Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 475/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaTrest
Úmysl
Započítání vazby
Zásada teritoriality
Zavinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.475.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 4 tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

§ 92 odst. 1, 4 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2368/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 475/2020-710

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Š. M., nar. XY, občana Slovenské republiky, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 10 To 231/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 117/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 16 T 117/2018, byl obviněný Š. M. uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to by odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

2. Obviněný se pokusu zločinu vydírání dopustil tím, že dne 8. 11. 2016 v době od 13:00 hodin do 15:00 hodin v Jaroměři, Dolní Dolce, ulice XY, v sídle obchodní společnosti L.-P. s vědomím, že jím sdělované informace jsou způsobilé vyvolat u poškozených obavu o život a zdraví jejich rodiny, pokud vznesenému požadavku nevyhoví, požadoval po J. G., obchodnímu řediteli této obchodní společnosti, následně i po J. Š., jednateli této obchodní společnosti, aby na jeho bankovní účet zaplatili finanční částku 60 000 euro (1 623 600 Kč podle kurzu České národní banky ke dni 2. 12. 2016) do 24. 12. 2016, kdy v souvislosti s tímto požadavkem uvedl, že pouze vyřizuje žádost třetí osoby, vystupující pod jménem „K.“, o úhradu pětiletého nájmu prodejních prostor v AFI Palace Pardubice, které měl mít v nájmu obžalovaný, avšak je má pronajaty obchodní společnost L.-P., a pokud nebude požadovaná finanční částka v uvedeném termínu uhrazena, bude dle vyjádření „K.“ „mít problém“ i obžalovaný a „K.“ se za J. G. dostaví sám a již bude požadovat dvojnásobek částky (tedy 120 000 euro), které mu zcela jistě J. G. zaplatí, dále jim uváděl, že má strach ze zastřelení, pokud by „K.“ sdělil, že za nimi nebyl, „K.“ totiž na něho, když mu odmítl sdělit číslo svého účtu, na který měly být peníze převedeny, vytáhl pistoli, policii však nic neoznamoval, neboť si je vědom, že pokud bude policii pomáhat, tak si to „on nebo jeho rodina odskáče“, a jak „K.“ poznal, ví, že může mít „pět nebo padesát kompliců“, kteří, i kdyby byl „K.“ policií zadržen, budou na svobodě, a obžalovaný a jeho rodina budou stále v ohrožení, protože poškození J. G. a J. Š. považovali výhrůžky, byť údajně adresované obžalovanému, za vážně míněné a směřující vůči jejich osobám, pokud požadovanou finanční částku nezaplatí, věc oznámili Policii České republiky.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 10 To 231/2019, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání. V dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Rovněž má za to, že v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. Nesplnění procesních podmínek pro vydání rozhodnutí spočívá podle obviněného v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval bezvadnost provedeného dokazování soudem prvního stupně, když s takovým závěrem podle obviněného nelze souhlasit. V odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů podle názoru obviněného zcela absentuje závěr o tom, že byl v jeho jednání dán úmysl vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu vydírání. Obhajoba podle něj naopak prokázala, že zavinění dáno nebylo, což údajně vyplývá také z výpovědi svědka J. G. Obviněný od počátku tvrdí, že přišel toliko vyřídit vzkaz od jiné osoby, když on sám k tomuto jednání byl donucen pohrůžkou násilí od třetí osoby jménem K. Z výpovědi svědka J. G. rovněž podle obviněného vyplývá, že přišel pouze vyřídit vzkaz od jiné osoby. Není tak podle obviněného jednoznačně dána subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Z výpovědi svědků J. G. a J. Š. podle obviněného nevyplývá, že by je jakkoli nutil cokoli dělat, pouze vyřizoval vzkaz od pana K. Na dotaz svědka J. G., proč tak činí, odpověděl, že sám neví a chce se poradit o správném postupu. Podle obviněného je tedy zřejmé, že svědky sám k ničemu nenutil, naopak sám vyjadřoval nesouhlas s jednáním pana K., z obavy však vzkaz vyřídil. Obviněný je přesvědčen, že nehrozil násilím ani jinou těžkou újmou, jen odpověděl, jak sám vnímá osobu pana K. Podle obviněného tak nelze dovodit jeho úmysl hrozit svědku J. G. násilím. Shodné podle obviněného vyplynulo rovněž z přepisu zvukového záznamu, který, jak obviněný podotkl, vznikl bez jeho vědomí, a tak je jeho obsah nezkreslený. Pouze svědkům J. G. a J. Š. sdělil, že vzkaz vyřizuje z obavy o své zdraví a zdraví rodiny. Obviněný uvedl, že sám nesouhlasil s jednáním pana K., že se dokonce pokusil odvrátit plnění svědků alespoň tím, že neprozradil svědkům číslo účtu, na který mají být požadované prostředky plněny. Sám vědomě nesdělil platební místo. Podle obviněného právě proto nemohl naplnit znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu. Jeho úmysl totiž k naplnění znaků nesměřoval. Podle obviněného je chybný postup soudu prvního stupně, když přihlédl k výpovědi svědka J. Š., jehož výpověď ohledně sdělení účtu, byla vyvrácena. Obviněný dále namítá naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a nesplnění procesních podmínek pro vydání rozhodnutí tím, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Podle obviněného měl věc rozhodovat soud ve Slovenské republice. Pravidlo o místě spáchání činu považuje obviněný pouze za podpůrné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V argumentaci odkázal na výše uvedené. Obviněný rovněž namítl naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Byl totiž v rozporu se zákonem vzat do vazby (kterou z větší části absolvoval na Slovensku). Stížnostní soud ho na základě stížnosti z vazby propustil. Soud prvního stupně však při ukládání trestu k vykonané vazbě nepřihlédl, což obviněný považuje za nesprávný postup s ohledem na § 92 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

5. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že podle skutkových zjištění soudů, se projednávaný skutek odehrál v Jaroměři, v sídle společnosti L.-P., v okrese Náchod v České republice. Zásada teritoriality zakotvená v § 4 tr. zákoníku není podle státního zástupce „toliko pravidlem podpůrným“, ale naopak pro trestní právo základní zásadou, jejímž prostřednictvím stát na vlastním území realizuje svou suverenitu bez ohledu na státní občanství pachatele. Slovenská státní příslušnost obviněného je podle státního zástupce bezvýznamná. Tuto námitku proto považuje za zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že závěr o zavinění je závěrem právním. Námitky obviněného v tomto směru však považuje za zjevně neopodstatněné. Oba soudy se podle státního zástupce přítomností úmyslného zavinění ve vytýkaném jednání obviněného zabývaly a závěr o jeho existenci dostatečně odůvodnily. Obviněný se dopustil jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nepochybně předvídal jako možné, že mu poškození na základě jeho sdělení z obavy o sebe a členy své rodiny poukáží částku 60 000 EUR požadovaných osobou vystupující pod jménem K. a současně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by tomuto důsledku jeho jednání měla zabránit, když oznámení věci policejním orgánům České i Slovenské republiky odmítal, přestože mu v tom nic významného nebránilo, a poškozené přesvědčoval, aby takové oznámení neučinili ani oni. Podle státního zástupce není podstatné, jestli bylo či nebylo ze strany obviněného poškozeným sděleno konkrétní číslo bankovního účtu, na který mají požadované finance zaplatit. Ačkoli je možné podle státního zástupce se pozastavit nad tím, jestli osoba prezentovaná obviněným jako K. vůbec existuje, je nutné respektovat, že soudy dospěly k tomu, že smyšlenost K. nebyla bez jakýchkoliv pochybností prokázána a vyšly ve prospěch obviněného z jeho existence. Podle státního zástupce by bylo vhodné doplnit, že obviněný se v takovém případě podle jeho názoru dopustil jednání ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku s neztotožněnou osobou vystupující jako K., když úmyslně tlumočil poškozeným K. požadavky. Podle státního zástupce by bez přispění obviněného projednávaný trestný čin, resp. jeho pokus nemohl být vůbec spáchán. Státní zástupce v této souvislosti podrobně rozepsal znaky spolupachatelství. Má za to, že obviněný se již samotným dobrovolným předáním vzkazu poškozeným a odmítnutím oznámit věc k tomu příslušným orgánům státu úmyslně zapojil do vyděračského jednání K. vůči nim. Upozornil také na závěry vyplývající ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinická psychologie k osobě obviněného, disponujícího kromě dalšího i nadprůměrnými intelektovými schopnostmi. Podle státního zástupce nepřichází v úvahu posuzovat jeho protiprávní chování jako učiněné v postavení tzv. „živého nástroje“ ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce zdůraznil skutečnost, že měly být hrozbami vyžadované peníze určeny primárně nikoliv K., nýbrž samotnému obviněnému, jakožto odškodnění za domnělé poškození jeho osoby při předchozích obchodních a nájemních vztazích s poškozenými. Státní zástupce má za to, že kdyby obviněný tyto finanční prostředky od poškozených skutečně nechtěl, pak by jim K. vzkaz nepředal a věc by řešil jiným adekvátním způsobem. Pokud jde o tvrzení obviněného, že nehrozil poškozeným násilím ani jinou těžkou újmou, pouze vyřizoval vzkaz a popisoval K., jak ho sám vnímal, státní zástupce uvedl, že tato námitka je v rozporu se skutkovými zjištěními. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 465/2010, které je podle něj přiléhavé na tento případ. Podle státního zástupce pohrůžka násilí za použití osoby jménem K. k zastrašení osob poškozených je objektivně způsobilá vyvolat v poškozených strach o vlastní zdraví nebo život, jestliže se nepodrobí požadavku pachatele. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má státní zástupce za to, že námitky pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu je druhem trestu přípustným a výše trestu uloženého obviněnému odpovídá § 175 odst. 2 tr. zákoníku. V souladu s § 82 odst. 1 tr. zákoníku je podle státního zástupce soudem určená délka zkušební doby. Výrokem o trestu nebyl podle státního zástupce porušen ani § 92 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Z těchto ustanovení nijak nevyplývá, že by soud měl vykonanou vazbu „zohlednit“ či „přihlížet k ní“ při vynášení rozsudku. K vykonané vazbě se podle státního zástupce přihlédne případně až ve vykonávacím řízení. Podle § 334 odst. 1 tr. ř. o započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Pokud bylo obviněným míněno, že výkon vazby měl být „zohledněn“ ve výroku o trestu tak, že trest měl být uložen v nižší výměře, pak takový výklad podle státního zástupce neodpovídá zásadám pro ukládání trestů stanoveným v § 39 a násl. tr. zákoníku. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné ho podle státního zástupce podat pouze v jeho druhé alternativě. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

6. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni obviněného k případné replice. Obhájkyně ale, do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, repliku neuplatnila.

III

7. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v řádně a včas podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), l) tr. ř.

8. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je možné ho uplatnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé alternativy tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v obou jeho alternativách.

9. Ve vztahu k první variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí [řádný opravný prostředek byl zamítnut z formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání ve smyslu § 254 odst. 4 tr. ř.]. K takové situaci ovšem ve věci obviněného nedošlo. Odvolání obviněného bylo v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě tedy nepřicházelo v úvahu.

10. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. také v jeho druhé alternativě, jejíž naplnění shledává v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda další namítané dovolací důvody byly obviněným uplatněny právně relevantně.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a 17 tr. ř.). Tyto skutečnosti však obviněný ve svém dovolání nenamítá.

12. Námitky obviněného se totiž vztahují nikoli k věcné, ale k místní příslušnosti soudu, když toliko obecně a bez dalšího odůvodnění poukazuje na to, že soudem příslušným měl být soud ve Slovenské republice, když podle obviněného „pravidlo o místě spáchání je toliko pravidlem podpůrným“. Nejvyšší soud na tomto místě upozorňuje, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. mohou být námitky proti věcné příslušnosti soudu a nesprávnému obsazení soudu. Dovolacím důvodem není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu ve smyslu § 18 tr. ř. (ŠÁMAL Pavel, PÚRY František. § 265b. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013.). Námitky obviněného v tomto směru tedy nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nutno konstatovat, že ve věci obviněného navíc nedošlo ani k porušení ustanovení o místní příslušnosti soudu.

13. Ustanovení § 4 tr. zákoníku představuje základ místní působnosti českého trestního práva, a to zásadu teritoriality. Podle této zásady se působnost trestních zákonů vztahuje na celé území státu, a to bez ohledu na osobu pachatele. Pachatelem tak může být občan České republiky či kdokoli jiný, tj. cizí státní příslušník, osoba bez státní příslušnosti, a to ať má na území naší republiky trvalý či přechodný pobyt nebo ne (viz ŠÁMAL Pavel. § 4. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012). Pokud byl podle skutkové věty výroku o vině trestný čin spáchán obviněným (byť občanem Slovenské republiky) v Jaroměři, okres Náchod, je podle § 18 odst. 1 tr. ř. Okresní soud v Náchodě místně příslušným soudem k projednání věci obviněného.

14. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Pokud jde o konkrétní námitky, odkázal obviněný na argumentaci uvedenou nesprávně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., plyne z dikce tohoto ustanovení, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

19. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil hmotně právní námitku týkající se údajné absence subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Namítá, že v jeho jednání nebyl dán úmysl, neboť poškozeným přišel pouze vyřídit vzkaz od jiné osoby, sám nikoho nenutil cokoli dělat, sám s jednáním pana K. nesouhlasil, avšak z obavy vzkaz vyřídil. Z jeho jednání nelze podle obviněného dovodit úmysl hrozit násilím. Nejvyšší soud shledal, že obviněný touto námitkou v podstatě opakuje svou obhajobu z předchozího řízení před soudy prvního a druhého stupně (s níž se však oba soudy vypořádaly), když trvá na tom, že pouze zprostředkoval K. požadavky, čímž podle jeho názoru nemohl naplnit znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, když nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného zločinu. Nejvyšší soud se touto hmotněprávní námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

20. Na úvod je nutné uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

21. Obviněný se podle rozhodnutí okresního soudu svým jednáním dopustil zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle právní věty se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a způsobil tímto činem značnou škodu, a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se otázkou existence subjektivní stránky zabývaly a výše uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, opatřily dostatek důkazů a tento svůj závěr již soud prvního stupně řádně odůvodnil. Na úmysl obviněného správně usuzoval ze všech zjištěných okolností případu, za nichž byl čin spáchán a také s ohledem na závěry vyplývající ze znaleckých posudků vypracovaných ve věci na osobu obviněného. Z obsahu dovolacích námitek je pak zřejmé, že obviněný sice namítá absenci subjektivní stránky uvedeného zločinu, avšak především popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, nesouhlasí s tím, jak okresní i krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily, jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily a vzaly pak jako podklad pro svůj hmotněprávní závěr o formě zavinění. Soudy přistupovaly obezřetně k hodnocení výpovědi obviněného, který v podstatě nepopíral průběh skutkového děje, tak jak je popsán ve skutkové větě, avšak svému jednání přikládal jiný význam. Soudy, i přes významné pochybnosti o existenci osoby jménem K., shledaly výpověď obviněného (a svědkyně A. L.) v tomto směru za pravdivou, když fiktivnost osoby jménem K. nebyla prokázána. Soudy si pro své závěry, že se obviněný žalovaného jednání dopustil v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku opatřily dostatek důkazů a své závěry jasně a srozumitelně odůvodnily. Ačkoli připustily existenci osoby jménem K. a její vliv popisovaný obviněným na jeho osobu, přesto zcela důvodně vyloučily možnost aplikace ustanovení § 28 tr. zákoníku o krajní nouzi. Neuvěřily výpovědi obviněného v tom smyslu, že pouze zprostředkovává požadavky osoby jménem K., ale s ohledem na závěry provedeného dokazování (výpovědi svědků J. G., J. Š., skutečnost, že v podstatě šlo o finanční požadavky samotného obviněného, znalecké posudky z oboru zdravotnictví vypracované na osobu obviněného a další důkazy), hodnocením důkazů v jejich souvislostech, dospěly ke správnému závěru, že obviněný nebyl pouze prostředníkem třetí osoby, ale že sám formuloval a osobně pronášel ve vztahu ke svědkům J. G. a J. Š. jednoznačně nátlakové požadavky a pohrůžky násilím, směřující vůči nim za účelem, aby pod tlakem řečeného, z obav o své zdraví a své blízké, zaplatili obviněným uváděnou částku, přičemž není rozhodné zda obviněný v této fázi sdělil či nesdělil konkrétní číslo účtu, kam mají být peníze poukázány. Obviněný takto nepochybně jednal sám s vědomím, že jím sdělované informace jsou způsobilé vyvolat u poškozených obavu, že vyslovené pohrůžky násilím (byť jeho vykonavatelem měla být jiná osoba) mohly ovlivnit vůli a jednání poškozených, kteří byli takto nuceni, aby něco konali, konkrétně, aby obviněnému ve stanovené lhůtě zaplatili částku 60 000 Euro, jako peněžní náhradu za údajné snad neférové obchodní jednání vůči obviněnému. Obviněný musel jako možné předvídat, že mu poškození na základě jeho sdělení požadovanou částku zaplatí. Jakým způsobem, zda v hotovosti nebo bezhotovostně převodem na bankovní účet, není podstatné. Nelze se proto ztotožnit s námitkou obviněného, že nemohl naplnit znaky dané skutkové podstaty proto, že neuvedl platební místo. Soudy tedy nepochybily pokud shledaly, že se obviněný dopustil jednání v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Námitka o nedostatku subjektivní stránky trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.

22. Nejvyšší soud dodává, že tyto námitky uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku a správně se s nimi vypořádal také krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí a v podstatě již také okresní soud. Lze tak plně odkázat nejen na odůvodnění rozsudku okresního soudu, ale také usnesení soudu odvolacího, s jejichž argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil.

23. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

24. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného sice v zásadě odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými, přičemž ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

25. Obviněný v dovolání dále uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl napadeným rozsudkem uložen takový druh trestu, který zákon u předmětného trestného činu připouští. Druhá varianta deklarovaného dovolacího důvodu je naplněna v případě, kdy byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani taková situace nenastala. Vznesená námitka obviněného proto pod deklarovaný dovolací důvod nespadá, neboť se nejedná o námitku stran uložení nezákonného druhu trestu ani o námitku stran vybočení z mezí trestní sazby.

26. Pokud obviněný namítá, že byla porušena ustanovení § 92 odst. 1, 4 tr. zákoníku, když při ukládání trestu nebyla zohledněna délka vazby, nelze s touto námitkou souhlasit. Podstatou § 92 odst. 1 tr. zákoníku není úprava otázky započtení vztahujícího se k postupu soudu při ukládání trestu, nýbrž při výkonu trestu. Proto se toto ustanovení neuplatní již při ukládání trestu, ale teprve ve stadiu vykonávacího řízení, kdy se do trestu odnětí svobody, který už byl uložen, započítá vykonaná vazba. (PÚRY František. § 92. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012). Vazbu je možno započítat zpravidla jen do trestu odnětí svobody (§ 55), do náhradního trestu odnětí svobody stanoveného za trest domácího vězení [§ 61, § 65 odst. 2 písm. a)] a za trest peněžitý (§ 69 odst. 1) nebo do trestu odnětí svobody, v který byl přeměněn nevykonaný trest obecně prospěšných prací nebo jeho nevykonaný zbytek [§ 65 odst. 2 písm. b)], anebo do trestu odnětí svobody, jehož výkon byl nařízen poté, co se pachatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a podmíněného odsouzení s dohledem (§ 83 odst. 1, § 86 odst. 1). Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněnému tak byl uložen druh trestu, do něhož nelze vazbu započítat.

27. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Pokud ve věci nejsou námitkami obviněného naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. není dán ani obsahově navazující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

28. Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru