Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 450/2007Usnesení NS ze dne 25.04.2007

EcliECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.450.2007.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 450/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. dubna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 8. 2006, č. j. 55 To 335/2006-365, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 158/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 3. 2006, č. j. 4 T 158/2004 307, byl obviněný S. J. uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že v přesně nezjištěné době po 27. 8. 2002 převzal v místě svého bydliště od dalšího obžalovaného T. V. celkem 11 ks obrazů čtyř autorů v celkové hodnotě 249.500,- Kč, přičemž v době převzetí těchto obrazů věděl, že pocházejí z trestné činnosti, a přijímal je za účelem jejich ukrytí, ocenění a nalezení případného zájemce o jejich koupi.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 55 To 335/2006-365, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je toho názoru, že svým výše popsaným jednáním skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. nenaplnil. K tomu uvedl, že byl odsouzen v podstatě pouze na základě tvrzení obžalovaného T. V., který je na rozdíl od něj mnohokráte trestaná osoba. Přitom nebylo prokázáno, že by mezi nimi existovala jakákoliv součinnost či konspirační dohoda a že by věděl, že předmětné obrazy jsou kradené. Obrazy převzal za účelem jejich ocenění, nikdy nezatajoval, že by je měl ve svém držení, a pokud by se na ně policie zeptala, okamžitě by je vydal a sdělil jí, jakým způsobem se k němu dostaly. K důkazu odposlechem telefonických hovorů dovolatel konstatoval, že byl vytržen z kontextu. Soud neprovedl odposlech celého záznamu ani si neprohlédl videozáznam pořízený od okamžiku zahájení domovní prohlídky a vstupu policie do jeho bydliště, z nějž by si dle názoru dovolatele musel učinit jasný obraz o tom, zda byl či nebyl podílníkem. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud shora označené rozsudky Okresního soudu v Přerově a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolatel sám v podaném mimořádném opravném prostředku deklaroval svoji vědomost o tom, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní, i to, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V této souvislosti lze tedy toliko rozvést, že v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. A konečně, samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi napadá správnost postupu soudů nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný především vytkl odvolacímu soudu, že pochybil, pokud nedoplnil dokazování, tak jak navrhoval v podaném řádném opravném prostředku, zpochybnil věrohodnost výpovědí obžalovaného V. jako osoby v minulosti vícekrát trestané a záznamy o provedených odposleších označil za „vytržené z kontextu“. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, popř. provedení důkazů nových, a v návaznosti na to i posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.

Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, že usvědčující výpověď obžalovaného V. zapadá do kontextu s dalšími provedenými důkazy. V bližším lze v tomto směru odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáž na str. 19. Stejně tak nelze nic vytknout ani způsobu, jakým věrohodnost výpovědi obžalovaného V. v kontextu s dalšími provedenými důkazy hodnotil na str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku soud druhého stupně.

Jakkoli závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním, tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Z popisu skutku nalézacím soudem jako výsledku řádně provedeného dokazování a logického vyhodnocení shromážděných důkazů je zřejmé, že obviněný jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. naplnil.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. dubna 2007

Předseda senátu

JUDr. Juraj Malik

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru