Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 287/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaDovolací důvody
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.287.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2004/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 287/2020-358

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněného P. A., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 55 To 147/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 44/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2019, č. j. 7 T 44/2018-232, byl obviněný P. A. shledán vinným pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 3 let.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že v úmyslu získat pro sebe nebo jiného neoprávněný majetkový prospěch, při osobním setkání se svojí klientkou I. Š., které sám inicioval a které se uskutečnilo dne 14. 12. 2017 v jeho advokátní kanceláři v Olomouci na ulici XY, předstírajíc, že na Policii ČR je na jmenovanou veden trestní spis, této nabídl, že má možnost přes svého známého policistu spis tzv. "smést ze stolu", tedy zajistit, aby věc nebyla dále prošetřována s tvrzením, že policista za tuto službu žádá částku 100 000 Kč, uvedl, že je ochoten tuto službu pro ni ze známosti učinit s tím, že chtěl, aby mu peníze předala, když pak I. Š. následně telefonicky obviněnému P. A. sdělila, že chce vidět předmětný spisový materiál, který měl být jeho prostřednictvím za částku 100 000 Kč zlikvidován a současně žádala, aby se sešli mimo prostory jeho kanceláře, toto jednoznačně odmítl a uvedl, že spis jí nikdy neukáže a současně trval na tom, že případná schůzka se uskuteční stejně jako ta prvá, tedy za stejných podmínek na stejném místě, když s tím I. Š. nesouhlasila, další schůzka se nekonala, teprve až dne 19. 1. 2018 se I. Š. dozvěděla od své dcery, která byla předvolána k výpovědi na policii, že na hospodářské kriminálce skutečně existuje spisový materiál KRPM-10175/ČJ-2018-140581, týkající se údajně podezření z jejího neoprávněného podnikání a krácení daně, přičemž v návaznosti na telefonický požadavek obviněného P. A. ze dne 22. 1. 2018 se dne 1. 2. 2018 v době kolem 13:00 hod. konala v kosmetickém salonu v Olomouci na ulici XY č. XY další schůzka s obviněným P. A., při které jmenovaný potvrdil, že se jedná o stejnou záležitost, tedy jeho původní nabídku likvidace spisu za úplatu a uvedl, že pokud jmenovaná využije jeho nabídky, bude po ní požadovat kromě již stanovené částky 100 000 Kč pro policistu navíc částku 20 000 Kč pro sebe za svoji práci, kdy se dále dohodli, že jmenovaná požadovanou částku obstará a obviněný současně uvedl, že je schopen sepsat nějakou „obezličku“, tedy smlouvu, z níž bude patrné, že kdyby se nepodařilo spis zlikvidovat, bude jí částka 100 000 Kč vrácena, přičemž provedeným šetřením nebylo zjištěno, že by již dne 14. 12. 2017, tedy v době, kdy jmenované byla tato „služba“ poprvé ze strany obviněného nabídnuta, na Policii ČR existoval spis, popřípadě zadokumentovaný poznatek týkající se podezření z protiprávního jednání I. Š., když takový poznatek byl předán policejnímu orgánu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Olomouc, Odbor hospodářské kriminality Olomouc až počátkem měsíce ledna 2018 a současně nebylo zjištěno, že by skutečně existovala osoba policisty, který by měl za uvedené finanční prostředky nezákonným zásahem ve prospěch oznamovatelky zajistit likvidaci spisového materiálu vedeného na osobu oznamovatelky I. Š., nebo že by obviněný P. A. měl možnost jiným způsobem zajistit, aby vůči I. Š. nebylo Policií ČR konáno šetření, případně úkony trestního řízení, nebo aby se spisovým materiálem vedeným Policií ČR bylo jakkoli nezákonně manipulováno.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 55 To 147/2019-281, v bodu I. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak byl obviněný nově odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně stanoven, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Opět mu byl také uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 3 let. Odvolání obviněného pak bylo v bodu II. výroku rozsudku krajského soudu podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

4. Rozsudek Krajského soud v Ostravě – pobočky v Olomouci napadl v bodu I. jeho výroku obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnil v podstatě celé provedené dokazování, neboť orgány činné v trestním řízení si vybraly pro ně vhodnou verzi příběhu a nebylo tak postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a taktéž se zásadami prosté logiky. Namítl absenci motivu k dovozovanému jednání, což odůvodnil úvahami týkajícími se výše obohacení, které měl údajně od poškozené získat. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mohl obdržet 33 000 Kč, což je částka vzhledem k jeho příjmům a majetku minimální. Nebylo ničím prokázáno, že by se na trestné činnosti měla podílet dcera poškozené J. Š. a policista M. P. Ačkoliv motivem obviněného mohla být msta vůči poškozené či pomoc dceři poškozené, nic z toho nebylo nijak jednoznačně vyjádřeno, natož důkazně podloženo. Předložil naopak několik variant motivu poškozené pro jeho křivé obvinění. Především bylo zjištěno, že poškozená je zlá a mstivá, špatně se chovala vůči své dceři a byla léčena v Psychiatrické léčebně v XY. Dále orgány činné v trestním řízení začaly poškozenou prověřovat v září 2017, své údajné podvodné jednání započal dne 14. 12. 2017, tedy 4 měsíce po počátku prověřování poškozené. Poškozená také nezákonně, s ohledem na potřebné podpisy, odčerpala dotace z fondů Evropské unie v částce přesahující 2 miliony Kč, což bylo prověřováno a následně odloženo. Obviněný tak mohl sloužit pouze jako „návnada“ k jejímu očištění. Svědci J. Š. a M. M. vypověděli, že poškozená má vážné psychické problémy a ač soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí zejména o její výpověď, nesouhlasily s návrhem na psychiatrické vyšetření její osoby. Neakceptace tohoto návrhu, ač je celá věc postavena na výpovědi poškozené, podkládá závěr o jednostranném hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, tudíž porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Vůbec pak nebylo zjištěno, např. z detailního výpisu hovorů, zda poškozené volal obviněný jako první. To svědčí pro závěr opačný, neboť z provedených důkazů plyne, že poškozená kontaktovala obviněného vždy jako první a iniciovala jeho kroky. Ačkoliv obviněný opakovaně navrhoval provedení rekognice za účelem identifikace policisty, který měl sedět dne 15. 12. 2017 naproti němu, toto nebylo provedeno, u hlavního líčení proběhla pouze nezákonná rekognice, v jejímž rámci byl předvolán policista, jehož jméno vzdáleně korespondovalo se jménem policisty, jenž skutečně jednal s obviněným. Jestliže soud prvního stupně při ústním odůvodnění rozsudku uvedl, že policista M. P. porušil zákon, pokud získaný poznatek o trestné činnosti poškozené v září 2017 nezanesl ihned do ETŘ, je zmíněný závěr zcela zcestný, neboť žádný předpis takovou povinnost neukládá a je zcela běžnou praxí, že policisté uvedeným způsobem postupují, než shromáždí dostatek podkladového materiálu k zahájení úkonů trestního řízení. Obviněný tak poškozenou nemohl uvést v omyl, pokud policista M. P. potvrdil, že spis veden byl, a to dokonce 4 měsíce před údajným uvedením poškozené v omyl. Tento svědek byl pak zlikvidován tím, že údajně postupoval nezákonně (spis nezaložil, ač měl), proto, že svým tvrzením rozbořil konstrukt obžaloby. I kdyby však postupoval nezákonně, neznamená to, že spis neexistoval. Jmenovaný policista navíc nebyl za údajné nezaložení spisu nijak postihnut. Pokud by obviněný věděl, že vůči poškozené bylo vedeno prověřování už v září 2017, je závěr soudů, že spis neexistoval, zcela mylný. Policista M. P. byl pak taktéž prověřován v souvislosti s trestnou činností přisuzovanou obviněnému, nebylo však nijak prokázáno, že by se s obviněným znal. Výpověď M. P. proto byla posouzena zcela protiprávně. Záznam z jednání s poškozenou ze dne 14. 12. 2017 potom obviněného zcela zbavuje viny, orgány činné v trestním řízení však nevyvinuly žádnou snahu k ověření pravosti této listiny (podpisu), současně nikdo nevznesl námitku nepravosti této listiny. Pokud tak nikdo neučinil, soud by měl důkaz vzít v potaz jako pravý, jiné hodnocení je projevem svévole. V řízení nebyl proveden jediný důkaz ohledně údajné spolupráce celé „velké rodiny“ (obviněný, O. H., J. Š., M. M., M. P.). Obviněný tyto osoby, až na poškozenou a O. H., vůbec nezná. Žádný kontakt nadto nebyl v rozhodném období mezi jmenovanými kýmkoliv tvrzen či prokázán, natož nějaké jejich širší spojení. Výpis z telekomunikačního provozu k tomuto nebyl zajištěn, což znamená, že žádné propojení osob nelze jakkoliv jinak dovozovat, neboť to jsou pouhé domněnky. Nevěděl ani, zda je ve vztahu k poškozené veden nějaký spis, proto nemohl nabízet jeho likvidaci. Orgány činné v předmětném řízení byly zjevně vedeny snahou udělat vše, aby obviněného jako advokáta odsoudily.

5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, případně pak i rozsudek Okresního soudu v Olomouci, zrušil, když návrh dalšího postupu po případném kasačním rozhodnutí se již z dovolání nepodává.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k tomuto dovolání nebude vyjadřovat.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

8. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

9. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.

10. Podaný mimořádný opravný prostředek obviněný výslovně zaměřil proti bodu I. výroku rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci, směřujícím proti výroku o trestu uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud, jak bylo výše uvedeno, tomuto dovolání vyhověl a za zopakování druhu a výměry trestů peněžitého a zákazu činnosti znovu vyslovil i trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, avšak přísnější.

11. Nejvyšší soud uvádí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

12. Obviněný však v podaném mimořádném opravném prostředku žádné konkrétní námitky vůči výroku o trestu neuvedl. Podstatou předložené argumentace totiž bylo pouze zpochybnění správnosti skutkových zjištění a správnosti procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Takové námitky ale ve vztahu k výroku o trestu (a ovšem ani ve vztahu k výroku o vině – viz dále) s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.

13. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř.

14. V podstatě obiter dictum a mimo rozsah, ve kterém byl rozsudek krajského soudu, proti kterému dovolání směřuje, napaden (§ 265i odst. 3 tr. ř.), lze doplnit následující. Ve vztahu k výroku o vině se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve. Výjimkou z uvedeného pravidla, tedy výjimkou umožňující zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí za takové situace, tvoří zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

15. Obviněný ve své argumentaci (i když, jak bylo řečeno, nesměřující proti výroku o vině) v podstatě namítl rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (byť nikoli výslovně existenci extrémního rozporu), ovšem taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku.

16. Na základě provedeného a dostatečného dokazování a po hodnocení důkazů byl následně dovozen průběh skutkového děje, jenž není domněnkou ani spekulací, ale vyplývá ze zmíněného procesního postupu. Na uvedeném ničeho nemění, že obviněný vinu, resp. spáchání trestné činnosti, odmítl a podal svoji verzi skutkového děje, resp. nabízel soudům obou stupňů varianty, jak mohl skutkový děj proběhnout, neboť s jeho tvrzeními se soudy neztotožnily.

17. Bylo přitom vycházeno z důkazů provedených v souladu se zákonem, tedy, jejichž obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem. Není tak možné přisvědčit obviněnému, že u soudu prvního stupně byla provedena nezákonná rekognice, neboť žádná rekognice v rámci hlavního líčení realizována nebyla, když návrh na její provedení soud prvního stupně zamítnul, neboť ji nepovažoval za nutnou. Pokud byl k podání svědecké výpovědi předvolán policista A. O., jednalo se o výpověď svědka, byť obviněný v rámci svého vyjádření k tomuto důkazu uvedl, že tento policista není tím, kdo s ním měl údajně komunikovat o úplatě za zničení spisu (viz bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

18. Soudy činné ve věci pak své skutkové závěry opřely především o výpověď poškozené, která byla shledána věrohodnou, jí předložený popis celé události byl konzistentní a shodoval se s dalšími provedenými důkazy, tedy její výpověď rozhodně nestojí osamoceně. Naopak obhajobu obviněného, předloženou i v rámci dovolání, soudy důvodně považovaly za zcela účelovou a výrazně modifikující reálný průběh děje. Byť tak obviněný opakovaně ve svém dovolání uváděl, že určité skutečnosti (svědčící v jeho neprospěch) nebyly nijak a ničím prokázány, byly, mimo jiné, uváděny zejména poškozenou v její výpovědi, kterou soudy akceptovaly, což také přehledně a důkladně odůvodnily.

19. Je dále možné upřesnit, že soudy obou stupňů neshledaly stran poškozené jakékoliv náznaky duševní poruchy, které ostatně nevyplynuly ani z provedených důkazů. Uvěřily proto její konstantní výpovědi, korespondující s provedenými důkazy, zejména s údaji o telekomunikačním provozu, v němž obviněný poškozenou kontaktoval jako první, a to dne 13. 12. 2017 (viz č. l. 105 trestního spisu), a rovněž tak se záznamem ze dne 1. 2. 2018 z kosmetického salonu poškozené, kde se obviněný setkal s poškozenou, přičemž zde odsouhlasil tvrzení, že se jedná o stejnou záležitost, tedy jeho původní nabídku likvidace spisu za úplatu, a doplnil, že pokud poškozená využije jeho nabídky, bude po ní požadovat kromě již stanovené částky navíc částku 20 000 Kč pro sebe za svoji práci. Přestože se sám obviněný o zařízení likvidace spisu nezmínil výslovně, toto poškozené potvrdil a její tvrzení nijak nerozporoval, naopak zjevně věděl, o čem poškozená hovoří. Nelze také přehlédnout, že poškozená po nabídce ze strany obviněného, konkrétně již dne 20. 12. 2017, podala trestní oznámení, které následně umožnilo naznačené monitorování vzájemného kontaktu.

20. Se závěry soudů obou stupňů se tak lze plně ztotožnit, neboť se jedná o závěry plynoucí z provedeného dokazování, tedy zcela logické a správné.

21. K dílčím námitkám obviněného Nejvyšší soud jen ve stručnosti doplňuje, že v dovolání bylo tvrzeno, že nebyl zjištěn motiv k tvrzenému jednání. Podle dovozených skutkových zjištění však byla majetková motivace obviněného zcela zřejmá, neboť obohacení bylo zjevně cílem celého útoku. Za relevantní pak není v této souvislosti možné považovat výpočty obviněného, kolik peněz by z celkové částky vyžadované po poškozené měl obdržet, tedy jím vyčíslenou částku 33 000 Kč, opírající se o jeho údajný (malý) podíl vedle dalších aktérů útoku. Soudy totiž nedovodily v dovolání tvrzenou domluvu na páchání trestné činnosti obviněného se svědky O. H., J. Š., M. M. a M. P. Proto také bylo konstatováno, že obviněný směřoval své samostatné jednání (bez spolupachatelů či účastníků) ke svému obohacení, nikoli že se jednalo o trestnou součinnost více osob. Navíc nelze přehlédnout, že motiv není obligatorním znakem ani úmyslu, jak je vymezen v § 15 odst. 1 tr. zákoníku, ani trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Okolnosti, které vedly ke spáchání trestné činnosti, jsou sice obecně předmětem dokazování [§ 89 odst. 1 písm. f) tr. ř.], nicméně soud musí ve věci rozhodnout, i když se je nepodaří objasnit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1332 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1188/2017).

22. Obviněný rovněž namítl, že orgány činné v trestním řízení začaly poškozenou prověřovat již v září 2017, tedy v době jejich kontaktu již existoval spis, s nímž mohlo být nějakým způsobem nakládáno. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že se v danou dobu jednalo pouze o prvotní šetření policisty M. P., nikoliv prověřování. M. P. ostatně výslovně vypověděl, že si v danou dobu činil jen pro sebe poznámky, které nikam formálně nezapisoval a věc se souhlasem nadřízeného zavedl do elektronického trestního řízení s přiděleným číslem jednacím až dne 19. 1. 2017 (když správnost tohoto postupu nemá pro posouzení věci obviněného zásadnější význam). K poznámkám M. P. přitom neměl obviněný přístup, stejně jako kterýkoli jiný policista, jehož existenci obviněný tvrdil. Výpověď jmenovaného byla zcela řádně posouzena, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a nikoli protiprávně, jak namítl obviněný, když pro vedené řízení relevantní závěry (tedy že v době prvních kontaktů obviněného s poškozenou nebylo stran poškozené vedeno žádné trestní řízení a současně že informace o shromažďování prvotních informací k jeho případnému zahájení nebyla známá) z ní jednoznačně vyplývaly. To současně značí, že s ohledem na učiněná skutková zjištění byl znak trestného činu podvodu v podobě uvedení jiného v omyl, spočívající v tvrzení vedení řízení (a spisu) ve vztahu k poškozené a v možnosti zajištění jeho ukončení, nepochybně naplněn, protože formální řízení ani spis v době první části kontaktů mezi obviněným a poškozenou neexistovaly. Navíc obviněný sám v závěru dovolání sdělil, že o krocích (poznámkách) M. P. ani nevěděl, a tedy nemohl poškozené nabízet jejich relevantní ukončení.

23. Pokud pak obviněný uvedl, že nebyla vznesena žádná námitka nepravosti záznamu z jednání s poškozenou ze dne 14. 12. 2017, proto jej soudy činné dříve ve věci měly zohlednit jako důkaz, Nejvyšší soud odkazuje na zásadu volného hodnocení důkazů a dále zásadu ústnosti bezprostřednosti ve smyslu § 2 odst. 11 tr. ř., což značí jeho hodnocení (tohoto záznamu) soudy bez ohledu na to, zda se k němu další účastníci vyjádřili či nikoli. Předmětný důkaz byl proveden před soudem prvního stupně (viz č. l. 207 trestního spisu), přičemž následně byl vyhodnocen jako nevěrohodný (body 14. a 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Bylo přitom argumentováno jeho účelovostí, s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

24. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud dále odkazuje zejména na bod 13. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a body 17. a 18. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci, neboť není nutno skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.

25. Zcela na závěr pak Nejvyšší soud nepřehlédl ani tvrzení obviněného, podle kterého trestní řízení vedené proti němu bylo komplotem, vycházejícím z části od poškozené, která se dopustila protiprávního jednání při nakládání s dotacemi a hodlala takto odvrátit od sebe pozornost, resp. dokonce se očistit, a z části vycházejícím od ve věci činných orgánů, které pouze zarputile hledaly vhodnou verzi tak, aby mohly obviněného shledat vinným a odsoudit. K tomu lze konstatovat, že skutečnost, že se určitá osoba stala obětí trestného činu, tedy je poškozenou, nijak nevylučuje, že by sama nemohla spáchat jiný trestný čin, resp. že by pro její protiprávní jednání nemohlo být vedeno řízení. Zjištění pachatelství obviněného s hrozícím následkem v podobě poškození I. Š. tudíž nemá žádný dopad na případné posouzení jejího nakládání s dotacemi, správnosti jejích kroků v daňovém řízení apod. Zároveň pak z ničeho nevyplývá, že by snad obviněný měl být cílem řady orgánů, činných v předmětném trestním řízení (policistů, státních zástupců a soudů více stupňů), které by měly koncentrovat své úsilí na protiprávní shledání jeho viny, tedy zejména z ničeho nevyplývá, z jakého důvodu by takový, samozřejmě zcela vadný, postup měly zvolit (proč by snad mělo být pro ně řízení vedené proti obviněnému a jeho odsouzení významné). Zmíněná tvrzení jsou tudíž zcela mimo rozumnou a relevantní argumentaci.

26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací námitky obviněného, jak již bylo výše konstatováno, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru