Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 492/2019Usnesení NS ze dne 06.05.2019

HeslaDovolací důvody
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.492.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 147 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 492/2019-323

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. R., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 55 To 397/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 17/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 6. 2018, č. j. 4 T 17/2016-279, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 29. 4. 2014 kolem 15:55 hod., v ulici XY v XY, jel na longboardu po pozemní komunikaci, přitom nepřizpůsobil techniku jízdy svým schopnostem a místu kudy projížděl. V rozporu s dopravními předpisy jel po pravé straně vozovky, upadl a způsobil, že volně jedoucí longboard zranil K. K., nar. XY, která po střetu s longboardem spadla na zem a utrpěla příčnou zlomeninu dolního konce stehenní kosti s posunem úlomků, nitrokloubní zlomeninu desky horního konce levé holenní kosti, s léčením po dobu 15 týdnů.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 55 To 397/2018-301 zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a ohledně zrušené části nově rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, na které straně vozovky se měl pohybovat. Nesouhlasí se závěrem soudů, že mohl a měl vědět, že svou jízdou může někoho z kolemjdoucích zranit. Jednal s maximální možnou mírou opatrnosti a učinil vše, co po něm bylo možno spravedlivě požadovat s přihlédnutím k jeho rozumové a mravní vyspělosti. Kritériem nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti subjektivní a objektivní. V daném případě šlo pouze o nešťastnou souhru okolností, ve které však rozhodně nelze shledávat zaviněné jednání na jeho straně. Je třeba přihlédnout k zásadě in dubio pro reo a zásadě subsidiarity trestní represe, podle níž by měl být vzat v potaz mimo jiné způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění, pohnutka, záměr. K výroku o náhradě škody namítl, že odvolací soud porušil právo jistoty a zásady předvídatelnosti rozhodnutí, neboť v jiné srovnatelné trestní věci stejný senát odvolacího soudu rozhodl o náhradě škody jinak, než v nyní projednávané. Spoluzavinění poškozené v míře jedné třetiny není řádně odůvodněno. Poukázal na místo, kde poškozená stála, na její věk, zdravotní stav, dezorientaci, přičemž všechny okolnosti na jeho straně i na straně poškozené měly být zohledněny při rozhodování o nárocích na náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že nedbalost obviněného lze dovodit z toho, že se pohyboval na longboardu po pozemní komunikaci v obytné čtvrti, kde jezdí automobily a pohybují se chodci. Obviněný tedy věděl o možnosti střetu s jiným chodcem či vozidlem, věděl také, že se nachází ve svažujícím se místě, ne zcela přehledném, kde ztráta kontroly nad longboardem může vést k jeho samovolnému pohybu. Pokud za těchto okolností nezvládl seskok z longboardu a jeho bezpečné zastavení, pak další nekontrolovatelná jízda longboardu a jeho střet s poškozenou není nešťastnou náhodou, jak obviněný namítá, nýbrž projev nedbalosti, neboť si nepočínal dostatečně obezřetně a nechal longboard bez kontroly ujet. Pokud nebylo zjištěno, že ztráta kontroly nad zdrojem nebezpečí (samovolným pohybem longboardu) byla na straně obviněného vyvolána nějakými neočekávanými vnějšími okolnostmi, pak se nutně muselo jednat o důvody stojící na straně obviněného, tedy že nepřizpůsobil techniku jízdy svým schopnostem, počínal si nedbale. Pokud obviněný vylučuje naplnění subjektivní stránky přečinu, neboť podle něj nebylo prokázáno, že by se pohyboval po pravé straně vozovky, pak je tato námitka skutkového charakteru a je z hlediska dovolacího řízení bezpředmětná. K námitce nesprávnosti výroku o náhradě škody uvedl, že je nutno zkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o tomto nároku v této věci, nikoliv porovnávat jej s jinými případy. Odvolací soud výrok o náhradě škody dostatečně odůvodnil a z rozhodnutí vyplývá, že byly naplněny zákonné podmínky pro takový postup. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu o třetinovém podílu poškozené na nehodě a také se závěrem, že primární příčinou, bez které by následek nenastal, zůstává zaviněné (nedbalostní) jednání obviněného.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující do skutkových zjištění soudů nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpověďmi svědků E. T., J. T., M. S., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Tomáše Adámka, protokolem o ohledání místa činu a fotodokumentací. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině opodstatňovalo případný zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).

Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran absence subjektivní stránky s tím, že šlo pouze o nešťastnou souhru okolností, ve které nelze shledávat zaviněné jednání na jeho straně. Tuto námitku však není možné přijmout. Nelze především odhlédnout od skutečnosti, že ačkoliv měl obviněný jet po této trase poprvé, znal místní poměry, neboť bydlel nedaleko od tohoto místa. Věděl tedy, že se jedná o pozemní komunikaci vedoucí obytnou čtvrtí, kde se dá předpokládat výskyt automobilů, jakož i zvýšený pohyb chodců, a to i pohybově handicapovaných s ohledem na dům s pečovatelskou službou, který se v dané lokalitě nacházel. Přítomnost dalších účastníků silničního provozu přitom mohl předpokládat nejen s ohledem na místo, ale i dobu, kdy se místem pohyboval. Je rovněž třeba též konstatovat, že obviněný se v rozporu s ustanovením § 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, pohyboval na longboardu po pravé straně pozemní komunikace. Pohyboval se ve svažitém, relativně nepřehledném terénu s pravotočivou zatáčkou, za kterou nebyl dostatečný výhled. Na zavinění obviněného nemá vliv ani skutečnost, že do té doby neměl s jízdou na longboardu velké zkušenosti, když na druhé straně měl letité zkušenosti s jízdou na skateboardu, což je co do techniky jízdy značně podobné. Obviněnému muselo být jasné, že v případě ztráty kontroly nad longboardem ve svažitém terénu, může dojít k jeho samovolnému a nekontrolovatelnému pohybu. Nelze tedy než uzavřít, že nekontrolovatelná jízda longboardu není v tomto případě nešťastnou souhrou okolností, jak namítl obviněný, nýbrž jeho nedbalostním jednáním, když si při kontrole potenciálního zdroje nebezpečí nepočínal dostatečně obezřetně. Nepřizpůsobil techniku a trasu jízdy svým schopnostem, jízdu po pozemní komunikaci při nezdařeném seskoku nezvládl a nechal svůj longboard nekontrolovatelně ujet, následkem čehož došlo ke zranění poškozené. Obviněný minimálně vědět měl a mohl, že nekontrolovatelnou jízdou samotného longboardu, nota bene ve svažitém terénu, může způsobit újmu jiným účastníkům silničního provozu. Je namístě uvést, že se totožnou námitkou zabýval již odvolací soud (odst. 15. a 16. rozsudku odvolacího soudu), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Obviněný namítl, že by měl být vzat v potaz mimo jiné způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění, pohnutka, záměr. Uvedl, že nechtěl poškozené ani nikomu způsobit jakoukoliv škodu, své jednání přizpůsobil svým schopnostem a znalosti místa. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. S obdobnou námitkou se již vypořádal odvolací soud (odst. 17. rozsudku odvolacího soudu) a lze pro stručnost na tam uvedené odkázat. Nejvyšší soud shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit také námitku obviněného týkající se míry spoluzavinění poškozené, která podle něj není řádně odůvodněna, a s tím související nárok na náhradu škody. K tomuto obviněný nejprve odkázal na jiné rozhodnutí stejného senátu odvolacího soudu a uvedl, že došlo k porušení práva jistoty a zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Ani těmto námitkám obviněného nelze přisvědčit. Mírou spoluzavinění se zabýval odvolací soud, přičemž tuto určil ve výši jedné třetiny, což lze akceptovat. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že i přes uvedený podíl poškozené zůstává primární příčinou vzniku nehody a jejího následku zaviněné nedbalostní jednání obviněného, který nepřizpůsobil techniku jízdy svým schopnostem, ztratil kontrolu nad longboardem a dopustil tak jeho samovolný a nekontrolovatelný pohyb ve svažitém terénu, jehož následkem došlo ke zranění poškozené. Správně stanovil odvolací soud podíl poškozené na zavinění jako minoritní (šla po nesprávné straně vozovky) a v souvislosti s výrokem o náhradě škody své úvahy řádně odůvodnil (odst. 19. a násl. rozsudku odvolacího soudu), s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil a pro stručnost na ně lze odkázat. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že k namítanému porušení práva jistoty a zásady předvídatelnosti rozhodnutí nedošlo. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud také tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 5. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru