Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 493/2017Usnesení NS ze dne 19.09.2017

HeslaPohrůžka jiné těžké újmy
Vydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.493.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 175 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 493/2017-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 19. září 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 10 To 328/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 39/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 1 T 39/2016, byl obviněný Ing. K. K. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně) dne 22. 5. 2015 z nezjištěného místa jako jednatel obchodní společnosti Sente, s. r. o., se sídlem v Praze elektronickou zprávou z emailové adresy … zaslanou na emailovou adresu …, obsahující mimo jiné text „na společnost BAK stav. spol. dnes 22. 5. 2015 bude podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. K odvrácení podání návrhu může dojít pouze doložením prokazatelné úhrady našich pohledávek po splatnosti, a to do 13.00 hod. dnešního dne na tento email...“, úmyslně nutil protiprávní pohrůžkou podání zjevně nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení obchodní společnost BAK stavební společnost, a. s., se sídlem v Trutnově, zastoupenou V. S., vedoucím oddělení nákupu, k uhrazení faktur společnosti Sente, s. r. o., na sporné dlužné částky v celkové výši 296 520,26 Kč, když z obavy, aby nedošlo k podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, společnost BAK stavební společnost, a. s., provedla dne 22. 5. 2015 třemi platbami úhradu části požadované finanční částky v celkové výši 147 502,36 Kč, a následně dne 25. 5. 2015 z nezjištěného místa opět jako jednatel obchodní společnosti Sente, s. r. o., elektronickou zprávou z e-mailové adresy … zaslanou na e-mailovou adresu … obsahující text „s ohledem na to, že jste dnes neuhradili fa č. 15-0008 na 149.818 Kč, bude podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. Pokud jste fakturu zaplatili, zašlete dnes potvrzení o úhradě“, nutil společnost BAK stavební společnost, a. s., k uhrazení doplatku sporné částky 149 818 Kč, když z obavy, aby nedošlo k podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, společnost BAK stavební společnost, a. s., provedla dne 26. 5. 2015 úhradu zbývající části požadované finanční částky ve výši 149 818 Kč, přičemž Ing. K. K. si v uvedené době musel být vědom toho, že podáním i nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení dochází ke značnému ohrožení pověsti osoby označené v insolvenčním návrhu jako dlužník u obchodních partnerů a narušení její podnikatelské činnosti, což může vést k trvalým nepříznivým následkům pro tuto podnikatelskou osobu.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 10 To 328/2016, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a nově podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

II.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že nesprávné posouzení skutku podle něj spočívá v nesprávném řešení otázky, zda skutek je trestným činem, a to z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku. Poukazuje na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nutno znaky trestného činu vykládat tak, aby za trestný byl považován jen čin společensky škodlivý. Podle obviněného byl skutek nesprávně shledán trestným činem, neboť šlo o běžnou výzvu k úhradě. Skutková podstata trestného činu podle § 175 tr. zákoníku byla podle obviněného vykládána nepřípustně extenzivním způsobem. Podle obviněného nevykazuje jeho jednání takovou společenskou škodlivost, aby mohl být trestně postižitelný. Ze skutkových okolností je podle něj zřejmé, že šlo pouze o výzvu k úhradě, čímž mělo dojít ke splnění závazku společnosti BAK stavební společnost, a. s. Připouští, že jsou mu známa rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se obdobné problematiky, „kdy byly výzvy k úhradě posuzovány jako případy, kdy došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání“. Trvá však na tom, že není žádoucí, aby každá výzva k úhradě, v níž je zmíněno využití podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, byla posuzována jako trestný čin. Skutek byl dle obviněného posuzován za extenzivního výkladu pojmu pohrůžky jinou těžkou újmou, neboť využití legitimních prostředků civilního práva nemůže být považováno za pohrůžku jiné těžké újmy. Podání věřitelského návrhu na zahájení insolvenčního řízení je podle obviněného legitimní a legální prostředek, který může věřitel využít, pokud má za to, že společnost má pohledávky dlužníka po splatnosti a více věřitelů. Právní úprava neukládá věřiteli povinnost, aby si byl jistý tím, v jaké ekonomické situaci se dlužnická společnost nachází. Obviněný doplnil, že v podnikatelském prostředí v oblasti stavebnictví je běžné, že podnikatelské subjekty fungující jako subdodavatelé, jsou ekonomicky likvidovány hlavními dodavateli tím, že jim není za jejich práce řádně a včas placeno. Obviněný zopakoval, že on v jeho případě pouze upozornil dlužníka jednou větou ve dvou e-mailech na to, že pokud nebude plnit své závazky, bude podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. Uvedl, že smyslem sankční části výzvy má být z podstaty výzvy působení na rozhodování dlužníka, který má být veden k zaplacení dluhu. Podle obviněného teprve v případě podání nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení by mohl teoreticky odpovídat za způsobenou škodu, když podle něj využití institutu odpovědnosti za škodu předchází využití trestního práva jako ultima ratio. Právní názor odvolacího soudu, podle kterého je jeho jednání nutno označit za trestné i v případě, že společnost Sente, s. r. o., měla na zaplacení faktur nárok, označuje obviněný za extenzivní a excesivní. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1843/15, podle kterého je akceptovatelné spojit se zneužíváním insolvenčního řízení trestní odpovědnost, se podle obviněného týkalo případu skutkově odlišného, když pohledávky Sente, s. r. o., byly po právu a žádný šikanózní návrh na zahájení insolvenčního řízení podán nebyl. Podatel cituje část odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého by trestní odpovědnost obviněného byla diskutabilní v případě, že by si vynucoval plnění ze strany poškozeného jinak, např. podáním žaloby. Podle obviněného „je možné tuto diskuzi vyvolat i v tomto případě“, neboť pokud bude skutek považován za trestný čin, jde o popření zásady subsidiarity trestní represe.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám ve věci rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněné námitky deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají s výjimkou tvrzení, že pohledávky společnosti Sente, s. r. o., byly po právu, když soudy žádné kategorické zjištění o oprávněnosti těchto pohledávek neučinily. Uvedl, že pohrůžka způsobením jiné těžké újmy může v obecné rovině spočívat v hrozbě majetkové újmy, vážné újmy na cti či dobré pověsti, směřovat k rozvratu rodinného života apod. Citoval ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 a uvedl, že se toto rozhodnutí týkalo věci částečně skutkově odlišné, když v trestní věci obviněného Ing. K. K. k podání insolvenčního návrhu nedošlo (ovšem podle státního zástupce proto, že obviněný dosáhl svého cíle již pohrůžkou podáním návrhu) a oprávněnost požadavků obviněného na zaplacení částek ve výroku o vině uvedených zůstala sporná. Přesto však má za to, že ze závěrů uvedeného rozhodnutí lze v trestní věci obviněného Ing. K. K. vycházet, a to též ve spojení se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 721/2011, podle nichž je obecně třeba vycházet ze zásady, že za oprávněné nelze označit jednání, jestliže bylo použito prostředku sice dovoleného, nikoliv však dovoleného ve vztahu k účelu sledovaného pachatelem. Proto podle státního zástupce i v případě, že pachatel v rámci obchodního závazkového vztahu k vymožení své sporné pohledávky hrozí poškozenému použitím takových právních prostředků, o kterých ví, že pro poškozeného mohou mít likvidační následky (např. podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení), může se za splnění i dalších zákonných podmínek dopustit trestného činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce pohrůžka podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení bez faktické existence podmínek úpadku podle § 3 insolvenčního zákona není, stejně jako samotné podání návrhu, povoleným prostředkem sloužícím k tomu, aby dlužník byl nucen ke splnění sporné pohledávky. Insolvenční návrh, resp. insolvenční řízení, je podle státního zástupce právním prostředkem sloužícím k tomu, aby bylo dosaženo co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení skutečně existujících splatných pohledávek věřitelů dlužníka, který je v úpadku. Pohrůžka podáním takového návrhu nemůže být prostředkem nátlaku na dlužníka, který v úpadku není a který pouze z nějakých důvodů odmítá platit určitou konkrétní pohledávku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 721/2011, přitom řešilo obdobnou situaci. Podle názoru státního zástupce nebyl obviněný oprávněn řešit spor o zaplacení ceny díla pohrůžkou podání nedůvodného insolvenčního návrhu. Poznamenal, že následky zahájení insolvenčního řízení, které nastávají prakticky současně s dojitím insolvenčního návrhu (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona) bez ohledu na výsledek insolvenčního řízení, jsou pro podnikatele velmi závažné a mohou být až likvidační. Této skutečnosti si podle státního zástupce byl vědom i obviněný. Pohrůžka podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení tedy byla podle něj pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za důvodné státní zástupce nepovažuje ani námitky, kterými se obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V předmětné trestní věci podle názoru státního zástupce nejsou dány žádné konkrétní okolnosti, pro které by škodlivost jednání obviněného nedosahovala ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů, kdy je pohrůžka podáním insolvenčního návrhu zneužívána k vymáhání nedůvodných nebo sporných pohledávek.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zejména namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného odpovídají tomuto uplatněnému důvodu dovolání.

Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal odvolací soud. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 334 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.

Obviněný své jednání popsané ve skutkové větě nepopírá, avšak i nadále ho nepovažuje za trestné. Podstatou dovolání obviněného je, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin, a nemělo být řešeno normami trestního práva, když podle něj šlo pouze o běžnou výzvu k úhradě závazku, nikoli o výhrůžku, která by byla způsobilá naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že jeho jednání nedosahuje takového stupně společenské škodlivosti, že by bylo nutné ho postihovat normami trestního práva a domáhá se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se s těmito námitkami neztotožnil a shledal je zjevně neopodstatněnými.

Obviněný byl skutkem výše popsaným uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Objektem je zde svobodné rozhodování člověka.

Podle právní věty se obviněný dopustil tohoto přečinu tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.). Musí jít o jednání neoprávněné. Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem. Není proto trestné použití dovoleného prostředku k tomu účelu, ke kterému je určen (např. hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí). Naproti tomu pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu (ŠÁMAL, Pavel. § 175 [Vydírání]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1750. ISBN 978-80-7400-428-5.).

Obviněný namítal, že jeho jednání není trestným činem, neboť se jednalo o běžnou výzvu k úhradě, která podle něj není způsobilá k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Touto námitkou v zásadě vytýkal, že v jeho jednání nelze spatřovat pojem pohrůžky jiné těžké újmy jako znaku objektivní stránky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud se touto hmotněprávní námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

V uvedeném případě je nutno uvést, že není sporu o průběhu skutkového děje. Podstatné je řešení otázky, zda pohrůžka podáním návrhu na zahájení insolvenční řízení může být pohrůžkou jiné těžké újmy a být tak způsobilá naplnit objektivní stránku přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o návrh na zahájení insolvenčního řízení, Nejvyšší soud v souladu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 (které ve svých rozhodnutích uvádí také oba soudy), dále také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 721/2011, konstatuje, že jde o právní instrument, jenž slouží zásadně k rychlému a účinnému výkonu práv věřitelů. Předmětem insolvenčního řízení, jež je soudním řízením, je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení, které se zahajuje podáním insolvenčního návrhu u insolvenčního soudu [srov. § 2 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 182/2006]. Z tohoto ustanovení plyne, že oprávněnost podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení je dána jen v případě úpadku dlužníka. Podmínky, kdy je dlužník v úpadku, jsou zákonem přesně vymezeny v ustanovení § 3 zák. č. 182/2006 Sb.

K úspěšnému podání insolvenčního návrhu je oprávněn kterýkoliv věřitel dlužníka se splatnou pohledávkou vůči dlužníkovi. Věřitel podávající návrh je povinen tvrdit a navrhnout doklady k osvědčení existence vlastní splatné pohledávky vůči dlužníkovi, označit soudu další známé věřitele dlužníka a uvést okolnosti svědčící o úpadku dlužníka.

V těchto souvislostech je rozhodné zejména to, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, které mají dopad do poměrů dlužníka i třetích osob, nastávají prakticky okamžitě. Je-li insolvenční návrh podán u věcně příslušného soudu a je-li opatřen podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem, nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele na to, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 31 Ins 1583/2008, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 29 NSČR 7/2008-A, publikovaným pod č. 91/2009 Sb. rozh. civ.).

Podle § 101 odst. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb., zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do dvou hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh (další podmínky, viz uvedené ustanovení). Vyhláška obsahuje mimo jiného i označení dlužníka, a doručuje se, bez možnosti proti ní podat odvolání, účastníkům insolvenčního řízení. Uvedené údaje se též zveřejňují v insolvenčním rejstříku, jímž je podle § 2 odst. 1 písm. i) zák. č. 182/2006 Sb., informační systém (který obsahuje údaje podle insolvenčního zákona), jenž je elektronickým informačním systémem, mezi jehož funkce patří mimo jiné informovat účastníky insolvenčního řízení, dotčené subjekty i veřejnost. Zajišťuje širokou veřejnou kontrolu insolvenčních procesů, vysokou míru informovanosti o průběhu jednotlivých řízení, a přispívá k vysokému a účinnému výkonu práv věřitelů v průběhu insolvenčního řízení (srov. www.beck-online.cz/bo/document).

S tím souvisí i postup insolvenčního soudu, který podle § 102 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o zahájení insolvenčního řízení vyrozumí příslušné orgány, např. finanční úřad, celní úřad, Úřad práce České republiky, příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení, obecný soud dlužníka, a další. Kromě subjektů uvedených v § 102 zák. č. 182/2006 Sb., je insolvenční soud dále povinen vyrozumět podle § 430 cit. zák. o zahájení insolvenčního řízení známé věřitele dlužníka z jiných členských států Evropské unie. Mimo uvedené po podání návrhu na insolvenční řízení následují i další účinky spojené se zahájením tohoto řízení (srov. § 109 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., ale i další).

Kromě těchto obecných negativních účinků pro každého dlužníka však ze zákona po podání návrhu na insolvenční řízení dochází i k dalším závažným dopadům, které se projeví individuálně, u každého odlišně podle jeho konkrétních poměrů. Ty se mohou projevit (nejen) v ohrožení vážnosti u spoluobčanů, neboť obecně se vnímá nepříznivě, pokud je osoba v úpadku, což se může projevit neúctou či opovržením ve společnosti (viz shora § 3 zák. č. 182/2006 Sb.), což má obecně za důsledek ztrátu důvěry ve schopnost plnit závazky, od níž se odvíjí ohrožení vzájemných nejen finančních a ekonomických, ale i dalších vztahů.

Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh na zahájení insolvenčního řízení lze podat jen tehdy, když jsou splněny zákonem stanovené podmínky, jejichž podstatou je zásadně úpadek dlužníka. Jen v takovém případě jde o zákonem dovolený prostředek. Nedovoleným prostředkem se stává tehdy, pokud takovým návrhem, resp. pohrůžkou podání takového návrhu, chce navrhovatel pouze donutit údajného dlužníka k plnění domnělých pohledávek a při vědomí skutečnosti, že údajný dlužník není v úpadku, resp. bez toho, aby navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že předmětná osoba je v úpadku, jak jej má na mysli § 3 zák. č. 182/2006 Sb. Za takové situace, je-li pohrůžka podání návrhu zneužita jen k vlastním zájmům, stává se protiprávním nástrojem a nedovoleným prostředkem. Jím je takový návrh tehdy, je-li ho jako právního nástroje zneužito k jiným účelům, než ke skutečné snaze o oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 49/2015).

Aplikujeme-li uvedené zásady na projednávaný případ, kdy obviněný jako jednatel společnosti Sente, s. r. o., zaslal ze své emailové adresy na emailovou adresu ředitele nákupu společnosti BAK stavební společnost, a. s., emailové zprávy, kterými se dne 22. 5. 2015 a dne 25. 5. 2015 domáhal uhrazení pohledávek za provedené dílo (sporné dlužné částky) s tím, že na společnost bude podán insolvenční návrh, pokud nebudou pohledávky uhrazeny, je ze skutkových zjištění s ohledem na formulaci emailové zprávy zřejmé, že nešlo o běžnou výzvu k plnění, ale že obviněný vznesl vůči poškozenému pohrůžku podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení, pokud poškozený neuhradí předmětné pohledávky. Evidentním cílem a smyslem emailových zpráv bylo na poškozeném vynutit finanční plnění, jehož oprávněnost zůstala sporná (soudy je poukazováno na to, že ze skutkových zjištění vyplývá spornost požadovaných pohledávek), a to pod hrozbou podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, tedy prostředku, o němž i obviněný evidentně věděl, jaké může mít následky, v podobě poškození obchodní cti, vážnosti a solidnosti poškozeného, přičemž právě s tímto vědomím obviněný sám z právních prostředků sloužících k případnému uplatnění jeho práv, užil v podstatě prostředek krajní, právě s ohledem na jeho téměř okamžité negativní důsledky, a tedy očekával důraznost své pohrůžky.

Obviněný si byl od počátku vědom všech důsledků a pro profesní činnost a působení poškozeného až zničujících dopadů, které by mohly nastat v souvislosti s podáním návrhu na insolvenční řízení a svou hrozbou se domáhal zaplacení své sporné pohledávky. S tímto vědomím tedy od počátku jednal, když obviněného vydíral právě podáním návrhu k insolvenčnímu soudu, neboť se domníval, že poškozený z obavy z těchto dopadů raději přistoupí na jeho podmínky a požadované finanční částky zaplatí. Pohrůžka obviněného u poškozeného předpokládanou obavu také vyvolala. Přitom je třeba zopakovat, že jde o trestný čin ohrožovací, a pro naplnění uvedeného znaku postačí, že taková vážná újma jen hrozila, aniž by fakticky již nastala. Lze tedy uzavřít, že pohrůžka podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení bez faktické existence podmínek úpadku podle § 3 zák. č. 182/2006 Sb. není povoleným prostředkem sloužícím k tomu, aby byl dlužník nucen ke splnění sporné pohledávky a je tedy pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

Z uvedeného je nepochybné, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně posoudily soudy obou stupňů a není možné přiznat opodstatnění výhradě obviněného, že jeho jednání není společensky škodlivé, aby mohlo být považováno za trestný čin. Touto námitkou se obviněný dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio a s poukazem na ně své beztrestnosti. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr zákoníku platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Aplikovat zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

S ohledem na výše uvedené okolnosti případu (přičemž Nejvyšší soud v podrobnostech zcela odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů) Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by měly odůvodňovat aplikaci zásady ultima ratio.

Z výše uvedených důvodů lze souhlasit s právním posouzením skutku, jak je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a proto ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na přiléhavé závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, z nichž vyplývá, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.

Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. K. K. proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru