenými důkazy prokázáno její pochybení při poskytování zdravotní péče poškozenému, státní zástupkyně uvedla, že z provedených důkazů vyplývá naprostý opak, když bylo jednoznačně prokázáno, že poškozený neprospíval v podstatě z důvodu neprůchodnosti střev v důsledku zúžení tlustého střeva, což je diagnostikovatelné v zásadě ihned po projevení prvních příznaků nemoci a i když obviněná tuto diagnózu zvažovala, neodeslala matku s novorozencem na odpovídající vyšetření, které problém mohlo jednoznačně potvrdit, a následně mohla být postižená část střeva chirurgicky odstraněna. Ve věci byl prokázán i předvídatelný příčinný průběh, neboť obviněná, jako lékař pediatr s letitou praxí, byť uvedenou diagnózu znala a věděla, jak se manifestuje, bez přiměřených důvodů spoléhala, že novorozenec takovou chorobou netrpí, resp. jí lze diagnostikovat a léčit až později. Skutek tak spáchala ve vědomé nedbalosti, neboť povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem byly dány současně. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

7. K vyjádření státní zástupkyně k jejímu dovolání obviněná prostřednictvím advokátky Mgr. K. Polcarové využila možnost repliky, která svým obsahem zjevně vychází z obsahu doplnění dovolání, ke kterému ale nelze z výše uvedených důvodů přihlížet. Uvedla, že se zásadně neztotožňuje s tím, že by soudy náležitě odůvodnily svá rozhodnutí, protože vůbec není zřejmé, proč došlo ke zvratu v hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené J. S., která byla opakovaně měněna a zásadně se liší od všech ostatních důkazů, anebo proč je jinak hodnocena otázka nutnosti hospitalizace. Z důkazů, že nevyplývá závěr soudů o tom, že by nezletilý od narození trpěl závažnou střevní obstrukcí a důkazům neodpovídá ani závěr o neodmítnutí hospitalizace matkou dítěte. V těchto pochybeních obviněná shledává jak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, tak také porušení zásady „in dubio pro reo“. Odvolací soud, že v souvislosti s otázkou náhrady škody také vůbec nehodnotil výši spoluúčasti poškozených a nezabýval se dalšími rozhodnými skutečnostmi uvedenými v judikatuře, což považuje za libovůli. Nesouhlasí ani s argumentací státní zástupkyně ohledně příčinné souvislosti, která podle obviněné z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá, přičemž poukázala na čl. VIII doplnění dovolání týkající se závěrů znalců. Obviněná závěrem uvedla, že trvá na podaném dovolání v plném rozsahu a považuje jej za důvodné.

III

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

9. Dovolání obviněné, v části podané v souladu s trestním řádem, obsahuje v podstatě dvě obecné námitky. Předně o existenci tzv. extrémního rozporu mezi soudy provedenými důkazy a na jejich základě soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když bez bližší konkretizace namítá, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem a nepovažuje za prokázané její pochybení při poskytování zdravotní péče poškozenému. Dále obecně namítá nesprávnost právní kvalifikace soudy zjištěného skutku, kterou nepovažuje za adekvátní.

10. Jak Nejvyšší soud uvedl již v řadě svých rozhodnutí, dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

11. Z obviněnou uplatněného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněná sice formálně uplatnila tento dovolací důvod, ale jinak uplatnila zejména obecné námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.

12. Je zřejmé, že obviněná svými námitkami o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a o neprokázání jejího pochybení při poskytování zdravotní péče nezletilému poškozenému, popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Potvrzuje to také obsah její repliky k vyjádření státní zástupkyně k jejímu dovolání, kde namítá porušení zásady „in dubio pro reo“. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.

13. V replice obviněné zmíněná zásada „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného), by obsahově nenaplila zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak vyžaduje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci, přes složitost důkazní situace, a z toho vyplývajícího opakovaného zrušení původně zprošťujících rozsudků okresního soudu, po rozsáhlém doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu pochybnosti o podstatě jednání obviněné nevznikly a soudy vzaly z provedených důkazů správně za prokázané, že se obviněná dopustila jednání tak, jak je popsané ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu.

14. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a dostatečné dokazování, které bylo doplňováno zejména ve vztahu k závěrům znalců. Oba soudy se pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněné, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné okolnosti případu a důkazy hodnotily správně a logicky. Soud prvního stupně podrobně odůvodnil úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, včetně důvodů, které jej vedly ke změně jeho původního náhledu na věc. Krajský soud se pak důsledně vypořádal s námitkami obviněné uplatněnými v odvolání, kde již také namítala extrémní rozpor v hodnocení důkazů a její nesouhlas s hodnocením důkazů soudy je zjevně i důvodem jejich námitek v dovolání, a to opět o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

15. Existenci namítaného rozporu ale ani Nejvyšší soud ve věci neshledal. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněné za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou obviněné. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakované námitce obviněné o extrémním rozporu a neprokázání jejího pochybení odkazuje na vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

16. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a logicky vysvětlily.

17. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je s jistou mírou tolerance obecně formulovaná námitka obviněné, že právní kvalifikace skutku není adekvátní. Pokud k této obecné námitce totiž obviněná současně uvedla, že zejména namítá neprokázání jejího pochybení při poskytování zdravotní péče nezletilému poškozenému, její nesouhlas s právním posouzením skutku zjevně vychází z jejího nesouhlasu se skutkovými závěry soudů.

18. Dovolací soud, jak bylo již výše uvedeno, zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu se obviněná dopustila předmětného jednání tím, že po zaregistrování poškozeného novorozence dne 23. 2. 2016 do své ordinace praktického lékaře pro děti a dorost jej převzala do své péče, a ačkoliv nezletilý dlouhodobě neprospíval, trpěl opakovaným zvracením, odmítáním stravy, průjmovitou vodnatou stolicí a následnou postupnou apatií, ubýváním hmotnosti a celkovým neprospíváním, jako ošetřující lékařka na tento postupně zhoršující se zdravotní stav nezletilého nezareagovala, přes uvedené zdravotní problémy a zejména úbytek váhy bez určení příčiny neprovedla laboratorní vyšetření, nezajistila paraklinické vyšetření, stav nezletilého nekonzultovala s lůžkovým zdravotnickým zařízením, ani dítě s matkou neodeslala do spádové nemocnice k vyšetření a hospitalizaci, čímž nezabránila kritickému rozvoji zdravotních problémů nezletilého, které vedly k rozvoji závažné sepse organizmu a následně dne 22. 3. 2016 k úmrtí dítěte. S ohledem na takto zjištěný skutkový stav věci, k obecně formulované námitce obviněné o nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud rovněž obecně konstatuje, že uvedený skutek byl správně právně posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podrobněji k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto přečinu postačí odkázat na příslušnou argumentaci soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí, s kterou se Nejvyšší soud ztotožnil

19. Na základě uvedených důvodů, když jediná obecná hmotně právní námitka obviněné o nesprávném právním posouzení skutku byla Nejvyšším soudem shledána zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

20. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru