Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 338/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaDovolací důvody
Obecné ohrožení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.338.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 273 odst. 1,2,3,4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 338/2020-568

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 4 To 319/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 142/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2019, č. j. 6 T 142/2018-499, byl obviněný uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku a odsouzen podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 4 léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 7 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Jak vyplývá ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, obviněný se dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že dne 30. 11. 2017 v 8:16 hod. v katastru obce Ločenice řídil v rámci výkonu svého zaměstnání linkový autobus tovární značky Iveco Crossway, obsazený třinácti cestujícími, po silnici III. třídy č. 15526 ve směru od obce Ločenice na obec Mokrý Lom, přičemž v prostoru km 4,794 v rozporu s § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví, nebo majetek jiných osob, plně se nevěnoval sledování situace v silničním provozu a rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla, dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním podmínkám, které mohl předvídat, přičemž v úseku vozovky před vjezdem do levotočivé zatáčky pokryté vrstvou rozježděného sněhu v důsledku nepřiměřené rychlosti jízdy nezvládl řízení linkového autobusu, se kterým vyjel vpravo na nezpevněnou krajnici a následně sjel do pravého silničního příkopu, kde pravou zadní částí autobusu narazil do vzrostlého stromu, v příčinné souvislosti s tímto jednáním způsobil cestujícím v linkovém autobusu škodlivé následky na jejich zdraví, a to A. Š. zhmoždění mozku, který takovému zranění na místě podlehl, M. B. rozsáhlou cípatou až laločnatou tržně-zhmožděnou ránu uprostřed čela a temena hlavy, podkožní krevní výron v oblasti levé očnice s podspojivkovým krevním výronem levého oka, oděrky na obličeji, podkožní krevní výron horního rtu, otřes mozku, zlomeninu těla 2. krčního obratle, kompresivní zlomeninu 1. a 2. bederního obratle a pravděpodobně i kompresivní zlomeninu 4. hrudního obratle a zhmoždění obou plic, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení v trvání kolem 3 měsíců, M. O. podkožní krevní výrony na čele a spánku vpravo, oděrku na horním rtu, nalomení nosních kůstek, oděrky na hrudníku vpředu, oděrku na pravém boku, otřes mozku, tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti na rozhraní střední a dolní třetiny a zhmoždění pravého vřetenního nervu s paralýzou (obrnou) ve spádové oblasti pravé ruky, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 4 měsíců a současně je posuzováno jako poškození důležitého orgánu pro zhmoždění pravého vřetenního nervu, A. K. podkožní krevní výron na pravé tváři, tržnou ránu při zevním koutku pravého oka, podkožní krevní výron horního víčka pravého oka, podspojivkový krevní výron pravého oka, podkožní krevní výron na pravé paži v horní třetině, rozsáhlou tržnou ránu na zadní straně pravého stehna, rozsáhlý podkožní krevní výron na levém stehně, zlomeninu spodiny a vnitřní stěny pravé očnice s prokrvácením dolního přímého okohybného svalu, zakrvácení pravé čelistní dutiny a sklípků čichové kosti, otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, ložiskové zhmoždění pravé plíce a zlomeninu 2. a 4. bederního obratle, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 3 měsíců, D. B. tržně-zhmožděnou ránu v pravé spánkové krajině, zlomeninu příčného výběžku 7. krčního obratle vpravo, otřes mozku a tříštivou zlomeninu zevního konce pravé klíční kosti, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 8 až 10 týdnů, L. Š. zhmoždění temene hlavy, zhmoždění hrudní stěny, podkožní krevní výron v pravé bederní krajině a na pravém boku, rozsáhlý podkožní krevní výron na zevní straně pravé dolní končetiny v celém rozsahu a oděrku na pravém koleni, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 10-14 dnů, L. F. škrábanec na zadní straně pravého stehna, podkožní krevní výron nad pravým kolenem zevně, oděrku nad zevním kotníkem pravého bérce, zhmoždění dolní poloviny zad a podvrtnutí bederní páteře, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 2 až 3 týdnů, N. S. hlubokou tržnou ránu na pravém spánku zasahující až ke kosti, řeznou ránu na levém palci, podkožní krevní výron na levém bérci nahoře, zhmoždění pravého ramena a otřes mozku, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 10 až 14 dnů, H. K. pohmoždění kyčle a lokte vlevo, když takové zranění není posuzováno za poškození zdraví, neboť obvyklá délka jeho léčení se pohybuje do 7 dnů, D. Ch. podvrtnutí krční páteře a pohmoždění hlavy, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem 2 až 3 týdnů, přičemž v případě, že by její bederní páteř nebyla již před vznikem úrazu postižena vleklým degenerativním onemocněním, nemuselo u ní při dopravní nehodě takové zranění nastat a P. N. pohmoždění kyčle a paže vpravo, když takové zranění není posuzováno za poškození zdraví, neboť obvyklá délka jeho léčení se pohybuje do 7 dnů, při dopravní nehodě vznikla na autobusu tovární značky Iveco Crossway jeho majiteli, společnosti GW BUS, a. s., škoda ve výši 2 000 000 Kč.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 9. 2019, č. j. 4 To 319/2019-530, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jím spáchaný skutek byl nesprávně právně posouzen, pokud byly užity i kvalifikované skutkové podstaty podle § 273 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) a odst. 4 tr. zákoníku, odvíjející se od porušení důležité povinnosti. Soud prvního stupně sice určil porušení konkrétních ustanovení zákona o silničním provozu, avšak nezdůvodnil, z jakého důvodu považoval porušení těchto ustanovení za porušení povinnosti důležité, tedy zda bylo s ohledem na veškeré zjištěné skutečnosti natolik závažné. Odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr., podle kterého lze za porušení důležité povinnosti považovat nedodržení té povinnosti, jejíž následek má zpravidla nebezpečí pro lidský život, resp. jejím porušením může snadno k takovému následku dojít. Ve vztahu k porušení § 4 písm. a) zákona o silničním provozu uvedl, že samotná jeho jízda, jak uváděli svědci, a to jak obecně, tak i bezprostředně před posuzovaným momentem, byla klidná a obvyklá a z toho dovodil, že nepřekročil míru ohleduplnosti a ukázněnosti při řízení autobusu. S porušením § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu souhlasil, neboť řídil vozidlo při kraji vozovky. S ohledem na závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr. však za porušení důležité povinnosti nelze považovat nerespektování povinností podle § 4 a § 5 zákona o silničním provozu pouze proto, že jsou zařazené v základních ustanoveních této normy. Nesouhlasil dále s tím, že by postupoval v rozporu s § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Zda byla rychlost vozidla nepřiměřená, byl povinen hodnotit soud na základě znaleckého posudku, nikoliv přímo znalec. Soud prvního stupně si protiřečí, pokud uvádí, že znalcem vypočtená bezpečná rychlost k průjezdu zatáčky je irelevantní, přesto uzavřel, že autobus projížděl zatáčkou nepřiměřeně rychle. Na místě nehody nebyly navíc nalezeny žádné stopy odpovídající tomu, že by se autobus stal neovladatelným a havaroval, naopak zde byla stopa odpovídající postupnému sjetí na krajnici a následně z ní. Nevykonával tedy žádný mimořádný jízdní manévr, jednalo se pouze o postupné vybočení, což odpovídalo jeho obhajobě, podle které stočil kola, avšak autobus, který se dostal z vozovky na měkké podloží, přestal reagovat a pokračoval rovně. Před nehodou nebrzdil, nevyrovnával smyk či něco podobného, co by odpovídalo nepřiměřené rychlosti. Závěr o nepřiměřené rychlosti byl učiněn i na základě údajného navyšování rychlosti ještě poté, co se vozidlo dostalo na krajnici. Byť to neuváděl, ale mohl se snažit dostat vozidlo zpět na vozovku právě přidáním plynu. S ohledem na terén mu zmíněný manévr nevyšel, tedy použil nesprávnou techniku jízdy, což ovšem nelze považovat za přitěžující okolnost, resp. mohlo se jednat o automatismus. Rozhodně ale uvedený postup nebyl příčinou dopravní nehody, neboť v tuto dobu bylo již vozidlo neovladatelné. Soud prvního stupně navíc nezkoumal, zda by v případě zvolení jiné techniky jízdy nastal mírnější následek. Zvýšení rychlosti proto nebylo možné podřadit pod nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky. Znalec navíc nedovodil, že by rychlost autobusu vedla k porušení adheze a neovladatelnosti vozidla a byla příčinou nehodového děje. Závěr o příčině nehody tedy nemá v části tvrzení o nezvládnutí řízení z důvodu nepřiměřené rychlosti oporu v provedených důkazech a skutek měl být posouzen jen podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K zajištěnému kamerovému záznamu namítl, že se jednalo o jeho soukromou kameru, kterou používal výhradně pro vlastní účely. Soudy měly proto posoudit, zda je tento záznam z hlediska ochrany osobních údajů použitelný jako důkaz. Odvolací soud mu pak kladl za vinu i skutečnost, že cestující nebyli připoutáni pásy, čímž rozšiřoval povinnosti stanovené řidiči zákonem o silničním provozu. V průběhu jízdy totiž může nastat krizová situace, na kterou musí řidič reagovat a která může vést k následku na zdraví či ke smrti a nelze na řidiči vozidla bez pásů požadovat, aby takovou možnost předvídal. Kdyby tedy byl skutkový stav řádně přezkoumán, musel by být učiněn závěr, že předmětným znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost autobusu. Pokud pak skutečně porušil mu stanovené povinnosti zákonem o silničním provozu, jeho postup nebyl takového charakteru, aby jej bylo možné považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku.

5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že opakuje obhajobu, kterou již uplatňoval v předchozích fázích trestního řízení, podstatná část textu dovolání je dokonce shodná s textem odvolání. S jeho námitkami se však soudy obou stupňů vypořádaly a v podrobnostech lze odkázat na jejich rozhodnutí. Námitky obviněného v zásadě odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jejich podstatou je nesouhlas s tím, že porušil povinnost podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž zbývající nedodržení povinnosti podle § 4 a § 5 tohoto zákona nepovažuje za důležité. Přitom se snaží izolovat okamžik vyjetí autobusu z vozovky z důvodu přehlédnutí hranice vozovky a krajnice, a to v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Za poněkud nejasnou lze považovat argumentaci obviněného ohledně rychlosti pro bezpečný průjezd zatáčkou, neboť bezpečná rychlost znamená současně i rychlost, při níž lze ještě vozidlo ovládat. Nelze naopak souhlasit s námitkou, že vozidlo nebylo ve smyku a jeho rychlost tak byla přiměřená stavu vozovky. Pokud obviněný konstantně popisoval jako počátek celého děje moment, kdy stočil volant vlevo a autobus svůj směr nezměnil, jednoznačně tím popsal počátek nedotáčivého smyku. Ten se pak jeví jako zcela logický s ohledem na skutečnost, že autobus nebyl zcela obsazený a měl motor za zadní nápravou. Prokázané zvýšení rychlosti po počátku nedotáčivého smyku odpovídá reflexivní reakci řidiče, který se snaží autobus za každou cenu vrátit na vozovku, neboť změnu směru jízdy autobusu vlevo bylo možné dosáhnout pouze vyvoláním smyku přetáčivého. Proto lze souhlasit s obviněným, že rychlost v konečné fázi zvyšoval ve snaze zabránit sjetí do silničního příkopu. Tento manévr byl ovšem velice riskantní s velmi nejistou vyhlídkou na úspěch, proto se nakonec ani nezdařil, ale naopak to vedlo ke zvýšení míry škodlivého následku. Za klíčové lze ale považovat, že se obviněný do popsané situace vůbec neměl dostat, přičemž k tomu došlo právě na základě jeho nepřiměřené rychlosti na začátku zatáčky. Námitka, že z důvodu rozbředlého sněhu nebyl schopen rozeznat hranici vozovky a krajnice, svědčí za dané situace v jeho neprospěch. Právě tato skutečnost společně s nízkou teplotou vzduchu ho měla vést k opatrnosti a větší obezřetnosti, což jen posiluje závěr o jeho vědomé nedbalosti. I kdyby obviněný vjel do příkopu na suchu v létě při jinak přiměřené rychlosti a bez hrozby smyku, pak i takové porušení povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu by představovalo porušení povinnosti důležité, neboť každé vjetí autobusu obsazeného nepřipoutanými cestujícími do příkopu obklopeného stromy mívá zpravidla tragické následky. Porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku by v zásadě bylo možné dovodit i z porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1342/2017, potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 709/18). Tím spíše lze porušení takové povinnosti dovodit z konkrétně formulovaných povinností v zákoně o silničním provozu. Pokud obviněný nesouhlasil s použitím záznamu z vlastní autokamery, která snímala průběh nehody, nepřipojil žádnou bližší argumentaci. Navíc z protokolu o hlavním líčení je patrné, že stranám byl dán k nahlédnutí jeden videozáznam, který byl součástí protokolu o dopravní nehodě, přičemž strany provedení tohoto důkazu nežádaly a zejména nenamítaly, že by se jednalo o důkaz nezákonný. To v dovolání ostatně neuvedl ani obviněný, když pouze požadoval, aby soudy vyhodnotily, zda je tento záznam použitelný jako důkaz, což zjevně učinily, pokud tento záznam mezi důkazy zařadily.

7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

12. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Námitky, kterými obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a výhrady směřující proti hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku), nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především znaleckým posudkem z oboru doprava, odvětví doprava silniční (který jako rozhodující faktor vzniku nehodového děje konstatoval vyšší rychlost autobusu), protokolem o nehodě v silničním provozu, výpisem z tachografu, kamerovým záznamem a v části i výpovědí samotného obviněného a svědků. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

16. Spíš na okraj lze k procesu dokazování zmínit, že obviněný v rámci svého dovolání namítl, že záznamovou kameru umístil do autobusu sám a používal ji výhradně pro vlastní účely, přičemž mu po nehodě byla zajištěna policejními orgány a záznam byl použit bez jeho souhlasu. Proto měl údajně soud prvního stupně, respektive soud druhého stupně, posoudit, zda je tento záznam z hlediska ochrany osobních údajů použitelný jako důkaz. Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů tento záznam zjevně vyhodnotily jako důkaz použitelný, když ho zahrnuly do svých hodnotících úvah. Obecně lze pak dodat, že s ohledem na § 89 odst. 2 tr. ř. a související soudní praxi (srov. např. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 374/2018 a 7 Tdo 505/2018), není nijak vyloučené obdobné záznamy v trestním řízení využít.

17. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku týkající se nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) a odst. 4 tr. zákoníku. Podle obviněného sice soud prvního stupně určil porušení konkrétních ustanovení zákona o silničním provozu, avšak nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu považoval porušení těchto ustanovení za porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku, když navíc taková kvalifikace podle něj není namístě. Soud prvního stupně totiž uzavřel, že obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu a v důsledku toho i mu uloženou důležitou povinnost. Obviněný napadl, jak již bylo zmíněno, závěr o tom, že by porušil § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť jeho jízda byla až do místa nehody klidná a obvyklá a svědci obecně považovali řízení obviněného za bezpečné, tedy nepřekročil míru ohleduplnosti a ukázněnosti při řízení autobusu [viz § 4 písm. a) zákona o silničním provozu], a současně rychlost jeho jízdy nebyla nepřiměřená, když nemusel ani vykonávat žádný mimořádný jízdní manévr [viz § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu]. K této námitce uvádí Nejvyšší soud následující.

18. Trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku se mimo jiné dopustí, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. Kvalifikované skutkové podstaty podle § 273 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) a odst. 4 tr. zákoníku [tedy vedle kvalifikačního momentu podle odst. 2 písm. c), který požaduje způsobení značné škody, jehož naplnění obviněný nezpochybnil] se potom dopustí, kdo spáchal čin uvedený v odst. 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona [odst. 2 písm. b)], způsobil činem uvedeným v odstavci 2 písm. b) škodu velkého rozsahu nebo těžkou újmu na zdraví [odst. 3 písm. b)] a způsobil činem uvedeným v odstavci 2 písm. b) smrt (odst. 4).

19. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Toto ustanovení obecně vymezuje požadavky na jednání účastníka silničního provozu – ohleduplnost a ukázněnost, které mají zabránit ohrožení života, zdraví nebo majetku všech osob, musí adekvátně odpovídat jak objektivní situaci (existující stavební a dopravně technický stav pozemní komunikace, povětrnostní podmínky, momentální situace v provozu), tak subjektivnímu stavu fyzické osoby (fyzické a psychické schopnosti a aktuální zdravotní stav). Podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu potom musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Popsané pravidlo zakládá odpovědnost řidiče za dodržení takové rychlosti vozidla, která neohrozí bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zejména jeho účastníky.

20. K porušení § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu Nejvyšší soud, v souladu s vyjádřením státního zástupce, shledává v projednávané věci soudní rozhodnutí zcela správná. V den nehody byl na silnici rozježděný sníh a teplota, měřená i měřidlem v autobusu, byla těsně nad nulou a svědci popsali nedobrzdění autobusu na zastávce krátce před nehodou právě z důvodu náledí či rozbředlého sněhu. Obviněný pak i v dovolání konstatoval, že hranice mezi vozovkou a krajnicí byla z důvodu rozbředlého sněhu obtížně viditelná. Byl proto povinen svou rychlost uvedeným podmínkám přizpůsobit, neboť zmíněné aspekty zjevně zásadním způsobem zvyšovaly požadavek na snížení rychlosti jízdy, tedy aby zůstala přiměřenou a odpovídala popsanému stavu vozovky, teplotě pohybující se kolem nuly, řidičským schopnostem obviněného a jemu řízenému dopravnímu prostředku (autobusu) bez bezpečnostních pásů pro cestující a aby nemohlo dojít k ohrožení života a zdraví. Uvedené povinnosti však obviněný nesplnil, což mělo za následek nehodový děj, jenž se v první fázi projevil tím, že obviněný vyjel z vozovky a nebyl schopen s vozidlem zatočit v místě, kde se silnice stáčela, ale pokračoval v jízdě rovně.

21. Zásadně nelze souhlasit s argumentací obviněného, že nedošlo ke smyku a nevykonával žádný „mimořádný jízdní manévr“, proto nemohl jet nepřiměřenou rychlostí. Nepřiměřená rychlost již z logiky věci nemusí vždy zapříčinit smyk nebo v konečném důsledku vyvolat mimořádný jízdní manévr řidiče, může se například (jako v posuzovaném případě) jednat právě o nezvládnutí řízení vozidla a jeho postupné vyjetí z vozovky. Pokud by obviněný jel pomaleji, nepochybně by mohl pokračovat v jízdě po silnici a zatočit tak, aby projel kritickou zatáčkou. Zmíněný závěr o neadekvátnosti obviněným zvolené rychlosti v posuzované věci plyne nejen ze samotných okolností nehody a způsobeného následku, ale taktéž z kamerového záznamu, na němž lze pozorovat, že autobus jel oproti před ním jedoucímu osobnímu autu (které je v krizové situaci nepochybně snadněji ovladatelné) rychleji, neboť ho dojížděl ještě před tím, než toto vozidlo vjelo do samotné zatáčky, v níž následně došlo k nehodě. Řidič zmíněného osobního vozidla s ohledem na aktuální podmínky před vjetím do zatáčky zjevně zpomalením přizpůsoboval rychlost (na rozdíl od obviněného), aby se nedostal do jakékoliv krizové situace (vyjetí z vozovky, porucha adheze apod.) a místo, kde vzápětí došlo k nehodě, bezpečně projel.

22. Vyhodnocení primární příčiny nehody provedl soud prvního stupně v bodu 20. odůvodnění svého rozsudku, s čímž se následně plně ztotožnil soud druhého stupně zejména v rámci bodu 20. odůvodnění usnesení, na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Bylo přitom konstatováno, že původ nehodového děje a současně porušení výše citovaných ustanovení zákona o silničním provozu nastaly již v okamžiku vjezdu do samotné zatáčky, kdy rychlost autobusu vzhledem k povětrnostním podmínkám a stavu vozovky nebyla přiměřená. Obviněný zjevně nevěnoval dostatečnou pozornost stavu a povaze vozovky, při nájezdu do zatáčky jel vyšší než bezpečnou rychlostí, v důsledku čehož vyjel mimo vozovku. Lze doplnit, že soud prvního stupně si při hodnocení rychlosti neprotiřečil, když podle svého vyjádření v daném rozsahu nevycházel z některých (irelevantních) výpočtů znalce, ale z jeho pro věc podstatných závěrů a jiných skutečností.

23. Ve druhé fázi nehodového děje navíc obviněný místo brzdění reagoval zvyšováním rychlosti, což bylo zcela chybnou reakcí (viz vyjádření znalce), která ve svém důsledku vedla ke zvýšení střetové rychlosti a ke zhoršení následků nehody. Zde lze obviněnému přisvědčit, že podrobněji podložené porovnání následků vzniklé nehody a nehody fiktivní, pokud by nezrychloval, provedeno nebylo, což však ani nebylo nutné, neboť (opět viz závěry znalce) pokud by obviněný naopak zpomaloval, mohl výrazně snížit rychlost autobusu, v podstatě až na polovinu, přičemž je obecně platným závěrem, že (byť vedle dalších faktorů) nižší střetová rychlost vozidla značí omezenější následky na zdraví osob cestujících ve vozidle. Nejvyšší soud se pak nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, podle níž popsané zrychlování není možné přiřazovat k příčinám nehody, neboť vozidlo již bylo v daný moment neovladatelné. Autobus totiž byl v této fázi neovladatelný stran řízení směru jízdy (přední náprava neměla dostatečnou adhezi), ale bylo možné měnit rychlost (zadní hnaná náprava dostatečnou přilnavost zjevně měla). Popsaná (a nesprávná) reakce obviněného tedy sice nebyla primární příčinou nehody, ale přistoupila do vývoje děje jako další významná skutečnost, bez níž by následek nenastal v takové míře, jak se tomu stalo. Zjištěné zrychlování po dobu devíti sekund nelze považovat za automatismus, jak namítá obviněný, ale pokrývá jej jeho zavinění.

24. Pokud obviněný napadl závěr soudů, kterým mu přičítaly v jeho neprospěch i vědomost o absenci bezpečnostních pásů, Nejvyšší soud doplňuje, že obviněnému tato skutečnost byla známá a podléhala obecné povinnosti podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, totiž chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích tak, aby nedocházelo k ohrožení života či zdraví. Této povinnosti se obviněný nemůže zprostit tvrzením, že v průběhu jízdy může nastat krizová situace, na kterou musí řidič reagovat a která může vést k následku na zdraví či ke smrti a nelze na řidiči vozidla bez pásů požadovat, aby takovou možnost předvídal. Podstatou nehodového děje nebyla nepředvídatelná situace, ale zaviněné jednání, při kterém je namístě zohlednit i vědomí řidiče např. o tom, kolik pasažérů vezl, že nebyli z důvodu absence pásů připoutáni apod.

25. Jinak řečeno, v obou fázích nehodového děje obviněný konal zjevně chybně.

26. K posouzení, zda porušení zmíněných povinností obviněným bylo ve svém důsledku i porušením povinnosti důležité, uvádí Nejvyšší soud následující. Obviněnému byly zákonem o silničním provozu uloženy povinnosti, jejichž porušení mělo za následek způsobení těžké újmy na zdraví několika cestujících, a dokonce smrt jednoho z nich. Za porušení důležité povinnosti přitom lze podle soudní praxe považovat zpravidla porušení té povinnosti, jejíž následek má zpravidla nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a kde tedy jejím porušením může snadno k takovému následku dojít (rozhodnutí publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.), přičemž porušení důležité povinnosti může být i okolnostem nepřiměřeně velká rychlost motorového vozidla (rozhodnutí publikované pod č. 116/1952 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71, publikovaný pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr., v němž bylo konstatováno, že porušení důležité povinnosti na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, hmotnost a rychlost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. K tomu je namístě uvést, že zpravidla každé vyjetí autobusu, který je obsazen nepřipoutanými cestujícími, mimo vozovku do příkopu, kde se nachází vzrostlé stromy, za situace, kdy autobus již není stran směru jízdy řidičem plně ovládán (zejména s ohledem na sníh a nízkou teplotu) a navíc za zvyšování rychlosti, bude zjevně mít tragické následky. Za popsaného skutkového stavu tak nemůže být sporu o tom, že obviněný porušil důležitou povinnost ve smyslu § 273 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což následně značí i potřebu aplikace § 273 odst. 3 písm. b) a odst. 4 tr. zákoníku.

27. Na doplnění Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů rovněž svůj závěr, v čem mělo být spatřováno porušení důležité povinnosti, dostatečně odůvodnily (tedy obviněnému nelze přisvědčit v tvrzení, že se tak nestalo), a to soud prvního stupně v bodě 20. odůvodnění rozsudku a soud druhého stupně se s touto úvahou ztotožnil v rámci bodu 21. odůvodnění svého usnesení.

28. Právní posouzení zjištěného skutkového děje tak byl provedeno zcela správně a závěrům soudů obou stupňů je třeba v plném rozsahu přisvědčit.

29. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

30. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 10. 9. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 18. 3. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru