Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 306/2020Usnesení NS ze dne 01.04.2020

HeslaDovolací důvody
Rvačka
Těžké ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.306.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 158 odst. 1 tr. zákoníku

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1569/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 306/2020-891

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 7 To 327/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 5/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2019, č. j. 14 T 5/2017-808, byl obviněný uznán vinným přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že dne 5. 12. 2015 v době od 22:00 hod. do 23:04 hod. v ulici XY, v Praze 3, společně s již odsouzeným V. Ch., nejprve ve vestibulu restaurace XY a následně venku před restaurací, se vzájemně fyzicky napadli s M. H. a T. K. tak, že nejprve do sebe strkali, a poté se při vzájemných snahách udeřit jeden druhého rukama chytali a drželi za ruce a za ramena, přičemž obviněný při strkanici s poškozeným T. K. společně upadli do mezery mezi zaparkovanými vozidly, kde obviněný udeřil poškozeného T. K. úmyslně blíže nezjištěným počtem úderů pěstí do obličeje, čímž mu způsobil mnohočetná poranění, podrobně popsaná v rozsudku soudu prvního stupně, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou dobou pracovní neschopností a dobou léčení přesahující šest týdnů.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2019, č. j. 7 To 327/2019-845, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) tr. ř.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že soud prvního stupně byl obsazen přísedícími, kteří mají přímou vazbu na poškozeného T. K., což s odkazem na judikaturu popírá požadavek nestranného a nezávislého rozhodování o vině a trestu vycházejícího z čl. 36 Listiny. U přísedících lze podle něj pochybovat o jejich nepodjatosti a nestranném rozhodování, neboť oba přísedící pracují na radnici Úřadu městské části XY a oba jsou tedy podřízenými poškozeného T. K., který je, případně byl, místostarostou Městské části XY. Znali ho tak z práce a z hlediska pracovního k němu byly ve vztahu podřízenosti.

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud nezkoumal okolnosti vylučující protiprávnost. Při napadení poškozeným T. K. jednal v mezích nutné obrany, neboť čelil jeho hrozícímu a trvajícímu útoku. Nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že jeho obhajobu vyvrací výpovědi svědků, načež rozebral části jejich výpovědí. Konstatoval, že odvolací soud správně uvedl, že hlavnímu konfliktu předcházelo prvotní neslušné jednání V. Ch. k dceři poškozeného T. K. a poté jejich vzájemná potyčka. To jen potvrzuje, že sám nebyl tím, kdo by jednal agresivně a v úmyslu někomu ublížit nebo vyvolat jakýkoliv spor. Z dokazování vyplývá, že nezavdal žádnou příčinu ke vzniku sporu. Pokud do restaurace nepřišel s tím, že by někoho chtěl fyzicky napadat, těžko lze dovozovat úmysl spáchat trestné činy, pro které byl odsouzen. Aktivní útok proti němu byl zcela nečekaný a překvapivý, kdy neustal na hranici restaurace, ale pokračoval na ulici, přičemž sám po celou dobu ustupoval a reflexivně se útokům bránil, nikoliv však takovou intenzitou, jakou mu soudy přičítají. Útočník svým jednáním vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto by se § 29 tr. zákoníku měl uplatnit ve prospěch obránce co nejvýrazněji a co nejšířeji. K nutné obraně poukázal na judikaturu a komentářovou literaturu. Dále namítl, že rozhodně nejednal v úmyslu ohrozit život nebo zdraví jiného tím, že by se účastnil rvačky a tím absentuje subjektivní stránka trestného činu. Opětovně zdůraznil, že spor nevyvolal, a to že na místě mohlo dojít k jakémusi strkání a úchopům za ruce a ramena ještě neznamená, že by naplnil subjektivní stránku trestného činu rvačky. Nejednal ani s úmyslem způsobit jinému těžkou újmu na zdraví. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že by jednal takovým způsobem a intenzitou, že by měl popsaná zranění způsobit úmyslným blíže nezjištěným počtem úderů pěstí do obličeje poškozeného. K tomu neexistuje ani jediný věrohodný důkaz. Absentuje rovněž objektivní stránka trestného činu rvačky. Konstrukce, kterou soudy postavily, neodpovídá správnosti hmotně právního posouzení celého skutku, ale je do značné míry i nelogická a nezákonná. Ze skutkového zjištění nevyplývá, že by mělo docházet ke vzájemnému napadání. Pokud jde o ublížení na zdraví, toto musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele, k čemuž však v daném případě neexistuje jediný věrohodný důkaz o tom, že by měl poškozeného T. K. úmyslně zranit blíže nezjištěným počtem úderů pěstí do obličeje. Dále namítl, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a zejména pak jednotlivé výpovědi svědků a závěry znaleckých posudků. Ani jeden ze svědků nepotvrdil, že by se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž poukázal na části výpovědí jednotlivých svědků a závěry znaleckého posudku. Zdůraznil, že znalecké posudky nevylučují možnost, že zranění poškozeného T. K. vznikla v souvislosti s jeho nekoordinovaným pádem mezi zaparkovanými vozidly v podnapilosti. Ani doplněným dokazováním nebylo vyloučeno, že poškozený T. K. utrpěl zranění zcela bez svého zavinění. Vytkl soudům, že nepřihlédly k rozhodným důkazům obhajoby a hodnotily převážně jen důkazy v jeho neprospěch a na nich postavily konstrukci skutkového zjištění. S dostatečnou pečlivostí neposoudily závěry znaleckého posudku prof. PhDr. Strause, DrSc., přičemž tyto závěry, a to byť v možných dílčích pochybnostech, vyznívají v jeho prospěch. Kromě toho rozhodly soudy v rozporu se zásadou totožnosti skutku. V obžalobě byl skutek popsán tak, že svědka M. H. fyzicky napadl V. Ch., přitom z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jmenovaného měl inter alia napadnout společně s již dříve odsouzeným V. Ch. Taková konstrukce však může navodit mylný dojem, že byl agresorem a útočníkem, což odporuje smyslu § 220 tr. ř. S odkazem na judikaturu namítl, že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ohledně některých skutečností lze konstatovat přinejmenším existenci dvou rovnocenných skutkových verzí, kdy obě jsou více než reálné. Provedené dokazování přitom nasvědčuje tomu, že byl pod trvajícím fyzickým tlakem poškozeného T. K. a bránil se adekvátně jeho útoku. Rovněž nebyla s pravděpodobností hraničící s jistotou vyvrácena možnost, že si popisovaná zranění poškozený způsobil nárazem v důsledku nekoordinovaného pádu. Soudy nezohlednily ani zásadu subsidiarity trestní represe, když s ohledem na judikaturu lze mít za to, že jednání, které je mu přičítáno, nebylo rozhodně takového charakteru a intenzity, aby jej bylo nutno postihovat v trestním řízení.

7. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. I když se může jevit, že trest odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem na čtyři roky, je přiměřený, není to v tomto případě pro něj trest jediný. Odsuzující rozsudek za úmyslný trestný čin zakládá důvod k jeho propuštění, kdy je tedy jisté, že přijde o práci, o možnost kariérního postupu a především o pravidelný příjem. To vše ovlivní jeho dosavadní způsob života. Uvedené opatření tak vnímá jako sekundární trest a v tomto kontextu se trest jeví jako nepřiměřeně přísný. Poukázal též na délku řízení před soudy, kdy toto trvalo stejně dlouhou dobu, jako je vyměřená zkušební doba. Po celou dobu řízení se žádného protiprávního jednání nedopustil. V jeho případě tak došlo k přepínání trestní represe a uložený trest je zcela nepřiměřený k jeho skutečnému jednání, jehož se na místě fakticky dopustil.

8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jen ve stručnosti uvedl, že ze strany odvolacího soudu došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v předchozím řízení byl dán dovolací důvod.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, případně aby rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání, eventuálně že se upouští od jeho potrestání, případně aby věc postoupil jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., neboť nejde o trestný čin, anebo aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, avšak v jiném složení senátu.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil. K námitce uvedené obviněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že obviněný nález Ústavního soudu, na který odkazoval, aplikoval zcela nepřiléhavě. Soudce, resp. přísedící se nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. Právě těmito objektivními okolnostmi se senát Obvodního soudu pro Prahu 3 zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2017, č. j. 14 T 5/2017-580, jímž rozhodl o nevyloučení přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci. Toto rozhodnutí zároveň precizně odůvodnil. Stížnost proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2017, sp. zn. 7 To 510/2017. Důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti zde nemohou být přítomny v subjektivní ani objektivní rovině. Není možné vylučovat zákonné soudce či přísedící z rozhodování trestních věcí jen na základě ničím nepodložených spekulací o možném vztahu mezi nimi a osobami na řízení zúčastněnými vyplývající z toho, že se s nimi v osobním či pracovním životě snad někdy mohli setkat.

11. K námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že tyto ve své části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ani námitky tvrzeného nerespektování zásady in dubio pro reo nemohou obstát. K námitce splnění podmínek nutné obrany uvedl, že se zdánlivě jedná o námitku relevantní vůči uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak i zde obviněný na základě vlastního pro sebe výhodného hodnocení důkazů konstruuje skutkový děj odlišně od soudů. O nutnou obranu se nemohlo jednat, přičemž rozvedl důvody tohoto závěru. Ohledně uváděné absence subjektivní stránky brojí obviněný zčásti opět proti skutkovým zjištěním soudů. Za odpovídající, avšak zjevně neopodstatněnou, lze považovat námitku, že obviněný nezpůsobil poškozenému zranění úmyslně. K tomu zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudů obviněný ležícího poškozeného úmyslně udeřil nejméně třikrát pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice a další zranění vyžadující dobu léčení přesahující 6 týdnů. Jestliže proti hlavě v okolí oka ležící osoby obviněný útočil takovou intenzitou síly, pak s možným vznikem následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví, k níž objektivně došlo, musel být i s přihlédnutím ke svému vzdělání a profesi a dalším souvislostem plně srozuměn. K námitce absence objektivní stránky trestného činu uvedl, že obviněný opět spíše zpochybňuje skutková zjištění soudů, přičemž v rozporu s výsledky dokazování znovu prosazuje verzi o své obraně vůči ataku poškozeného, námitka tudíž nemůže být důvodná. Obviněným namítaný rozpor se zásadou totožnosti skutku nelze shledat. Porovnáním skutkových vět z usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že přes určité dílčí změny vyplynuvší z provedeného dokazování byla po celou dobu trestního stíhání totožnost násilného jednání obviněného i následku z rozhodující části zachována. K námitce obviněného stran subsidiarity trestní represe shrnul, že v konkrétním případě nelze hovořit o méně závažném trestném činu, neboť obviněný byl odsouzen pro dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, z nichž jeden je zvlášť závažným zločinem ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku. Skutek se přitom běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat svým způsobem provedení, následkem ani čímkoliv jiným nevymyká. Aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak zde nemůže mít místo. K námitce obviněného směřující do nepřiměřenosti trestu s odkazem na judikaturu konstatoval, že pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, pak nepřipadá v úvahu učinit ho předmětem přezkumu dovolacím soudem a už vůbec jej považovat za nepřiměřeně přísný.

12. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tak ten může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však podle jeho názoru rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani tento důvod dovolání.

13. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

14. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které uvedl, že jeho dovolání předkládá řadu věcně ucelených a logických argumentů, jež dovozují nesprávnost meritorního rozhodnutí. Státní zástupce ve svém vyjádření přehlíží, že ani jeden ze svědků přímo nepotvrdil, že by se daného jednání dopustil, navíc již od počátku byly v jejich výpovědích zjevné nesrovnalosti a nejasná zůstala také jejich vlastní angažovanost v celé věci. Ani doplněné dokazování výslechem poškozeného T. K. ničeho nového nepřineslo a pochybnosti se jen prohloubily. Je s podivem, že odvolací soud si s takto chatrným doplněním dokazování vystačil a jeho poslední odvolání jako nedůvodné zamítl. Nesouhlasí se státním zástupcem, že přes uvedené pochybnosti soudy provedly důkazy řádně a poté je pečlivě hodnotily. Pokud se pochybnosti projevovaly v průběhu celého řízení, pak měla být aplikována zásada in dubio pro reo. V celé věci je možno shledat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, čímž je naplněn uplatněný dovolací důvod. K vyjádření státního zástupce stran okolností vylučujících protiprávnost uvedl, že nutná obrana musí být svou intenzitou způsobilá odvrátit přímo hrozící nebo trvající útok. Nebylo přitom prokázáno a nestalo se tak, že by měl nutnou obranu uplatnit vůči jakýmsi verbálním výzvám. Jeho reakce nastala až poté, co musel čelit intenzivnímu fyzickému tlaku ze strany poškozeného T. K., byla zcela adekvátní a nevykazovala prvky jakéhokoli excesu. Formulace státního zástupce, že k jejich vykázání s V. Ch. z restaurace krátce předcházelo jejich slovní a fyzické obtěžování dcery poškozeného, svědčí o jeho nepozornosti, když z popisu skutku je patrno, že k prvotnímu verbálnímu kontaktu došlo při první návštěvě restaurace kolem 18:00 hod., ovšem k vykazování a navazujícímu napadení ze strany hostů restaurace došlo až kolem 23:00 hod., tj. s odstupem pěti hodin. Nemohlo tedy jít o bezprostřední reakci. I z toho je zřejmý úmysl cíleného vykázání, kdy hosté museli s úmyslem vyvolat konflikt opustit vnitřní místnost a přesunout se do odděleného vestibulu, kde se nacházel spolu s V. Ch., a kde se vůbec ničeho nedopouštěli. V neposlední řadě uvedl, že je zjevné, že státní zástupce se ve svém vyjádření zabýval pouze některými vybranými skutečnostmi z dovolání. Takto útržkovitě však jeho dovolání posuzovat nelze, neboť je třeba se zabývat všemi skutečnostmi, které do podání přehledně zapracoval. Uzavřel, že trvá v plném rozsahu na svém dovolání, jakož i na procesních návrzích, které jsou jeho součástí.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. K tomuto obviněný namítl, že pravomocný rozsudek vydal orgán, který měl být vyloučen ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. V případě přísedících lze totiž pochybovat o jejich nepodjatosti a nestranném rozhodování. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že oba přísedící pracují, případně pracovali, na radnici Úřadu městské části Prahy 3, kde poškozený T. K. působil jako místostarosta. Obviněný přitom poněkud nepřiléhavě poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS1811/14, ze kterého se podává, že soudci musí o nestrannosti uvažovat nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou (objektivně vzato) vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. Právě v souladu s výše uvedenou judikaturou bylo o námitce podjatosti rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2017, č. j. 14 T 5/2017-580, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení přísedících Mgr. Martina Sušického a Vlasty Prokopové. Toto rozhodnutí soud řádně odůvodnil, přičemž hodnotil všechny objektivní okolnosti případu. Proti tomuto rozhodnutí si obviněný podal stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2017, č. j. 7 To 510/2017-608 zamítl, coby nedůvodnou. Se závěry obou rozhodnutí se přitom Nejvyšší soud plně ztotožnil a uplatněnou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

18. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

19. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

21. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Dovolací námitky obviněného směřující výhradně proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do rozsahu dokazování nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Svými námitkami se obviněný snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný mj. namítl, že soud nezkoumal okolnosti vylučující protiprávnost, když jednal v mezích nutné obrany, tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů soudů. Stejně tak námitka, že jeho jednání nemohlo naplnit objektivní stránku trestných činů, kladených mu za vinu, je postavena výhradně na skutkové verzi obviněného. Ačkoliv by formálně byly tyto námitky s to naplnit uplatněný dovolací důvod, materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je nelze podřadit pod tento, ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Obviněný dále své námitky odůvodňuje mj. také existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé.

23. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Je na místě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebral a hodnotil, přičemž se obšírně vypořádal i s jednotlivými svědeckými výpověďmi a uvedl, které nepovažuje za věrohodné a z jakého důvodu, rovněž podrobně rozebral, proč zranění poškozeného nemohlo vzniknout pádem na zrcátko zaparkovaného auta (odst. 32 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Také odvolací soud se s obdobnými námitkami obviněného řádně a obšírně vypořádal (odst. 5 usnesení soudu druhého stupně) a s jeho závěry se lze plně ztotožnit. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu. Obiter dictum je namístě doplnit, že námitka extrémního rozporu, resp. nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž může toliko opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.

24. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

25. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence s ohledem na její skutkový základ podřadit námitku obviněného ohledně absence subjektivní stránky. K tomuto mj. namítl, že nejednal s úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Podle ustálených skutkových zjištění soudů obviněný cíleně útočil pěstmi proti hlavě poškozeného do oblasti kolem oka, kdy mu zasadil blíže nezjištěný počet úderů. Vzhledem ke směřování útoku vůči této oblasti hlavy poškozeného, navíc značnou intenzitou a razancí, je pak nepochybné, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svými útoky může poškozenému způsobit poškození životně důležitých orgánů, popřípadě jinou vážnou poruchu zdraví. Soud prvního stupně se přitom otázkou úmyslu obviněného ke způsobení těžké újmy na zdraví správně vypořádal a pro stručnost lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat (str. 15, odst. 34 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě shora uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

26. Námitku obviněného, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou totožnosti skutku, je možno pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. I když tato otázka spadá do práva procesního, což by ji obecně stavělo mimo taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, mohou námitky týkající se nesprávné aplikace zásady obžalovací (§ 220 odst. 1 tr. ř.) výjimečně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže by porušení této zásady mělo přímý vliv na právní posouzení jednání obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). V projednávaném případě k porušení totožnosti skutku nedošlo, naopak tato totožnost byla zjevně zachována v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu i ve výroku odsuzujícího rozsudku. Totožnost skutku je dána totožností jednání nebo totožností následku. Přitom postačí i jen částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku. Přes dílčí změny, které vyplynuly z dokazování, byla po celou dobu trestního stíhání totožnost násilného jednání obviněného i následku včetně škodlivého účinku na zdraví poškozeného z rozhodující a podstatné části zachována. Námitku obviněného tak Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněnou.

27. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe, byť i zde obviněný částečně sklouzává k prosazení vlastní verze skutkového děje. K tomuto obviněný poukázal na kritéria, která určují povahu a závažnost přečinu rvačky ve smyslu § 158 odst. 1 tr. zákoníku a namítl, že jeho jednání nebylo takového charakteru a intenzity, aby jej bylo nutno trestně právně postihovat. Jeho jednání tak mělo být v krajnosti řešeno maximálně po linii přestupkové. Dále poukázal, že k závěru o ublížení na zdraví takové intenzity, že naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, bude potřeba posouzení všech významných skutečností, jejichž výčet následně uvedl. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Je namístě konstatovat, že obviněný byl uznán vinným nejen přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku, ale také zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Nelze hovořit o méně závažném jednání, neboť obviněný byl odsouzen pro dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu. Skutek se přitom neliší od běžně se vyskytujících trestných činů daných skutkových podstat ani svým způsobem provedení či následkem. Na základě uvedeného je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Zásah dovolacího soudu je ale v daném ohledu výjimečně možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

29. Obviněný pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatnil argumentaci, že uložený trest je nepřiměřený, a to vzhledem k tomu, že to není jediný trest, kterým byl postižen. Poukázal přitom, že odsouzení za úmyslný trestný čin bude mít za následek jeho propuštění ze zaměstnání a přijde tak o pravidelný příjem, což vnímá jako sekundární trest. Ke vzájemnému vztahu obou uplatněných dovolacích důvodů je nejprve namístě uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Z logiky tohoto vztahu vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu nemůže být napadán prostřednictvím obecného, nýbrž jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, který se váže k takovému výroku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1080/2009). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S ohledem na výše uvedené proto námitky stran nepřiměřenosti trestu nemůžou naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, ani trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu, Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou s to naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nelze ani uzavřít, že by uložený trest měl být trestem extrémně přísným, či zjevně nespravedlivým nebo nepřiměřeným, a to ani v souvislosti s obviněným namítanou ztrátou zaměstnání v důsledku odsouzení za úmyslný trestný čin. Je rovněž třeba zdůraznit, že obviněnému byl podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku ukládán úhrnný trest za přečin rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku a zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Uložený trest odnětí svobody na tři roky, který je na samé dolní hranici trestní sazby podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, v rámci sazby tři léta až deset let, navíc s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let, tak v žádném případě nelze hodnotit jako trest nepřiměřený. Nad rámec shora uvedeného je třeba dodat, že výši uloženého trestu soud prvního stupně důkladně odůvodnil (odst. 36 rozsudku soudu prvního stupně), a hodnotil veškeré okolnosti, které byly pro rozhodnutí o výši i druhu trestu důležité, v souladu s § 39 až 42 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) ani h) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

32. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný značnou část námitek obdobně uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

33. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 4. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru