Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 441/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaKrajní nouze
Nutná obrana
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.441.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 28 tr. zákoníku

§ 29 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2532/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 441/2020-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2020 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 6 To 301/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 139/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 4 T 139/2017, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené způsobenou škodu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (konkretizované v rozhodnutí nalézacího soudu). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 16. 8. 2016 kolem 18:40 hodin v Karlových Varech v ulici XY před restaurací XY na pozemní komunikaci, poté, co společně se svými dvěma kamarády L. O. a poškozeným M. K, měli slovní a fyzickou rozepři se skupinou šesti až sedmi neustanovených mužů, v rámci které byl obviněný pravděpodobně udeřen pěstí do obličeje, v okamžiku kdy couvl a nacházel se z uvedených tří mužů nejdále od skupiny neustanovených mužů, nepřiměřeně reagoval tak, že vytáhl z kapsy legálně drženou zbraň, a to palnou krátkou kulovou zbraň (ve skutkové větě uvedené značky), natáhl závěr zbraně a jedenkrát vystřelil směrem před sebe šikmo k zemi, přičemž střelou nechtěně zasáhl poblíž stojícího kamaráda poškozeného M. K. do pravé nohy, čímž mu způsobil zranění popsaná ve skutkové větě s nutností operačního zákroku, hospitalizace a ambulantního léčení přesahujícího 6 týdnů, kdy nejméně do 17. 10. 2016 byl poškozený omezen v běžném způsobu života, jak je popsáno podrobně ve skutkové větě, přičemž obviněný jako držitel zbrojního průkazu skupin BaE tímto svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, konkrétně povinnost uvedenou v ustanovení § 29 odst. 1 písm. a), které stanoví, že držitel zbrojního průkazu skupiny A až E je povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 6 To 301/2019, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 4 T 139/2017 ve výroku, kterým byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost uhradit poškozené škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/2015, podle něhož nemůže obstát rozhodnutí v případě, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle obviněného sice soud provedl důkaz výslechem přímých účastníků svědka L. O. a poškozeného M. K., avšak k jejich výpovědím fakticky nepřihlížel, když je hodnotil jako nevěrohodné s tím, že jsou v rozporu s objektivním důkazem, jímž je kamerový záznam. Obviněný má však za to, že výpovědi všech tří (jeho, L. O. a M. K.) jsou konstantní a uvádějí děj plně v souladu s kamerovým záznamem, který zachycuje útok fyzicky zdatnějších a početnějších útočníků na obviněného a svědka L. O. Všichni tři podle obviněného shodně uvádějí, že do restaurace přišli na obchodní schůzku, která se podle obviněného změnila v boj o holý život. Poté obviněný podrobně popsal situaci v restauraci, kdy se podle něj k obchodnímu jednání přidali další fyzicky zdatní, ozbrojení, ke konfliktu připravení a konflikt vyvolávající osoby, jimiž byli podle slov obviněného doslova vyvedeni z baru na ulici. Zde došlo ze strany těchto osob k vygradování situace, útoku pěstí do jeho levé tváře (až mu odlétly brýle) a pokračování v útoku do chvíle, kdy úderem otřesený učinil obranný výstřel do země, odkud se kulka nešťastnou náhodou odrazila a zasáhla poškozeného. Takto podle obviněného jasný skutkový děj byl soudem prvního stupně přetvořen v intencích libovůle do skutkové věty, která podle něj nemá oporu v provedeném dokazování, neboť zjevnou agresi útočníků bagatelizuje tak, aby soud věc nemusel hodnotit jako okolnost vylučující protiprávnost, když nezdůvodnil, proč nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví sebeobrana. Soudy obou stupňů podle obviněného nepostupovaly důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Postupovaly naopak zcela libovolně, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Pro své rozhodnutí si vytvořily svou verzi bez toho, aniž by četly úřední záznamy o podaných vysvětleních (jednotlivých svědků bezprostředně po události) postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. (což obviněný navrhoval), když tyto svědky nalézací soud vyslechl v řízení před soudem a podle obviněného četnými rozpory ve výpovědích se nezabýval. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 21/2013 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08. V další části dovolání se obviněný obsáhle domáhá toho, aby bylo jeho jednání hodnoceno jako jednání v nutné obraně, tedy jednání za podmínek vylučujících protiprávnost. Obviněný uvedl, že tohoto hodnocení jeho jednání se domáhá od počátku řízení. Je přesvědčen, že on a jeho dva přátelé byli napadeni, on úderem pěstí od muže sportovní postavy, váhy přes 100 kg, byly mu sraženy brýle, ztratil nejvýznamnější smyslový orgán, byl přesvědčen, že útok trvá a nesoustředí se jen na jeho osobu, ale také na dva jeho kamarády. Protože byla fyzická převaha ozbrojených útočníků značná, pak ve snaze odvrátit útok tasil legálně drženou střelnou zbraň, a to podle obviněného v okamžiku, kdy po opakovaných výzvách útočníci neustupují, pouze se přeskupují a útok trval, realizoval výstřel do jediného možného místa, a to šikmo k zemi, avšak nešťastnou náhodou došlo k zásahu poškozeného M. K. od země odraženou střelou. Po realizaci výstražného výstřelu útočníci i přes opakované výzvy, aby vyčkali do příjezdu policie, z místa činu klidně odcházejí, což podle obviněného svědčí o otrlosti a sebedůvěře útočníků. Obviněný uzavřel, že vnímal situaci jako přímo ohrožující život jeho a jeho kamarádů. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2004, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014, sp. zn. 1 Tzn 25/97, která jsou podle jeho názoru přiléhavá. Podle obviněného měl být pro komplexní posouzení přibrán znalec z oboru kriminalistika, odvětví sebeobrana jak navrhovala obhajoba, jakož i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, pro objasnění duševního stavu pachatele, když obviněný trvá na tom, že se jednání dopustil v silném rozrušení. V této souvislosti obsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, které se zabývá institutem nutné obrany. Soudy prvního ani druhého stupně však k doplnění dokazování o výše uvedené znalecké posudky nepřistoupily, což podle obviněného ani dostatečně neodůvodnily. S ohledem na právě uvedené má obviněný obavy, že v jeho věci nebyl ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále poukázal na možné porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Soudy podle obviněného nedostatečně zjistily, zda jeho jednání je podřaditelné pod pojem nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku případně krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku.

5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že v podstatě jedinou námitkou je přesvědčení obviněného, že jednal za podmínek nutné obrany, či krajní nouze. Podle státního zástupce lze takovou námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit, ačkoli je dovolání z valné části založeno na zpochybnění rozsahu dokazování a skutkových zjištění soudů. Obviněný podle státního zástupce vykresluje situaci vyhroceněji, než jak byla zjištěna soudy. Soudy se podle státního zástupce podrobně zabývaly problematikou nutné obrany v návaznosti na hodnocení oprávněnosti jednání obviněného proti (podle jeho přesvědčení) trvajícímu či bezprostředně hrozícímu útoku ze strany útočníků. S jejich závěry se pak státní zástupce ztotožnil a poukázal na okolnost, která podrobněji hodnocena nebyla, a to otázku způsobení škodlivého následku. Uvedl, že obviněný svým jednáním nezpůsobil zranění žádnému z údajných útočníků. Podstata institutu nutné obrany je podle státního zástupce založena na tom, že útočník svým protiprávním jednáním vyvolá nebezpečnou situaci a je tudíž spravedlivé, aby zejména on nesl následky, jež jeho jednáním vznikly. Nutná obrana je (na rozdíl od krajní nouze) přípustná jen proti přímo hrozícímu či trvajícímu útoku osob, přičemž jen a pouze útočníkovi při ní vzniká škoda. Státní zástupce přitom zastává názor, že zasáhl-li obviněný výstřelem ze střelné zbraně (v návaznosti na své nedbalé jednání spočívající v neopatrné manipulaci s touto zbraní) nikoli údajného útočníka, ale třetí osobu, která vůči němu nijak nezasahovala, nemohlo z podstaty věci dojít k naplnění podmínek obviněným tvrzené okolnosti vylučující protiprávnost – tedy nutné obraně. Těžká újma na zdraví byla poškozenému způsobena nedbalostním jednáním obviněného, které bylo podle státního zástupce důvodně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nemohly být splněny ani podmínky krajní nouze ve smyslu § 28 tr. zákoníku. Obecně platí, že pokud by při použití nutné obrany vznikla škoda osobě nezúčastněné (např. kolemjdoucímu), bylo by namístě posuzovat škodu způsobenou obráncem za použití podmínek krajní nouze. Podstata krajní nouze spočívá v tom, že pachatel odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Nejde však o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný či ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Jinak vyjádřeno krajní nouze – na rozdíl od nutné obrany – naopak vyžaduje subsidiaritu (škodu třetí nezúčastněné osoby je možno způsobit jen tehdy, nelze-li nebezpečí odvrátit bez způsobení škody) a proporcionalitu následků (následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být stejně závažný nebo dokonce závažnější než ten, který hrozil). Absence jen jedné z těchto podmínek pak znamená, že nejde o jednání, které spadá pod uvedenou okolnost vylučující protiprávnost. Podle státního zástupce naplnění žádného z těchto dvou předpokladů (subsidiarita, proporcionalita následků) nelze dovodit. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

7. Vyjádření státního zástupce bylo předloženo obhájci obviněného k případné replice. Obhájce ale, do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, repliku neuplatnil.

III.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

12. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na shodných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Stejnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného (jak ostatně obviněný také sám uvádí) a zabýval se jimi již nalézací soud.

13. Podstatou dovolání obviněného je jeho setrvalé přesvědčení, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost, tedy v nutné obraně (§ 29 tr. zákoníku), či jak na závěr svého dovolání toliko obecně a bez bližšího odůvodnění dává ke zvážení, že mohl případně jednat v krajní nouzi (§ 28 tr. zákoníku). Námitka obviněného, že jednal za podmínek vylučujících protiprávnost je pak obecně svou povahou hmotně právní. Obecně naplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se jí zabýval, i když ji obviněný do značné míry zakládá na svém hodnocení důkazů a na z toho vyplývající jeho verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů soudů.

14. Argumentace, kterou obviněný zvolil na podporu své obecně hmotněprávní námitky, totiž směřuje zejména proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel odvolací soud. Obviněný ze svého pohledu hodnotí sled jednotlivých událostí předmětného večera, popisuje události (o nichž není sporu) velice dramaticky a vyhroceně, přitom však zcela pomíjí a neakceptuje skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování, neakceptuje, že jeho obhajoba spočívající v popisu situace jako boje o holý život, byla soudy provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Soudy si tedy nevytvořily libovolně svou verzi průběhu skutkového děje, ale skutková zjištění ustálily na základě výsledků provedeného dokazování. Obviněný polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Prosazuje svou verzi průběhu skutkového děje a ze svého pohledu hodnotí, jaké důkazy měly soudy shledat věrohodnými (a to výpovědi jeho a jeho dvou kamarádů). Dokazování považuje za neúplné, namítá neprovedení důkazu zpracováním znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví sebeobrana a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, resp. za nedostatečný považuje způsob, jakým soudy odůvodnily nadbytečnost provedení navržených důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že námitky proti důvodům rozhodnutí jsou podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Soudy podle obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dodává, že nerozhodly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jelikož jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy navíc, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, pochybnosti neměly.

15. Obviněný soudu prvního stupně dále vytýká vadu procesního charakteru spočívající v tom, že nebyly čteny úřední záznamy o podaných vysvětleních svědků provedených v přípravném řízení a soud se podle obviněného nezabýval četnými rozpory mezi tím, co bylo uváděno u hlavního líčení a co stálo v protokolech o výsleších svědků. Nejvyšší soud uvádí, že ani tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nad rámec lze pouze uvést, že okresní soud četl protokoly o dřívějších výpovědích svědků a zabýval se i rozpory mezi jejich výpověďmi. Postup podle § 211 odst. 6 tr. ř. nepřicházel v úvahu, pokud byli všichni svědci vyslýcháni u hlavního líčení.

16. Jak již bylo uvedeno výše, takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu na podkladě dovolání přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Touto argumentací obviněný prakticky setrvává na svých dosavadních tvrzeních z předchozích fází řízení, kde prosazoval svoji verzi skutkového děje spočívající stručně řečeno v dramatickém a vyhroceném konfliktu dvou skupin a v útoku skupiny neustanovených mužů, kteří měli podle obviněného zřejmou fyzickou převahu, na jeho osobu a na jeho přátele, když tento útok nebylo možno řešit jinak, než za použití zbraně. Tato obhajoba však byla provedeným dokazováním vyvrácena.

17. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však v projednávané věci dovolací soud neshledal. Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

18. Výše uvedené skutkové námitky obviněného tvořily obsah jeho obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů. Z obsahu rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že soudy obou stupňů, které dospěly ke shodným skutkovým zjištěním, se řádně a náležitě vypořádaly s uplatněnou obhajobou a vznesenými námitkami. Soudy nižších stupňů opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že se obviněný činu v jimi popsané podobě dopustil, jakož i to, proč mají jeho obhajobu za vyvrácenou.

19. Obviněný je přesvědčen, že se svého jednání dopustil za okolností vylučujících protiprávnost. Nutná obrana je jako okolnost vylučující protiprávnost činu upravena v § 29 tr. zákoníku. Krajní nouze je jako okolnost vylučující protiprávnost upravena v § 28 tr. zákoníku (krajní nouze je nejobecnější z okolností vylučujících protiprávnost). Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

20. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

21. Z obou výše uvedených ustanovení je zřejmé, že základním předpokladem jednání v krajní nouzi je nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem a základním předpokladem jednání v nutné obraně je přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V dané věci je ze skutkových zjištění soudů patrno, že obviněný žádné nebezpečí ani žádný útok neodvracel, zejména ne útok směřující proti němu, ale ani útok proti jiné osobě. Skutková zjištění soudů jasně svědčí o tom, že jednání obviněného před restaurací předcházelo konání obchodní schůzky v restauraci, které se zúčastnili obviněný P. H., poškozený M. K. a svědek L. O. na jedné straně a 6-7 neustanovených mužů na druhé straně. Svědkové L. Ch., R. Š., M. Z. a R. L. potvrdili, že schůzka v restauraci probíhala normálně, ničím je neupoutala, neviděli žádnou zbraň, obě skupiny měly podle svědeckých výpovědí v klidu vyjít ven z restaurace. Uvedeným svědectvím byla vyvrácena obhajoba obviněného o jeho strachu z ozbrojených, agresivních a útočících mužů, kteří je měli v podstatě vyvést z restaurace ven. Situace před restaurací pak byla zachycena na kamerový záznam, který soud zcela důvodně shledal objektivním důkazem (na straně 6 rozhodnutí se nalézací soud podrobně zabývá popisem událostí zaznamenaných kamerou). V souladu s kamerovým záznamem, pak soud prvního stupně vyhodnotil výpověď svědkyně L. Ch., která popsala, že ve chvíli, kdy byly obě skupiny spojené, resp. skupina stála při sobě, uslyšela, jak někdo dal někomu facku, poté se skupina rozdělila. Jako jediného ozbrojeného svědci popsali obviněného P. H. V době, kdy vystřelil ze své legálně držené zbraně, nebyl obviněný nikým napadán, nebyl obestoupen, skupina se dokonce krátce předtím rozdělila a od obviněného odstoupila.

22. Ze skutkových zjištění soudů tedy vyplývá, že obviněný nebyl vystaven žádnému útoku proti své tělesné integritě a že nebyl ohrožen žádným útokem směřujícím proti zdraví či dokonce proti životu ani takto nebyl ohrožen žádný z jeho kamarádů. Pokud obviněný za takové situace vystřelil ze zbraně, kterou měl při sobě připravenou a nabitou, jednal zcela nepřiměřeně, nejednal za okolností vylučujících protiprávnost a nemůže se zbavit své trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin vůči poškozenému M. K. Jednání obviněného překročilo rámec vzájemného slovního konfliktu a nabylo povahy aktu, který neměl s nutnou obranou či jednáním v krajní nouzi nic společného.

23. Nejvyšší soud shledal správným také závěr soudů, že se v daném případě s ohledem na všechny okolnosti případu nejednalo ani o putativní (domnělou) nutnou obranu, kterou by bylo namístě kvalifikovat podle zásad o posuzování skutkového omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje protiprávnost, nejedná úmyslně, přičemž tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

24. Okolnosti incidentu nevykazují nic, z čeho by obviněný mohl předpokládat, že mu přímo hrozí nebo že dokonce trvá útok proti jeho tělesné integritě či že přímo hrozí nebezpečí zájmu chráněnému zákonem. Námitka obviněného, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost je zjevně neopodstatněná. Výrok o vině obviněného je v souladu se zákonem, jakož ani není v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu uvedenými obviněným na podporu svých argumentů.

25. Soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů pečlivě a je zřejmé, že provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Na základě dokazování a hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. soudy důvodně shledaly naopak výpověď obviněného a některých svědků nevěrohodnými.

26. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

27. Ze shora uvedeného je zřejmé, že skutkové námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor. Hmotněprávní námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Proto bylo dovolání jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

28. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru