Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 520/2014Usnesení NS ze dne 13.05.2014

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.520.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1167/14 ze dne 14.04.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 520/2014-49

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 13. května 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 10 To 362/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 42/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 3 T 42/2013, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák), a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s dohledem. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Obviněný se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 16. prosince 2009 v advokátní kanceláři Čermák, Kolínová, Rožnovský v P. ul. č. …vH. K. při uzavírání a podpisu kupní smlouvy na prodej domu č. … na stavební parcele č. … a parcely č. …, zapsané na LV č. … pro obec a k. ú. H., okr. H. K., jako kupující předložil prodávajícím manželům M. P., a J. P., k podpisu i potvrzení o převzetí celé kupní ceny ve výši 2.156.650 Kč, při tom je ujišťoval, že celou kupní cenu uhradí později, přičemž kupní smlouvu uzavřel s úmyslem celou kupní cenu jim nezaplatit, což neučinil ani později, manželům P. uhradil pouze finanční prostředky ve výši celkem 473.177 Kč, a to na splacení dluhu u spol. ACM Money, která zatěžovala prodávanou nemovitost právem třetí osoby, dále na splacení dluhů u spol. Provident a na zaplacení ročního nájmu v domě v obci Z., okr. N., čímž J. a M. P. nezaplacením zbylé kupní ceny způsobil škodu v celkové výši 1.683.473 Kč.

Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 10 To 362/2013, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně včas dovolání, jež směřuje do výroku o zamítnutí odvolání, a to v celém jeho rozsahu. Toto své dovolání doplnil podáním ze dne 31. 3. 2014, datovaným dnem 30. 3. 2014. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., neboť podle něj soud II. stupně, který v odvolacím řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu I. stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku a jeho odvolání zamítl, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a rovněž další důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Ve svém obsáhlém dovolání obviněný především poukázal na svou od počátku neměnnou obhajobu, že předal poškozeným kupní cenu a odvolával se na výpověď svědkyně L. K., která tuto skutečnost potvrdila. Konstatoval, že nezávislost obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. III ÚS 258/99 a IV. ÚS 564/02, jakož i na závěry pléna Ústavního soudu zveřejněné ve Stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. Obviněný dále vytýkal podstatné vady řízení a vady rozsudku, přičemž tyto obecně formulované námitky detailně a obsáhle rozvedl. Pokud jde o námitky stran nesprávné protokolace výpovědi svědků, podle jeho názoru ze strany soudu I. stupně došlo k deformaci důkazu. Namítl, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně neodpovídá provedenému dokazování, pokud se jedná o výpovědi poškozených M. P. a J. P., neboť obsahuje skutečnosti, které poškození neuvedli a tyto nevyplývají ani z protokolu o hlavním líčení, když naopak z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud přihlížel při hodnocení důkazů k úředním záznamům o podání vysvětlení. Pokud se odvolací soud s těmito námitkami ve svém rozhodnutí nevypořádal, jeho závěr o správných skutkových zjištěních nalézacího soudu je podle obviněného zjevně vadný a vznikají pochybnosti o správnosti skutkových závěrů. S ohledem na zmíněné rozpory ve svědeckých výpovědí poškozených obviněný namítl i porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je vyjádřená zásada presumpce neviny, z níž vyplývá zásada in dubio pro reo, která byla rozhodnutím soudů obou stupňů porušena.

Porušení hmotněprávních norem obviněný shledal i v rozhodnutí o náhradě škody, neboť nárok nebyl řádně uplatněn, byl nesprávně hmotně právně posouzen, přičemž podle § 3 občanského zákoníku (tehdy platného) byla soudem vyhodnocena námitka promlčení, kterou vznesl, jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho soud přisoudil poškozeným více, než u hlavního líčení po obviněném požadovali. Přestože znakem trestného činu podvodu je způsobení škody, která musí být náležitě zjištěna a závěr o její výši musí být i náležitě odůvodněn, výše škody dle názoru obviněného nevyplývá ani z provedeného dokazování, neboť poškození, stejně jako svědci M. P. a T. P., u hlavního líčení uváděli rozdílnou výši. Z právní opatrnosti, ačkoli obviněný popřel, že by jakoukoli škodu poškozeným způsobil, pro případ, že by soud učinil jiný závěr, uplatnil námitku promlčení. Prvoinstanční soud se s námitkou promlčení vypořádal tak, že poškození manželé P. uplatnili své právo již podáním trestního oznámení, čímž došlo k přerušení promlčecí doby ve smyslu § 112 občanského zákoníku. Soud odvolací se s předmětnou námitkou vypořádal zcela odlišně tak, že akceptoval jeho námitku, že již došlo k promlčení nároku na náhradu škody, neboť k řádnému připojení se poškozených došlo až dne 9. 8. 2012, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která uplynula dnem 22. 3. 2012. Námitku ale neuznal z důvodu uvedeného v § 3 občanského zákoníku, tedy že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru obviněný poukázal na to, že ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva, když v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99. O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit druhého účastníka lze uvažovat z těch konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný konstatoval, že tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Okolnost, že poškození spoléhali na výsledek trestního řízení, podle obviněného neznamená, že vznesení námitky promlčení z jeho strany lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Poškozeným nic nebránilo, aby uplatnili svůj nárok v občanskoprávním řízení. Pokud obviněný neuznal nárok na náhradu škody poškozených, jelikož jim kupní cenu zaplatil, a z právní opatrnosti vznesl námitku promlčení, nemělo být její uplatnění posouzeno jako v rozporu s dobrými mravy a právo na náhradu škody tak nemělo být z důvodu jeho promlčení poškozeným přiznáno.

V předmětné věci tak podle obviněného existuje extrémní nesoulad, neboť skutková zjištění nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy, čímž s odkazem na Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný dále namítl, že rozhodnutím odvolacího i prvoinstančního soudu bylo porušeno rovněž ust. § 125 tr. ř., když za nepřezkoumatelné a neodpovídající zákonným hlediskům označil i odůvodnění jejich rozhodnutí. Kromě toho, podle názoru obviněného, mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou výroku, není takový vztah, aby každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídala nějaká konkrétní skutková okolnost. Výše uvedeným došlo k nesprávnému posouzení nároku na náhradu škody, dále k nesprávnému právnímu posouzení trestného činu podvodu, jelikož znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je způsobení škody, která musí být náležitě zjištěna, přičemž závěr o její výši musí být i náležitě odůvodněn ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. V předmětné věci měl tedy podle obviněného soud aplikovat zásadu in dubio pro reo a měl jej zprostit viny.

Obviněný namítl i porušení hmotněprávních předpisů v tom, že na daný případ nebyla aplikována zásada ultima ratio, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí odmítl. V tomto směru obviněný odkázal na nejnovější judikaturu a konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a uvedl, že ačkoliv poškození byli zastoupeni advokátem již od roku 2010, neučinili jediný krok k uplatnění svých nároků v občanskoprávním řízení. Taktéž upozornil na procesní vady, pokud jde o jejich zastupování zmocněncem, neboť u hlavního líčení byla umožněna přítomnost osoby, která vystupovala jako zmocněnec poškozených, ačkoliv ohledně tohoto postupu nebyly dodrženy procesní předpisy. Navíc udělení plné moci manžely P. u hlavního líčení ústně do protokolu JUDr. Milanovi Jelínkovi, nesplňovalo náležitosti platného právního úkonu nutného k řádnému vzniku zmocnění. Tuto námitku však odvolací soud odmítl s tím, že dle jeho názoru není řízení zatíženo žádnou zásadnější procesní vadou. Konečně podle obviněného nárok na náhradu škody nebyl řádně uplatněn, neboť trestní oznámení podané dne 22. 3. 2010 co do obsahu nelze považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za řádné uplatnění náhrady škody lze považovat „Návrh na doplnění dokazování“ podaný JUDr. Milanem Jelínkem dne 9. 8. 2012, k tomuto obviněný namítl, že JUDr. Milan Jelínek nebyl řádně zmocněn k takovémuto úkonu, když nebyla ani doložena jeho plná moc, jako zmocněnce poškozených.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V tomto směru konstatoval, že ohledně skutku, za který byl uznán vinným, postrádá jeho trestní stíhání zákonný podklad, neboť mu nebylo řádně sděleno obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. Uvedl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být popsána subjektivní stránka, tj. úmysl spáchat trestný čin podvodu. K naplnění subjektivní stránky trestného činu se usnesení Policie ČR nikterak nevyjadřuje a toto bylo vydáno bez zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro náležité posouzení věci a pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Vytkl, že policejní orgán vykládal zjištěné okolnosti pouze v jeho neprospěch, přičemž závěr o tom, že se dopustil jednání popsaného ve výrokové části usnesení Policie ČR, není podložen dostatečnými zjištěními. Odkázal na další nedostatky jím již namítané ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a uvedl, že ve věci proti usnesení policejního orgánu a státního zástupce podal ústavní stížnost. S poukazem na zjištění, o které policejní orgán opřel svůj závěr popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání, namítal rovněž rozpory ve výpovědích obou poškozených, přičemž ostatní svědci měli jen od nich zprostředkované informace. Rovněž rozporoval závěry znaleckého psychologického posudku, vypracovaného na osoby poškozených, přičemž namítl, že pokud on sám znalcem nebyl vyšetřen, nutno závěry znalce stran hodnocení jeho chování označit za nevěrohodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze podle obviněného omezit jen na některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř., neboť to jsou důvody k tomu, aby trestní stíhání nebylo zahajováno, resp. aby v něm nebylo pokračováno. Trestní řád se u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obecně zmiňuje o nepřípustnosti trestního stíhání, aniž by uváděl jakýkoliv odkaz. Trestní stíhání tedy podle obviněného nebylo řádným a zákonným způsobem zahájeno, a proto postrádá právní základ a bylo nepřípustné, čímž je dán namítaný dovolací důvod. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 66/2003.

Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 2014, č. j. 10 To 362/2013-344, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud bud' podle §2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání věci, nebo aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, zprostil jej obžaloby a poškozené odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil tak, že obviněným vymezeným důvodům dovolání odpovídá pouze část jeho námitek. Za obsahově relevantní lze považovat námitku, že trestnost jeho jednání je vyloučena z důvodu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a dále námitku směřující proti hmotněprávnímu posouzení nároků poškozených na náhradu škody. Námitku uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vznesl obviněný již ve svém odvolání, a odvolací soud se s ní řádně a správně vypořádal. Nad rámec argumentace odvolacího soudu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze kterého vyplývá, že pokud byl spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku naplněna ve všech znacích, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Tyto závěry přitom lze bezezbytku vztáhnout i na projednávaný případ. Obviněný cíleně zneužil jistých osobnostních predispozic poškozených k tomu, aby pod nepravdivou záminkou úhrady kupní ceny v hotovosti od nich vylákal jejich nemovitost s cílem se o ni obohatit. Jeho jednání bylo zjevně kriminální povahy a vykročilo z rámce běžných občanskoprávních vztahů. Dovolání obviněného je tedy podle názoru státního zástupce v tomto směru zjevně neopodstatněné.

V případě námitky promlčení lze podle státního zástupce akceptovat závěr odvolacího soudu, že tato námitka byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od argumentace odvolacího soudu ale důvodnost aplikace neúčinnosti námitky promlčení pro její rozpor s dobrými mravy vyplývá z jiných okolností. V této souvislosti odkázal státní zástupce na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, ze kterého vyplývá, že rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy je nutné dovozovat z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna a dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 292/10, ze kterého vyplývá, že v případě vznesení námitky promlčení mohou nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a za takové situace by zánik nároku v důsledku jejího uplynutí byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V daném případě je nutné posoudit důvody, které vedly k promlčení, což podle názoru státního zástupce ne zcela přiléhavě posoudil odvolací soud. Poškozeným nelze totiž vytýkat, že procesně řádně uplatnili svůj nárok na náhradu škody až 9. 8. 2012 a od doby podání trestního oznámeni by snad byli nečinní. Požadavek na „řádné pokračování v řízení“ lze spojovat až s tím, kdy je určité řízení skutečně vedeno. V projednávané věci se tak stalo až dne 10. 5. 2012 (záznam o zahájení úkonů trestního řízení) a do této doby ve věci řízení nebylo vedeno, přestože se poškození konání trestního řízení opakovaně domáhali. Prvotně totiž orgán Policie ČR dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Tento závěr byl následně z podnětu poškozených, resp. jejich zmocněnce, přezkoumán státní zástupkyní okresního státního zastupitelství, která se s názorem orgánu policie ztotožnila. Poškození pak prostřednictvím svého zmocněnce vyvinuli další aktivitu směřující k přehodnocení závěru státní zástupkyně, a až na základě závazného právního názoru státního zástupce krajského státního zastupitelství ze dne 28. 3. 2012 byly ve věci následně zahájeny úkony trestního řízení a poškození nato svůj nárok řádně uplatnili. Tato skutečnost vylučuje, aby bylo plynutí promlčecí doby kladeno poškozeným k tíži. Současně je evidentní, že zánik nároku poškozených v důsledku námitky promlčení by znamenal v konkrétním případě pro poškozené opravdu mimořádnou tvrdost. Obviněný připravil poškozené, nacházející se ve značné finanční tísni, o jejich vlastní bydlení a vystavil je tak ještě mnohem tíživější sociální situaci. Rovněž tak tuto dovolací námitku tedy státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou.

Ostatní námitky obviněného dle názoru státního zástupce neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. V případě námitky nepřípustnosti trestního stíhání obviněný neuplatnil žádný zákonný důvod uvedený v § 11 nebo § 11a tr. ř., pro který by bylo trestní stíhání nepřípustné. Tato námitka tedy neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a jde o prostou polemiku s postupem orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. S touto námitkou se neztotožnil přitom ani Ústavní soud, který usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 698/13, odmítl v této věci podanou a obdobně formulovanou ústavní stížnost obviněného. Ani dalším námitkám nelze přiznat podle státního zástupce relevanci, pokud obviněný namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Tyto námitky činí obviněný pouze z procesních hledisek, když namítá zejména nedostatky protokolace výpovědí svědků v hlavním líčení a snaží se tak domoci pro něj příznivějších skutkových zjištění. Touto otázkou se přitom zabýval již odvolací soud a uzavřel, že výhrady obviněného nejsou důvodné. Důležité v tomto směru je, že obviněný nechal poškozené podepsat potvrzení o převzetí kupní ceny za nemovitost v hotovosti, přestože ve skutečnosti jim kupní cenu nepředal a v tomto směru není pochybnost o pravdivosti výpovědí poškozených. Obhajobu obviněného ohledně této okolnosti nepotvrdila ani nezaujatá svědkyně Mgr. L. K. a verzi poškozených potvrzují i další důkazy. Výhrady obviněného ve vztahu k výši škody mají pouze skutkovou povahu, když ani v tomto směru nepředkládá žádné hmotněprávně relevantní argumenty, ale jen polemizuje s údaji uváděnými poškozenými. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Na uvedených závěrech podle státního zástupce nemění nic ani stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, jehož význam obviněný zjevně přeceňuje. Rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí takovými vadami, jakými se zabývá zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu. Naopak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a následně provedené důkazy pečlivě hodnotily (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného ohledně procesního postupu soudu v rámci adhezního řízení. Nárok poškozených byl uplatněn včas a řádně, a pokud vyvstala v rámci hlavního líčení pochybnost o právním zastoupení poškozených, tato byla odstraněna doložením plné moci ze dne 23. 11. 2010. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, pak ani tento nemůže být naplněn. Nebyla totiž zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání.

Závěrem tedy státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání v zásadě obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy. V daném případě je namítána druhá alternativa spočívající v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání spočívá podle § 11 odst. 1 tr. ř. v tom, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Mezi těmito důvody není uvedeno nic z toho, co namítl obviněný. Ten v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýká, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, když ohledně skutku, kterým byl uznán vinným, mu nebylo řádně sděleno obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. Jeho námitky neodpovídají žádnému z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Obviněný patrně zaměnil nepřípustnost trestního stíhání se zákonností trestního stíhání, pokud jde o jeho zahájení a průběh, resp. též s důvodností trestního stíhání ve smyslu jeho věcné opodstatněnosti. Těchto stránek trestního stíhání se však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. netýká. Trestní stíhání obviněného evidentně nebylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 tr. ř., zejména ne z těch důvodů, které v dovolání uvedl. Zákonnost trestního stíhání obviněného přitom potvrdil i Ústavní soud, když usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 698/2014, odmítl obdobně formulovanou ústavní stížnost obviněného podanou v této věci. Pokud obviněný namítal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 66/2003, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze omezit jen na některý důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř., pak k této námitce je třeba uvést, že z již ustálené rozhodovací praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 667/2006, ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1145/2008, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 132/2012, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1825/2012) vyplývá, že pod tento dovolací důvod lze podřadit pouze takové důvody nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou taxativně vymezeny v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a na cizím majetku způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. zakotvuje, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnotu, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen).

Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet z toho, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud konstatuje, že tyto zásady lze aplikovat i na posuzovaný případ.

Pod dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze dvě námitky obviněného, a to stran uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a stran hmotněprávního posouzení nároku poškozených na náhradu škody.

Ostatní námitky neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný se snaží pouze námitkami údajného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů. Nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě tohoto se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinili soudy obou stupňů. Činí tak přitom zpochybněním procesní správnosti provedení některých důkazů (především svědeckých výpovědí poškozených) a tímto se snaží dosáhnout pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obhajoba obviněného byla přitom spolehlivě vyvrácena kromě zpochybňovaných důkazů i řadou dalších objektivních důkazů, jakož i výpověďmi zcela nestranných a ve věci nezaujatých svědků. To je významné zejména ve vztahu k procesní námitce obviněného, který v dovolání podrobně cituje části výpovědí poškozených z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ohledně konkrétních částek, které jim měl uhradit, a porovnává je s jejich výpověďmi v hlavním líčení s tím, že se jedná o deformaci důkazů, protože takto poškození vypovídali do protokolu o podaném vysvětlení a nikoliv u hlavního líčení. V tomto směru lze sice přisvědčit obviněnému, který ale pouze poukazuje na tuto procesní vadu, aniž sám výši předmětných částek zpochybňuje, když s nimi naopak souhlasí, a zejména výše těchto částek vyplývá také z písemných dokladů jednotlivých věřitelů, které byly jako listinné důkazy řádně provedeny v průběhu dokazování. Přes dané procesní pochybení soudu I. stupně tak řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Tyto důkazy přitom podporují tvrzení poškozených, a ve věci tak nelze shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a následnými skutkovými zjištěními soudů. O správnosti skutkových závěrů tedy nelze mít jakékoli pochybnosti a tyto spolehlivě vyplývají z provedeného dokazování. Nejedná se tedy o situaci, že by ve věci přetrvávaly pochybnosti o vině obviněného, a bylo by namístě uvažovat o aplikaci zásady in dubio pro reo, jak se toho obviněný dovolává. Naopak sám obviněný se snaží některé důkazy interpretovat v rozporu s jejich obsahem, když například odkazuje na výpověď svědkyně Mgr. L. K., že tato měla potvrdit vyhotovení a podpis potvrzení o předání kupní ceny v hotovosti, ačkoli tato svědkyně ve skutečnosti uvedla, že žádné takové potvrzení nevyhotovovala a před ní nebylo podepisováno a není jí o něm nic známo. Pouze nemohla vyloučit, že by bez jejího vědomí toto potvrzení nemohl vyhotovit některý zaměstnanec její advokátní kanceláře. K tomuto je přitom nezbytné dodat, že v případě, že by tato listina byla vyhotovena v advokátní kanceláři, pak by se dalo spíše předpokládat, že bude vyhotovena na shodném „hlavičkovém“ papíře, jak byla vyhotovena i kupní smlouva. Zmiňované potvrzení přitom je napsáno na čistém listu bez možné identifikace pisatele či místa jejího sepsání. Ani další námitky obviněného, ryze procesního charakteru (absence řádného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nezohlednění všech důkazů, absence řádného uplatnění náhrady škody a zastoupení poškozených zmocněncem), nejsou námitkami, kterým by bylo možné přisvědčit, neboť neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Kromě toho se těmito námitkami zabýval již odvolací soud a řádně se s nimi vypořádal ve svém rozhodnutí.

K námitce stran uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že i s touto se vypořádal již odvolací soud a nelze jí přisvědčit ani v rámci uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný zcela zjevně zneužil osobnostních predispozic, a prakticky bezmezné důvěřivosti až naivity poškozených k tomu, aby od nich vylákal jejich nemovitost, aniž by za ni zaplatil podstatnou část kupní ceny. Toto jednání jednoznačně vybočilo z běžného občanskoprávního vztahu, neboť poškození byli obviněným uvedeni v omyl, že jim bude zaplacena celá kupní cena, z níž měly být zaplaceny jejich dluhy, představující přibližně poloviny kupní ceny nemovitosti a zbývající část jim měla být obviněným vyplacena ať již v hotovosti nebo převodem na účet. Celkem zanedbatelná část kupní ceny, kterou obviněný poškozeným zaplatil, sloužila v podstatě pouze k tomu, aby vyvázal nemovitost ze zástavy a dále, aby mu poškození mohli uvolnit nemovitost a odstěhovat se z ní. V nyní projednávané věci se nejedná o takovou situaci, na kterou poukazuje obviněný, a byla by řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012-I., neboť ve zmiňovaném rozhodnutí banka nabízela úvěr klientovi, o kterém si žádným způsobem nezjišťovala informace k jeho finanční situaci (tento byl u dalších subjektů výrazně zadlužen), ačkoli by při potřebné míře opatrnosti nebylo pro ni obtížné tyto informace zjistit. Banka sama mu nabízela tzv. předschválený úvěr a vycházela pouze ze svých znalostí o klientovi. Vědomě tedy riskovala, pokud tímto způsobem nabízela úvěr, zřejmě se snahou o co největší objem obchodů. Takovýto postup je ale v rozporu s principy právního státu, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Dovolání obviněného je proto v tomto směru zjevně neopodstatněné.

V případě námitky obviněného ohledně hmotněprávního posouzení nároku poškozených na náhradu škody, je namístě přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. K rozvedení důvodů, kterými své závěry odůvodnil odvolací soud je ale třeba ještě dodat, že poškození nebyli nečinní od doby podání trestního oznámení 22. 3. 2010, do doby řádného uplatnění nároku na náhradu škody dne 9. 8. 2012, ale zjevně prostřednictvím svého zmocněnce, jemuž udělili plnou moc dne 23. 11. 2010, vyvinuli aktivitu, která vedla dozorové krajské státní zastupitelství k vyslovení závazného právního názoru ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 1 KZN 343/2012, o důvodnosti zahájit úkony trestního řízení, k čemuž vzápětí došlo dne 10. 5. 2012. Konání, či nekonání trestního řízení přitom nebylo v dispozici poškozených, ale příslušných orgánů činných v trestním řízení. Uplynutí promlčecí doby tedy nelze klást k tíži poškozeným, když naopak tito se příslušnými právními prostředky pokoušeli iniciovat zahájení trestního řízení, aby následně v něm svůj nárok řádně uplatnili. K promlčení nároku došlo tedy z důvodů, který poškození nezavinili, a námitka promlčení vznesená obviněným byla učiněna v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho je zjevné, že zánik nároku poškozených v důsledku námitky promlčení by znamenal v konkrétním případě pro poškozené opravdu mimořádnou tvrdost. Nelze totiž přehlédnout, že poškození byli ve značné finanční tísni a v této situaci je obviněný připravil o jejich bydlení a ještě k tomu je vystavil mnohem tíživější sociální situaci. Přiměřeně lze v tomto směru odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 498/2010, nebo ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 742/2010, či na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ve kterých v obdobných případech dospěly soudy ke shodným závěrům o námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy. Tato dovolací námitka obviněného je tedy rovněž zjevně neopodstatněná.

Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že ve věci nedošlo k vadám ve skutkových zjištěních v intenzitě narušující právo obviněného na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu nedopadá na projednávaný případ ani obviněným zmiňované stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. pl. ÚS-st. 38/14. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a následně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, nebyl zjevně naplněn, jelikož by mohl být důvodný pouze v takovém případě, pokud by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovouto vadou ale rozhodnutí nalézacího soudu není zatíženo a tím pádem nemůže být uvedený dovolací důvod naplněn.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. května 2014

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Vypracoval

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru