Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 292/2015Usnesení NS ze dne 17.06.2015

HeslaTěžké ublížení na zdraví úmyslné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.292.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1 tr. zákoník

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2914/15 ze dne 20.06.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 292/2015-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 17. června 2015 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali, obviněný JUDr. R. J.,av jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 7 To 60/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 8/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 42 T 8/2013, byl obviněný JUDr. R. J. uznán vinným pod bodem:

ad 1) výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 23. 3. 2012 v době mezi 10.05 hod. až 10.27 hod., po předchozím vědomém požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Porsche Cayenne, r. z. ....., a to po ulici V. v P. .., ve směru k ulici B., kde na úrovni domu č.p. ... narazil do zadní části osobního motorového vozidla tov. zn. Volvo, r. z. ...., jež řídila poškozená T. N., která v tu chvíli přejížděla z levého do pravého jízdního pruhu, a přitom došlo k poškození obou automobilů, následně nereagoval na žádost poškozené o vyřešení nehody na místě, objel poškozenou i jí řízené vozidlo zleva a pokračoval ve směru jízdy na nejbližší křižovatku, kde byl nucen zastavit na červené světlo semaforu, po pozdějším zajištění ze strany policie bylo jednak dechovou zkouškou dne 23. 3. 2012 v 10.44 hod. v jeho dechu zjištěno 2,28 g/kg alkoholu, v 11.39 hod. pak 1,70 g/kg alkoholu, jednak zasahující policisté zaznamenali z jeho jednání poruchu jeho psychomotorických funkcí, tedy byl ve stavu zřetelné intoxikace alkoholem, klinicky odpovídající středně těžké prosté opilosti, tedy ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání a řízení motorového vozidla;

ad 2) výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 23. 3. 2012 v době mezi 10.26 hod. až 11.27 hod., na křižovatce ul. V. a ul. ... K. v P. .., na nejbližší světelné křižovatce od předchozí dopravní nehody, kterou způsobil a je popsána v bodě 1), s cílem ujet od této dopravní nehody, nejprve opětovně nereagoval na výzvy poškozené T. N., která k jeho vozidlu doběhla, klepala na levé přední dveře a pokoušela se je bezúspěšně otevřít, poté se postavila před střední část kapoty vozidla Porsche Cayenne, kde se znovu snažila přimět řidiče k vystoupení z vozidla a řešení dopravní nehody, a to zejména opakovaným plácáním, boucháním oběma rukama do kapoty vozidla v místě víka motorového prostoru a výkřiky, přičemž následně na toto její jednání reagoval tak, že nejprve nejméně dvakrát z místa popojel vozidlem směrem na poškozenou o vzdálenost cca 1,5 metru, ve snaze vynutit si na ní opuštění prostoru před jeho vozidlem, poškozená na to reagovala tak, že se postupně přesunula k pravému přednímu světlometu vozidla obviněného, přičemž obviněný ve chvíli, kdy se na semaforu pro jeho jízdní pruh rozsvítilo zelené světlo, v důsledku předchozího požití přesně nezjištěného množství a druhu alkoholických nápojů, nebyl schopen odpovídajícím způsobem reagovat na vzniklou situaci, tuto špatně vyhodnotil, prudce se rozjel vpřed a akceleroval, přičemž byl srozuměn s tím, že poškozená se stále nachází v koridoru pohybu vozidla, poškozená se skutečně stále nacházela v úrovni pravé přední části vozidla v místě pravého předního světlometu, následně došlo ke kontaktu těla poškozené s osobním motorovým vozidlem, a to při střetové rychlosti nejvýše 6 km/hod. tak, že v počátku úrazového děje došlo ke kontaktu přední části vozidla obviněného v úrovni pravého předního světlometu s levou dolní končetinou poškozené v oblasti stehna, následně došlo k podražení poškozené a současně k rotaci jejího těla kolem svislé osy vpravo, dalším pohybem vozidla došlo následně k nárazu do levé části zad poškozené, čímž došlo ke zlomení žeber a vzniku hematomů, při nárazu na pravý přední blatník a kapotu motoru došlo ke kontaktu levé spánkové temenní krajiny hlavy poškozené s touto částí vozidla a k poranění hlavy, při dalším pohybu vozidla se poškozená přetočila přes pravý bok a padala přes blatník na vozovku, kdy při tomto pádu zřejmě došlo ke kontaktu pravé části obličeje s pravým vnějším zpětným zrcátkem a poté byl pád poškozené v důsledku tohoto střetu se zpětným zrcátkem usměrněn tak, že poškozená padala hlavou ve směru jízdy vozidla a byla jím stržena k zemi, přitom došlo k nárazu do levého boku trupu a levé spánkové temenní krajiny hlavy, po dopadu těla na vozovku skončil pohyb těla poškozené v konečné poloze svislou osou souběžně s jízdními pruhy, hlavou ve směru jízdy vozidel, přičemž obviněný svým jednáním poškozené způsobil zranění podrobně popsána ve výroku o vině, následkem nichž poškozená ihned upadla do bezvědomí, a která si vyžádala její hospitalizaci ve FN Motol od 23. 3. 2012 do 20. 4. 2012, a následnou pracovní neschopnost do 7. 5. 2012, přičemž ze soudně lékařského hlediska lze nejzávažnější utrpěné zranění – nitrolební poranění a zhmoždění mozku s nitrolebním krvácením, hodnotit jako poškození důležitého orgánu – těžkou újmu na zdraví.

Za výše uvedený přečin a zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému vedle trestu odnětí svobody uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 5 let.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch také městský státní zástupce v Praze. Obě odvolání směřovala proti výroku o vině v bodě ad. 2) rozsudku soudu I. stupně. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 7 To 60/2014, k odvolání státního zástupce zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) a e) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak nově sám rozhodl ve věci tak, že po částečné formulační úpravě popisu skutku, v podstatě na stejném skutkovém základě, když skutek pouze doplnil o způsobení škody na vozidle Volvo, a jednání obviněného oproti soudu I. stupně hodnotil jako „jediný kontinuálně probíhající děj“, obviněného uznal vinným opět přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (navíc i způsobení větší škody na cizím majetku) a také zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy pak obviněnému uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, přísnější úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil také přísnější trest zákazu činnosti (řízení motorových vozidel všeho druhu) v trvání 7 let. Odvolání obviněného vrchní soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný, a v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupce, řádně a včas dovolání, v kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem k zamítnutí jeho odvolání obviněný uvedl, že je dán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obviněný JUDr. R. J. nesprávné právní posouzení skutku spatřuje zejména v posouzení formy jeho zavinění u jednání kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, když podle jeho názoru se nejedná o úmyslné jednání, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak také namítá existenci extrémního nesouladu mezi právním posouzením věci, skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a provedenými důkazy. Po obsáhlé citaci závěrů soudů vyplývajících z jejich rozhodnutí, pak poukázal na rozdíly v hodnocení závěrů obhajobou předloženého znaleckého posudku pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie, který se zabývá jeho zdravotní indispozicí a jejím vlivem na jeho vnímání v rozhodné době. Soud I. stupně, že u něj připustil možnost zúženého vidění vlivem zjištěného zdravotního nálezu, resp., že mohl trpět přechodnou poruchou vidění, ale poškozenou mohl stále slyšet a musel si tak být vědom, že se poškozená nachází stále v blízkosti vozidla. Odvolací soud ale, bez zopakování tohoto důkazu ve veřejném zasedání, uvedl vlastní neracionální úvahy o nepoužitelnosti tohoto důkazního prostředku, resp. nedostatečnosti jeho závěrů, a to z důvodu absence sdělení obviněného o jeho předchozím zranění znalcům z odvětví psychiatrie a psychologie, kteří také uvedli, že závěry jejich posudku nejsou obhajobou předloženým znaleckým posudkem dotčeny. Za podstatnější považuje ale obviněný rozdíly ve skutkových zjištěních soudů, kdy odvolací soud zcela pominul zjištění soudu I. stupně uvedené v odůvodnění jeho rozsudku, že obviněný nebyl v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů schopen reagovat na vzniklou situaci, tuto špatně vyhodnotil, …byl sice srozuměn s tím, že se někde před jeho vozidlem na pravé straně poškozená nachází, ale přesto se rozjel, a současně spoléhal, že se poškozená již v koridoru jeho jízdy nenachází, resp. nacházet se nebude. Odvolací soud toto zjištění ve skutkové větě nahradil ve vztahu k zavinění nic neříkajícím konstatováním, že se obviněný ve chvíli, kdy se na semaforu příslušném pro jeho jízdní pruh rozsvítilo zelené světlo, prudce rozjel vpřed a akceleroval, přičemž věděl, že se poškozená stále nachází v místě uložení pravého předního světlometu. Přeformulaci skutku pak odvolací soud odůvodnil pouze tím, že jednání obviněného je jedním skutkem. Pokud tedy soud I. stupně při posuzování existence a formy zavinění alespoň do určité míry bere v úvahu jeho ovlivnění alkoholem, situaci, v níž se vlivem první dopravní nehody i reakce poškozené nacházel, stresem, jemuž byl aktuálně i dlouhodobě vystaven, jakož i jeho motivaci, odvolací soud tyto skutkové okolnosti zjevně pomíjí, a nesprávně staví své posouzení prakticky výlučně na objektivních okolnostech, tedy na povaze nástroje užitého vůči poškozené, na jejím postavení v okamžiku střetu a na způsobených následcích na jejím zdraví. Přes tyto rozpory ale oba soudy dospěly k závěru, že zranění poškozené bylo velmi závažným vedlejším následkem jeho jednání, s kterým byl srozuměn a toto jeho jednání právně kvalifikovaly jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

K této právní kvalifikaci jeho jednání, a závěru soudů o formě zavinění, obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že nikoli jen samotné jednání pachatele tohoto trestného činu musí být úmyslné, ale jeho úmysl musí směřovat také ke způsobení následku. Při zjišťování nepřímého úmyslu přitom, že podle aktuální judikatury nelze přeceňovat povahu použité zbraně a intenzitu útoku, ale jednání pachatele je vždy nutno hodnotit v celém jeho kontextu, tedy je nutno vycházet z okolností, za kterých k jednání došlo, z motivu útoku, z toho, co mu předcházelo apod. Aby bylo možné dovodit alespoň srozumění pachatele s ublížením na zdraví poškozeného, musí být zjištěné objektivní okolnosti činu logicky provázány se zjištěnými okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele. Tyto právní názory ale, podle obviněného, soudy obou stupňů v jeho trestní věci nerespektovaly, a závěry odvolacího soudu v některých směrech považuje za jednoznačnou spekulaci, kdy jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu spíše předpokládal, než by vycházel ze zjištění učiněných ve věci. Odvolací soud, že také do jisté míry zaměnil nebo nepřípustně sloučil jeho úmysl rozjet se s vozidlem, a jeho tvrzený úmysl způsobit poškozené jakékoliv zranění a podstatné skutečnosti ignoroval. Své závěry založil pouze na objektivních zjištěních o průběhu nehodového děje, se zdůrazněním jeho osobních rysů, bez návaznosti na zjištěné skutečnosti subjektivní povahy. Ze skutkových zjištění soudů přitom jednoznačně vyplývá, že jeho jedinou motivací bylo odjet z místa činu po srážce s vozidlem poškozené, aby nemusel řešit následky dopravní nehody, kterou způsobil pod vlivem alkoholických nápojů. Na přítomnost a snahu poškozené řešit předcházející dopravní nehodu nijak nereagoval, popojetím s vozidlem jí opakovaně naznačil, že má ustoupit z jeho jízdní dráhy, neboť má v úmyslu se řešení dopravní nehody vyhnout, načež ona reagovala ustupováním ze středu vozidla na jeho pravou stranu směrem ke dveřím spolujezdce. Až v této chvíli, po rozsvícení zelené na semaforu, uvedl vozidlo do pohybu. Ač k tomu měl nepochybně prostor, předtím do poškozené nenajel. V souvislosti s tím poukázal na argumentaci Městského soudu v Praze, ve vztahu k obžalobou navrhované kvalifikaci jeho jednání jako pokus trestného činu vraždy, který podle jeho názoru trefně na str. 57 odůvodnění uvedl, že pokud by se chtěl vyhnout jednání s poškozenou i za cenu srozumění s jejím usmrcením, mohl by do ní najet již ve chvíli, kdy se nacházela před jeho vozidlem. Tuto okolnost považuje obviněný za zásadní i pro posouzení jeho srozumění s následkem na zdraví poškozené v podobě těžké újmy na zdraví, protože vhodnou volbou rychlosti mohl najet do poškozené kdykoliv předtím, ale z vlastní vůle tak neučinil. Tyto subjektivní okolnosti podle obviněného jednoznačně svědčí o tom, že ani pokud by poškozenou skutečně viděl, resp. vnímal, neměl v úmyslu způsobit jí jakékoliv zranění, natož v podobě těžké újmy na zdraví. Srážka jím řízeného vozidla s poškozenou, by mu také nijak neposloužila, pokud jeho hlavním cílem, a jedinou motivací i podle odvolacího soudu, bylo ujet z místa nehody a vyhnout se medializaci celé věci. Ve vztahu k následku na zdraví poškozené tak mohla být u něj přítomná intelektuální složka, zcela ale absentovala složka volní, a nelze proto u něj dovodit srozumění s následkem ani v případě, že by poškozenou před rozjetím vozidla viděl, resp. vnímal.

Obviněný dále poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který byl na něj zpracován, a podle kterých v důsledku středně těžké opilosti, silného rozrušení a stresu, který dlouhodobě i aktuálně v daný okamžik prožíval, byly u něj v době dopravní nehody rozpoznávací schopnosti sníženy mírně, forenzně nepodstatně a ovládací schopnosti byly sníženy podstatnou měrou. Soud I. stupně, že tato zjištění zdůraznil ve skutkové větě i v odůvodnění rozsudku, ale odvolací soud je „odstranil“, ač se podle obviněného jedná o zásadní zjištění pro posouzení otázky existence a formy zavinění, protože vypovídají o jeho možnostech vnímat celou situaci, tedy zda ve vztahu k následku na zdraví poškozené bylo dáno jeho srozumění. Pokud soudy obou stupňů dospěly ke zjištění, že se po předchozí snaze opustit místo dopravní nehody s poškozenou nacházel ve stavu snížených rozpoznávacích, a značně snížených ovládacích schopností, navíc ve stavu vrcholícího dlouhodobého i aktuálního stresu z nastalé situace, nelze i s ohledem na uvedené skutečnosti dospět podle obviněného k závěru, že by byl s jakýmkoliv zdravotním následkem u poškozené srozuměn. Na posouzení jeho volního vztahu k tomuto následku na zdraví poškozené, že přitom nemá žádný vliv skutečnost, že se do uvedeného stavu přivedl vlastním přičiněním, a srozumění s daným následkem nelze dovozovat ani ze zjištění ohledně hodnocení jeho osobnosti, na která odvolací soud, pod vlivem značné medializace věci a všeobecné hysterii nad činem, navíc kladl zcela nepřiměřený důraz. Vlastnosti jeho osoby, které znalci hodnotili jako nepříznivé, zjevně umocnily výjimečnost situace v níž se nacházel, ovlivnily jeho úsudek aiv jejich důsledku se při svém jednání nechal strhnout (k tomu obviněný poukázal na rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tz 49/2001, ze dne 9. 5. 2001). Ani soudem konstatovaná lhostejnost k následku na zdraví poškozené, přitom nemůže znamenat závěr o jeho srozumění s ním, nelze-li ze skutkových okolností dovodit i jeho kladné stanovisko k tomuto následku. Protože jeho vůle aktivně směřovala k opuštění prostoru předchozí dopravní nehody, a nikoliv ke způsobení zdravotních následků na zdraví poškozené, nelze dospět k jednoznačnému závěru o jeho srozumění s tímto následkem a může se u něj případně jednat pouze o vědomou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákoníku. Tento právní závěr, že svými úvahami naznačil také soud I. stupně na str. 60 rozsudku, kde uvedl, že se z jeho strany jednalo o „nesprávné vyhodnocení a odhadnutí situace, nepatřičnou reakci“ nebo, že „nedůvodně spoléhal, že poškozená je již mimo koridor pohybu jeho vozidla“. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že na tyto pochybnosti o existenci srozumění, při právním posouzení jeho jednání, nijak nereagoval. K tomu uvedl, že po rozsvícení zelené na semaforu vzniklou situaci zjevně nesprávně vyhodnotil jako možnost z místa odjet, vozidlo velmi pomalu, rychlostí 6 km/hod., uvedl do pohybu v domnění, že poškozená již prostor před vozidlem opustila, resp. opouští, ale bohužel ji přitom srazil, když jeho předpoklad vlivem okolností nebyl správný. Jeho předpoklad byl ale ovlivněn danou situací, a také předcházející reakcí poškozené, která v důsledku jeho jednání skutečně ustoupila a ustupovala směrem k boku vozidla. Jeho rozjezd, že byl podle zjištění také velmi pozvolný a pomalý, nijak prudce neakceleroval v době, kdy již poškozená zjevně odešla z jeho zorného pole, resp. měl za to, že již prostor před vozidlem opustila. Proto obviněný považuje za zřejmé, že věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit trestním zákonem chráněný zájem na zdraví poškozené, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Jeho jednání, že proto lze posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění vyplývá, že neměl v úmyslu poškozenou srazit a způsobit jí jakékoliv zranění.

Obviněný nesouhlasí ani se skutkovým závěrem obou soudů nižších stupňů, že věděl o přítomnosti poškozené před jeho vozidlem, podle jeho názoru tento závěr nevyplývá z žádného provedeného důkazu a některé důkazy byly hodnoceny nesprávně. Neustálá medializace případu, že také vedla k ovlivnění výpovědí svědků, a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že tím došlo k narušení spravedlnosti vedeného trestního řízení (k tomu poukázal na rozhodnutí NS sp. zn. 8 Tz 46/2013 ze dne 15. 1. 2014, a rozhodnutí ESLP ve věci P4 Radio Hele Norge ASA proti Norsku).

Obviněný namítá také nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nevypořádání se s některými důkazy a se zásadou „in dubio pro reo“, včetně neprovedení některých obhajobou navržených důkazů. Z žádného důkazu, že nevyplývá závěr soudů, že poškozená v době rozjezdu jím řízeného vozidla stála před jeho pravým předním světlometem natočená levým bokem, a v době krátce před střetem i v době střetu ji na tomto místě musel vidět, protože mu v tom nebránila žádná překážka. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, který na žádost soudu zpracoval znalecký ústav VUT ÚSI v Brně (Vysoké učení technické, Ústav soudního inženýrství), na základě kterého pak soudy také učinily v tomto směru jednoznačný závěr. Ohledně postavení poškozené v době střetu, že byla vypracována řada znaleckých posudků, a to na žádost orgánů činných v trestním řízení (znalecký posudek doc. Ing. I. Drahotského, Ph.D, a znaleckého ústavu VUT ÚSI v Brně), nebo je zadala a předložila obhajoba (znalecký posudek Ing. Dolečka a znaleckého ústavu DEKRA) a tyto znalecké posudky se v závěrech o postavení poškozené v době střetu značně lišily. Poukázal na opačný závěr znaleckých posudků předložených obhajobou, kdy znalec Ing. Doleček dospěl k závěru, že v žádném případě nedošlo k čelně-excentrickému střetu vozidla obviněného s poškozenou, a příčinou dopravní nehody bylo nesprávné odhadnutí jejího odstupu od pravého boku vozidla obviněným, takže následně došlo k jejímu zachycení pravým zpětným zrcátkem. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKRA Automobil, a. s., (dále jen Dekra), že pak vyplývají pouze dvě technicky přijatelné varianty, a to tečný střet poškozené s více vozidly zároveň, nebo se poškozená zachytila některé části vozidla obviněného, např. pravého zpětného zrcátka a tímto se nechala před svým pádem unášet. Ani znalecký posudek znaleckého ústavu VUT ÚSI v Brně, že přitom postavení poškozené levým bokem před pravým předním světlometem neuvádí jako jedinou možnou variantu, byť jde podle výpovědi zpracovatele tohoto znaleckého posudku v hlavním líčení o variantu technicky přijatelnou, v souladu se zraněními poškozené, stopami na autě, a také korespondující s nimi z hlediska fyzikálních zákonitostí, ale průběh střetu, že nelze určit s naprostou jistotou. Tento znalecký posudek ústavu, že také striktně vychází toliko ze závěrů konzultační zprávy prof. MUDr. M. Hirta, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který se vyjadřoval pouze k možnému průběhu vzniku zranění poškozené a jehož konzultační zpráva podle obviněného sama obsahuje řadu pochybností o době a příčině vzniku jednotlivých zranění poškozené. Závěry tohoto znaleckého ústavu jsou tak podle obviněného pouze v rovině pravděpodobnosti, ke které se zpracovatel posudku ani nebyl schopen vyjádřit a ohledně postavení poškozené v době střetu s jím řízeným vozidlem tak shledává zcela zásadní rozpory. Soudům obou stupňů proto vytýká, že se přiklonily k variantě pro něj jednoznačně méně příznivé, když na základě nejistých závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT ÚSI v Brně, učinily své skutkové závěry ohledně postavení poškozené v době střetu s jím řízeným vozidlem, přičemž se s přetrvávajícími rozpory v tomto směru v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly. Nesprávnost závěrů tohoto znaleckého posudku, je pak podle obviněného dána také tím, že vychází ze zcela nedostatečných metod znaleckého zkoumání, k prokázání tohoto tvrzení, že navrhl celou důkazů včetně opětovného výslechu jeho zpracovatelů, čemuž ale soudy bez jakéhokoliv odůvodnění nevyhověly. Proto k dovolání přiložil doplněk znaleckého posudku (expertízu) Dekra, ze dne 3. 6. 2014, který podle jeho názoru jasně prokazuje nedostatečnost metod, na jejichž základě byly přijaty závěry znaleckého posudku VUT ÚSI v Brně, a tedy nesprávnost těchto závěrů, které mají být v rozporu s řadou objektivně zjištěných skutečností, fyzikálními zákony, a jsou i ve vzájemném rozporu, zejména pokud u některých svědků dospívají k závěru o technické přijatelnosti jejich výpovědí. Průběh nehodového děje, že je přitom v rozporu i s výpovědí samotné poškozené, která opakovaně uvedla, že v době, kdy došlo k jejímu střetu s vozidlem řízeným obviněným, již byla na odchodu směrem zpět ke svému vozidlu. Pak by ale podle obviněného nemohla být k vozidlu natočena svým levým bokem. Závěr soudů, že poškozená byla v době rozjezdu jím řízeného vozidla před pravým předním světlometem, a musel ji vidět, pak podle obviněného nevyplývá ani z výpovědí svědků nehodového děje, tyto výpovědi, že obsahují řadu nepřesností, nesrovnalostí a rozporů a navíc byly soudy hodnoceny víc než nevyváženě. V souvislosti s výpověďmi svědků pak, s ohledem na automatickou převodovku jím řízeného vozidla, obviněný uvedl, že je technicky nemožné, aby v době, kdy se poškozená nacházela ve středu vozidla před kapotou, na ní najížděl za současného „túrování“ motoru. K dalším rozporům ve svědeckých výpovědích, a k nemožnosti dovozovat z nich závěry, které učinily soudy, pak odkázal na obsah svých předchozích podání soudům.

Obviněný nesouhlasí ani s názorem soudů, že v tomto trestním řízení jsou použitelné odposlechy telefonních hovorů, na kterých soudy mimo jiné založily závěr o tom, že poškozenou před rozjetím vozidla viděl v koridoru jeho jízdy. Poukázal na skutečnost, že tyto odposlechy byly pořízeny v jiném trestním řízení (vedeném pod sp. zn. 4 VZV 5/2013) v době, kdy se ani v jednom z obou řízení nenacházel v procesním postavení obviněného a v tomto jiném řízení doposud nebyl obviněn. V této trestní věci byl pak obviněn až dva dny po pořízení odposlechů v jiné trestní věci, ve které mu doposud není známo, v jakém procesním postavení se v něm nachází a zda vůbec jeho obvinění přichází v úvahu. Nelze také podle jeho názoru vyloučit, že odposlechy byly pořízeny bez reálného podezření, tedy účelově, tzv. pro případ a nyní byly využity v této trestní věci. Osud odposlechů pořízených v jiné trestní věci považuje tak za nejistý, a nelze vyloučit ani postup podle § 88 odst. 7 a násl. tr. ř., tedy jejich zničení po třech letech od pravomocného skončení věci, jeho informování jako odposlouchávané osoby o jejich pořízení a následně také jeho možnost domáhat se vyslovení nezákonnosti nařízení a provádění těchto odposlechů. Procesní použitelnost daných odposlechů, že byla také dovozena vzhledem k úmyslně nadhodnocené právní kvalifikaci jeho jednání jako pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, která ale i podle průběhu dokazování před soudem I. stupně nikdy nepřicházela v úvahu. Obviněný proto namítá, že muselo být zřejmé, že se mohl dopustit pouze nedbalostního jednání, na které možnost aplikace ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. nedopadá, a to konkrétně pouze ublížení na zdraví podle § 148 tr. zákoníku, u kterého trestní sazba trestu odnětí svobody nedosahuje v ustanovení § 88 tr. ř. vyžadovaných nejméně osm let. Z hlediska skutečné povahy své trestné činnosti tak obviněný považuje dané odposlechy za nepoužitelné v této jeho trestní věci. Tyto odposlechy, že také byly státní zástupkyní předloženy až na posledním hlavním líčení dne 29. 4. 2014, tedy v době, kdy již proběhla podstatná část trestního řízení, obhajoba tak již neměla žádný prostor reagovat na to návrhem důkazů, které by vyvrátily závěry dovozované z odposlechů. Tento postup považuje obviněný za znemožnění jeho obhajovacích práv, konkrétně práva na vyjádření se k provedenému důkazu a práva navrhnout soudu provedení jiného důkazu. K tomu uvedl, že sice nezpochybňuje právo obžaloby na procesní strategii, ani její právo kdykoliv navrhnout provedení nového důkazu, ale v tomto případě podle něj došlo spíše ke zneužití procesních práv obžaloby, když nic nebránilo založení odposlechů do spisu již na počátku trestního stíhání. Proto shledává v jejím postupu porušení svého práva na spravedlivý proces. S ohledem na zásadu proporcionality, kdy by se mělo posoudit, zda přínos daného důkazu pro trestní řízení bude větší, než zásah do práv odposlouchávaného, považuje za nepřípustné provedení důkazu přehráním záznamu odposlechů telefonních hovorů, i pokud by formálně pro takový postup byly splněny podmínky.

Bez ohledu na přípustnost resp. použitelnost záznamu odposlechů telefonních hovorů, považuje obviněný tento důkaz za nedostatečný podklad pro skutkové závěry soudů. Poukázal na to, že ke střetu jím řízeného vozidla došlo dne 23. 3. 2012 podle zjištění soudů v době mezi 10.26 až 10.27 hod., krátce na to mu policista P. D. po jeho dostižení v parku vysvětlil, že byl označen za řidiče vozidla, které mělo srazit ženu, následně v 10.44 hod. byla u něj provedena dechová zkouška, přičemž zájmový odposlech byl proveden až v čase 11.32 hod. S ohledem na tyto časové souvislosti obviněný poukazuje na to, že daný odposlech byl proveden více než tři čtvrtě hodiny poté, co mu uvedený policista sdělil, že byl označen za řidiče vozidla, které mělo srazit ženu, a měl tak tuto dobu na to, aby si uvědomil souvislosti předchozího incidentu na křižovatce, kdy mu bouchala žena do kapoty auta, s informací, že měl nějakou ženu údajně srazit. Informaci o tom, že srazil ženu asijského původu, že tedy dovodil, či mohl dovodit, až následně logickou úvahou z informací od zasahujících policistů, aniž by si byl vědom přítomnosti poškozené v koridoru jízdy jím řízeného vozidla, a předmětný odposlech tak podle jeho názoru nijak neprokazuje jeho vědomí o poškozené v době, kdy se s vozidlem na zelený signál rozjel. Vzhledem k takto získané informaci o srážce s poškozenou, že ani jeho popis průběhu nehody v odposlechu toto jeho vědomí neprokazuje, protože při telefonickém hovoru zveličuje, a popisuje pouze svoji představu o pohybu poškozené při srážce s vozidlem („hodila šipku“) a jejím zranění. Přitom obhajoba, že nabídla zásadní důkazy, které prokazují, že poškozenou v době rozjezdu nevnímal a vnímat ani nemusel, těmito důkazy se ale soudy dostatečně nezabývaly a s nesrozumitelným odůvodněním popřely jejich opodstatněnost.

Stejně jak obviněný ohledně zjištění postavení poškozené v době střetu s jím řízeným vozidlem, zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, zpracovaného na žádost soudu znaleckým ústavem VUT ÚSI v Brně, a poukazuje na opačné závěry znaleckého posudku zpracovaného na žádost obhajoby znaleckým ústavem Dekra, tak i ohledně zjištění jeho schopnosti vnímat řádně celou situaci v dané době, zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znalců MUDr. B. Kobedy a PhDr. P. Goldmanna, a to s poukazem na závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie. Tento znalec, že se při svém zkoumání zabýval možným vlivem u něj zjištěného chronického subdurálního hematomu, a jím vyvolávaného klinického symptomu organického psychosyndromu na jeho vnímání v době činu z pohledu neurochirurgie, a zjistil, že je u něj přítomnost tohoto hematomu v době nehody pravděpodobná, v důsledku toho mohlo dojít k ovlivnění prakticky všech jeho kognitivních funkcí (zraku i sluchu) současně, mohl úplně ztratit zrak nebo mít zúžené zorné pole, mohl reagovat zcela iracionálně, přičemž zpětně nelze určit, kdy byl či nebyl tímto hematomem ovlivněn. Obviněný nesouhlasí s argumentací soudu I. stupně k uvedeným závěrům znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., který k jeho znaleckému posudku uvedl, že i pokud by v době rozjezdu jím řízeného vozidla v důsledku zúženého zorného pole poškozenou neviděl, musel ji vzhledem k jejím akustickým projevům slyšet, a tedy vnímat. Nesouhlasí v tomto směru ani s argumentací odvolacího soudu, který nepovažoval závěry uvedeného znalce za dostatečně podložené, protože jednak dostatečně neakceptoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znalců MUDr. B. Kobedy a PhDr. P. Goldmanna, které navíc obviněný ani na tuto anamnézu neupozornil, a kdy zejména podle odvolacího soudu obviněný v době nehody žádným hematomem netrpěl, a i pokud by tomu tak bylo, tak zjevně viděl dobře, protože na rozsvícení zeleného světla na semaforu reagoval a rozjel se. K tomu obviněný uvedl, že je zcela nepodstatné zjištění, jakým způsobem se u něj daný hematom vytvořil, a zda se o úrazu, který byl příčinou jeho vzniku, zmínil nebo nezmínil, když rozhodující je jeho možný vliv na jeho vnímání v době rozjezdu vozidla, který byl znalcem pplk. MUDr. M. Häcklem, CSc., jednoznačně prokázán, resp. byla značně zpochybněna obvyklost jeho vnímání v rozhodné době. O svém úrazu hlavy pak neinformoval uvedené znalce proto, že po tomto úrazu ani nevyhledal lékařskou pomoc, když mu nepřikládal žádnou důležitost a v době zkoumání uvedenými dvěma znalci tak ani neznal svoji diagnózu. Popisoval jim ale, že mu události kolem nehody přišly divné, vše měl jako v mlze, poškozenou neviděl a nevšiml si ani nárazu do ní. Soudům proto vytýká, že závěry znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., nevyhodnotily ve všech souvislostech, omezily je pouze na otázku možného zúženého vidění, ale pravidelnými projevy dané zdravotní indispozice jsou i indispozice sluchové a také celkové ovlivnění chování a reakce takto postižené osoby. Namítá, že není zřejmé, na čem soud I. stupně zakládá své tvrzení, že poškozenou mohl slyšet. K argumentaci odvolacího soudu, že viděl, když zareagoval a vyjel na zelené světlo na semaforu, pak obviněný poukázal na vyjádření uvedeného znalce, že nejpravděpodobnější způsob ovlivnění jeho vidění hematomem je zúžení pole vidění. Jeho reakce na zelené světlo tedy nevylučuje možnost, že poškozenou stojící na kraji jeho vozidla nemusel vidět. Naopak, pokud bezprostředně na naskočení zeleného světla na semaforu zareagoval, musel se dívat směrem před sebe, a věnovat pozornost právě semaforu, takže poškozená v takovém případě byla minimálně na kraji jeho zorného pole, a to i v případě, že by jeho vidění nebylo nijak ovlivněno. Podle znalce bylo přitom jeho vnímání vzdálenosti a přesné polohy poškozené pravděpodobně významně zkreslené. Soudy neakceptovaly tvrzení obhajoby o možném výpadku jeho zrakové či sluchové funkce v důsledku subdurálního hematomu mozku, a bez odůvodnění nahradily odborné závěry znalce vlastní, ničím nepodloženou úvahou, aniž měly jiný posudek lékaře z daného oboru zdravotnictví, který by vyvracel závěry pplk. MUDr. M. Häckela, CSc. Pokud také znalci MUDr. B. Kobeda a PhDr. P. Goldmann odmítli závěry tohoto znalce jakkoliv zohlednit, považuje to obviněný za nepochopitelný a poměrně neodborný postup, přičemž jejich závěry o tom, jak vnímal nehodový děj, jsou podle jeho názoru značným způsobem snižovány tím, že m. j. zjevně nebyli schopni rozeznat jeho závislost na alkoholu. Jako důkaz své závislosti na alkoholu proto obviněný k dovolání přiložil zprávu o své léčbě závislosti na alkoholu ve Švýcarsku, cca dva měsíce po dané dopravní nehodě od 7. 5. 2012 do 14. 6. 2012, přičemž uvedl, že následně byl z důvodu recidivy po propuštění léčen také v psychiatrické nemocnici v Chorvatsku od 30. 8. 2013 do 31. 10. 2013. Protože odvolací soud z neopodstatněných důvodů odmítl provést obhájcem navrhovaný doplňující výslech znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., obviněný k dovolání přiložil také doplněk posudku tohoto znalce ze dne 29. 10. 2014, který v reakci na odmítavý postoj odvolacího soudu nechal zpracovat obhájce.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody, a to i s ohledem na jeho zdravotní stav.

Nejvyšší státní zástupce v dovolání předně uvedl, že nesměřuje proti právnímu posouzení skutku jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ohledně kterého nevznikají žádné pochybnosti. Konstatoval, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, nevyhověl odvolání státní zástupkyně, aby byl skutek shodně s obžalobou právně kvalifikován jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Citoval odvolací soud, pokud upozornil na skutečnost, že celá věc, zejména pokud jde o útok na poškozenou, byla vyšetřována jako dopravní nehoda, ač se nejednalo o běžnou dopravní nehodu, ale o ryze kriminální čin spáchaný shodou okolností na vozovce. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že poté co obviněný opakovaným najížděním donutil poškozenou přesunout se do oblasti pravého předního světlometu vozidla, pak v době kdy se na semaforu rozsvítilo zelené světlo a vytvořil se mu prostor pro únik, když auto před ním se rozjelo, bez ohledu na možné následky, které by mohla poškozená utrpět, sám se okamžitě relativně prudce rozjel, srazil ji na vozovku a způsobil jí zranění charakterizovaná jako těžká újma na zdraví. Přitom se tak stalo za situace, kdy byl obviněný značně ovlivněn požitým alkoholem, takže objektivně nebyl schopen bezpečně ovládat vozidlo, o čemž svědčí předešlá kolize s vozidlem řízeným poškozenou, a kdy musel být značně frustrován jejím úsilím přimět jej vystoupit z vozidla a řešit nehodu. Tím by se ovšem vystavil společensky negativním důsledkům, které musel vnímat jako ohrožení svého společenského postavení. Za uvedeného stavu nemohl být podle nejvyššího státního zástupce schopen dostatečně citlivě regulovat fungování vozidla a tedy ani způsob rozjezdu na zelený signál, přičemž si toho musel být vědom i vzhledem k předcházejícímu střetu s vozidlem řízeným poškozenou. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce obecně odkázal na závěry znaleckého dokazování, že pokud by intenzita násilí působícího na poškozenou byla vyšší např. v důsledku o něco prudší akcelerace vozidla, mohlo by dojít k takové míře narušení její tělesné integrity, která by byla smrtelná i při poskytnutí včasné specializované léčebné péče (např. poranění nitrohrudních orgánů, zlomenina lebky s těžším nitrolebním poraněním). Víceméně bylo proto pouze věcí náhody, zda při rozjezdu nebude poškozená např. předním profilem karoserie vtažena pod vozidlo, čímž by jí byl nezbytně způsoben fatální následek. Ačkoli obviněný věděl, že poškozenou při rozjíždění srazil, demonstroval naprostou lhostejnost k jejímu dalšímu osudu tím, že z místa činu odjel, snažil se ukrýt a při následném dopadení popíral, že by měl jakýkoliv podíl na tom, co se poškozené přihodilo. Všechny tyto skutečnosti považuje nejvyšší státní zástupce za spolehlivě prokázané a svědčící pro závěr, že pokud se obviněný rozhodl při rozjezdu vozidla poškozenou srazit, musel být srozuměn i s tou eventualitou, že poškozené tím může způsobit smrtelný následek, avšak nebral na ní nejmenší ohledy. V zájmu osobních priorit byl ochoten se z tíživé situace, do níž se dostal jen svým přičiněním, vymanit bez ohledu na následek, který poškozené přivodí. Ve skutečnosti způsobil poškozené takovou újmu, že zejména poranění mozku a hrudníku ji přímo ohrožovala na životě, přičemž k fatálnímu následku nedošlo jen proto, že jí byla bezprostředně poskytnuta odborná lékařská pomoc. Pokud obviněný po předešlé snaze odtlačit poškozenou z cesty neváhal a najel vozidlem přímo do ní, přičemž vzhledem k jeho vědomí o charakteru vozidla a habitu poškozené, což je zřejmé z jeho vyjádření „120 cm Čínanka jde vyřvat ňákýho cizího chlapa v Cayenu“, nepochybně podle nejvyššího státního zástupce musel být srozuměn s případným fatálním následkem. Nenajel tedy do poškozené proto, že by ji neviděl, když po celou dobu byla před přední částí vozidla, a neztratila se z koridoru vidění a vnímání, ale proto, že nedbala jeho varování. Nebyla zjištěna žádná technická okolnost, která by mu jako řidiči bránila ve výhledu k pravé přední části vozidla. Bezprostředně po nárazu do poškozené reagoval zrychlením rozjezdu vozidla, přestože se poškozená nekontrolovaně pohybovala od pravé přední části vozidla přes blatník až po přední sloupek, kde se od karoserie odpoutala a dopadla na vozovku.

Dále Nejvyšší státní zástupce uvedl, že pro posouzení, zda jde o pokus vraždy, nebo o úmyslný trestný čin ublížení na zdraví, je rozhodující subjektivní stránka, tedy k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zločin vraždy je úmyslný trestný čin. V tomto případě přichází v úvahu úmysl nepřímý, tedy, že pachatel věděl o možnosti, že svým jednáním způsobí jinému smrt, a pro případ takového následku byl s ním srozuměn. Zavinění v podobě nepřímého úmyslu je dáno v případě, kdy pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku možného následku jeho jednání zabránila. Pro nepřímý úmysl je příznačné, že pachatel následek, s nímž je pouze srozuměn, nesleduje jako hlavní cíl svého jednání. V daném případě bylo hlavním cílem obviněného „zmizet“ z místa předchozího trestného činu, a to i za cenu úmyslného střetu jím řízeného vozidla s tělem poškozené, tedy za užití násilí, které bezprostředně ohrožovalo její život, při vědomí sice z jeho hlediska vedlejšího, pro poškozenou však možného fatálního následku. Při znalosti všech rozhodných skutkových okolností musel chápat, že vzhledem k razantnímu útoku pomocí silného mohutného vozidla proti tělu bezbranné, ničím nechráněné ženy subtilní postavy jedná způsobem, který ji přímo ohrožuje na životě. Musel si tedy být vědom, že svým jednáním může poškozené způsobit smrt, a nemohl spoléhat na žádnou konkrétní okolnost, která by takovou možnost vylučovala. Jednání obviněného proto mělo být podle nejvyššího státního zástupce posouzeno, vedle viny přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, též jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud odvolací soud nevyhověl návrhu státní zástupkyně na toto právní posouzení jednání obviněného, byl jeho postupem naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce vyslovil nesouhlas s jeho argumentací, kterou považuje zčásti za právně nesprávnou, a zčásti vycházející ze zjištění, která soudy neučinily a nevyplývají ani z žádného důkazu. Ani v případě nejvyšším státním zástupcem uváděné právní kvalifikace, že nelze přeceňovat povahu nástroje užitého k útoku, ale je třeba se zabývat i dalšími zjištěnými okolnostmi jednání pachatele, když pouze tak lze dospět k spolehlivému závěru o existenci a směřování vůle pachatele trestného činu. V této trestní věci, že ale nelze učinit spolehlivý závěr o jeho byť nepřímém úmyslu způsobit poškozené následek v podobě její smrti. Úmysl neřešit na místě dopravní nehodu, že poškozené stojící před vozidlem opakovaně naznačil, a to bez jakéhokoliv fyzického kontaktu jím řízeného vozidla s ní. Na světelný zelený signál na semaforu, že se rozjel až poté, kdy poškozená zareagovala na jeho náznaky a ustoupila ze středu vozidla k jeho pravé části. K argumentaci nejvyššího státního zástupce, že se měl proti poškozené rozjet „relativně prudce“, obviněný uvedl, že v době střetu s poškozenou dosáhlo vozidlo rychlosti maximálně 6 km/hod. Nejednalo se tak o žádné prudké zrychlení, ale o normální rozjezd vozidla, přičemž souhlasí s argumentací odvolacího soudu, že bylo na jeho vůli, jakou rychlost vozidla při rozjezdu zvolí. Skutečnost, že nezvolil vyšší rychlost, která by měla na zdraví poškozené nepochybně závažnější důsledky, také vylučuje možnost právního posouzení navrhovaného již v obžalobě. Za pouhou spekulaci pak považuje argumentaci nejvyššího státního zástupce o pouze náhodě, že poškozená nebyla vtažena pod jedoucí vozidlo, protože to nemá oporu ve zjištěních soudů ani provedených důkazech. Podle zjištění soudů, že totiž poškozená měla v době rozjezdu stát a vozidlo tak mělo prvotně narazit do její stojné nohy. Případná smrt poškozené v důsledku střetu s jím řízeným vozidlem, že vůbec nezapadá do rámce jeho jednání a nemohla být ani ve formě srozumění kryta jeho vůlí. Obviněný proto navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky považuje za nedůvodné a odkázal na obsah dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem.

III.

Oba dovolatelé shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V závislosti na tomto uplatněném důvodu dovolání, protože jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně bylo zamítnuto, uplatnil obviněný také důvod dovolání podle § 265b odst. 1písm. l) tr. ř.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu dokazování a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Pouze z hlediska hmotněprávních námitek uvedených v dovolání, je pak povinen zkoumat, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší státní zástupce své námitky uvedené v dovolání vymezil v souladu s výše uvedenými požadavky na hmotněprávní povahu argumentace v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu dovolání obecně sice rovněž v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutková zjištění soudů neumožňují učinit závěr, že se svým jednáním dopustil zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, protože toto jednání nelze posoudit jako úmyslné. Své další obsahově rozsáhlé konkrétní námitky pak ale z podstatné části, v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem, založil zejména na tvrzení nedostatků týkajících se neúplnosti dokazování, nesprávného hodnocení důkazů soudy, nedostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí, a tedy o námitky zpochybňující nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů v průběhu dokazování. Takovéto procesní námitky, které jsou ve svém důsledku zaměřeny proti správnosti skutkových zjištění samotných, ale obviněným uplatněným důvodům dovolání neodpovídají. Protože si je toho obviněný vědom, současně v dovolání namítá, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje existence extrémního nesouladu (rozporu) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Argumentaci o tzv. extrémním rozporu (nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž existence může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho by byl nutný zásah do skutkových zjištění soudů. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený stranou řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z výše uvedených skupin a neshledal ve věci obviněným namítaný extrémní nesoulad. Přitom nepřihlížel k vyjádření k znaleckému posudku ÚSI VUT v Brně, zpracovanému dne 7. 7. 2014 znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. M. Berana, Ph.D., které bylo na žádost obhajoby zpracováno po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, předloženo odvolacímu soudu v řízení o odvolání a obviněný jej přiložil také k dovolání. Jedná se totiž o listinu, která nebyla v řízení provedena jako důkaz, když odvolací soud návrhu na jeho provedení v rámci doplnění dokazování nevyhověl, a nestala se tak předmětem úvah soudu při posuzování otázky viny. V řízení o dovolání lze přezkoumávat správnost napadeného rozhodnutí jen s ohledem na důkazy, které měl soud k dispozici, a byly také řádně soudem v průběhu dokazování provedeny (viz § 2 odst. 12 tr. ř.). O novou skutečnost v řízení o dovolání nepřípustnou, se pak jedná ve vztahu k dovolání přiloženému doplnění znaleckého posudku znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., ze dne 29. 10. 2014, které znalec zpracoval na žádost obhajoby po odmítnutí návrhu na jeho doplňující výslech odvolacím soudem, a také ve vztahu k doplnění znaleckého posudku Dekra ohledně znaleckých metod použitých ve znaleckém posudku ÚSI VUT v Brně, který obviněný uvedl v dovolání, když jeho návrhu na výslech zpracovatelů posudku Dekra nebylo odvolacím soudem vyhověno. Uvedené platí také ve vztahu k dalším k dovolání přiloženým listinám ohledně závislosti obviněného na alkoholu.

Výše uvedené soudem odmítnuté návrhy důkazů sice nelze brát v úvahu při posuzování správnosti rozhodnutí o vině, ale nelze je pominout při posuzování opodstatněnosti a samotného odůvodnění odmítnutí jejich provedení soudem z hlediska, zda se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Nejvyšší soud ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů považuje za nutné podotknout, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu stran řízení, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 780/2014, nebo Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v tomto případě, kdy soud druhého stupně, mimo určitou úpravu popisu skutku a jeho doplnění o způsobení větší škody, neshledal pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti provedeného dokazování i hodnocení důkazů a potvrdil v podstatě také správnost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Jejich postup odpovídá také rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v řadě rozhodnutí (např. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí; 3) nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Odvolací soud postupoval v souladu s těmito požadavky v případě odmítnutí důkazních návrhů obviněného, které souhrnně uvedl na str. 12 a 13 odůvodnění rozsudku. Tyto odmítnuté návrhy na provedení dalších důkazů, se týkají závěrů vyplývajících z již provedených důkazů, na kterých soudy založily své rozhodnutí o vině. Předně jsou to důkazy prokazující pohyb poškozené před vozidlem řízeným obviněným, zejména pak v době jeho rozjezdu na světelný zelený signál na semaforu. Zde soudy měly k dispozici zejména svědecké výpovědi, a znalecký posudek z oboru dopravy ÚSI VUT v Brně, který byl soudem opatřen poté, co v reakci na původní posudek znalce z oboru dopravy doc. Ing. I. Drahotského, Ph.D., opatřený v přípravném řízení, a jehož závěrem bylo, že k prvnímu kontaktu vozidla s poškozenou došlo v úrovni pravé přední části vozidla v místě uložení pravého předního světlometu, jakož i vyloučení možnosti jejího držení se pravého vnějšího zpětného zrcátka jako technicky nepřijatelné, obviněný předložil znalecké posudky znalce Ing. J. Dolečka a Dekra s odlišnými závěry. Podpůrně pak soudy vycházely také z obsahu odposlechu telefonického hovoru obviněného krátce po události. Odlišné závěry znaleckých posudků Ing. J. Dolečka a Dekra vyznívaly tak, že poškozená v době rozjezdu vozidla řízeného obviněným stála již vedle jeho pravé boční části, a pouze v důsledku nesprávného odhadu jejího odstupu od vozidla obviněným, byla zachycena pravým zpětným zrcátkem. Znalecký posudek Dekra pak jako technicky nepřijatelnou přímo vyloučil možnost sražení poškozené pravou přední částí vozidla v místě pravého předního světlometu. Výpovědi svědků potvrzujících místo střetu s tělem poškozené v oblasti pravého předního světlometu, obviněný zpochybňuje také poukazem na jejich ovlivnění mediální kampaní a poukazováním na odlišné výpovědi jiných svědků. Ohledně odposlechu telefonních hovorů pak namítá jejich procesní nepoužitelnost jako důkaz, když byly pořízeny v jiné trestní věci, kde ale doposud nebyl obviněn a není zřejmé, zda bude, a pak poukazuje na jejich předložení státní zástupkyní soudu až v samotném závěru hlavního líčení, kdy již neměl možnost na tento důkazní návrh adekvátně reagovat a uplatnit tak své právo na obhajobu.

Druhým významným okruhem důkazů jsou důkazy ohledně příčetnosti obviněného a jeho schopnosti řádně vnímat celou situaci v dané době. Zde soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku MUDr. P. Kobedy a PhDr. P. Goldmanna z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kdy podle znalců byly rozpoznávací schopnosti obviněného v důsledku středně těžké opilosti sníženy mírně (forenzně nevýznamně), přičemž se k této opilosti v době po předchozí drobné kolizi automobilů a stání obviněného s vozidlem na semaforech, přidružilo silné rozrušení a porucha přizpůsobení. Ovládací schopnosti obviněného byly sníženy v důsledku toho podstatnou měrou, nikoliv však vymizelé. Pokud by ale nebyl v dané době intoxikován, byly by obě uvedené schopnosti obviněného zachované, obviněný znal účinky alkoholu na svou osobu a byl schopen zdržet se jeho požití, když není chorobně závislý na alkoholu. Uvedení znalci setrvali na svých závěrech i poté co se seznámili se závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., z oboru zdravotnictví, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie, podle kterého v podstatě s poukazem na nález chronického hematomu na mozku obviněného v důsledku úrazu hlavy staršího data, mohl mít tento hematom obviněný již v době činu a je pravděpodobné, že v jeho důsledku mohly být v době skutku chronickým krvácením ovlivněny jeho kognitivní funkce, což se navenek mohlo projevovat také přechodnými poruchami vidění. Nejpravděpodobněji pak zúžením pole vidění, a to i v kontextu s nadužíváním alkoholu. Na argumentaci soudu I. stupně, že pokud by poškozenou vlivem přechodné poruchy vidění neviděl, tak o ní mohl vědět a vnímat ji sluchem („mohl ji slyšet, neboť poškozená po celou dobu, kdy se nacházela před vozidlem, křičela a plácala do kapoty“ – str. 52 rozsudku), reagoval obviněný v odvolání návrhem na doplňující výslech (znalec byl slyšen již soudem I. stupně v hlavním líčení dne 4. 9. 2013) znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., odvolacím soudem. Tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl, když jej považoval za nepodstatný vzhledem k důvodům uvedeným na str. 25 až 27 rozsudku. K dovolání proto obviněný předložil doplněk znaleckého posudku tohoto znalce ze dne 29. 10. 2014, který ale soudy neměly k dispozici a nelze proto k jeho závěrům přihlížet. Také s důvody odmítnutí návrhu obviněného na výslech uvedeného znalce odvolacím soudem se Nejvyšší soud ztotožnil. Odvolací soud zejména poukázal na skutečnost, že se obviněný zpracovatelům psychiatricko-psychologického znaleckého posudku prezentoval jako zcela zdravý jedinec, který v minulosti neutrpěl žádný úraz spojený s bezvědomím. Konkrétně z daného znaleckého posudku (část 2. klinické psychiatrické vyšetření dne 27. 9. 2012 – č. l. 104 p.v. – 105/sv. č. 1 tr. spisu) Nejvyšší soud zjistil, že obviněný znalci uvedl, že nemá zdravotní potíže tělesné nebo psychosomatické, ani v minulosti neměl psychické potíže a nemyslí si, že by měl problém s alkoholem. Také z podkladů znaleckého posudku pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., konkrétně z propouštěcí zprávy z hospitalizace ve dnech 8. až 18. 2. 2013 (č. l. 1560/sv. č. 7 tr. spisu) vyplývají údaje obviněného, že utrpěl pouze běžné úrazy a alkohol požívá příležitostně. Obviněný v souvislosti s touto argumentací odvolacího soudu namítá, že v době zpracovávání psychiatrického a psychologického znaleckého posudku ještě neznal svoji diagnózu, a znalce proto na ni nemohl upozornit, když až v únoru 2013 utrpěl úraz hlavy (pozn. skutek spáchán dne 23. 3. 2012), v souvislosti s nímž byl následně operován a byl u něj zjištěn také chronický subdurální hematom mozku staršího data. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že ani tyto námitky nemohou zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pokud odmítl provést doplňující výslech znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., jako nepodstatný a tedy nadbytečný. Odvolací soud svojí argumentací nezpochybnil existenci uvedeného hematomu, ale v souvislosti s tvrzením obhajoby o výpadku zrakové či sluchové funkce obviněného v důsledku uvedeného hematomu, o jehož existenci v kritické době nevěděl, označil za nepřijatelné, že by výpadek těchto funkcí nastal pouze ohledně (pozn. tedy v okamžiku) přítomnosti poškozené před pravým předním světlometem automobilu, přičemž ale obviněný zcela adekvátně reagoval na zelený signál semaforu, a vnímal také celé jednání poškozené, které průběžně probíhalo. Odvolací soud tedy poukázal na skutečnost, že přítomnost poškozené před přední části vozidla řízeného obviněným nebyla dílem okamžiku, ve kterém by byl obviněný stižen náhlým omezením zraku a případně také sluchu, jak tvrdí s poukazem na závěry uvedeného znalce, ale jednalo se o delší dobu probíhající děj, v rámci kterého nejen jinak bezvadně reagoval na danou situaci, ale zejména si musel být vědom přítomnosti poškozené před vozidlem. Důvodem odvolacímu soudu navrhovaného výslechu znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., byla v podstatě konkretizace jeho závěrů o pravděpodobném výpadku kognitivních funkcí obviněného v době rozjezdu jím řízeného vozidla, a to v důsledku uvedeného hematomu. Nejvyšší soud k tomu na doplnění uvádí, že ač předchozí úraz hlavy i s bezvědomím, jehož důsledkem by tento hematom měl být, utrpěl obviněný podle sdělení jeho obhájce znalci pplk. MUDr. M. Häckelovi, CSc., při kotvení lodě v Chorvatsku již někdy na přelomu let 2011 a 2012, obviněný se o tom ani na přímý dotaz o případném předchozím úrazu spojeným s bezvědomím vůbec nezmínil znalcům při zpracovávání psychiatricko-psychologického posudku. Ač se jedná o výrazný zdravotní problém, stejně tak se nikdy nezmínil o tom, že by se u něj v době víc než jednoho roku od uvedeného úrazu vyskytl jakýkoliv případ omezení či dokonce výpadku zraku nebo sluchu, a to bez ohledu na to, zda znal nebo neznal svoji diagnózu. Až ve znaleckém posudku pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., ze dne 25. 5. 2013, v souvislosti s nálezem subdurálního hematomu mozku také staršího data (viz č. l. 1561/sv. č. 7 tr. spisu – známky staršího krvácení) při operaci obviněného dne 10. 2. 2013, kterou si vyžádaly potíže obviněného po pádu na lyžích asi týden předtím, uvedený znalec na základě tohoto nálezu odhaduje stáří daného hematomu s vysokou pravděpodobností nejméně na 6 až 12 měsíců. Podle znalce tak nelze přítomnost tohoto chronického hematomu vyloučit i v době skutku dne 23. 3. 2012, a pravděpodobně tím mohly být v této době chronickým krvácením zásadně negativně ovlivněny kognitivní funkce obviněného, mimo jiné i přechodnými poruchami vidění, resp. zúžením pole vidění. Opět lze připomenout, že si obviněný, po dobu v podstatě jednoho a půl roku předtím, na žádné výpadky zraku nebo sluchu nestěžoval, a to až do tohoto závěru znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., o „vysoce pravděpodobném“ stáří uvedeného hematomu, jehož přítomnost „nelze vyloučit“ v době skutku a v důsledku kterého „pravděpodobně mohly být“ negativně ovlivněny kognitivní funkce obviněného v době skutku. V rozporu se skutečností je přitom námitka obviněného, že soud I. stupně připustil u něj možnost přechodné poruchy vidění, a na základě toho pak vytýká odvolacímu soudu, že oproti soudu I. stupně, bez zopakování tohoto důkazu, zcela odmítl jako nedostatečně podložené závěry uvedeného znalce, když podle názoru odvolacího soudu zjevně viděl dobře, protože reagoval rozjetím na zelené světlo na semaforu. Soud I. stupně totiž na str. 50 rozsudku výslovně uvedl, že považuje provedenými důkazy za vyvrácenou obhajobu obviněného, že poškozenou neviděl a nesrazil ji úmyslně. Závěry soudů obou stupňů tak jsou v tomto směru shodné.

Správnost postupu odvolacího soudu při odmítnutí návrhu obviněného na dodatečný výslech znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc., a jeho výše uvedené argumentace, pak podporuje i obsah odposlechu telefonického hovoru obviněného krátce po události, kde je z jeho vyjádření zřejmé, že poškozenou viděl a vnímal její pohyb v době nárazu. K tomu ostatně odvolací soud na str. 17 rozsudku přímo citoval vyjádření obviněného v telefonickém hovoru, že mu poškozená „hodila šipku na kapotu, ... sfoukla asi dvojité salto“. Následně se pak odvolací soud dostatečně vyjádřil také k související odvolací námitce obviněného, že tyto informace sdělované v telefonickém hovoru získal až dodatečně od policistů, kteří jej krátce po činu zadrželi. Tutéž námitku obviněný opakuje také v dovolání, že o sražení ženy asijského původu se dověděl, resp. to logicky dovodil z informací, které získal od zasahujících policistů. K tomu konkrétně uvedl časové údaje jeho kontaktu s policisty, a následného jeho telefonického hovoru s tím, že měl víc jak tři čtvrtě hodiny na to, aby si uvědomil souvislost předchozího incidentu na křižovatce, kde mu žena bouchala do kapoty vozidla, s informací od policistů, že měl údajně srazit nějakou ženu. Nejvyšší soud ale ani této námitce nepřisvědčil, když se ztotožnil s již zmíněnou argumentací odvolacího soudu, na kterou postačí odkázat.

Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že není podstatné, jakým způsobem se u něj daný hematom vytvořil, ani zda se o úrazu jako o jeho příčině zmínil, ale podstatným je podle obviněného možný vliv daného hematomu na jeho vnímání v době činu. Domnívá-li se obviněný, že nelze pominout a je nutno vycházet ze závěrů znaleckého posudku, které podle jeho názoru zpochybňují obvyklost jeho vnímání a celkového chování v rozhodné době, je nutno vedle zcela neurčitých závěrů znalce pplk. MUDr. M. Häckela, CSc. (je pravděpodobné…možné; zpětně nelze určit, zda obviněný byl či nebyl hematomem ovlivněn) uvést, že znalecký posudek není privilegovaným důkazním prostředkem se zvláštní důkazní sílou, ale pouze jedním z řady možných důkazů, které soud hodnotí podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jednotlivě i v souhrnu s dalšími důkazy. Závěry uvedeného znalce tedy nemohou vést k automatickému závěru, že obviněný nemohl vědět o tom, že se poškozená v době rozjezdu ještě nachází před přední části vozidla, protože jí nebyl schopen vnímat.

Je skutečností, že i mezi výpověďmi svědků přímo přítomných na místě činu jsou rozdíly v podstatné okolnosti, tedy v popisu místa kde se poškozená nacházela v době, kdy obviněný na zelený světelný signál na semaforu uvedl vozidlo do pohybu. Podle některých svědků došlo ke sražení poškozené stojící před vozidlem v prostoru pravého předního světlometu, podle jiných svědků byla již v prostoru u přední části pravého boku vozidla a byla pouze zachycena pravým předním vnějším zpětným zrcátkem, nebo se jej dokonce sama při rozjezdu vozidla chytila. Většina svědků, jejichž výpovědi jsou citovány v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a jimž nic nebránilo bezprostředně a kontinuálně sledovat pohyb poškozené před vozidlem řízeným obviněným, ale shodně potvrdila její sražení pravou přední částí vozidla v místě pravého světlometu. Je třeba zdůraznit také skutečnost, že soulad výpovědí těchto svědků s realitou, je podložen znaleckými posudky z oboru dopravy Doc. Ing. Drahotského, Ph.D., a následně ÚSI VUT v Brně, které vychází také z objektivních zjištění, jako jsou utrpěná zranění poškozené, poloha jejího těla po kolizi, záznam bezpečnostní kamery v místě události, nebo stopy vláken z oděvu poškozené na vozidle, jak se k nim vyjádřil již soud I. stupně na str. 53 odůvodnění rozsudku (druhý odstavec). K výpovědím svědků a rozporům mezi nimi, se dostatečně podrobně vyjádřil soud I. stupně na str. 52 až 53 rozsudku a znovu odvolací soud na str. 18 až 21 rozsudku. Není úkolem Nejvyššího soudu podrobně opakovat argumentaci nižších soudů, kterou považuje za správnou a dostatečnou. Proto na odůvodnění jejich rozhodnutí obecně odkazuje, přičemž považuje za vhodné poukázat zejména na výpověď samotné poškozené T. N. dne 9. 5. 2012 v přípravném řízení, že prvotní střet s vozidlem byl do její nohy (pozn. levé) ve chvíli, kdy se nacházela někde v oblasti pravého předního světlometu. Dále lze poukázat na její současně při výpovědi pořízený nákres místa střetu jejího těla s vozidlem řízeným obviněným před pravým světlometem (viz č. l. 474/sv. 2. tr. spisu), jak se o tom již odvolací soud zmínil na str. 20 rozsudku, a to v souvislosti s pozdější změnou výpovědi poškozené ve prospěch obviněného v hlavním líčení. Tato její první výpověď je v souladu zejména s výpověďmi dvou svědků, kteří byli řidiči vozidel přímo za vozidlem obviněného a po jeho pravé straně. Předně s výpovědí svědka J. K. v přípravném řízení, který po předchozí menší kolizi vozidel řízených obviněným a poškozenou, jel se svým osobním motorovým vozidlem v levém jízdním pruhu pomalu za poškozenou běžící k vozidlu obviněného, které stálo jako druhé v pořadí na červené světlo na křižovatce rovněž v levém jízdním pruhu. Tento svědek uvedl, že zastavil cca 10 metrů za vozidlem obviněného v témže jízdním pruhu, a viděl dobře na průběh celého děje, když mu ve výhledu nic nebránilo. V okamžiku kdy na semaforu „naskočila“ zelená viděl, jak poškozená byla u pravé přední části vozidla obviněného, kam předtím udělala úkrok od středu tohoto vozidla, vozidlo se svižně rozjelo, nabralo ji pravou přední částí, překulila se přes kapotu a spadla na zem po pravé části vozidla obviněného. V hlavním líčení pak uvedl, že v okamžiku rozjezdu stála poškozená uprostřed vozidla s rukama na kapotě, vozidlo obviněného ji pak nabralo na kapotu, udělala kotrmelec přes přední sklo, ohnula pravé zrcátko a spadla na zem. Dalším svědkem vedle místa činu je J. K., řidič nákladního vozidla Tatra 815, který stál na křižovatce ve vedlejším pravém jízdním pruhu jako první v pořadí a vše sledoval přes zpětné zrcátko. Viděl vozidlo obviněného zastavit na světlech v levém jízdním pruhu za jiným automobilem, poškozená jej doběhla, po neúspěšném pokusu o otevření dveří řidiče přeběhla před přední část karoserie, kde stála čelem k obviněnému, bouchala rukama do kapoty, snažila se vymoci, aby vystoupil a řešil s ní předchozí dopravní nehodu. Když se vozidla v levém pruhu rozjížděla vpřed, zkontroloval svědek pohledem semafor, kde byla zelená a po rozjezdu s Tatrou se podíval opět do zpětného zrcátka. Náraz proto přímo neviděl, ale v ten okamžik byla poškozená před pravým předním světlometem vozidla obviněného, které bylo v pohybu vpřed, poškozená rotovala kolem své osy směrem k boku vozidla a začala padat. V hlavním líčení tuto svoji výpověď potvrdil, když uvedl, že v okamžiku rozjezdu poškozená stála před kapotou na straně spolujezdce. Shodně o sražení poškozené v okamžiku kdy stála před pravou přední částí vozidla řízeného obviněným, vypověděl např. také svědek L. H., který jako chodec celý děj sledoval z pravé strany, a to nepřetržitě až do pádu poškozené na vozovku. I s přihlédnutím k výše uvedenému, se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací, kterou odvolací soud, po uvedení názoru ÚSI VUT v Brně k použití tzv. simulačních programů, uvedl na str. 24 rozsudku (totéž uvedl již soud I. stupně na str. 43 rozsudku), tedy proč shledal správným postup soudu I. stupně, který vycházel ze závěrů znaleckého posudku tohoto ústavu. Namítá-li obviněný, že závěry znaleckého posudku uvedeného ústavu nebyly vytvořeny na základě jediné simulace nehodového děje, a vychází striktně toliko ze závěrů konzultační zprávy znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prof. MUDr. M. Hirta, CSc., který se vyjadřoval toliko k „možnému průběhu“ vzniku zranění poškozené, Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že ve znaleckém posudku ÚSI VUT v Brně ohledně použití simulačních programů poukázal na nemožnost zohlednit aktivní vědomý zásah chodkyně do jejího pohybu po kapotě a blatníku vozidla. Jeho závěry přitom odpovídají nejen výše uvedeným, ale také dalším svědeckým výpovědím, odpovídají v úrovni pravého předního světlometu zjištěným fragmentům černého bavlněného vlákna vykazujícím shodné skupinové znaky k vláknům z oděvu poškozené, jakož i objektivně zjištěným zraněním, která poškozená v důsledku sražení vozidlem utrpěla. Proto také odvolací soud následně správně označil jakoukoliv polemiku znalců ohledně aplikace odborných metod zkoumání za nadbytečnou a odvádějící pozornost od samotné podstaty věci. Na základě uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitce obviněného, že skutkový závěr soudů o postavení poškozené v době rozjezdu před pravým předním světlometem, neodpovídá žádnému provedenému důkazu.

Procesní povahy, a tedy uplatněným důvodům dovolání neodpovídající, je také námitka obviněného týkající se odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který je podle obviněného v tomto řízení jako důkaz nepoužitelný. Předmětný záznam telefonického odposlechu, je předně důkazem pouze podpůrné povahy, když podporuje skutkový závěr vyplývající z řady jiných důkazů, že obviněný v době rozjezdu vozidla o poškozené nacházející se v těsném kontaktu s pravou přední části jeho vozidla věděl. Nejedná se tedy o jediný nebo rozhodující důkaz viny. Také odvolací soud považoval tento důkaz za významný pouze z hlediska interpretace detailů události obviněným. Přesto se Nejvyšší soud také touto námitkou obviněného zabýval, ale neshledal ji opodstatněnou. Již soud I. stupně řádně odůvodnil připuštění státní zástupkyní navrženého důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu v samotném závěru hlavního líčení dne 29. 4. 2014, když shledal, že byly pořízeny sice v jiné trestní věci, ale lze je i v této trestní věci použít v souladu s ustanovením § 88 odst. 6 tr. ř. Obviněný ohledně tohoto důkazu namítá, že ve věci, v níž byly odposlechy pořízeny, nebyl doposud obviněn, že je nejistý osud těchto odposlechů s ohledem na možnost jejich zničení po třech letech od pravomocného skončení věci, poukazuje na informování odposlouchávané osoby o nařízeném odposlechu a její následnou možnost domáhat se přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu podle § 88 odst. 7 a násl. tr. ř. Dále pak také namítá nemožnost adekvátně reagovat na takto v závěru hlavního líčení navržený důkaz, a shledává v tom porušení svého práva na obhajobu, porušení rovnosti stran v řízení, a práva na spravedlivý proces. K těmto námitkám Nejvyšší soud předně poukazuje na skutečnost, že se jedná o procesní námitky, které lze uplatnit v řízení o odvolání jako řádném opravném prostředku, ale zásadně nikoliv již v mimořádném opravném prostředku jakým je dovolání, když tyto námitky neodpovídají žádnému z důvodů dovolání taxativně uvedeným v ustanovení § 265b tr. ř. S poukazem na již zmíněný podpůrný význam daného důkazu, který nemá význam z hlediska zachování spravedlivého procesu jako celku, protože není jediným ani rozhodujícím důkazem viny, jakož i s ohledem na jednoduchost prokazované okolnosti, jak na to poukázal již odvolací soud na str. 17 odůvodnění rozsudku k stejné námitce uplatněné obviněným v odvolání, považuje Nejvyšší soud i v tomto směru za zcela postačující odkázat na příslušnou argumentaci soudů nižších stupňů (str. 49 rozsudku soudu I. stupně a str. 17 rozsudku soudu odvolacího). Na doplnění lze pouze uvést, že až v budoucnu přicházející v úvahu zničení záznamu telekomunikačního provozu po třech letech od pravomocného skončení věci, ani následné informování dané osoby o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a její právo podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (viz § 88 odst. 7, 8 tr. ř.), nemá na použitelnost daného záznamu jako důkazu v probíhajícím řízení žádný vliv.

Za podstatnou vadu v souvislosti s otázkou zavinění, považuje obviněný rozdíly ve skutkových zjištěních soudů, kdy namítá, že odvolací soud zcela pominul zjištění soudu I. stupně uvedené ve výroku o vině rozsudku, že „nebyl v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů schopen reagovat na vzniklou situaci, tuto špatně vyhodnotil“, jakož i zjištění obsažené v odůvodnění rozsudku, že „byl sice srozuměn s tím, že se někde před jeho vozidlem na pravé straně poškozená nachází, přesto se rozjel, když se současně spoléhal na to, že poškozená se již v koridoru jeho jízdy nenachází, resp. nacházet se nebude“. Odvolacímu soudu pak vytýká, že toto zjištění soudu I. stupně ve skutkové větě nahradil ve vztahu k zavinění nic neříkajícím konstatováním, že se obviněný „ve chvíli, kdy se na semaforu příslušném pro jeho jízdní pruh rozsvítilo zelené světlo, prudce rozjel vpřed a akceleroval, přičemž věděl, že se poškozená stále nachází v místě uložení pravého předního světlometu“.

K této námitce je třeba předně uvést, že Nejvyšší soud posuzuje správnost právního posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině v tzv. skutkové větě, v daném případě ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, který rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil. Oba soudy přitom v popisu skutku shodně uvedly, že se poškozená „postupně přesunula k pravému přednímu světlometu vozidla obžalovaného“, který se „ve chvíli, kdy se na semaforu pro jeho jízdní pruh rozsvítilo zelené světlo, prudce rozjel vpřed a akceleroval“. Zda byl obviněný „srozuměn s tím, že se poškozená stále nachází v koridoru pohybu vozidla“, jak ve výroku o vině ad 2 uvedl soud I. stupně, nebo „věděl, že se poškozená stále nachází v místě uložení pravého předního světlometu“, jak ve výroku o vině uvedl soud odvolací, je pouze různým vyjádřením stejného zjištění, že v době rozjezdu vozidla bylo postavení poškozené před vozidlem obviněnému zřejmé. Obě formulace tak jen jinak popisují stejnou zjištěnou okolnost.

Pokud jde o další, obviněným namítanou část skutku, uvedenou v bodě ad 2 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kterou odvolací soud z nově učiněného výroku o vině vypustil, konkrétně jde o část, že se obviněný prudce rozjel vpřed po rozsvícení zeleného světla, kdy „v důsledku předchozího požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, nebyl schopen reagovat na vzniklou situaci a tuto špatně vyhodnotil“, jedná se ze strany odvolacího soudu pouze o odstranění duplicity v popisu skutku. Oproti soudu I. stupně totiž odvolací soud celé jednání obviněného posoudil jako jeden skutek, tedy včetně řízení vozidla po požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů, kdy v důsledku středně těžké prosté opilosti byl ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání a řízení motorového vozidla.

K související námitce obviněného, kdy odvolacímu soudu vytýká, že také pominul skutkové zjištění soudu I. stupně uvedené v odůvodnění rozsudku, že „byl sice srozuměn s tím, že se někde před jeho vozidlem na pravé straně poškozená nachází, přesto se rozjel, když se současně spoléhal na to, že poškozená se již v koridoru jeho jízdy nenachází, resp. nacházet se nebude“, je nutno uvést, že se jedná o obviněným nepřesně citovanou část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na str. 60, související s výrokem o vině ad 2, kdy v tomto výroku je výslovně uvedeno, že se obviněný prudce rozjel vpřed a akceleroval, přičemž „byl srozuměn s tím, že poškozená se stále nachází v koridoru pohybu vozidla“. V odůvodnění na str. 60 rozsudku pak tuto část výroku o vině soud I. stupně konkretizoval ve vztahu k uvedenému srozumění obviněného s místem postavení poškozené tak, že „obviněný věděl, resp. s ohledem na skutková zjištění musel vědět, že v koridoru pohybu jeho vozu se nachází poškozená a přesto se rozjel“. S tím je ale v přímém rozporu bezprostředně navazující část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na str. 60, na kterou obviněný v dovolání také poukazuje, že se obviněný přesto se svým vozidlem rozjel, když „neodůvodněně spoléhal, že poškozená je již mimo koridor pohybu jeho vozidla“. Pokud byl totiž obviněný v okamžiku rozjezdu vozidla srozuměn s tím, že se poškozená stále nachází v koridoru pohybu vozidla, jak soud I. stupně uvedl přímo ve výroku o vině, resp. věděl a musel vědět, že se poškozená nachází v koridoru pohybu jeho vozu, jak uvedl na str. 60 odůvodnění, tak současně nemohl spoléhat na to, že se již v koridoru jeho jízdy nenachází, jak následně tento soud uvedl v odůvodnění rozsudku. Jedná se tak o zjevný rozpor odůvodnění rozsudku soudu I. stupně s výrokem o vině, který je ale pro hodnocení správnosti právního posouzení rozhodující, a také o rozpor v samotném odůvodnění rozsudku. Proto nelze vytýkat odvolacímu soudu s poukazem na vadnou část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, která je v přímém rozporu s výrokem o vině, že „tyto pochybnosti žádným způsobem nereflektoval do právního posouzení jednání obviněného“, jak se namítá v dovolání. Rovněž z této zjevně nesprávné části odůvodnění nelze dovozovat ani případný závěr soudu I. stupně o zavinění pouze ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku. Že o této nedbalostní formě zavinění ve vztahu k následku na zdraví poškozené soud I. stupně ani neuvažoval, svědčí jednoznačně i skutečnost, že dané jednání obviněného právně kvalifikoval jako úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví, tedy jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že se obviněný těžkého ublížení na zdraví poškozené dopustil ve formě nepřímého úmyslu. K této právní kvalifikaci směřovala také snaha soudu I. stupně o její odůvodnění. Obtížnost zjištění zavinění ve formě nepřímého úmyslu zřejmě vedla jak k uvedenému rozporu, tak i k značné obecnosti soudu I. stupně při odůvodnění zavinění, kdy na dvou stranách odůvodnění rozsudku pouze obsáhle citoval obecné teoretické zásady platné při zjišťování formy zavinění, ale vlastní závěr k zavinění v této konkrétní trestní věci obviněného učinil v podstatě pouze ve třech větách na str. 60 rozsudku, navíc s výše uvedeným rozporem. Na tento nedostatek reagoval již odvolací soud, když soudu I. stupně vytknul, že obecné zásady pro posuzování subjektivní stránky pečlivěji neaplikoval na posuzovaný případ.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, přes uvedený rozpor pouze v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v procesu dokazování v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Nejvyšší soud ve věci neshledal obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a ve vztahu k odmítnutým návrhům obviněného na další doplnění dokazování se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

V souladu s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného a nejvyššího státního zástupce proti právnímu posouzení jednání obviněného. Z obsahu dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že oba nesouhlasí s právním posouzením jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný se, s poukazem na nesprávné posouzení otázky zavinění, domáhá změny uvedené právní kvalifikace pouze na trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku, přičemž skutková zjištění soudů přes obsáhlost dosavadního dokazování považuje nadále za nesprávná a neúplná v důsledku zásadních vad v procesu dokazování. Naopak nejvyšší státní zástupce považuje všechny rozhodné skutečnosti za spolehlivě objasněné důkladným dokazováním, a rovněž s poukazem na nesprávné posouzení otázky zavinění se domáhá právního posouzení téhož skutku v souladu s obžalobou jako pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v nepřímém úmyslu. Ze strany obou dovolatelů se ohledně zmíněné právní kvalifikace jednání obviněného v podstatě jedná o opakování argumentace, která byla uplatněna již v odvoláních. Odvolací soud se s touto jejich argumentací podrobně zabýval a vypořádal se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolání obviněného je ve své podstatě založeno na opakování jeho obhajoby, na prosazování závěrů, které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, a na polemice se skutkovými závěry a s argumentací uvedenou v odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. V důsledku toho i ohledně nesprávného právního posouzení skutku vychází jeho námitky o neexistenci úmyslné formy zavinění do značné míry ze skutkových závěrů odpovídajících představám obviněného. Tyto jsou ale odlišné od skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Již soud I. stupně přitom v odůvodnění rozsudku (str. 50 až 56) uvedl argumentaci vyvracející obhajobu obviněného, kterou pak uplatnil jak v odvolání, tak opět následně i v dovolání. Protože s hodnocením provedených důkazů, jakož i se skutkovými závěry soudů, se Nejvyšší soud ztotožnil, a jak bylo uvedeno výše, nebyl ohledně nich zjištěn obviněným namítaný extrémní nesoulad, jsou tato skutková zjištění rozhodující při posuzování námitek dovolatelů proti právnímu posouzení skutku. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k argumentaci obviněného v souvislosti s námitkou o neexistenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu, tedy že uvedl vozidlo do pohybu velmi pomalu, a velmi pomalu a pozvolně se také rozjel v domnění, že poškozená již prostor před vozidlem opustila, resp. opouští. Je to totiž v přímém rozporu s výrokem o vině, kde je uvedeno, že se prudce rozjel vpřed a akceleroval, přičemž věděl, že se poškozená stále nachází v místě uložení pravého předního světlometu.

Ohledně hmotněprávních námitek týkajících se právního posouzení skutku, je předně bez významu argumentace obviněného ohledně údajné extrémnosti soudy použité právní kvalifikace jeho jednání jako úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví, když podle průzkumu provedeného jeho obhájcem v posledních třech letech v rozhodovací praxi českých soudů neexistuje případ, kdy by za obdobných skutkových okolností soud dospěl k závěru, že se pachatel dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v souběhu s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice skutečností, že v praxi soudů jsou běžné případy řidičů motorových vozidel, kteří řídí pod vlivem alkoholu a způsobí dopravní nehodu, při které dojde k ublížení na zdraví jiným osobám, ve vztahu k tomuto ublížení na zdraví posuzovány jako trestné činy s nedbalostní formou zavinění. Nelze ale přehlédnout, že z hlediska průběhu skutkového děje je jednání obviněného JUDr. R. J. v této trestní věci výrazně odlišné od běžně se vyskytujících případů. Nelze tedy souhlasit s argumentací obviněného, že by jeho jednání mělo „obdobné skutkové okolnosti“.

Prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je v některých případech složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi nebo tím, že se projeví v chování pachatele, protože i jednání je projevem vůle. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi soudů byl opakovaně vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001).

Trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit takovýto následek, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, resp. eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení nebo z toho, proti které části těla byl útok veden. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Obviněný ve smyslu výše uvedeného namítá, že v jeho trestní věci jsou v některých směrech úvahy odvolacího soudu pouhou spekulací, a zavinění ve formě nepřímého úmyslu u něj neučinil na základě skutkových zjištění, ale jej pouze předpokládal. Zdůraznil přitom, že jeho jedinou motivací bylo odjet z místa činu po srážce s vozidlem poškozené, aby nemusel řešit následky této dopravní nehody, kterou způsobil pod vlivem alkoholu, ale na prvním semaforu byl nucen zastavit. Jeho vůle, že tak aktivně nesměřovala ke způsobení následku na zdraví poškozené, ale k opuštění prostoru předchozí dopravní nehody.

K námitce o snaze odjet z místa činu jako jediném motivu jednání, lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004 (publikované pod č. 3, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, sešit č. 1/2006), ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že „zavinění ve formě nepřímého úmyslu, ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona“. Tyto obecné závěry platí i v této trestní věci. Tvrzení obviněného o uvedeném jediném motivu, které je v souladu také se zjištěním znalce z oboru psychologie, nijak nevylučuje správnost závěru soudů, že poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví v nepřímém úmyslu. Nepodstatná je také obviněným namítaná okolnost, že ačkoliv měl k tomu prostor, z vlastní vůle nenajel na poškozenou kdykoliv předtím v době, kdy se nacházela před vozidlem, ale až na zelené světlo na semaforu uvedl vozidlo do pohybu. K tomu lze předně uvést, že obviněný sice měl možnost razantněji narazit vozidlem do poškozené již v době, kdy se nacházela ve středu přední části vozidla, ale pokud by tak učinil, zřejmě by to vedlo k úvahám o přímém úmyslu a ještě závažnější právní kvalifikaci takového jednání. Nelze také přehlédnout jeho omezené manévrovací možnosti a v podstatě žádné možnosti úniku v dané chvíli, když jím řízené vozidlo stálo na křižovatce na červené světlo na semaforu v levém jízdním pruhu až jako druhé v pořadí a ve vedlejším pravém jízdním pruhu stála jiná vozidla. Nemohl by tedy již v této chvíli ujet z místa činu, protože neměl možnost opustit křižovatku jinak, než až se na zelený signál na semaforu dají ostatní vozidla v křižovatce do pohybu, jak na to poukázal již odvolací soud. Podstatné z hlediska zavinění ale je, že se podle zjištění odvolacího soudu obviněný po rozsvícení zeleného světla prudce rozjel vpřed a akceleroval, přičemž věděl, že se poškozená stále nachází v místě uložení pravého předního světlometu, takže následně došlo ke kontaktu jejího těla s vozidlem a ke způsobení zranění v podobě těžké újmy na zdraví.

Zavinění je vybudováno na složce vědění, která zahrnuje vnímání pachatele, a na složce vůle, která zahrnuje chtění nebo srozumění, tedy v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Lze přisvědčit argumentaci obviněného, že jeho vůle aktivně směřovala k opuštění prostoru předchozí dopravní nehody, protože to odpovídá jeho motivu a jednal tak jak chtěl. Nelze ale přisvědčit názoru obviněného, že jeho vůle nesměřovala již ke způsobení následku na zdraví poškozené. Protože obviněný jednal tak, že se daným způsobem rozhodl opustit křižovatku přesto, že věděl o postavení poškozené v místě uložení pravého předního světlometu, tedy věděl, jak vyplývá z provedených důkazů a všech konkrétních okolností případu, že při prudkém akcelerovaném rozjezdu dojde k jejímu sražení vozidlem, při kterém jí může způsobit i závažná zranění, přičemž nepočítal s žádnou skutečností, která by tomu mohla zabránit, byl s tímto následkem srozuměn. Svůj cíl spočívající v opuštění místa dopravní nehody, se tak rozhodl dosáhnout i za cenu sražení a případného zranění poškozené, která mu v odjezdu bránila, tento následek přímo způsobit nechtěl, ale byl s možností jeho způsobení srozuměn. Také k tomuto následku v podobě těžké újmy na zdraví tak směřovala jeho vůle. Existence této volní složky vyjádřené srozuměním, odlišuje nepřímý úmysl od vědomé nedbalosti, v případě které pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale způsobit ho nechce, není s ním ani srozuměn a naopak spoléhá, že ho nezpůsobí (viz str. 236, Trestní zákoník I, druhé vydání, obecná část, Nakladatelství C. H. Beck, 2009, Šámal a kol.). Vzhledem k zjištěnému místu, kde se poškozená v době rozjezdu vozidla nacházela, a způsobu tohoto rozjezdu, ale v této trestní věci nelze dospět k závěru, že obviněný nebyl s uvedeným následkem srozuměn, a nejsou zde ani žádné dostatečné důvody pro které by mohl spoléhat, že daný následek nezpůsobí. Za dané situace mohl spoléhat jen na šťastnou náhodu, jak konstatoval již soud I. stupně na str. 60 odůvodnění rozsudku, a to je jednání v nepřímém úmyslu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepřisvědčil námitce obviněného, že odvolací soud zavinění ve formě nepřímého úmyslu pouze předpokládal, aniž by vycházel ze skutkových zjištění učiněných ve věci.

Pokud obviněný v souvislosti s námitkou o neexistenci jeho srozumění s následkem poukazoval na podstatnou měrou sníženou jeho schopnost ovládat své jednání, a stav dlouhodobého i aktuálního stresu z nastalé situace, Nejvyšší soud považuje za postačující uvést, že podle závěrů znalce (odvětví psychiatrie) se jednalo o důsledek středně těžké prosté opilosti, a pokud by nebyl intoxikován, byly by jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti zachované.

K námitkám nejvyššího státního zástupce lze uvést, že obecně není vyloučeno, aby sražení člověka rozjíždějícím se vozidlem bylo právně kvalifikováno jako zločin vraždy. Takto podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku (též v úmyslu získat majetkový prospěch) např. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 4 T 40/2012 (odvolání obviněného bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 To 17/2013; dovolání obviněného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 6 Tdo 639/2013) kvalifikoval jednání obviněného, který vnikl do nezajištěného vozidla poškozeného a snažil se odjet, poškozený jeho jednání postřehl, přiběhl k vozidlu, okénkem řidiče se snažil obviněného zadržet a v jeho jednání mu zabránit, na což obviněný reagoval tím, že zařadil zpáteční rychlost, prudce couvl, čímž způsobil pád poškozeného před levou přední část vozidla, poté prudce vyjel kupředu, přestože si musel být vědom toho, že poškozený leží v bezprostřední blízkosti vozidla, levými koly vozidla jej přejel a způsobil mu tím řadu devastujících zranění v důsledku kterých poškozený na místě zemřel. V odůvodnění rozsudku pak krajský soud uvedl, že si obviněný musel být vědom toho, že se poškozený nachází v bezprostřední blízkosti vozidla a v případě jízdy s vozidlem vpřed tak může dojít k jeho přejetí. Vzhledem k poměrně malé vzdálenosti spodní části podvozku vozidla od země a obecně známé hmotnosti takového vozidla si také musel obviněný být vědom toho, že přejetí těla člověka takovýmto automobilem je velmi reálně způsobilé způsobit mu vážná, a to i smrtelná zranění. Pokud v popsané situaci a při vědomosti výše uvedeného s vozidlem prudce vyjel vpřed, potom jednal ve vztahu k usmrcení poškozeného v nepřímém úmyslu, jinými slovy musel si být možnosti usmrcení poškozeného vědom, nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, ovšem pro případ, že by takový následek jeho jednáním nastat měl, byl s tím srozuměn. Přitom také v tomto jiném případě podle znalce psychologa v motivační struktuře jednání obviněného velmi pravděpodobně dominovala potřeba úniku z konfliktní situace, která se projevila zkratkovitým jednáním.

V uvedené jiné trestí věci ale byla situace odlišná, než je v případě obviněného JUDr. R. J., a to zejména v tom, že pachatel v uvedené jiné trestní věci poškozeného při prudkém rozjetí vpřed neviděl, ale po předchozím prudkém couvání musel předpokládat, že leží na zemi v bezprostřední blízkosti vozidla a může jej přejet. V této trestní věci ale poškozená před vozidlem neležela na zemi, naopak obviněný JUDr. R. J. se jí opakovaným popojetím vozidla směrem k ní snažil přinutit k opuštění prostoru před vozidlem, ale i když se na to poškozená přesunula jen k pravému přednímu světlometu a obviněný věděl, že se nachází před vozidlem na tomto místě, přesto se s vozidlem rozjel. Po rozjetí vozidla a sražení poškozené také registroval její pohyb po kapotě vpravo, směrem mimo dráhu jízdy vozidla. Vzhledem k místu střetu vozidla se stojící poškozenou je v dané situaci také pravděpodobnější pohyb jejího těla tak, jak se i skutečně odehrál, než vtažení pod vozidlo a způsobení fatálního následku, jak nejvyšší státní zástupce uvádí v dovolání. Jak by obviněný v případě takové situace zareagoval přitom nelze zjistit, a dovozovat, že by dál pokračoval v jízdě a akceleraci vozidla, by bylo pouze spekulací. Přitom ani s ohledem na omezené manévrovací možnosti obviněného s vozidlem v dané dopravní situaci, a zjištěnou střetovou rychlost jím řízeného vozidla s poškozenou nejvýše 6 km/hod., nelze dojít k spolehlivému závěru, že by s jejím přejetím, a tedy i s případným usmrcením mohl být alespoň srozuměn. Proto nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám, které v dovolání podaném v neprospěch obviněného uvedl nejvyšší státní zástupce.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami a ve věci nebyl námitkami obviněného ani nejvyššího státního zástupce naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto není ve věci dán ani další obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože shodnými námitkami dovolatelů se zabýval již soud odvolací, když tytéž námitky byly již součástí podaných odvolání, Nejvyšší soud dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Předseda senátu Nejvyššího soudu nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř. do doby rozhodnutí o dovolání, když k tomu neshledal důvody. K rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu vážné nemoci, resp. s ohledem na jeho nelepšící se zdravotní stav, jak uvedl v návrhu obviněný, je pak podle § 325 odst. 1 tr. ř. příslušný předseda senátu soudu I. stupně a nikoliv Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru