Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 389/2017Usnesení NS ze dne 11.10.2017

HeslaPřítomnost při soudních jednáních
Vyloučení soudce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.389.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 30 odst. 1 tr. ř.

§ 234 odst. 1 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 4051/17 ze dne 17.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 389/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 11. října 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 10 To 83/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 136/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 8 T 136/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku účinného k 30. 11. 2011. Za to byl odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.

Obviněný se zločinu dopustil tím, že „obž. M. v přesně nezjištěný den, krátce po 22.09.2011, na blíže nezjištěném místě působil na soudce Okresního soudu v L. obž. JUDr. K., když trestní věc proti obž. M. M. byla vyloučena k samostatnému projednání z trestní věci Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 8T 178/2012, proti obž. JUDr. J. K. a spol., tak, aby v trestní věci L. F., obžalovaného z trestného činu pomluvy dle ustanovení § 184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 2T 12/2011, rozhodl při hlavním líčení ve prospěch obžalovaného a za toto ovlivnění věci přislíbil předem soudci JUDr. K. prospěch, přičemž s ohledem na změnu důkazní situace, kdy klíčoví svědci u hlavního líčení 22.09.2011 v 08.30 hodin v budově Okresního soudu v L. zcela změnili výpověď, proběhlo hlavní líčení zcela regulerně a následně dle § 226 písm. c) trestního řádu rozhodl o zproštění obžaloby L. F. a takto jednal s vědomím a v úmyslu, že za popsané jednání přijme protislužbu či jiné plnění a kdy skutečně, co výše popsaným způsobem rozhodl, si nejméně 26.09.2011 v odpoledních hodinách ve své kanceláři v L. na okresním soudu v souvislosti s výše popsaným rozhodnutím obž. M., který jej navštívil právě proto, aby zjistil, jak v předmětné věci bylo rozhodnuto, a to o realizaci úplatku ve formě finančního plnění, které mělo přesáhnout 10.000 Kč, kdy K. obž. M. nepravdivě předstíral, při hlavním líčení jak provedené důkazy úmyslně vyhodnocoval ve prospěch obžalovaného, neboť v případě hodnocení zajištění výpisu z emailové korespondence a výpisu uskutečněných telefonických hovorů, které jako důkazy měly svědčit ve prospěch obžaloby, k těmto nepřihlížel a úmyslně je neuznal s odůvodněním, že soud si vyhodnotil důkazy jako neprůkazné, takže obž. M. pak si vědom toho, že popsaným jednáním ovlivnil rozhodnutí soudce a v souvislosti s tímto jednáním JUDr. K. potvrdil a přislíbil, že za rozhodnutí o zproštění obžaloby, jak bylo dříve dohodnuto, mu zajistí finanční plnění, které pak konkretizoval na částku nejméně 100.000 Kč, přičemž k tomuto plnění nedošlo pouze proto, že JUDr. K. byl zadržen Policií ČR v souvislosti s další trestnou činností.“

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 10 To 83/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř. Především namítl, že byl odsouzen na základě domněnek a nikoli na základě důkazů. Ve spisovém materiálu podle něj chybí jakýkoli důkaz, že by se měl podílet na jakékoli trestné činnosti, že by měl nabízet úplatek JUDr. J. K., že by na něj měl působit, aby nějakým způsobem rozhodl. Podle obviněného jej neusvědčuje ani žádná ze svědeckých výpovědí. Zabýval se výpovědí svědka JUDr. J. K., která ho sama o sobě nemůže vyvinit, avšak soud měl za situace, že nejsou žádné důkazy o jeho vině, tuto výpověď více zohlednit. Svědkovi JUDr. J. K. bylo známo, že dne 26. 9. 2011 bylo pondělí a nikoli středa a tuto okolnost podle obviněného logicky vysvětlil. Rovněž podle obviněného vysvětlil, proč šel svědčit až s časovým odstupem. Těmito skutečnostmi se podle obviněného odvolací soud vůbec nezabýval, když z velké části sám, použil argumentaci soudu prvního stupně. K němu se vztahuje pouze pasáž, kde se zmiňují záznamy z odposlechů, z nichž vyplývá, že byl v inkriminované době ve velmi častém osobním a telefonickém spojení s JUDr. J. K., kdy spolu ale jednali o různých záležitostech, avšak obviněný nikdy nepopíral, že JUDr. J. K. zná. Podle názoru obviněného tak není důkazu o tom, že by se bavil s JUDr. J. K. o věci obviněného L. F. Odvolací soud se dále podle něj nevypořádal s odvolací námitkou, že nebyla správně ztotožněna osoba, která se nachází na videozáznamu pořízeného dne 26. 9. 2011 z kanceláře JUDr. J. K. Jeho obhajoba, že na nahrávce není on, ale jiná osoba, nebyla podle obviněného vyvrácena a pouhé tvrzení policie, že na nahrávce je on, nemůže být podle obviněného bráno jako důkaz. Obviněný je přesvědčen, že k posouzení kdo je osobou na nahrávce je potřeba odborných znalostí a policejní orgán měl podle něj již v přípravném řízení přibrat znalce, který by potvrdil totožnost osoby na nahrávce. Tento důkaz nebyl proveden a nemůže to zhojit prohlášení či úvaha policejního orgánu, který věc vyšetřuje. Neprovedení tohoto důkazu považuje obviněný za zásadní nedostatek, který se podle něj snažil odvolací soud zhojit poukazem na jeho opakované absence u hlavního líčení, kdy nemohl být proveden za jeho účasti důkaz obrazovým a zvukovým záznamem. Obviněný je však toho názoru, že jeho neúčast u hlavního líčení mu nemůže být kladena za vinu, když navíc byl vždy řádně omluven. Odvolací soud pak uvedl, že tento důkaz mohl být proveden u veřejného zasedání, pokud by se ovšem obviněný dostavil. V této souvislosti obviněný podotkl, že se z veřejného zasedání omluvil a požádal o odročení z důvodu bolestivého zranění. Odvolací soud však tomuto nevyhověl, když měl podle obviněného jednání odročit a provést chybějící důkaz. Žádný znalec však ve věci přibrán nebyl. Obviněný dále uvedl, že se dovolává již před krajským soudem uplatněné námitky vyloučení senátu odvolacího soudu, který rozhodoval již dne 17. 12. 2015 usnesením sp. zn. 10 To 342/2015, když potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 8 T 178/2012, jímž byl odsouzen JUDr. J. K. za skutek spáchaný společně s ním. Obviněný podotýká, že v té době (17. 12. 2015) ještě nebyl vyhotoven a stranám doručen rozsudek k samostatnému projednání jeho vyloučené věci. Krajský soud tak nemohl znát jeho odvolací námitky proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně (pod T 136/2015 ze dne 23. 11. 2016) a přesto rozhodl, čímž podle obviněného fakticky již potvrdil vinu nejen u obviněného JUDr. J. K., ale i u něj. Senát se tak podle obviněného dostal do situace, že dva jeho konkrétní soudci měli zájem, aby konkrétní skutek, který měl být spáchán společným jednáním JUDr. J. K. a M. M., byl rozhodnut při veřejném zasedání dne 15. 9. 2016 určitým způsobem, tedy uznáním jeho viny. Obviněný dále vytýká, že soudy při vědomí důkazní nouze přesto nevyužily možnost provést důkaz opakovaně nabízený obhajobou, a to výslech JUDr. J. K. v procesním postavení svědka, a tím se pokusit potvrdit nebo vyvrátit případnou jeho návštěvu na Okresním soudu v L. a v kanceláři JUDr. J. K. dne 26. 9. 2011, a tím řádně a objektivně určit aktéry stíhaného jednání.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že námitka podjatosti senátu 10 To Krajského soudu v Hradci Králové byla dne 15. 9. 2016 uplatněna před zahájením veřejného zasedání o odvolání obviněného a že o ní bylo pravomocně rozhodnuto. Stalo se tak usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 9. 2016 s odkazem na ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. a § 31 odst. 1 tr. ř. s tím, že jmenovaní členové senátu odvolacího soudu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci obviněného M. M., vedené pod sp. zn. 10 To 83/2016, a to ve spojení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 106/2016. Oba soudy tak podle státní zástupkyně odmítly důvodnost námitek obviněného. Podle názoru státní zástupkyně způsob, jakým obviněný podložil uplatněnou námitku vyloučení jmenovaných členů senátu 10 To Krajského soudu v Hradci Králové z projednávání jeho trestní věci, neodpovídá judikatornímu výkladu věcného naplnění zákonné podmínky pro jejich vyloučení z úkonů trestního řízení pro jejich poměr k jeho trestní věci. Neargumentoval tedy podle ní ani ve smyslu dovolacího důvodu, založeného na námitce, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný jeho naplnění v chybějící akceptaci jeho omluvy nepřítomnosti právě ve spojení s požadavkem na odročení tohoto procesního úkonu tak, aby byl za jeho účasti proveden obrazový a zvukový záznam z průběhu kontaktu mezi ním a obviněným JUDr. K., ke kterému měl být přizván znalec tak, aby bylo možno objektivně určit skutečné aktéry stíhaného jednání. Podle státní zástupkyně nelze tento důvod dovolání aplikovat na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Poukázala, že obviněný byl ve smyslu § 233 odst. 1věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nařízeného na den 15. 12. 2016, ve lhůtě uvedené v § 233 odst. 2 tr. ř. toliko vyrozuměn s oprávněním se jej účastnit (§ 233 odst. 1, 2 tr. ř.). Pokud odvolací soud jeho žádosti o konání veřejného zasedání v jeho přítomnosti, zaslané společně s omluvou, vážící se ke zdravotním důvodům, deklarovaným přiloženou lékařskou zprávou traumatologa uvedeného zdravotnického zařízení ze dne 9. 9. 2016, nevyhověl, pak takto postupoval na podkladě posouzení, zda na jeho straně existují akceptovatelné a objektivně doložené důvody, které mu reálně brání účastnit se veřejného zasedání (§ 202 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 238 tr. ř.). Taková objektivní překážka jeho účasti u uvedeného veřejného zasedání však nebyla podle státní zástupkyně řádně doložena. Státní zástupkyně zdůraznila, že ani pokud by obviněný disponoval potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, by taková skutečnost sama o sobě nemohla prokazovat, že není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Státní zástupkyně proto uzavřela, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud jde o námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tyto podle státní zástupkyně po stránce obsahové koncipovány jako přehodnocení správnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zdůraznila však, že zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Obviněný však podle státní zástupkyně nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací učiněnou oběma soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek totiž založil toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat jeho obhajobu o tom, že se přisouzeného jednání vůči soudci Okresního soudu v L., projednávajícího trestní věc obviněného L. F. pod sp. zn. 2 T 12/2011 nedopustil, neboť se dne 26. 9. 2011 nacházel na zcela jiném místě, než byla soudcova kancelář a nemohl mu tak v zájmu ovlivnění způsobu rozhodnutí o vině obviněného L. F. nabídnout úplatek. Státní zástupkyně neshledala, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, jak ani obviněný nenamítá. Závěry o vině obviněného vyplynuly podle státní zástupkyně ze souhrnu důkazů, vztahujících se ke skutku ad 3) výroku o vině obviněného JUDr. J. K., který se vyznačoval vzájemností korupčního postoje posledně jmenované osoby, která si v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu dala slíbit úplatek a na straně druhé osoby obviněného M. M., který jí ve shodné souvislosti takový úplatek současně nabídl, zejména z obrazového a zvukového záznamu ze dne 26. 9. 2011, který zachycuje stěžejní znění rozhovoru výše jmenovaných aktérů vytýkaného korupčního jednání. Osoba obviněného byla ztotožněna s ohledem na výpověď svědkyně Ing. J. Š., jakož i na zprávu Útvaru zvláštních činnosti Policie ČR. Podle názoru státní zástupkyně je ze spisového materiálu zřejmé, že výrok vině obviněného zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku netrpí vadou jím namítané nesprávnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále že není zatížen ani takovým zásahem do jeho práva na spravedlivý proces, který by odpovídal uplatněným dovolacím důvodům ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b), d) tr. ř.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., aniž by dále podřadil jednotlivé argumenty pod zvolené dovolací důvody.

Předně se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, protože v případě důvodnosti této námitky by bylo bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami souvisejícími s právním posouzením skutku.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V tomto případě je možno konstatovat, že druhá z podmínek byla splněna, jelikož tato skutečnost byla obviněným (resp. jeho obhájcem, č. l. 158 tr. spisu) namítnuta v rámci veřejného zasedání. Avšak ve vztahu k první podmínce, tedy že rozhodl vyloučený orgán, nelze námitce obviněného přisvědčit.

Z obsahu trestního spisu především vyplývá, že námitka podjatosti senátu 10 To Krajského soudu v Hradci Králové (resp. dvou členů – JUDr. J. Ch. a JUDr. Z. K., když třetí členka senátu Mgr. Z. U. měla již ukončenou stáž) byla dne 15. 9. 2016 uplatněna před zahájením veřejného zasedání o odvolání obviněného a že o ní bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 10 T 83/2016, rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. a § 31 odst. 1 tr. ř. uvedení členové senátu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci obviněného. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 8 To 106/2016, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích odmítly důvodnost námitek podjatosti, neboť zákonné důvody pro vyloučení výše jmenovaných členů senátu 10 To ve smyslu § 30 tr. ř. na jejich straně neshledaly.

Podle § 30 odst. l tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Toto ustanovení stanoví podmínky, za nichž může dojít k vyloučení orgánu činného v trestním řízení pro poměr k projednávané věci nebo k osobám v tomto ustanovení uvedeným.

Jako důvod pro vyloučení soudce, vzhledem k argumentaci obviněného v námitce podjatosti i ve shodné námitce uplatněné také v dovolání, přichází v úvahu v této trestní věci jeho (jejich) poměr k této věci, v důsledku kterého vzniká podle obviněného pochybnost, že v ní nemůže (nemohou) nestranně rozhodnout. Je třeba poznamenat, že okolnosti, na jejichž základě poměr k věci vznikne, nejsou definovány, může k tomu dojít z mnoha různých důvodů a mohou mít příčinu v řadě okolností, pro které se soudce stane pro svoji nestrannost k dané věci neobjektivním.

Ustanovením § 30 tr. ř. se realizuje ústavní zásada vyjádřená v čl. 81 Ústavy České republiky, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy. Tato zásada je garantována mimo jiné nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004, uveřejněn pod č. 6 ve sv. 36 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Při rozhodování odvolacího soudu o řádném opravném prostředku tak např. nemůže být objektivně nestranný soudce, který se v téže věci seznámil s obsahem důkazů, na nichž je založeno meritorní rozhodnutí, proti němuž řádný opravný prostředek směřuje, když je předtím jako soudce soudu prvního stupně v rámci konaného dokazování sám prováděl, ač sám meritorní rozhodnutí ve věci soudu prvního stupně nevydal. V takovém případě je uvedený soudce odvolacího soudu vyloučen z rozhodování odvolacího soudu o řádném opravném prostředku pro jeho poměr k této věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., protože si názor na uvedenou věc učinil již v řízení konaném v prvním stupni. O takový případ se zde ale nejedná.

Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít k věci nějaký osobní vztah vyplývající typicky např. z toho, že byl účastníkem nebo svědkem skutku, který je předmětem řízení, že může mít zájem na výsledku řízení v tom smyslu, že z určitého výsledku může mít prospěch či naopak újmu, apod. Naznačený vztah soudce k věci může být zprostředkován i tím, že takový vztah k věci má nějaká osoba soudci blízká. Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k osobám vystupujícím v řízení, musí se jednat o to, že soudce má k některé z nich nějaký bližší osobní vztah vyplývající typicky např. z příbuzenství či jiného podobného rodinného poměru, z hlubšího přátelství či naopak z nepřátelství, z nějakého sporu apod. Postup soudce při projednávání a rozhodování věci nemůže být důvodem vyloučení, ledaže by si soudce počínal způsobem vykazujícím jasné znaky zaujatosti, svévole, tendenčnosti, manipulativnosti, deformace důkazů apod. O nic takového se v posuzovaném případě nejedná.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.

Obviněný údajný poměr k věci shledává ve svém subjektivním pocitu předpojatého postoje členů senátu odvolacího soudu založeného tím, že rozhodovali v původně vedeném řízení (společném řízení původně vedeném i proti obviněnému než byla jeho věc vyloučena k samostatnému projednání usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 8 T 178/2012). Jak Krajský soud v Hradci Králové tak Vrchní soud v Praze však neshledaly ve skutečnosti, že senát 10 To učinil na základě skončeného dokazování závěr o vině JUDr. J. K., důvodnými subjektivní obavy obviněného poukazujícího na zájem členů tohoto senátu na výsledku řízení také v jeho věci a obavy, že řízení v jeho věci bude vedeno nestranně. Nejvyšší soud nemá důvod na tomto závěru cokoli měnit. Je nutno zdůraznit (jak správně uvádí také státní zástupkyně), že za poměr soudce k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat takový jeho vztah k věci, který se promítá do jeho právního názoru, resp. do hodnocení důkazů, a tím i do jeho přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001). Vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje nedostatky (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 30/2014 ze dne 21. 1. 2015 – JUD281212CZ).

Námitka obviněného je tedy v tomto směru zjevně neopodstatněná, když ve věci evidentně nerozhodoval vyloučený orgán.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Podle obviněného byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání Krajským soudem v Hradci Králové dne 15. 9. 2016, které bylo konáno v jeho nepřítomnosti. S ohledem na uplatněné námitky Nejvyšší soud nejprve z obsahu spisu konstatuje skutečnosti, za nichž ke konání uvedeného veřejného zasedání došlo. Obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 15. 9. 2016 v 10:00 hodin vyrozuměn (č. l. 154 tr. spisu) prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), které mu bylo doručováno na adresu, kterou sám uvedl jako adresu pro doručování (na kterou mu byl např. doručen rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 8 T 136/2015 – 136, na č. l. 139 p. v.). Zásilku obsahující vyrozumění si obviněný nepřevzal osobně a vyrozumění mu tak bylo doručeno tzv. fikcí podle § 64 odst. 4 tr. ř. dne 30. 8. 2016 (doručenka na č. l. 153 p. v.). Takovým způsobem doručení dala předsedkyně senátu odvolacího soudu jednoznačně najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Obhájce obviněného JUDr. J. Zuska byl vyrozuměn dne 18. 8. 2016 (č. l. 153 p. v.).

Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zajišťována realizace práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vycházející z ústavního práva obviněného podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jde o právo, které je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).

Ze spisu se dále podává, že dne 15. 9. 2016 obviněný prostřednictvím obhájce předložil lékařskou zprávu ze dne 9. 9. 2016.

Z lékařské zprávy ze dne 9. 9. 2016 na č. l. 156 tr. spisu vyplývají stesky obviněného na bolestivost ramenního kloubu (po pádu při sportu v předchozí době) a pocit jeho subluxace, RTG ramene nevykazuje traumatické změny, přičemž byla obviněnému nasazena ramenní ortéza. Z uvedené lékařské zprávy nevyplývá, že by obviněný nebyl schopen účasti ve veřejném zasedání ve své trestní věci. Pokud odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného, pak takto postupoval na podkladě posouzení, zda na jeho straně existují akceptovatelné a objektivně doložené důvody, které mu reálně brání účastnit se veřejného zasedání (§ 202 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 238 tr. ř.). Taková objektivní překážka jeho účasti u uvedeného veřejného zasedání však nebyla řádně doložena.

Z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný byl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, k veřejnému zasedání se nedostavil a neúčast doložil lékařskou zprávou. Z lékařské zprávy ovšem nevyplývá, že obviněný není schopen účasti u soudu, přitom se musí jednat o natolik konkrétní a objektivní důkaz, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další). O takový případ se ale nejednalo. Z obsahu spisového materiálu ani nevyplývá, že by obviněný žádal o odročení veřejného zasedání, pouze prostřednictvím obhájce dne 15. 9. 2016 doložil lékařskou zprávu a nedostavil se. Obhájce obviněného byl po celou dobu veřejnému zasedání přítomen.

K tomu je nutné připomenout, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08).

Protože lékařská zpráva nepotvrdila, že by byl zdravotní stav obviněného natolik vážný, aby nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit, rozhodl odvolací soud, že se bude veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti. Takový postup plně korespondoval i s tím, jakým způsobem byl obviněný o veřejném zasedání vyrozuměn, čímž mu bylo dáno najevo, že lze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti. Významné je i to, že odvolací soud při veřejném zasedání neprováděl žádné důkazy. Podle obsahu vyrozumění mohl obviněný vědět, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, a tak záleželo jen na obviněném, zda se bude chtít dostavit (srov. rovněž rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Je nutno zdůraznit, že účast u veřejného zasedání je právem, nikoli povinností obviněného a je pouze na něm, jaký postoj k trestnímu řízení zaujme a jak využije svého práva na obhajobu.

Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů neshledal, při respektu k základnímu principu právní jistoty a legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci, prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04). Jednání, postupy a záměry předsedkyně senátu byly zcela transparentní, přiměřené okolnostem a bez znaků libovůle (přiměřeně srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Krajský soud v Hradci Králové neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 15. 9. 2016 konal v jeho nepřítomnosti.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že takovým postupem odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 146 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud druhého stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi dostatečně podrobně již nalézací soud.

Podstatou dovolání obviněného v této části je, že se trestné činnosti nedopustil, že mu ani nebyla provedenými důkazy vina prokázána. Obviněný nadále setrvává na své verzi průběhu skutkového děje, prezentované po celé trestní řízení. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat jeho obhajobu o tom, že se jednání vůči soudci Okresního soudu v L., projednávajícího trestní věc obviněného L. F. pod sp. zn. 2 T 12/2011 nedopustil, neboť se dne 26. 9. 2011 nacházel na zcela jiném místě, než byla soudcova kancelář a nemohl mu tak v zájmu ovlivnění způsobu rozhodnutí o vině obviněného L. F. nabídnout úplatek. Obviněný namítal, že byl nesprávně ztotožněn jako osoba, která je spolu s JUDr. J. K. na videozáznamu ze dne 26. 9. 2011 z kanceláře JUDr. J. K. Nesouhlasil s tím, že byl ztotožněn policisty vyšetřujícími danou věc, když tito nejsou žádnými experty na ztotožňování osob. V této souvislosti poukázal na výpověď JUDr. J. K., kterou měly soudy více zohlednit, když tento potvrdil, že v uvedenou dobu byl spolu s ním v Praze. Obviněný má tak za to, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily. Současně soudům vytýkal, že neprovedly důkazy, jež navrhoval, a to opakovaným výslechem JUDr. J. K., tentokrát v procesním postavení svědka a znaleckým posudkem či odborným vyjádřením ke ztotožnění osoby na videozáznamu pořízeného dne 26. 9. 2011 z kanceláře JUDr. J. K., když on tvrdí, že uvedenou osobou není on. Podle obviněného zůstalo dokazování neúplným a soudy nemohly bez takových důkazů rozhodnout o jeho vině.

S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť se netýkají aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, nemají hmotně právní povahu, týkají se postupu soudů při dokazování, při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu. Jde o námitky skutkové povahy, které se týkají aplikace procesního práva (trestního řádu), což nekoresponduje s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v porušení hmotného práva (trestního zákona).

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by skutková zjištění soudů byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může vyplývat i z toho, že tato zjištění jsou zcela nebo v rozhodující míře založena na nějakém procesním úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, a skutková zjištění soudů nemají oporu v ostatních důkazech.

Obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy v tomto směru hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž pokud odmítly provést další důkazy podle návrhů obviněného, přijatelně to zdůvodnily tím, že provedené dokazování je dostatečné a že další důkazy jsou nadbytečné.

Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že původně byla trestní věc obviněného M. M. vedena ve společném řízení s obviněným JUDr. J. K. a dalšími obviněnými u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 178/2012, kdy ve věci trestného jednání obviněného M. M. a JUDr. J. K. se jednalo o skutek pod bodem ad 3) původního rozsudku Okresního soudu v Jičíně. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 8 T 178/2012, byla podle § 23 odst. 1 tr. ř. věc obviněného M. M. vyloučena k samostatnému projednání. Při rozhodování o vině obviněného v rámci samostatného řízení, vedeného u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 136/2015, došlo k zohlednění důkazního stavu věci, dosaženého v původně společně vedeném řízení a důkazů provedených v samostatném řízení. Rozhodujícím usvědčujícím důkazem byly poznatky získané sledováním osob a věcí podle § 158d tr. ř. Tento operativně pátrací prostředek byl uplatněn ve vztahu k osobě obviněného JUDr. J. K., přičemž objektem sledování byla jeho kancelář v budově Okresního soudu v L.. V rámci použití uvedeného operativně pátracího prostředku byly pořízeny zvukové a obrazové záznamy, ke kterým byl připojen protokol podle § 158d odst. 7 tr. ř. Z tohoto důkazu pak vyplývají skutečnosti, které se týkají také obviněného M. M. K závěru o tom, že na záznamu z kanceláře JUDr. J. K. ze dne 26. 9. 2011 je právě obviněný M. M., dospěl nalézací soud (přičemž odvolací soud ke shodným námitkám obviněného se s tímto závěrem nalézacího soudu ztotožnil) také na základě výpovědi Ing. J. Š. (č. l. 29 a násl. tr. spisu), která vypovídala ohledně způsobu ztotožnění osoby obviněného M. M. (jakož i dalších obviněných u jiných skutků) na záznamu z kanceláře JUDr. J. K. ze dne 26. 9. 2011, kdy popisovala proces ztotožňování osob obviněných na záznamech na základě osobních indicií vyslovených aktéry při zájmovém rozhovoru (místo odkud pocházejí, volnočasové aktivity, atd.) a poté došlo ke ztotožnění při výslechu obviněných porovnáním vizáží, kdy neshledala pochybností ve ztotožnění osob (č. l. 33 tr. spisu). O validitě záznamů soudy s ohledem na zprávu Útvaru zvláštních činností ze dne 29. 9. 2015 nepochybovaly. S ohledem na výše uvedené soudy shledaly návrh obviněného na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku ke ztotožnění své osoby na videozáznamu nadbytečným. Oba soudy se v daném případě rovněž pečlivě a podrobně zabývaly věrohodností výpovědi JUDr. J. K., se kterým se měl obviněný M. M. podle svého tvrzení setkat právě v době pořízení obrazového a zvukového záznamu. Důvodně shledaly jeho výpověď nevěrohodnou s ohledem na nejasnosti a neurčitost vyplývající ze samotné výpovědi svědka ohledně termínu setkání, jeho vysvětlení proč přistoupil k výpovědi ve prospěch obviněného až po značné době od počátku trestního stíhání, v kontextu i se zjištěními při využití operativně pátrací techniky, jakož i provedení důkazu obsahem spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 2 T 12/2011, ve věci obviněného L. F. Ve své výpovědi přitom i spoluobviněný JUDr. J. K. připustil nabídku úplatku po skončení dané trestní věci, i když mluvil o nějakých neznámých osobách. Námitce nedostatku dostatečného důkazního podkladu pro skutkové závěry, spojené s výrokem o vině M. M., tak nalézací ani odvolací soud důvodně nepřisvědčily. Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit. Skutečnost, že se obviněný nedostavoval k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání (ač vždy omluven) ve své trestní věci, vypovídá o jeho postoji k trestnímu řízení, ale jak již bylo výše zmíněno, účast na jednáních soudu ve své trestní věci je právem a nikoli povinností obviněného. On sám zvolil způsob, jakým se rozhodl realizovat výkon svého práva na obhajobu.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídaly. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Na rozhodnutí o dovolání obviněného přitom neměl žádný vliv obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1752/2016, na které poukázal s tím, aby byly i v jeho věci zohledněny jeho závěry, neboť důvody pro které došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 10 To 342/2015, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 8 T 178/2012, se netýkají posouzení viny a trestu u obviněného M. M.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. října 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru