Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 530/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaSubsidiarita trestní represe
Zanedbání povinné výživy z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.530.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 530/2017-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 5. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné L. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 372/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 49/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 372/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 2 T 49/2016, byla obviněná L. H. uznána vinnou nedbalostním přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, se tohoto přečinu dopustila tím, že v době od 1. 3. 2013 do 31. 3. 2016 mimo března 2016, kdy uhradila částku 2 000 Kč, v P. ani nikde jinde neplatila řádně výživné na nezletilého syna „tulipána“*), ačkoli jí tato povinnost plyne ze zákona o rodině a občanského zákoníku, přičemž její výše byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2014, č. j. 39 P 90/2013-73, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2014, a to na částku 2 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem na účet Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, její dluh na výživném tak činí 90 500 Kč, přičemž nedbalostní zavinění je spatřováno ve skutečnosti, že se o svého syna vůbec nezajímala, ponechala ho v kojeneckém ústavu, kam byl převezen po porodu, a nezajímala se o to, jaké výživné a komu má hradit, ani kam byl syn následně umístěn, nepřebírala poštu ani nekontaktovala příslušné úřady.

K odvolání obviněné Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 372/2016, uvedený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnou zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tj. že posuzovaný skutek není trestným činem.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním v neprospěch obviněné nejvyšší státní zástupce. Dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnost závěrů odvolacího soudu, který svůj zprošťující rozsudek založil na přesvědčení o specifikách případu a potřebě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, aniž by však respektoval východiska pro použití tohoto ustanovení, vyplývající i z judikatury Nejvyššího soudu (na kterou dovolatel podrobně poukázal). Jednání obviněné nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, které by odůvodňovaly závěr, že jí spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného přečinu.

Fakt, že jí byl vzhledem k její nespolupráci a neznámému pobytu rozsudek upravující její vyživovací povinnost doručen až při jejím zadržení v prosinci 2015, na věci nic nemění, neboť vyživovací povinnost rodičů k dětem není založena rozhodnutím soudu. Odvolatel poukázal mimo jiné na výpověď obviněné, že i v době, kdy po ní pátrala policie, jí kamarád říkal, že by nějaké alimenty platit měla. O povinnosti platit výživné obviněná nepochybně věděla.

Úvahy o porovnání životní úrovně obviněné a jejího syna (v jeho současném výchovném prostředí u pěstounů) nejsou rozhodné. Poměry obviněné navíc vyplývají právě z jejího životního stylu, jímž se vlastním přičiněním dopracovala do stadia, kdy nemá stálé bydliště a nedostává se jí finančních prostředků, což souvisí s její lhostejností k dodržování základních společenských mantinelů, včetně povinnosti postarat se o narozeného potomka. Není na místě dávat společnosti signál, že právě nezodpovědným přístupem k životu se lze snadno vyvinit z jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu. Obviněná nečinila nic pro získání příjmu. Přitom kromě zneužívání návykových látek netrpí zdravotními neduhy, které by jí znemožňovaly pracovat. Sama potvrdila, že se živí příležitostnou prací, například jako barmanka, masérka apod., a lze dovozovat, že její pracovní schopnost není zásadním způsobem omezena. Potvrzeny byly i určité zbytné výdaje obviněné (kouření, péče o psa). Spíše tedy jde u ní o absenci jasného vymezení priorit související s jejím „životním stylem“. Dovolatel v této souvislosti zmínil judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele jej samy o sobě nemohou zbavit odpovědnosti za výživu jeho nezletilých dětí.

Vedle neplacení výživného se obviněná žádným způsobem nezajímala o to, v jakých poměrech se nezletilý nachází, zda ho její nezodpovědný přístup nevystaví nepříznivým následkům, ba ani netušila, kde se nezletilý nachází. Její jednání je zaviněné přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z této formy zavinění vycházelo i rozhodnutí soudu prvního stupně a právě přistoupením k uvedené právní kvalifikaci se nalézací soud se specifickými okolnostmi případu dostatečně vypořádal.

Konečně je třeba podle dovolatele odmítnout kalkul odvolacího soudu o možném navrácení finančních prostředků do státní pokladny nezletilým v budoucnu například formou daní. Ze strany soudu jde o pouhou domněnku, která vybočuje z úvah pro předmětný případ rozhodných. Nelze se ztotožnit ani s úvahami odvolacího soudu ohledně možnosti osvojení nezletilého a o tom, že právě neosvojení bylo příčinou trestního stíhání obviněné. Taková argumentace zjevně opominula, že to byla právě obviněná, která celou situaci zapříčinila, a nikoli pěstouni.

Napadený rozsudek Městského soudu v Praze je tedy podle dovolatele zatížen vadou v podobě nesprávného právního posouzení skutku, v důsledku čehož odvolací soud nesprávně dovodil, že jednání obviněné nelze posoudit jako trestný čin. Nejvyšší státní zástupce proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil včetně na něho navazujících rozhodnutí a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná se k dovolání nejvyššího státního zástupce, které jí bylo doručeno dne 11. 4. 2017 (č. l. 307), do dne konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolatel uplatnil odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétní uplatněné námitky uvedenému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídají. Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, jímž obviněný nebyl uznán vinným z důvodu, že skutek, tak jak ho zjistil soud, není trestným činem, pak uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutek zjištěný soudem vykazuje znaky trestného činu.

Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. S dovolacími námitkami nejvyššího státního zástupce se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil.

Trestného činu (přečinu) zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku v jeho nedbalostní formě se dopustí ten, kdo z nedbalosti neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

Vyživovací povinnost obviněné vůči nezletilému „tulipánovi“*) pro stíhané období vyplývá jednak ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, účinného do 31. 12. 2013, jednak ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014. Podle § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Podle § 96 odst. 1 téhož zákona soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. V novém občanském zákoníku je také institut výživného upraven celkově o poznání složitěji, nicméně pro účely tohoto řízení je podstatné, že podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit, a podle § 913 odst. 1 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

Existence vyživovací povinnosti obviněné k nezletilému synovi „tulipánovi“*) v předmětném období je nesporná, stejně jako fakt, že v tomto období na výživné (s uvedenou výjimkou v samotném závěru posuzovaného období) nic nehradila, a dále že o syna neprojevovala žádný zájem, ponechala ho v kojeneckém ústavu, kam byl převezen po porodu, a nezajímala se o to, jaké výživné a komu má hradit, ani kam byl syn následně umístěn, nepřebírala poštu ani nekontaktovala příslušné úřady.

Otázku výše vyživovací povinnosti řeší soud v trestním řízení samostatně jako předběžnou otázku, neboť jde o otázku viny (§ 9 odst. 1 tr. ř.). Existuje-li k tomu již rozhodnutí soudu občanskoprávním řízení, je povinen se s ním vypořádat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010). V daném případě dospěl nalézací soud (bez bližšího odůvodnění) k témuž závěru o výši vyživovací povinnosti jako soud v občanskoprávním řízení (ve zmíněném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 39 P 90/2013).

Odvolací soud sice tento závěr nalézacího soudu obecně zpochybnil, nicméně k této otázce nezaujal jednoznačné stanovisko. Ačkoli doplnil dokazování opatrovnickým spisem, jehož obsahem se zabýval, nedospěl k žádnému konkrétnějšímu závěru o majetkových poměrech obviněné, o příjmech, kterých mohla reálně dosahovat, ať už v podobě sociálních dávek, podpoře v nezaměstnanosti, nebo příležitostnými pracemi. Pouze uvedl, že obviněná byla dlouhodobě těžce závislá na drogách, žije i bydlí velmi skromně, například u momentálního partnera nebo u kamarádky, stálou práci nemá, je pouze schopna vydělat si občasnou nárazovou prací (typu barmanky, masérky apod.) drobné částky, což právě tak stačí na zajištění základních životních potřeb a na zaopatření jejího psa, poměry obviněné jsou tedy mimořádně nepříznivé a je nanejvýš pravděpodobné, že je „dosavadním způsobem života a poměry, jež z toho vyplývají – byť podle všeho i svou vlastní vinou, kterýžto široký obecný pojem však nelze zaměňovat s pojmem trestněprávní viny – dosti těžce poznamenána, zatížena i v sociální oblasti i ve směru reálné možnosti získat stabilní a solidní zaměstnání“. V konkrétních závěrech odvolacímu soudu bránila absence věcnějších úvah, například o možnostech obviněné dosahovat příjmů a jakých. V přípravném řízení obviněná nejprve dne 23. 12. 2015 vypověděla, že když pracovala za barem, jako tanečnice, popřípadě jako masérka, vydělala si třeba i 1 000 Kč za noc (č. l. 28). Později dne 14. 4. 2016 uvedla, že si takto vydělala 1 000 Kč měsíčně. Těmito a dalšími konkrétními skutečnostmi se odvolací soud nezabýval, byť se rozhodl učinit na podkladě doplněného dokazování vlastní skutkové závěry. Nezabýval se konkrétně ani pracovní schopností obviněné, jejími případnými zdravotními omezeními, ale ani možnostmi opatřit si zaměstnání, případně dosáhnout vyplácení různých sociálních dávek, z nichž by mohla výživné alespoň zčásti hradit.

Lze souhlasit s tím, že zmíněný opatrovnický rozsudek, jímž byla stanovena výše vyživovací povinnosti, neodpovídá zákonným kritériím a nelze z něho pro účely tohoto řízení vycházet, neboť jediné, co je zde k poměrům obviněné zmíněno, je to, že její faktický příjem nebyl zjištěn, bylo však zjištěno, že (ke dni 24. 4. 2014) není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, a chybí i další úvahy soudu ve smyslu zmíněných zákonných kritérií. Nicméně ani odvolací soud se v napadeném rozhodnutí touto stěžejní otázkou dostatečně nezabýval. Nevyjádřil se konkrétně ani k příslušným skutkovým otázkám (poměry obviněné, poměry dítěte apod.), ani k navazující právní otázce výše vyživovací povinnosti. Jestliže naznačil, že stanovené výživné je neúměrně vysoké a že by patrně po vyhodnocení této předběžné otázky došlo k výraznému snížení oproti výroku opatrovnického soudu, měl se konkrétně vyjádřit také ke správné výši výživného, od čehož by se odvíjela výše dluhu na výživném a rovněž otázka společenské škodlivosti činu.

Místo toho se odvolací soud omezil převážně na obecné úvahy. Z odůvodnění jeho rozsudku lze dovodit, že připustil, že byly naplněny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, avšak s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nepovažoval za adekvátní její uplatnění. Rozvedl různé úvahy o obviněné jako nešťastné matce a o jejich zoufalých poměrech, což svědčí o snaze odvolacího soudu posoudit věc citlivě a v duchu zásad zdrženlivosti a humanity. Uvedl také, že z jistých hledisek, nezatížených znalostí konkrétních důvodů, lze připustit, že k výsledné společensky škodlivé, neblahé situaci dítěte bez starajících se pokrevních rodičů, vedl od počátku zaviněně nesvědomitý a nezodpovědný přístup obviněné. To je úvaha zásadně správná z hledisek trestního práva. Další úvahy a závěry již do určité míry přesahují rámec a smysl trestního řízení a dostávají se až do rozporu s jeho účelem, jímž je podle § 1 odst. 1 tr. ř. upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Byť by bylo možné obecně i v každém jednotlivém případě hovořit o složitém komplexu příčin trestné činnosti – genetických, vývojových, společenských – úkolem trestních soudů je především posuzování jednání pachatelů z hlediska ochrany „veřejného pořádku v širším smyslu“ a prosazování rovnosti lidí před zákonem. Je nepochybné, že k páchání podstatné části trestných činů proti rodině a dětem podle hlavy IV. zvláštní části trestního zákoníku, mezi něž patří i trestný čin zanedbání povinné výživy (ale i k páchání jiných trestných činů) dochází nezpůsobilými rodiči. Současně platí, že demokratická společnost hlásící se k principům ústavního liberalismu nestanoví žádné podmínky, resp. nijak neomezuje právo na plození potomků jakožto základní přirozené právo člověka, které není ani v nejmenším odvozeno od míry vlastností či schopností nezbytných pro řádné zajištění těchto potomků nebo alespoň bránících jejich zásadnímu fyzickému či psychickému poškozování. Nelze však připustit, aby toto přirozené právo nemělo náležitý protějšek také v alespoň základní odpovědnosti rodiče (byť k rodičovství nezpůsobilého) a jeho přiměřených povinnostech. Právě z pohledu tohoto pravidla – jako základního předpokladu fungování lidské společnosti – odvolací soud opomněl věc hodnotit. Dopustil se tak nemístného zjednodušení, pokud postavil do protikladu (svůj) „rozumný lidský smysl pro spravedlnost“ (str. 6 rozsudku) a „pohodlný či tupý formalismus soudů“ (str. 8 rozsudku).

Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru dlouhodobě konstantní. Vychází z toho, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele ho nemohou zbavit odpovědnosti za výživu jeho dětí, naopak je povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jejich výživu zajistil (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Ani zbavení rodičovských práv nemělo za následek zánik vyživovací povinnosti (viz rozh. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že výživa nezletilého byla zajištěna třetí osobou (v tomto případě pěstouny nezletilého, jimž stát poskytoval příspěvek na jeho výživu), nezbavuje pachatele povinnosti k plnění výživného vůči jeho dítěti. Zmíněnou povinnost totiž zákon o rodině (nyní občanský zákoník) ukládá především rodičům dítěte a nezbavuje je této odpovědnosti ani v situaci, kdy je výživa nezletilého zabezpečována třetí osobou. Zájmem společnosti je nejen zabezpečení výživy či zaopatření dětí, ale také to, aby tuto svojí zákonnou povinnost plnili rodiče dětí, a nepřenášeli ji, ať již z jakéhokoli důvodu, na jiné osoby. Okolnost, že došlo na základě projevu vůle rodiče k faktickému (dočasnému) převedení vyživovací povinnosti k dítěti na další osobu, která výživu dítěte řádně zabezpečuje, je možno zohlednit pouze při ukládání trestu, ale nemůže snižovat společenskou škodlivost činu natolik, aby byl vyloučen trestní postih (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 398/2010). Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 To 250/2012, zplozením dítěte budoucí rodič na sebe bere povinnosti a odpovědnost, která jej provází po celý další život. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát.

Odvolací soud nadhodnotil význam individuálních okolností případu a přecenil subjektivní pohled na věc, který by bylo možno označit až za projev určité libovůle. Fakt, že nepostupoval v duchu zásady rovnosti před zákonem, lze ilustrovat například na srovnání daného případu, kdy obviněná se zaviněně připravila nejen o radosti rodičovství, ale vyvázala se neoprávněně i z toho plynoucích povinností, kupříkladu s případy, kdy jeden z rodičů v podstatě nezaviněně nemůže mít dítě ve své péči, případně mu je i znemožňován řádný styk s ním, a přesto je povinen se podílet na plnění vyživovací povinnosti k dítěti a za porušení této povinnosti nese odpovědnost.

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba k úvahám vztahujícím se k zásadě subsidiarity trestní represe dodat, že trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů.

Obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku v jeho nedbalostní variantě, přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. To vyplývá už ze skutečnosti, že v trestném jednání pokračovala po delší dobu, prakticky od narození dítěte. I když soudy dosud neučinily konkrétní a přesvědčivý závěr (z trestněprávního hlediska) o reálné výši vyživovací povinnosti obviněné, je zřejmé, že i při stanovení podstatně nižší částky, než z jaké neodůvodněně vycházel soud prvního stupně nekritickým přijetím tzv. opatrovnického rozsudku (navíc rovněž řádně neodůvodněného), bude dluh na výživném nezanedbatelný. Obviněná navíc uvedeným způsobem jednala jako osoba v minulosti již opakovaně trestně postižená za různou trestnou činnost, v rejstříku trestů má osm záznamů. V minulosti už byla ve výkonu trestu odnětí svobody. Dítě počala v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení a zřejmě již v době probíhajícího dalšího trestního řízení (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 35/2011). Posuzovaného jednání spočívajícího v neplnění výživného se pak dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 41/2013. Její jednání nespočívalo jen v neplacení výživného, ale bylo spojeno s naprostým nezájmem matky o jí zplozené dítě v podstatě od jeho narození.

Ze všech uvedených důvodů je v posuzovaném případě dána společenská škodlivost jednání obviněné, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe lze považovat za proporcionální zásah do základních práv obviněné. Tím ovšem Nejvyšší soud nijak nepředjímá otázku trestu ani nehodnotí (nezpochybňuje) závěr odvolacího soudu o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého soudem prvního stupně, neboť některé aspekty případu zdůrazněné odvolacím soudem lze zhodnotit v tomto případě při ukládání trestu, a to i s přihlédnutím k závěru o pouze nedbalostní formě zavinění.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto z podnětu podaného dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 5 To 372/2016, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V průběhu dalšího řízení se bude odvolací soud věcí znovu zabývat, přičemž bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu z hlediska aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude se zabývat zejména výší vyživovací povinnosti obviněné (jakožto předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř.). V případě potřeby doplní dokazování. Zjistí také, zda a v jaké výši obviněná v mezidobí dluh na výživném uhradila, jak slibovala. Poté znovu rozhodne o odvolání obviněné, maje na zřeteli také ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. V úvahu vezme rovněž ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. a fakt, že obviněné bylo pro daný skutek poprvé sděleno obvinění už dne 23. 12. 2015 (č. l. 9), byť později de facto došlo (poněkud nezvykle) k úpravě právní kvalifikace skutku formou nového zahájení trestního stíhání. Konečně Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že i v tomto případě (po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu z podnětu dovolání podaného v neprospěch obviněné) je třeba se nadále řídit ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., když odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala pouze obviněná.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Josef Mazák

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru