Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 446/2015Usnesení NS ze dne 20.05.2015

HeslaLegalizace výnosů z trestné činnosti
Účastenství
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.446.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 24 odst. 1 tr. zákoníku

§ 216 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 446/2015-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. května 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného O. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 To 381/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 139/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 2 T 139/2014, byl obviněný O. H. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest, a to ve 20 denních sazbách po 1.500,- Kč, tedy v celkové výši 30.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 1 T 77/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný se přečinu dopustil tím, že po předchozí dohodě s již odsouzeným A. D., přesně nezjištěného dne v říjnu 2011, tohoto v úmyslu obohatit se požádal, zda by na jeho bankovní účet vedený u Raiffeisenbank, a. s. (uvedeného čísla), mohly být zaslány finanční prostředky ze zahraničí, které by mu následně A. D. předal, poté dne 2. 8. 2012 telefonicky sdělil A. D., že finanční prostředky byly ze zahraničí již zaslány, a poté co A. D. na pobočce Raiffeisebank, a. s., na adrese Hvězdova 1716/2B, Praha 4, vybral finanční částku ve výši 3.790 euro, tj. částku odpovídající hodnotě 95.716,45 Kč, která pocházela z částky 3.800 euro, která byla neznámým pachatelem podvodně odčerpána z účtu (uvedeného čísla) vedeného u Sampo Bank Part of Danske Bank Group (nyní Danske Bank Plc.), obviněný od A. D. převzal v hotovosti částku 3.790 euro, z níž A. D. předal částku 200 euro jako odměnu a se zbytkem peněz naložil nezjištěným způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 To 381/2014, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a při nezměněném výroku o vině přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za uvedený přečin a sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 1 T 77/2013, podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest, a to ve 20 denních sazbách po 1.500,- Kč, tedy v celkové výši 30.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 dnů. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 1 T 77/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku s ohledem na namítanou nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, nesprávných úvah o motivaci svědka, o trestněprávních důsledcích jeho jednání a předchozího odsouzení. Soudy se podle něj nevypořádaly se všemi skutečnostmi tvořícími předmět hmotně právního posouzení. Ohledně právní kvalifikace namítá, že v obou samostatně souzených trestních věcech, vedených proti němu a A. D., bylo posuzováno jediné trestněprávně relevantní jednání tvořící skutkový celek v podobě zastření původu stejné finanční částky, které mělo podle obžaloby být spácháno společným jednáním obou obviněných. Možnost, že by byl obviněný A. D. pouhým nevědomým nástrojem je podle obviněného vyloučena již jeho jednáním spojeným s podáním informací bance. Koordinovaná činnost a nutnost spolupráce jeho s obviněným A. D. je podle obviněného zmíněna v obžalobě i v rozsudcích obou soudů, proto je podle něj absurdní závěr, že dané trestněprávně relevantní jednání spáchali oba obvinění, a to každý samostatně. Absurdnost uvedeného závěru vyplývá podle obviněného právě ze součinnosti obou obviněných a z nemožnosti spáchání stejného jednání tvořícího skutkový celek různými osobami avšak s odlišnou mírou zavinění. Na místě tak podle něj byl výrok o spolupachatelství, které však nebylo možno konstatovat vzhledem k předchozímu již pravomocnému odsouzení A. D.. Soudu tak podle obviněného zbývala jediná možnost, a to posouzení jeho jednání jako trestné součinnosti ve vztahu k jednání již pravomocně odsouzeného A. D., a to ve formě návodu nebo pomoci. Závěr, že se na jednom jednání spojeném totožností skutku podíleli vzájemně spolupracující pachatelé tak, že každý z nich stejný trestný čin spáchal sám a samostatně, je podle obviněného nelogický a nesprávný. Obviněný dále nesouhlasí s úvahami soudu ohledně údajné absence motivace obviněného A. D.. Uvádí, že v průběhu trestního řízení popsal jeden z důvodů, který by odůvodňoval možnou nepravdivou výpověď A. D. v jeho neprospěch. Soudy však shledaly, že svědek A. D. tuto motivaci neměl. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud toto hodnocení spojil výhradně s nemožností svědka ovlivnit jemu již uložený trest a nevzal podle něj v úvahu související povinnost uhradit způsobenou škodu, ačkoliv pro A. D., člověka s finančními potížemi, který byl ochoten vykonávat funkci tzv. „bílého koně“, představuje uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody relativně malou újmu ve srovnání s povinností k náhradě škody. Obviněný tak spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že soud při posouzení motivace svědka A. D. nevzal v úvahu též otázku náhrady škody. Tím byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně obviněný napadl také výrok o trestu, který se mu jeví nepřiměřeně přísným, tedy kombinace zkušební doby s peněžitým trestem, a to vzhledem k jeho osobnosti a jeho poměrům. V případě shledání, že se dopustil jednání ve formě součinnosti – návodu či pomoci – by závěr o nepřiměřenosti podle něj platil tím spíše.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že jednání obviněného bylo z hlediska jím uplatněné námitky posouzeno zcela správně. Zdůraznila, že obviněný byl v předmětné trestní věci uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (spojeným s úmyslnou formou zavinění), zatímco samostatně odsouzený A. D. přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na znění § 23 tr. zákoníku, tedy podle ní nepřicházelo v úvahu posouzení jednání obviněných jako spolupachatelství. Takovou formu součinnosti ani soudy neshledaly. Odpovědnost za způsobený následek tak byla podle státní zástupkyně správně posouzena u každého pachatele samostatně a nikoli jako spolupachatelství. Podle státní zástupkyně není na místě ani úvaha o účastenské formě trestné součinnosti se svědkem A. D., předpokládající úmyslnou formu zavinění na obou stranách. Zbývající část dovolací argumentace obviněného je podle státní zástupkyně založena na zpochybnění vypovídací hodnoty usvědčujícího svědectví A. D. a jde tak o námitky skutkové. Obviněný podle státní zástupkyně požaduje změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a prosazuje právní závěr, že se na jednání A. D. jakožto hlavního pachatele podílel v účastenském postavení. Tato námitka však podle ní zcela vybočuje z rámce předmětného trestního řízení, když směřuje proti pravomocnému výroku o vině A. D., vynesenému v samostatně vedené trestní věci. Pokud jde o námitky obviněného vztahující se k výroku o trestu, vztahují se podle státní zástupkyně k otázce nepřiměřenosti jeho trestního postihu, když namítá pochybení spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§ 39 a násl. tr. zákoníku), které však nelze v dovolacím řízení vytýkat.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, eventuelně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky z části odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a z části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují proti hodnocení důkazů provedeného soudy, a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval právně relevantními námitkami obviněného, podle kterých mělo být jeho jednání posouzeno jako spáchané společně s již odsouzeným A. D. ve spolupachatelství, což ale již vzhledem k pravomocnému odsouzení jmenovaného není možné, a tak nezbývá než jeho jednání posoudit tak, že ve vztahu k jednání již odsouzeného A. D. jednal jako účastník ve formě návodu nebo pomoci. Nejvyšší soud shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.

V uvedené trestní věci je zřejmé, že obviněný byl shora citovanými rozhodnutími soudů uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (spojeným s úmyslnou formou zavinění), podle právní věty usiloval, aby bylo podstatně ztíženo zjištění původu jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině a spáchal takový čin ve vztahu k jiné majetkové hodnotě ve větší hodnotě. Samostatně odsouzený A. D., byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 T 125/2014, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2014, uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, když podle právní věty jinému z nedbalosti umožnil zastřít původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině.

Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Je tedy zřejmé, že v částech, ve kterých obviněný brojí proti právní kvalifikaci jednání samostatně souzeného a v jiném trestním řízení pravomocně odsouzeného A. D., kdy zpochybňuje jeho roli na celém jednání, nesouhlasí s tím, že byl obviněný A. D. pouhým nevědomým nástrojem na celém trestném jednání, jeho námitky přesahují rámec tohoto trestního řízení. Obviněný není ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl uznán vinným obviněný A. D., osobou, jíž se toto rozhodnutí bezprostředně dotýká ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud se tak nemůže zabývat námitkami obviněného ohledně údajné nesprávnosti právní kvalifikace ve vztahu k samostatně odsouzenému A. D..

Pokud jde o tvrzení obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako spáchané ve spolupachatelství s obviněným A. D., nejedná se o námitku, ale o názor obviněného, na kterém pak zakládá námitku, že jeho jednání lze již posoudit pouze jako účastenství ve formě návodu nebo pomoci. Nad rámec dovolání k tomu Nejvyšší soud pouze uvádí, že ze skutkové věty je zřejmé, že obviněný svým záměrným (úmyslným) jednáním, provedeným za součinnosti svědka (samostatně odsouzeného) A. D., usiloval o podstatné ztížení zjištění původu majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem, spáchaným v cizině. Samostatně souzený A. D. obviněnému pouze umožnil zastřít původ věci, která byla získána trestným činem, spáchaným v cizině, a to tím, že mu umožnil použití svého účtu k zaslání peněz. Ve vztahu k tomuto cíli jednání obviněného O. H. jednal v nedbalostní formě zavinění, spojené s jeho trestní odpovědností za přečin podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného tak bylo proto posouzeno samostatně, že oproti nedbalostnímu jednání již pravomocně odsouzeného A. D. naplňuje skutkovou podstatu jiného, úmyslného trestného činu a spolupachatelství tak nepřichází v úvahu.

Námitku obviněného, že se na jednání samostatně odsouzeného A. D., jakožto hlavního pachatele, podílel v účastenském postavení ve formě návodu nebo pomoci, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně jedná některým ze způsobů konkrétně uvedených pod písmeny a) až c) tohoto zákonného ustanovení (organizátor, návodce, pomocník). Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Samostatně odsouzený A. D. byl však pravomocně uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku. Účastenství obviněného na trestném činu obviněného A. D. je tak vyloučeno. Nejvyšší soud tedy tuto námitku obviněného, kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal zjevně neopodstatněnou.

Zbývající část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jedná se o námitky, že samostatně odsouzený A. D. (vystupující v jeho trestní věci jako svědek) měl motivaci záměrně vypovídat v jeho neprospěch, přičemž soudy se údajně s touto skutečností dostatečně nevypořádaly. Takovými námitkami se obviněný v podstatě snaží znevěrohodnit usvědčující výpověď svědka A. D.. Z rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá, že se otázkou věrohodnosti uvedeného svědka pečlivě a podrobně zabývaly (v neposlední řadě také ke shodným námitkám obviněného vznášeným od počátku trestního řízení), přičemž své hodnotící úvahy a závěry o věrohodnosti svědka A. D. dostatečně odůvodnily. Obviněný takovými námitkami polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy (zejména s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka) a považuje ho za chybné. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak v podstatě zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo § 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, zásadní logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Soudy obou stupňů přitom spolehlivě zjistily skutkový stav na základě provedených důkazů a vypořádaly se s obhajobou obviněného.

Konečně k námitce stran přísnosti uloženého trestu je potřeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jenom tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a § 39 tr. zákoníku (přiměřenost trestních sankcí; stanovení druhu a výměry trestu), a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 Sb. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležící v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. V posuzované věci obviněný opřel zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky, že soudy při ukládání trestu odnětí svobody dostatečně nezohlednily jeho osobu, jeho osobní poměry, délku zkušební doby v kombinaci s uložením peněžitého trestu a takto mu byl nakonec uložen údajně nepřiměřeně přísný trest. Obviněný tak namítá pochybení spočívající v nesprávném hodnocení kritérií rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§ 39 a násl. tr. zákoníku), která však v dovolacím řízení nelze vytýkat, a to ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s odkazem na žádný jiný důvod dovolání. Nad rámec lze pouze uvést, že obviněnému byl uložen trest v rámci trestní sazby pro uvedený trestný čin a soudy (zejména soud odvolací) ve svém rozhodnutí své závěry v tomto směru dostatečně přesvědčivě odůvodnily.

Námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu zčásti neodpovídaly a jeho námitka týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. května 2015

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru