Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 474/2015Usnesení NS ze dne 29.04.2015

HeslaPokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.474.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 474/2015-I-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2015 dovolání obviněného Ing. J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 277/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 46/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 277/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 5 T 46/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 5 T 46/2014, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvoláních, která podali obviněný a poškození, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 277/2014. Z podnětu odvolání obviněného Ing. J. K. a poškozeného T. Ž. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen (v rozsudku Městského soudu v Praze je nepřiléhavě uvedeno, že ke zrušení došlo i s použitím ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř.) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný znovu uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž nově bylo výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto také o náhradě škody poškozenému T. Ž. Odvolání poškozených Z. Ž., Z. Ž., a H. Ž. byla podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta.

Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný Ing. J. K. dne 11. 1. 2014 kolem 05,00 hodin v P., M. ul., před restaurací Zephyr Excelent Urban Club po slovní rozepři, ke které předtím došlo uvnitř restaurace, napadl poškozeného T. Ž. několika údery pěstí do obličeje a způsobil mu tím vícečetné zlomeniny obličejového skeletu vpravo s dvoudenní hospitalizací a s dobou hojení a léčení nejméně tři týdny, dále povrchní tržně zhmožděné rány kůže nosu a levé tváře, krevní výrony v okolí obou očnic s otokem obou tváří, nevelké krevní výrony pod spojivkou obou očních bulbů, avšak vzhledem k tomu, jak razantně a do jaké části těla vedl útok, musel vědět a být s tím přinejmenším srozuměn, že může poškozenému způsobit vážné úrazové změny spočívající v rozsáhlém poranění lebky a nitrolebních struktur se zlomeninou lebečních kostí nebo nitrolebním krvácením, případně i přímým poraněním mozkové tkáně.

Změna oproti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 záležela v tom, že podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 obviněný napadl poškozeného „několika údery pěstí a kopy do obličeje“, zatímco podle zjištění Městského soudu v Praze obviněný napadl poškozeného jen „několika údery pěstí do obličeje“ (tedy nikoli též kopy).

Obviněný Ing. J. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl pro nesprávnost výroku o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že právní kvalifikace skutku podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu chybná. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Tyto námitky byly založeny na jeho obhajobě, že poškozeného fyzicky nenapadl. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, pokud se opírá o námitky, které lze podřadit pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že jeho účelem není být nějakým „dalším odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Uvedeným zásadám odpovídá dovolání obviněného v části zahrnující námitky, podle nichž zjištěný skutek nenaplňuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek subjektivní stránky.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska subjektivní stránky je pokus zločinu těžké újmy na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku jednáním, které je vedeno úmyslem směřujícím ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Zranění, která obviněný způsobil poškozenému, i přes jejich rozsah objektivně nebyla tak závažná, aby šlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu ostatně došly oba soudy a v důsledku toho neposoudily skutek jako dokonaný zločin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Závěr o úmyslu obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví odůvodnil Obvodní soud pro Prahu 1 zjištěním, že obviněný „si udržuje kondici cvičením cross country, jedná se tedy o fyzicky statného, trénovaného muže se silou v rukách“. K tomuto zjištění Obvodní soud pro Prahu 1 s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství dodal, že „tupé násilí o velké síle může i v oblasti obličejové části hlavy způsobit obecně vážné úrazové změny, rozsáhlé poranění lebky a nitrolebních struktur se zlomeninami lebečních kostí, může dojít k nitrolebnímu krvácení, přímému poranění mozkové tkáně a přímému ohrožení života“. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 s tímto následkem musel být obviněný přinejmenším srozuměn vzhledem k svým fyzickým dispozicím.

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku sice konstatoval, že „úder pěstí ... obvykle sám o sobě není způsobilý vzniku závažnějších nitrolebních poranění“, avšak dodal, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství „posuzoval nejeden případ závažného nitrolebního poranění po útoku člověka, který má výcvik bojových umění ... je trénován v bojových uměních a použije takové umění v plné síle proti člověku, který tak trénován není a nemá žádnou schopnost obrany, tak nemá žádný problém toto závažné nitrolební poranění způsobit“. Tyto předpoklady Městský soud v Praze vztáhl na obviněného, což vysvětlil tak, že „znalec byl ... seznámen s tím, že obviněný má na rukou neustále nějaká zranění, z čehož usoudil, že tímto způsobem trénuje, vycházel i z toho, že mu v přípravném řízení byla předložena fotografie rukou obviněného pořízená v den, kdy došlo k jeho zadržení, ovšem z fotodokumentace lze vyvodit krevní výrony a ložiska pohmoždění kůže v uvedených lokalitách obou rukou, avšak bez možnosti přesného určení jejich stáří“.

Citované úvahy soudů nejsou přesvědčivým podkladem pro úsudek, že fyzické dispozice obviněného svědčí o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Fotografie postavy obviněného pořízená v den jeho zadržení, tj. krátce po činu, zachycuje ruce obviněného v poutech. Na rukou obviněného jsou patrné jevy popsané znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, avšak celkový vzhled rukou obviněného nijak nevybočuje z běžného rámce v tom smyslu, že nejde o ruce nijak extrémně „vypracované“, zesílené či svalnaté. Z kontextu okolností, za kterých byla fotografie pořízena, vyplývá, že zachycené změny na rukou obviněného byly pro policejní orgán stopami vzniklými zasazováním úderů při napadení poškozeného, tj. stopami vyvracejícími obhajobu obviněného, že poškozeného fyzicky nenapadl. Obviněný se pak snažil vznik jevů na svých rukou, které byly zachyceny na fotografii, vysvětlit sportovními aktivitami a v této spojitosti zmínil „cross country running“. Obvodní soud pro Prahu 1 blíže neuvedl, co konkrétně míní pod tímto označením a jak mohl uvedený sport učinit z obviněného fyzicky statného, trénovaného muže „se silou v rukách“.

Závěr Obvodního soudu pro Prahu 1 totiž vůbec nekoresponduje s tím, co pojem „cross country running“ znamená, vezme-li se v úvahu doslovný překlad tohoto výrazového spojení z angličtiny. Českým ekvivalentem uvedeného pojmu je „běhaní přes krajinu“. Pojmem „cross country running“ se označuje sport česky nazývaný „přespolní běh“. Jde o sport, jehož podstatou je vytrvalostní běh terénem. Lze připustit, že provozování tohoto sportu podporuje všeobecnou kondici sportovce. Nejde ale o nějaké speciální posilování rukou, na základě něhož by sportovec disponoval takovou silou, která nějak výrazněji překračuje rámec obvyklý u osob neprovozujících uvedený sport. Vzhledem k tomu není jasné, jak mohl Obvodní soud pro Prahu 1 charakterizovat obviněného jako fyzicky statného, trénovaného muže „se silou v rukách“, tedy jako osobu s tak mimořádnou silou v rukách, že mu to umožňuje způsobit následky, které jinak způsobit údery pěstí obvykle nelze. Obvodní soud pro Prahu 1 usuzoval na to, že fyzická zdatnost obviněného se koncentruje do síly v rukách, avšak tento úsudek se evidentně míjí s výchozím zjištěním týkajícím se povahy sportu, který obviněný provozuje.

Městský soud v Praze dokonce postavil obviněného naroveň osobám, které mají výcvik v bojových uměních, jsou v bojových uměních trénovány a použijí takové umění v plné síle při útoku proti jinému. Pro tento úsudek neměl Městský soud v Praze žádný reálný podklad, např. ve zjištění, že obviněný je členem nějakého klubu provozujícího výcvik v bojových uměních, že sám jinak provozuje takový výcvik apod. Pokud Městský soud v Praze čerpal podklad k uvedenému úsudku ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, pak pominul, že znalec takto usuzoval z pouhého vyjádření obviněného, že „má na rukou neustále nějaká zranění“. Závěr, že ze zranění obviněného na rukou vyplývá právě jeho trénovanost v bojovém umění, se vymyká z rámce logicky přijatelného uvažování, neboť trénovanost v bojovém umění rozhodně není jediným možným důvodem způsobilým vysvětlit zranění obviněného na rukou.

Z dosavadních zjištění týkajících se sportovních aktivit obviněného nelze dovodit jeho tak mimořádné silové dispozice, které by odpovídaly trénovanosti v bojovém umění a které by odůvodňovaly úsudek, že s jejich využitím při napadení poškozeného několika údery pěstí do obličeje poškozenému reálně hrozilo vážné nitrolební poranění odpovídající těžké újmě na zdraví a že obviněný jednal v úmyslu způsobit poškozenému takové poranění. Zjištěný způsob napadení poškozeného, tj. několik ran pěstí do obličeje, naopak plně koresponduje s následkem v podobě těch zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Z toho lze usuzovat, že i úmysl obviněného směřoval k následku, který nastal a který měl povahu ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli k jinému následku, který by odpovídal těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný důvodně namítal, že naznačené dispozice nevyplývají z okolnosti, že provozuje cross country running, což navíc dokládal znaleckým posudkem PhDr. Ing. Aloise Konečného, znalce z oboru sport, odvětví sport – provozování, spec. sebeobrana, bojové sporty a umění (tento posudek obviněný připojil k dovolání).

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím zhatila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Námitky, které obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů a které se odvíjely od jeho tvrzení, že poškozeného fyzicky nenapadl, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi proto dále nezabýval. Obviněný může skutkové námitky uplatnit v řízení před soudem prvního stupně, případně v řízení před soudem druhého stupně, a tyto soudy jsou povinny se s nimi vyrovnat.

Dojde-li Obvodní soud pro Prahu 1 v novém řízení opět k závěru, že obviněný fyzicky napadl poškozeného a způsobil mu zranění, bude se otázkou, k jakému následku směřoval úmysl obviněného, zabývat postupem, při kterém odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru