Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 312/2004Usnesení NS ze dne 24.03.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.312.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 312/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 3. 2004 o dovolání obviněného Ing. M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 To 365/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku?Místku pod sp. zn. 6 T 37/2003 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. V. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 6 T 37/2003, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na tři roky.

Podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku-Místku se obviněný dopustil trestného činu tím, že ve dnech 19. 3. 2002 a 20. 3. 2002 ve F. v pobočce Č. s., a. s., jako jednatel obchodní společnosti M., spol. s r. o., při jednání o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 200.000,- Kč uvedl, že společnost nemá žádné závazky, přičemž zamlčel, že dne 6. 3. 2002 podal u Krajského soudu v Ostravě návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti, a dosáhl tak toho, že dne 21. 3. 2002 Č. s., a. s., uzavřela s obchodní společností M., spol. s r. o., smlouvu o kontokorentním úvěru č. 788-030-02 ve výši 200.000,- Kč, z něhož ke dni 25. 4. 2002, kdy byl na majetek této obchodní společnosti prohlášen konkurs, vyčerpala ke škodě Č. s., a. s., částku ve výši 192.129,27 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 To 365/2003, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Dovolání podal z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu uvedl, že ve formuláři žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru nebyl požadován žádný údaj o konkursu. Poukázal na to, že od 29. 3. 2002 již nebyl jednatelem obchodní společnosti M., spol. s r. o., že původní debet na účtu byl řádně zaplacen a že k výběru a nezaplacení částky 192.129,27 Kč došlo v době, kdy nebyl jednatelem obchodní společnosti. Namítl, že za skutkového stavu zjištěného soudy bylo možné kvalifikovat skutek nanejvýš jen podle § 250b odst. 1 tr. zák. Vyjádřil názor, že kvalifikace skutku podle § 250b odst. 3 tr. zák. nepřicházela v úvahu, protože ke dni 25. 4. 2002 nevznikla Č. s., a. s., škoda ve smyslu úbytku jejího majetku, ale pouze pohledávka realizovatelná v souladu s úvěrovou smlouvou až po její splatnosti, která byla sjednána ke dni 20. 3. 2003. Podle obviněného tato pohledávka nezanikla ani k datu prohlášení konkursu. Kromě toho obviněný odkázal na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle kterého bylo možné k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlížet jen za předpokladu, že by podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí uvedeným činem škodu nikoliv malou.

Zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu, jak jsou vymezeny v § 250b odst. 1 tr. zák., obviněný evidentně naplnil tím, že když v postavení jednatele obchodní společnosti žádal o poskytnutí kontokorentního úvěru od spořitelny, v žádosti neuvedl, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti. Tato okolnost byla obviněnému známa, protože návrh na prohlášení konkursu sám podepsal a podal. Jednalo se o velmi podstatnou okolnost, která měla prakticky rozhodující význam z toho hlediska, jak bude žádost o úvěr spořitelnou vyřízena. Je totiž jasné, že pokud by spořitelna znala uvedenou okolnost, úvěr by neposkytla. Námitka obviněného, že ve formuláři žádosti o poskytnutí úvěru nebyl požadován údaj o konkursu, nemůže v žádném případě obstát. Formulář žádosti vyžadoval, aby byly uvedeny údaje o závazcích obchodní společnosti a jejích majetkových poměrech. Evidentním smyslem těchto údajů bylo poskytnout spořitelně pravdivý a úplný podklad pro rozhodnutí, zda úvěr poskytnout či neposkytnout. Obviněný všechny kolonky formuláře žádosti, které se týkaly závazků a majetkových poměrů obchodní společnosti, proškrtl a o podaném návrhu na prohlášení konkursu se ani nezmínil. Přitom důvodem konkursu byl úpadek obchodní společnosti jako dlužníka. Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (§ 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších zákonů). Sám obviněný v návrhu na prohlášení konkursu uvedl, že návrh podává \"v důsledku nedodržování platebních termínů věřitelům a státním orgánům\". Svým postupem při předložení žádosti o úvěr obviněný nejenže zatajil podání návrhu na prohlášení konkursu, ale i samotnou existenci závazků, které obchodní společnost nebyla schopna plnit v době jejich splatnosti a které byly důvodem podaného návrhu na prohlášení konkursu. Tímto jednáním obviněný dosáhl toho, že spořitelna uzavřela s obchodní společností smlouvu o kontokorentním úvěru, aniž měla pravdivé a úplné informace o ekonomické situaci obchodní společnosti jako žadatele o úvěr a aniž mohla stanovit úvěrové riziko jako objektivní schopnost obchodní společnosti plnit uzavíraný závazek ke splácení poskytovaného úvěru.

Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je tzv. abstraktní ohrožovací delikt, takže jeho znakem není vyvolání poruchy a dokonce ani konkrétní ohrožení chráněného objektu. V tomto rozsahu byl proto trestný čin dokonán již samotným předložením žádosti o úvěr, v níž bylo zatajeno, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti jako žadatele o úvěr a jaké má obchodní společnost závazky. Okolnost, že ve formuláři žádosti o úvěr nebyla kolonka, která by se výslovně týkala konkursu, je bezvýznamná.

Zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu, jak jsou vymezeny v § 250b odst. 3 tr. zák., obviněný evidentně naplnil tím, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním spočívajícím v uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru za okolností, kdy spořitelna neznala skutečnou ekonomickou situaci obchodní společnosti, byly v rámci čerpání úvěru poskytnuty prostředky, které nebyly spořitelně vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou. Okolnost, že šlo o prostředky čerpané v době, kdy obviněný již nebyl jednatelem obchodní společnosti, není nijak podstatná, protože podkladem pro toto čerpání byla smlouva, kterou za obchodní společnost uzavřel obviněný. Bez této smlouvy a tedy bez jednání obviněného by toto čerpání prostředků nebylo možné. Přitom jde o okolnost, která je zahrnuta i zaviněním obviněného, neboť pokud uzavřel smlouvu o kontokorentním úvěru s tím, že úvěr bude čerpán průběžně a že konečný termín splácení úvěru je za jeden rok (což obviněný výslovně uvedl již v žádosti o úvěr), je jasné, že věděl, že po celou sjednanou dobu bude moci obchodní společnost úvěr čerpat do sjednané výše a že tomu tak bude bez ohledu na jeho postavení jako jednatele obchodní společnosti. Práva a povinnosti smluvních stran, tedy i obchodní společnosti jako příjemce úvěru, nebyly závislé na tom, zda obviněný zůstane jednatelem. Účinky, které obviněný vyvolal uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru, zůstaly zachovány i pro dobu, kdy obviněný přestal být jednatelem obchodní společnosti. Obviněný v té době ostatně neučinil nic pro to, aby zabránil čerpání úvěru, resp. jeho poskytování spořitelnou.

Odpovědnost obviněného za čerpání prostředků, ke kterému došlo ve dnech 15. 4. a 16. 4. 2002, kdy již nebyl jednatelem obchodní společnosti, je proto nezpochybnitelná. Tyto prostředky nebyly spořitelně vráceny ani ke sjednanému dni 20. 3. 2003, nehledě na to, že podle § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších zákonů se závazek k jejich vrácení spořitelně považoval za splatný již prohlášením konkursu. Tím, že se spořitelně nedostalo vrácení poskytnutých prostředků v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru, vznikla na její straně škoda, kterou vzhledem k její výši je třeba považovat za škodu nikoli malou ve smyslu § 250b odst. 3 tr. zák. v návaznosti na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Spořitelna v řízení o konkursu sice dosáhla toho, že rozvrhovým usnesením soudu (§ 30 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších zákonů) jí bylo přikázáno k vyplacení 61.790,51 Kč, avšak to lze pokládat jen za náhradu způsobené škody, navíc pouze částečnou a nedosahující ani jedné třetiny její skutečné výše.

Způsobení škody nikoli malé je podle § 250b odst. 3 tr. zák. okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a má v daném případě formu tzv. těžšího následku. Z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. vyplývá, že se k němu přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Přitom postačí i nevědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák. Z toho je zřejmé, že z hlediska zavinění obviněný za způsobení škody nikoli malé odpovídá, i když případně ani nevěděl o tom, že obchodní společnost ve dnech 15. 4. a 16. 4. 2002 čerpala prostředky z jím sjednaného kontokorentního úvěru. Obviněný o tom vědět měl a mohl, a to vzhledem k povaze a obsahu smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou za obchodní společnost uzavřel se spořitelnou, neboť tato smlouva čerpání prostředků umožňovala i za situace, kdy obviněný nebyl jednatelem. Obviněný měl a mohl předpokládat, že obchodní společnost této možnosti využije, zvláště když na její straně byla potřeba finančních prostředků. Obviněný ale měl i mohl předpokládat, že obchodní společnost nebude schopna tyto prostředky vrátit, zvláště když na její majetek bude v souladu s návrhem, který podal sám obviněný, prohlášen konkurs a když oprávnění nakládat s majetkem obchodní společnosti přejde podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších zákonů na správce konkursní podstaty.

Posouzení skutku podle § 250b odst. 3 tr. zák. bylo důvodné i z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které stanoví materiální podmínku pro to, aby bylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Výše škody, která byla posouzena jako škoda nikoli malá ve smyslu citovaného ustanovení, několikanásobně překročila částku 25.000,- Kč jako spodní hranici škody nikoli malé podle § 89 odst. 11 tr. zák. Obviněný tuto škodu způsobil jednáním, při kterém před spořitelnou zatajil tak podstatné skutečnosti, že při jejich znalosti by spořitelna musela úvěr klasifikovat jasně jako ztrátový a nemohla by ho poskytnout. Částečná náhrada škody, které se spořitelně dostalo v řízení o konkursu, na tom nemůže nic změnit. Je tedy plně podložen závěr, že způsobení škody nikoli malé podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k tomu, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru