Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 516/2020Usnesení NS ze dne 01.07.2020

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.516.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 516/2020-4575

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 7. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. S., nar. XY, státního příslušníka Bulharské republiky, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 9 To 58/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 2 T 11/2018, byl obviněný M. S. uznán vinným pod body 1 – 27) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [pod body 13 – 27) společně se spoluobviněným Z. I.]. Za to byl obviněný M. S. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný M. S. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu uvedené pod body 1 – 4) obžaloby. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také u obviněného Z. I.

2. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění M. S., Z. I. a státní zástupce v neprospěch obviněných. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 9 To 58/2019, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 2 T 11/2018, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody odsoudil obviněného M. S. podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o trestu spoluobviněného Z. I. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému M. S. uložil trest propadnutí věci (věcí konkrétně uvedených v rozhodnutí). Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. S. a Z. I.

3. Obviněný se trestného činu dopustil v podstatě tím, že pod body 1 – 12, ve dvanácti případech, s dosud neznámým spolupachatelem v období od května 2017 do října 2017 v ranních hodinách na parkovacím místě v Praze, v úmyslu zmocnit se cizí věci za účelem svého neoprávněného obohacení, odcizil s neznámým spolupachatelem uzamčené a zaparkované motorové vozidlo Dacia Duster (specifikovaných v rozsudku) a to tak, že dosud nezjištěným způsobem překonali uzamčení vozidla, dosud nezjištěným způsobem vozidlo nastartovali a následně s ním dosud neznámý pachatel odjel po určené trase na dosud nezjištěné místo, čímž způsobili poškozeným škodu uvedenou v rozhodnutí soudu; pod body 13 – 27, v patnácti případech, se obviněný M. S. dopouštěl trestného činu spolu s obviněným Z. I., kdy v období od listopadu 2017 do 3. 4. 2018 v ranních hodinách na parkovacím místě v Praze, v úmyslu zmocnit se cizí věci za účelem svého neoprávněného obohacení, odcizili uzamčené a zaparkované motorové vozidlo Dacia Duster (specifikovaných v rozsudku) a to tak, že dveře vozidla otevřeli klíčem, který M. S. předem vyrobil podle zámku z víčka od nádrže, které před krádeží vozidla z vozidla odcizil, čímž překonal uzamčení vozidla a následně pomocí softwaru v přenosném PC se M. S. napojil do řídící jednotky vozidla a načetl nový klíč, se kterým pak vozidlo nastartovali a následně s ním Z. I. odjel po určené trase na dosud nezjištěné místo v Polsku, přičemž odcizením vozidla a věcí v něm způsobili poškozeným škodu uvedenou v rozhodnutí nalézacího soudu.

II

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že oba rozsudky soudů ve věci činných spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve v úvodu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 853/2007 zabývající se otázkou existence extrémního rozporu a nesprávnou realizací důkazního řízení. Z tohoto rozhodnutí obsáhle citoval a uvedl k tomu také nálezy Ústavního soudu zabývající se problematikou spravedlivého procesu. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě trpělo důkazní řízení vadami a soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Po obsáhlém teoretickém úvodu se již zabýval konkrétními okolnostmi jeho případu. Především uvedl, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu shledává nedostatečným a příliš povšechným, aniž by došlo ke skutečnému zvážení a hodnocení přednesené obhajoby. Soudům obou stupňů vytkl nesprávně zjištěný skutkový stav věci, porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř., taktéž porušení zásady in dubio pro reo a z toho vyplývající nesprávný závěr o jeho vině a trestu. Obviněný rozdělil důkazy do tří skupin (záznamy o sledování-kamery UNICAM-průjezdy vozidel; údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu; bankovní údaje) a dále se zabýval jednotlivými skutky. Domnívá se, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o jeho vině. Pro skutky 1 – 4) obžaloby byl obviněný zproštěn pro nedostatek důkazů, s čímž se obviněný plně ztotožňuje. U skutků 5 – 6) obžaloby je podle obviněného jediným důkazem o jeho vině, že se vozidlo Saab pohybovalo v určitém časovém rozestupu od odcizených vozidel. Z tohoto faktu však podle obviněného nelze dovodit jeho vinu, když není zřejmé, kdo vozidlo řídil, jaký byl účel cesty vozidla Saab ani jaká byla jeho konkrétní trasa. U skutků 7 – 9) obžaloby je podle obviněného zřejmá absence jiných důkazů než pohybem na účtu, resp. vkladem. Kdo však učinil tento vklad, není podle obviněného nijak prokazováno. U těchto skutků nebyla podle něj ani zachycena relevantní poloha vozidel. U skutků 10 – 12) obžaloby dochází ke sledování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Podle obviněného se však nejedná o lokalizační údaje v pravém slova smyslu. Lze z něj pouze vyčíst, že v určitý okamžik na určitém místě vypnul svůj telefon. Podle obviněného se však nejedná o usvědčující důkaz o tom, že se podílel na páchání trestné činnosti. U skutků 13 – 16) obžaloby platí o uskutečněném telekomunikačním provozu totéž, co u předchozích skutků. Podle obviněného není ani zřejmá souvislost mezi pohybem odcizených vozidel a pohybem vozidla Saab. Pokud jde o skutky 17 – 24) obžaloby, je dána již vyšší koncentrace důkazů, kdy však podle něj není jejich kvantita podpořena kvalitou. Podle obviněného ani zde nelze jeho vinu jednoznačně prokázat na základě zjištěných skutečností, že v určitý čas vypnul svůj telefon nebo že byly na jeho účet vloženy peníze. Jde o nepřímé důkazy a lze připustit důvodné podezření o jeho vině, avšak důkazní situace není podle obviněného tak jednoznačná, jak je prezentována obžalobou a převzata soudem prvního stupně. Pokud jde o fotografie, které jsou součástí spisu je podle obviněného potřeba objektivně posoudit (např. u skutků 15, 18, 19) do jaké míry jsou způsobilé vést k jednoznačné identifikaci řidiče, když lze rozeznat toliko obrysy řidiče. Provedené důkazy nevedou podle obviněného jednoznačně k identifikaci jeho osoby coby pachatele. Pokud jde o skutky 25 – 31) obžaloby je zde již doznání obviněného Z. I. Obviněný však zpochybňuje, že by výpověď obviněného Z. I. byla skutečně doznáním. V předmětné době mělo být vozidlo Saab osazeno sledovacím zařízením GPS a po dobu takového sledování došlo k dalším 7 krádežím vozidel daného typu. Jak mohla osoba pod dohledem policie odcizit hned 7 vozidel, aniž by byla policie schopná zajistit jakýkoli jasný, přímý důkaz. Obviněný dále namítá, že nebyl vytvořen soudem uvedený tzv. modus operandi, neboť vkládání určitých částek na jeho účet nebylo opakující se činností, ale probíhalo v různých časových odstupech od krádeží, v různých částkách a dokonce různých měnách. Obviněný také nesouhlasí se způsobem, jakým nalézací soud hodnotil výpověď spoluobviněného Z. I., který se totiž vůbec nedokázal přesně vyjádřit k rozsahu trestné činnosti a nesouhlasí ani se závěrem soudu, že se obviněný Z. I. doznal v plném rozsahu. Poukázal na to, že z prověrek na místě jednoznačně vyplývá, že se obviněný Z. I. vůbec neorientuje v Praze a nebyl schopen samostatně navigovat vyšetřovatele. U skutku pod bodem 30) obžaloby doznává Z. I. krádež zeleného auta, ale předmětný automobil má hnědou barvu. Obviněný Z. I. uvedl, že se k trestné činnosti uchýlil proto, aby se následně mohl podrobit léčbě. Podle obviněného však, pokud skutečně spáchal krádež 15 aut, jeho odměna by činila 9 000 EUR, přesto se žádné léčbě nepodrobil. Spoluobviněný Z. I. uvedl ve své výpovědi podle obviněného řadu nepřesných a nepravdivých informací k jeho osobě, což má vliv na věrohodnost jeho výpovědi. Především ho popisuje jako profesionálního kriminálníka, který podle jeho slov neumí nic jiného než krást. Na druhou stranu však uvádí, že byl rovněž svědkem toho, že za obviněným M. S. chodili klienti s potřebou oprav. Z uvedeného je podle obviněného zřejmé, že se živil legální činností. I sám znalec uvedl, že nepochybuje o tom, že důvodem pořízení zkoumané techniky bylo provozování legální činnosti. Obviněný Z. I. rovněž uvedl, že nový přístroj, který označil jako frézka, nikdy neviděl (výpověď z přípravného řízení), následně při výpovědi dne 20. 5. 2018 uvedl, že viděl obviněného M. S. na frézce pracovat opakovaně. Obviněný je přesvědčen, že obviněný Z. I. je ve svých výpovědích veden snahou očernit spoluobviněného a zavděčit se orgánům činným v trestním řízení. Důkazem je údajně vymyšlená výpověď o tom, jak si měl opatřovat kokain. Obviněný Z. I. si nedokázal vzpomenout ani na banku v Polsku, kde měl ukládat peníze, nebyl schopen popsat jedinou okolnost. Podle obviněného si Z. I. protiřečí jak v podstatných věcech, tak v drobnostech a je podle obviněného otázkou, zda dokáže reprodukovat své vzpomínky či nemá vůli tak činit pravdivě. Obviněný dále poukazuje na to, že sám Z. I. je ve své zemi vyučen soustružníkem a také on je nepochybně schopen vyrobit klíče podle vzoru. Tedy nejen on je technicky velmi zdatný a schopný realizovat předmětnou trestnou činnost. Pokud jde o pachové stopy, první vzorky byly podle obviněného odebrány již 15. 10. 2017, ze spisu však nevyplývá, jak s nimi bylo naloženo. Další pachové stopy byly odebírány dne 6. 2. 2019 a ty byly odborným vyjádřením porovnávány se vzorky ze zajištěných aut starými až 21 měsíců. Vzorky z aut byly odebrány až jeden a půl měsíce po krádeži. Jako příklad uvedl vozidlo, k jehož krádeži došlo 12. – 13. 9. 2017, odběr vzorku ve voze 15. 10. 2017, odběr vzorku obviněného 6. 2. 2019, provedení identifikace 4. 4. 2019. Ze závěru nalézacího soudu podle obviněného vyplývá, že měl sedět jak na sedadle spolujezdce, tak na sedadle řidiče. Přitom modus operandi soud prvního stupně popisuje tak, že měl sedět pouze na sedadle spolujezdce. Podle obviněného si tedy nalézací soud protiřečí. Odvolací soud doplnil dokazování zprávami policie k provedenému odbornému vyjádření zkoumání otisků pachových stop. Podle obviněného je však zjevné, že nejde o to, proč byly pachové stopy odebírány napodruhé, ale o to, že z nich vyplývají závěry, které nejsou podle obviněného slučitelné s popisem modu operandi. Obviněný se dále vyjadřoval k právní pomoci, citoval ze str. 30 obžaloby. Sám pak konstatuje, že o právní pomoc požádala Policie ČR 7. 5. 2018, dostatečně včas na to, aby byly poskytnuty informace o jeho bankovním účtu. K ukončení vyšetřování – prostudování spisu došlo 6. 11. 2018. Uběhlo půl roku a podle obviněného si lze těžko představit, že by za tu dobu nemohly být učiněny úkony ve vztahu k Polské republice, že by nedošlo k prohlídce objektů v Polsku k zajištění důkazů o skutečných pachatelích. Obviněný uvedl, že ve věci figuruje osoba jménem A. S., která nebyla vyslechnuta orgány činnými v trestním řízení. Podle obviněného stopy zajištěné v Polsku nespojují trestnou činnost s jeho osobou, což podle něj nelze zhojit ani následnými zprávami o právní pomoci z Polska, které konstatoval odvolací soud, že při domovní prohlídce u P. K. v Polsku dne 7. 1. 2019 byly nalezeny motory z odcizených vozidel ze skutků 4, 7, 16, 24. Pokud jde o otázku, kdo byl uživatelem vozu Saab, obviněný poukázal na údajné nesrovnalosti v odůvodněních soudů obou stupňů a uzavřel, že provedené důkazy mohou vést k závěru, že on byl uživatelem vozu Saab, avšak nelze uzavřít, že byl uživatelem jediným a nelze vyloučit, že vozidlo Saab používal také někdo jiný. Podle obviněného ani popis provedení skutku nemůže obstát ve vztahu k dalším důkazům. Je podle něj především vyloučeno, aby z 31 případů nebyli pachatelé ani jednou zpozorování svědky, zvláště když museli při odcizení k autu přijet pokaždé dvakrát a navíc měl být jeho pohyb sledován policií. Není přitom jasné, jak měli pachatelé odcizit víčko z nádrže. Podle výpovědi Z. I. se vychází z tohoto, že lze použít jakýsi univerzální klíč. Podle obviněného však žádný takový neexistuje, kdyby existoval takový univerzální klíč k nádržce, sloužil by podle obviněného také k otevírání dveří u řidiče. Univerzální klíč však nebyl u něj nalezen. Obviněný dále namítl, že rovněž není zcela jasný způsob vyjmutí víčka nádržky, když na zajištěných vozech nebyly zajištěny stopy po páčení a zdůraznil, že v době zadržení neměl ani při sobě žádné nářadí, které by bylo možné k tomu využít. Obviněný dále uvádí, že měl vyrobit klíč na jedné z frézek, které jsou jako důkazy pod č. 13 a č. 47. Frézka pod č. 47 je poškozená, což potvrdil i znalec. U frézky pod č. 13 obhajoba navrhovala důkaz mechanoskopickým porovnáním frézky a zajištěného klíče. Tento návrh byl soudem prvního stupně zamítnut mimo jiné proto, že podle výpovědi znalce by nebylo možno provést individuální identifikaci. Obviněný však namítá, že důkaz měl sloužit k tomu, aby bylo vyloučeno, že na tom konkrétním stroji klíč určitě vyroben nebyl. Podle obviněného u něj nebylo zajištěno náčiní, kterým by mohly být konkrétní klíče vyráběny. Obviněný dále namítá, že k odcizení vozu Dacia Duster je potřeba překonat imobilizér vozidla a je přesvědčen, že při prohlídce nebyla u něj zajištěna taková technika, pomocí které by mohl toto zabezpečení překonat. Ani znalec podle obviněného neodpověděl na tyto otázky zcela jednoznačně, navíc sám připustil, že původní účel obstarání zajištěné techniky byl poskytování servisu, tedy k legální činnosti. Obviněný tedy uzavřel, že obhajoba vyvrátila způsob provedení tak, jak k němu dospěl soud, předložila relevantní důkazy, které vyloučily možnost nazírání na výpověď spoluobviněného Z. I. jako na věrohodnou. Má za to, že nelze argumentovat modem operandi, neboť obhajoba přednesla dostatečné argumenty pro to, že pachatelé museli postupovat jinak, než jak uvažuje nalézací soud. Obviněný doplnil, že v rámci odvolacího řízení obhajoba stále navrhovala provedení důkazu, které byly soudem prvního stupně zamítnuty, a to znaleckým posudkem z oboru mechanoskopie ohledně toho, zda mohl být zajištěný klíč vyroben na frézce č. 47 a výslechem policisty J. B. k tomu, proč v době, kdy bylo vozidlo Saab sledováno pomocí GPS, došlo pod dohledem policie k odcizení sedmi automobilů v rozmezí dvou měsíců, když obviněný nesouhlasí se způsobem argumentace nalézacího soudu. Obviněný nesouhlasí s tím, že vrchní soud shledal provedení těchto důkazů také nadbytečným. Obviněný uzavřel, že i po rozhodnutí odvolacího soudu zůstal mezi provedenými důkazy a argumenty obhajoby na jedné straně a skutkovými závěry a odůvodněním rozsudku na druhé straně extrémní rozpor.

5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný především provádí rozbor jednotlivých důkazů, že tyto nesvědčí o jeho vině, zabývá se výpovědí spoluobviněného Z. I. s tím, že jeho výpověď není hodnověrná a namítá, že stopy zajištěné v Polsku nijak nespojují trestnou činnost s jeho osobou. Podle obviněného nebyla žádnými z provedených důkazů jeho trestná činnost prokázána. S tím státní zástupkyně nesouhlasí. Podle ní obviněný uplatnil tutéž obhajobu jako v předchozím řízení. Podle státní zástupkyně byla jeho trestná činnost prokázána výpovědí spoluobviněného Z. I., jejíž pravdivost je potvrzována nálezy odcizených automobilů a věcmi sloužícími ke krádežím automobilů zajištěnými při domovních prohlídkách a prohlídce jiných prostor u obviněného M. S. a celou řadou dalších nepřímých důkazů. Jedná se zejména o kamerové záznamy systému UNICAM a záběry z kamer mapujících cestu vozidla Saab a odcizených automobilů Dacia ve směru do Polska a zpět v inkriminované době, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a údaji o telekomunikačním provozu podle § 88 a § 88a tr. ř., výsledky policejního sledování vozidla Saab pomocí systému GPS, záznamy o vkladech obviněného M. S. v EUR a PLN na účet zřízený v Polsku v inkriminované době, záznamy o jeho platbách platební kartou v inkriminované době na trase do Polska a zpět, již zmiňovaná nalezená elektronická a mechanická zařízení sloužící ke krádežím automobilů, ústavní znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika a mechanoskopie, jehož úkolem bylo nalezené věci zkoumat a podpůrně i ztotožnění pachových stop nalezených ve třech vozidlech, která byla nalezena se vzorky odebranými obviněnému M. S. Všechny tyto nepřímé důkazy, které soud prvého stupně podrobně a vyčerpávajícím způsobem u jednotlivých dílčích skutků rozebral, tvoří podle státní zástupkyně uzavřený řetězec, jehož články do sebe logicky zapadají, navzájem nejsou v žádném rozporu a vedou k jednoznačnému závěru o vině obviněného M. S. Podle státní zástupkyně obviněný v dovolání argumentuje výlučně otázkami skutkovými a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III

7. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný tedy shledává v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Obviněný M. S. po celou dobu trestního stíhání k věci nevypovídal, trestnou činnost zcela popírá, pouze zpochybňuje všechny provedené důkazy, způsob jakým důkazy soudy hodnotily a také závěry, ke kterým na podkladě provedeného dokazování dospěly. Obviněný zejména vytrhuje provedené důkazy z kontextu dalších důkazů, ze svého pohledu je zcela izolovaně hodnotí a vyvozuje z nich odlišné závěry, než ke kterým dospěly oba soudy ve věci činné. Zpochybňuje věrohodnost výpovědí spoluobviněného Z. I. s tím, že jsou vedeny snahou ho očernit. Skutkový stav zjištěný soudy zcela pomíjí, ale již soudy nižších stupňů se vypořádaly dostatečně a podrobně se všemi námitkami obviněného, které nyní opět opakuje v dovolání s tím, že setrvává na své argumentaci uplatněné před soudem nalézacím i odvolacím a předkládá ji také soudu dovolacímu, protože ji považuje za přiléhavou. Obviněný má i nadále za to, že mu jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána. Domnívá se, že dokazování zůstalo neúplným, když odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy. Nesouhlasí se způsobem odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, které považuje za vágní a nedostatečné. Paušálně shrnuje, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásadu „in dubio pro reo“.

15. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze ve věci provedly, resp. neprovedly, zejména nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť se netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nemají hmotně právní povahu, ale týkají se výhradně postupu soudů při dokazování, při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu. Jde tak o námitky skutkové povahy, které se týkají aplikace procesního práva (trestního řádu), což nekoresponduje s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva (trestního zákoníku). Pokud obviněný vytýká údajné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je nutné připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné, což vychází ze zásady, že dovoláním, obdobně jako jinými opravnými prostředky, lze napadat jen výrok určitého rozhodnutí, nikoli však jeho odůvodnění. Proto, když obviněný zčásti uplatnil námitky proti způsobu, jakým odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl a vyložil své argumenty, není možné takovou výhradu považovat za přípustnou.

16. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

19. Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že si soudy rozsáhlým dokazováním vytvořily důkazní základnu nezbytnou a dostatečnou k rozhodnutí o vině obviněného M. S. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Postup soudů obou stupňů odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Dostatečné množství důkazů zákonným způsobem provedly a hodnotily je plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), což soudy učinily i v projednávané věci a Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit.

20. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi obviněného Z. I., jehož výpověď soudy shledaly věrohodnou, neboť nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (kamerové záznamy ze systému UNICAM, výsledek zkoumání z oboru pachové identifikace, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika a mechanoskopie a výslech znalce, protokol o domovní prohlídce, záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, sledování vozidla Saab, právní pomoc z Polska a další). Soudy přitom důkazy hodnotily jednotlivě i v souvislosti s ostatními důkazy a zcela důvodně je shledaly dostatečnými k prokázání viny. Z provedených důkazů bylo nepochybně možno vytvořit celkový obraz o modu operandi jednání obviněného, tedy o typickém způsobu, jakým se obviněný dopouštěl trestné činnosti. V podrobnostech se může konkrétní jednání obviněného u jednotlivých útoků lišit (např. jiná aktuálně vybraná trasa vozidel, vložení nebo nevložení finančních prostředků na účet banky, popř. v jaké měně atd.) avšak v podstatných bodech jde o typický, opakující se, osvědčený způsob páchání jednotlivých pokračujících krádeží obviněným. Všechna skutková zjištění soudů jsou zcela slučitelná s pojmem modus operandi. Ten navíc není obviněnému M. S. nijak cizí, když z předchozích jeho odsouzení v roce 2001 a 2006, jak jsou uvedena v bodech 83 a 84 odůvodnění rozsudku městského soudu, je zřejmé, že jeho postup byl i nyní v zásadě stejný. Obviněný M. S. si zjevně vůbec neváží možnost pobytu v hostitelské České republice a místo toho, aby se choval řádně a opatřoval si prostředky k životu poctivou vlastní prací, zneužívá ho k páchání trestné činnosti. Ta má navíc značně gradující povahu a svědčí o tom, že se z předchozích odsouzení vůbec nepoučil a mírnější tresty na něj neměly žádný výchovný vliv. Nezmění-li v budoucnu tento způsob svého života a bude i nadále, po výkonu nyní uloženého trestu odnětí svobody, pokračovat v páchání další trestné činnosti, bude nutné zvýraznit u něj zejména represivní složku trestu, tedy jeho izolaci od společnosti v zájmu její ochrany před obviněným. Budoucnost obviněného M. S. je tak jen v jeho rukou.

21. Podstatné je, že v odůvodněních svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny. Pokud obviněný M. S. Nejvyššímu soudu předkládá k posouzení námitky, s kterými se vypořádaly již soudy obou stupňů, ale on s jejich argumentací nesouhlasí, jedná se vesměs o námitky procesní, resp. skutkové, tedy v řízení o dovolání bez významu. Navíc Nejvyšší soud těmto námitkám ani věcně nemohl přisvědčit a naopak zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů k nim. U všech dílčích skutků bylo jednání obviněného prokázáno provedením více důkazů a nikdy nestojí jeho vina na důkazu jediném, jak v podstatě obviněný namítá, když vytrhuje jednotlivé důkazy z kontextu a na základě toho pak dovozuje, že z daného jednotlivého důkazu nelze dovodit jeho vinu. Soudy se zabývaly každým jednotlivým dílčím skutkem a shromáždily vždy více nepřímých důkazů, které ve vzájemné souvislosti jeho vinu spolehlivě prokazují. Není přitom podstatné, jak obviněný namítá, že obviněný Z. I. nezná Prahu dokonale, že nedokáže přesně určit, jakou barvu mělo jedno odcizené auto a kolik jich za dané období přesně odcizili, když vše organizoval právě obviněný M. S., který dával instrukce a potřeboval v podstatě jen placeného řidiče k převozu odcizených vozidel. Pokud obviněný M. S. nesouhlasí se závěrem soudu, že se spoluobviněný Z. I. zcela doznal k trestné činnosti, tak přes neurčitost jeho výpovědi tento spoluobviněný připustil pachatelství na všech krádežích, které mu obžaloba kladla za vinu a opět nelze pominout, že jeho výpověď není důkazem jediným a je podporována dalšími důkazy. Namítá-li obviněný, že neexistuje univerzální klíč k víčkám nádrže, kterým lze otevřít všechny nádrže u vozidel Dacia Duster a celý postup spočívající v odcizení víčka nádrže a vyhotovení klíče podle něj nedává z hlediska krádeže vozidla smysl, tak soudy existenci takového univerzálního klíče netvrdí a vždy se jednalo o vyhotovení klíče ke konkrétnímu vozidlu. Pokud obviněný opět i v dovolání namítá, že nelze absolutně uzavřít, že by byl jediným uživatelem vozidla zn. Saab a nelze tak vyloučit, že by ho užíval i někdo jiný, tak již odvolací soud v bodě 26 rozsudku k tomu uvedl, že městský soud nic takového netvrdí. V kontextu všech provedených důkazů je ale zřejmé, že v případě jednotlivých krádeží vozidel uvedených ve výroku o vině bylo toto vozidlo použito právě obviněným M. S., který byl také jeho skutečným majitelem,

22. Procesní a skutkovou povahu dovolacích námitek obviněného potvrzuje i namítané porušení zásady „in dubio pro reo“. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Obviněným namítané uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, v tomto případě ani nepřichází v úvahu, protože o jeho vině neexistují pochybnosti. V trestním řádu ani není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Ve věci obviněného se nejedná o případ, kdy je stejně možná a pravděpodobná verze obžaloby, jako i verze obviněného, a dalšími důkazy není možné reálně objasnit, která z nich je věrohodnější. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 7. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru