Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 437/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaDůvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
Krádež
Pokus trestného činu
Zákaz reformace in peius
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.437.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 205 odst. 1 písm. b, 2 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 259 odst. 4 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. h) před...

více

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 437/2020-276

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného R. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 7 To 422/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 57/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 67 T 57/2019-223, byl obviněný R. S. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (planžety).

Pokusu přečinu krádeže se obviněný podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 vyjádřených ve výroku jeho rozsudku dopustil (uvedeno zkráceně) tím, že dne 29. 9. 2018 v Praze 1 ve XY ulici vnikl do otevřeného objektu domu, v přízemí neuzamčenými dveřmi vnikl na schodiště, po kterém vystoupal do 3. patra, kde na chodbě nahlížel do uzavřených oken jednotlivých místností a poté se za pomoci planžety snažil překonat uzamčený zámek dveří vedoucích do kanceláře obchodní společnosti Montblanc Real, s. r. o., což se mu nepodařilo a do kanceláře nevnikl, neboť byl vyrušen stavebním dělníkem, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 29 T 122/2015, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 27. 5. 2018.

O odvolání obviněného podaném proti všem výrokům citovaného rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 7 To 422/2019-242, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (tj. právní kvalifikace skutku zůstala nezměněna) a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci (planžety). Oproti rozsudku soudu prvního stupně upravil odvolací soud znění tzv. skutkové věty (vyznačeno kurzívou): „... snažil (se) překonat uzamčený zámek dveří vedoucích do kanceláře … v úmyslu se zmocnit věcí, které v kanceláři nalezne …“.

Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu důvodu dovolání konstatoval, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku trestnosti skutku popsaného v obžalobě, u něhož sám shledal nedostatek zákonného znaku v podobě úmyslu zmocnit se cizí věci. Pokud sám následně doplnil popis skutku, nebyly pro takový postup splněny podmínky vymezené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., a došlo tím ke zhoršení postavení obviněného. Existence úmyslu zmocnit se cizí věci není jen drobným rozdílem, který by bylo možné odstranit přesnějším popisem skutku, ale zákonným znakem, který v daném případě představuje rozdíl mezi skutkovými podstatami přečinů krádeže a porušování domovní svobody. Došlo tak ke změně právní kvalifikace a obviněnému mělo být umožněno vyjádření a návrh důkazů, kromě toho měla být věc vrácena do přípravného řízení. Vzhledem k absenci odpovídajících procesních kroků došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody za situace, kdy dovolatel vykonává nebo bude vykonávat za obdobnou trestnou činnost další tresty stejného druhu, došlo k překročení maximální sazby trestu za daný trestný čin, a tedy k uložení nezákonného trestu. Dovolatel v současné době vykonává trest odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, přičemž je rozhodováno o přeměně dalšího podmíněného trestu v trest nepodmíněný v trvání 12 měsíců. Spolu s nově uloženým trestem je překročena horní hranice trestu odnětí svobody, která v tomto případě činí tři roky. Dovolatel uvedl, že soudy musí při ukládání trestu zkoumat i skutečnost, zda trest spolu s dalšími nařízenými a nevykonanými tresty nepřekročí hranici nejvyšší přípustné výměry trestu za daný trestný čin, přičemž na podporu svých argumentů odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18. V závěru této námitky odkázal na požadavek přiměřenosti trestu, kterému nebylo vyhověno. Dodal, že "celkový" trest je natolik nepřiměřený, že to dosahuje ústavněprávní relevance. Kromě toho dlouhodobý trest odnětí svobody ztíží možnost jeho nápravy a resocializace.

V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky nelze podřadit pod uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody. Pokud jde o první dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání nijak nezpochybňuje samotné právní hodnocení popisu skutku, vytýká pouze procesní způsob, jakým odvolací soud prvotní pochybení soudu prvého stupně napravil. Podle názoru státního zástupce však takovému postupu nelze ničeho vytknout. Mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů stojí i námitky směřované proti výroku o trestu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V případě dovolatele však trestní zákoník uložení trestu odnětí svobody za spáchaný přečin krádeže připouští, přičemž trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby, a to v její polovině. Z dovolací argumentace primárně vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, taková námitka však nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit výhradu dovolatele týkající se porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k popisu a právní kvalifikaci skutku (viz např. rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr., z něhož rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i nadále vychází – srov. například usnesení ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014, ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 401/2017 (potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2642/17), dále z uvedeného judikátu vycházejí například i aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 656/2019, nebo ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1223/2019.

Obviněný v rámci své dovolací argumentace mj. odkázal právě na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr., konkrétně na část jeho právní věty: "Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného." Měl za to, že doplněním popisu skutku odvolacím soudem došlo ke zpřísnění právní kvalifikace a tudíž ke zhoršení jeho postavení. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda bylo možné za situace, kdy bylo odvolání podáno pouze obviněným a s ohledem na zákonný zákaz reformationis in peius (změny k horšímu), který je ve vztahu k odvolacímu řízení zakotven v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř., výrok rozsudku doplnit tak, jak to učinil odvolací soud (tj. doplněním, že obviněný jednal v úmyslu se zmocnit věcí, které v kanceláři nalezne).

Jak vyplývá z odstavce 6 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, ten svůj postup opřel o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr.), podle níž zákaz reformationis in peius není možné chápat tak, že pokud bylo odvolání podáno ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o okolnosti, které se nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině. Doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, pokud takto nedošlo oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod. K tomu je možné dále odkázat i na publikovanou judikaturu Ústavního soudu, který se vyslovil proti příliš úzkému chápání zákazu reformationis in peius (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, a ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 544/05)

Je nepochybné, že zákaz změny k horšímu je uplatňován proto, aby mohl obviněný a v jeho prospěch oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout rozsudek odvoláním a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení jeho situace. Je proto třeba za změnu v neprospěch považovat podstatnou změnu výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, zejména když dojde oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu a závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace nebo v dalších zásadních otázkách. Tuto otázku je třeba posuzovat konkrétně v každém jednotlivém případě, neboť jde o otázku míry akceptovatelného doplnění skutkových zjištění. Je rovněž nutno přihlížet k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ve spojení s ním posuzovat výrok rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 401/2017).

Pokud jde o zákonný znak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spočívající v úmyslu zmocnit se cizí věci, Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl ve výroku o vině mj. zjištění, že obviněný poté, co nahlížel do uzavřených oken jednotlivých místností, se za pomoci planžety snažil překonat uzamčený zámek dveří vedoucích do kanceláře výše jmenované obchodní společnosti. V tzv. právní větě uvedl, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní. Následně v odůvodnění rozsudku (viz odstavce 20 a 23) po předcházejících hodnotících úvahách konstatoval, že úmysl obviněného páchat v objektu trestnou činnost, konkrétně se vloupat do předmětné kanceláře, jasně dokládají nástroje, které měl u sebe (planžeta, šroubovák), a dále výpověď svědka M. P., který viděl obviněného, jak manipuluje se zámkem, a konečně i chování obviněného po spáchání trestného činu, když využil první možnosti a z místa utekl. Soud prvního stupně dále uvedl, že pohnutkou obviněného byla zištnost a jednal v úmyslu přímém. Z hlediska modu operandi jednání obviněného hodnotil v souvislosti s jeho předchozími krádežemi.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v rozsudku nalézacího soudu je na několika místech doplněno a blíže konkretizováno to, co se implicitně naznačuje již ve skutkové větě výroku a co je také jedinou logickou interpretací takových konstatování soudu, tj. že obviněný se dobýval do zamčených dveří kanceláře s úmyslem odcizit věci, které tam nalezne. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně – pokud na něj nahlížíme jako na celek (tj. s přihlédnutím k jeho výrokové části a odůvodnění, jež si vzájemně neodporují), nebyl vadný co do vlastního hmotněprávního posouzení jednání obviněného, ale pouze z toho hlediska, že popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku nevyjadřoval zcela jasně a výstižně učiněná skutková zjištění nalézacího soudu způsobem, který by odstranil jakékoli pochybnosti o důvodnosti hmotněprávní subsumpce učiněných skutkových zjištění pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinným. S ohledem na to mohl odvolací soud z podnětu odvolání podaného pouze obviněným doplnit skutkovou větu tak, aby výstižně vyjadřovala skutkové okolnosti vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, aniž by tím došlo k porušení zásad spravedlivého řízení. Jednalo se o doplnění a upřesnění skutkových okolností ve smyslu shora uvedené judikatury, aniž došlo ke zhoršení postavení obviněného.

Nelze se proto ztotožnit s námitkou dovolatele, že postupem odvolacího soudu došlo ke změně právní kvalifikace spojené se zhoršením postavení obviněného, jelikož – jak je zřejmé z výše uvedeného – ta zůstala nezměněna. Námitka je proto zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o výrok o trestu, obviněný své námitky opřel o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tudíž namítat vady týkající se trestu pouze z toho hlediska, zda byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby.

Námitky, které obviněný uplatnil proti výroku o trestu, zčásti obsahově odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. Jedná se o jeho výhradu ohledně překročení maximální sazby trestu za daný trestný čin, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Trest odnětí svobody na 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou byl obviněnému odvolacím soudem uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 205 odst. 2 tr. zákoníku na šest měsíců až tři léta, nejedná se tak o trest ve výměře mimo jeho zákonnou sazbu. Nesprávný je názor dovolatele, že soudy musí při ukládání trestu zkoumat i skutečnost, zda trest spolu s dalšími nařízenými a nevykonanými tresty nepřekročí hranici nejvyšší přípustné výměry trestu za daný trestný čin. Ze strany dovolatele jde o zjevné nepochopení zákona. Podobný argument by byl relevantní, pokud by například byl ukládán úhrnný či souhrnný trest (srov. § 43 tr. zákoníku), kdy se uplatní tzv. absorpční zásada a trest se uloží podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. O takový případ se zde nejedná. Pouze nad rámec uvedeného lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomenout, že trestní zákoník už neobsahuje ani ustanovení, které by bylo alternativou § 36 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, které upravovalo tzv. další trest. Šlo však o zcela jinou situaci – o zákonem zapovězené překročení (součtem dosud nevykonaných trestů) nejvyšší výměry dovolené zákonem pro daný druh trestu (která tehdy u trestu odnětí svobody činila patnáct let).

Zbylé námitky dovolatele týkající se nepřiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nespadají ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S námitkou dovolatele, že soudy při ukládání trestu nevzaly v potaz skutečnost, že (kromě toho, že již vykonává trest odnětí svobody v délce 24 měsíců) mu bude přeměněn jeho dřívější podmíněný trest odnětí svobody na trest nepodmíněný v délce trvání 12 měsíců a ignorovaly tak závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, není možné souhlasit. V tomto nálezu bylo mj. řečeno, že pokud soudy při ukládání nového trestu nezohledňují dříve uložené a nevykonané tresty, může při takovém postupu docházet (a v některých případech skutečně dochází) k problematické praxi spočívající v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková délka může být nepřiměřená k závažnosti jednání a silně ztěžuje individualizaci při ukládání trestů. O takovou situaci však v tomto případě nejde. Naopak bylo zcela namístě uložit obviněnému jako obtížně napravitelnému speciálnímu recidivistovi relativně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Navíc odvolací Městský soud v Praze při stanovení nové výměry trestu odnětí svobody přihlédl ke všem relevantním skutečnostem a s poukazem na nepřiměřenost trestu uloženého soudem prvního stupně snížil výměru trestu odnětí svobody z původních dvou let a šesti měsíců na 21 měsíců.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není určen ke korekcím pravomocně uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti. Nejvyšší soud tudíž do výroku o uložení trestu zásadně nezasahuje z důvodů týkajících se přiměřenosti trestu. Učinit by tak mohl jen za předpokladu, že by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe jako jednoho z atributů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. K uložení trestu odnětí svobody odvolacím soudem v polovině zákonné trestní sazby došlo za situace, kdy obviněný je speciálním recidivistou. Pokus přečinu krádeže, který je předmětem této trestní věci, obviněný spáchal čtyři měsíce a dva dny po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody za stejnou trestnou činnost, navíc v době podmíněného odsouzení, a pouhých 25 dnů po vyhlášení posledního odsuzujícího rozsudku (rovněž pro krádež). Odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k výroku o trestu dostatečně odůvodnil. Trest odnětí svobody uložený ve výměře 21 měsíců nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru