Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 281/2020Usnesení NS ze dne 01.04.2020

HeslaDovolací důvody
Zneužití pravomoci úřední osoby
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.281.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku

§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 281/2020-9781

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Č. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 3 To 141/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Č. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2019, č. j. 50 T 4/2016-9648, byl obviněný uznán vinným zločiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 329 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, zaměstnání, povolání či podnikatelské činnosti související s dalším nakládáním s finančními prostředky třetích osob na sedm let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. a pro další dílčí útoky shora uvedených zločinů byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených zločinů v podstatě tím, že jako soudní exekutor Exekutorského úřadu XY, tedy jako osoba ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), státem pověřená exekutorským úřadem, provádějící nucený výkon exekučních titulů (dále jen exekuční činnost), a další činnost podle tohoto zákona, se záměrem získat neoprávněně majetkový prospěch a způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu, při výkonu exekuční činnosti v souvislosti s řízeními vedenými jeho exekutorským úřadem zejména v letech 2005-2013, v Bruntále či na jiných místech v České republice nejméně v období od 2. 6. 2005 do 19. 4. 2013, poté, co sám anebo prostřednictvím zaměstnanců svého exekutorského úřadu vymohl a od osob povinných přijal jednak bezhotovostně zejména ve prospěch bankovních účtů exekutorského úřadu, označené jako běžné účty, úschovy cizích prostředků, k nimž měl jako jediný v exekutorském úřadu neomezené dispoziční právo a u nichž jako jediný také rozhodoval o výběrech hotovosti či odchozích platbách z těchto účtů, jednak formou hotovostních plateb na pokladně exekutorského úřadu, plnění v celkové výši nejméně 10 574 702,56 Kč, které mu bylo v rámci jednotlivých exekučních řízení vedených jeho exekutorským úřadem svěřeno z titulu jím vykonávané činnosti za účelem zajištění uspokojení pohledávek oprávněných a dalších věřitelů včetně jejich příslušenství, a dále k úhradě nákladů těchto exekučních řízení a nákladů oprávněných,

ad I. v rozporu s § 46 odst. 1, 2, 4 exekučního řádu, podle kterého byl jako soudní exekutor povinen postupovat v exekuci rychle a účelně a vést exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného a zajistit výplatu celé vymožené pohledávky, případně částečně vymoženého plnění přesahujícího 1 000 Kč, oprávněnému do třiceti dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel, takto vymožené prostředky v rozporu se svými zákonnými povinnostmi oprávněným osobám v zákonných lhůtách ani později, nejméně ke dni 19. 4. 2013, řádně nevyplatil, naložil s nimi jako s vlastními, když je na základě vlastního uvážení použil zejména pro svou soukromou potřebu a k úhradě nákladů Exekutorského úřadu XY, v jednotlivých exekučních řízeních takto zmařil jejich řádné vyplacení osobám oprávněným a dalším věřitelům a způsobil jim tak v rozsudku specifikovaných případech celkovou škodu ve výši nejméně 10 257 401,15 Kč,

ad II. přestože si byl vědom povinností vyplývajících z § 451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 a § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, si od povinných-dlužníků přijaté finanční prostředky, přesahující v součtu hodnotu jím vymáhaných pohledávek, včetně jejich příslušenství a hodnotu nákladů exekuce a nákladů oprávněných v celkovém objemu nejméně 317 301,41 Kč, bez jakéhokoliv právního důvodu a v rozporu se svými zákonnými povinnostmi ponechal, povinným je nejméně do dne 19. 4. 2013 nevrátil, neuložil je do soudní úschovy, naložil s nimi jako s vlastními, když je na základě vlastního uvážení použil k různým účelům, zejména pak pro svou soukromou potřebu a k úhradě nákladů Exekutorského úřadu XY, v jednotlivých v rozsudku specifikovaných exekučních řízeních takto zmařil jejich řádné vrácení osobám povinných či jejich vyplacení případným dalším věřitelům povinných, a povinným tak v těchto případech způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 317 301,41 Kč,

a takto svým jednáním způsobil poškozeným škodu a sobě opatřil prospěch v celkové výši nejméně 10 574 702,56 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 9. 2019, č. j. 3 To 141/2019-9723, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyla dostatečně prokázána skutečně způsobená škoda. Zdůraznil, že škoda byla soudem prvního stupně „odhadnuta“ na základě nepřesvědčivých ručně psaných a značně nepřehledných listin, výpovědí svědků, záznamů z bankovních účtů a účetnictví. Fakticky došlo ke způsobení nižší škody, než jaká je mu kladena za vinu. Soudy neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by bylo možné prokázat škodu. Dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, neboť příkaz k úhradě nákladů exekuce je exekučním titulem, který se vykonává přímo v exekučním řízení, v němž byl vydán, a v exekučním řízení bylo běžnou praxí užít část vymoženého plnění odpovídající nároku exekutora na úhradu nákladů exekuce. Nemohl se tedy dopustit zločinu zpronevěry užitím části vymoženého plnění odpovídajícího jeho nároku na náhradu nákladů exekuce, a to ani před právní mocí tohoto příkazu, a v této souvislosti odkázal na judikaturu týkající se znaků trestného činu zpronevěry. Tohoto trestného činu se nemohl dopustit ani tím, že nedržel finanční prostředky na oddělených účtech, když tím nanejvýš porušil profesní předpisy. Zpronevěry se tedy dopustil jen v rozsahu, kdy vymožené plnění od dlužníků překročilo náklady exekuce určené vydanými příkazy k úhradě nákladů exekuce a rovněž v rozsahu, kdy finanční prostředky jeho exekutorského úřadu nekryly nároky věřitelů na úhradu vymožené částky. Veškeré dotčené finanční prostředky nepoužil pro vlastní potřebu, ale podstatnou část i na provozní náklady a chod úřadu, proto nelze shledat naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, ale toliko v nedbalosti.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného, kterými zpochybňuje skutková zjištění soudů, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a nelze na jejich základě ani dovodit existenci extrémního rozporu v rozhodnutích soudů obou stupňů. Ta jsou plně přezkoumatelná, skutková zjištění lze z provedených důkazů dovodit, důvodné pochybnosti neexistují, a to ani co do výše způsobené škody, kterou soudy spolehlivě zjistily z provedených důkazů, když navíc vycházely ze škody minimální. K výtkám obviněného stran nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi a na ně navazujícím námitkám ohledně nenaplnění subjektivní stránky konstatoval, že existence úmyslu je na straně obviněného s ohledem na učiněná skutková zjištění dána bez jakýchkoli pochybností. Obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť s ohledem na své postavení a situaci panující v jím řízeném úřadu byl jistě alespoň srozuměn s tím, že porušením zmiňovaných povinností může nastat škodlivý následek v podobě majetkové škody ve sféře poškozených subjektů, přičemž tohoto si musel být plně vědom. Dále zdůraznil, že úmysl není vyloučen ani tím, že část prostředků šla na provozní náklady exekutorského úřadu, když i tato úhrada byla protiprávní. Nelze přisvědčit ani snaze obviněného omezit rozsah, ve kterém se měl zpronevěry dopustit, protože pokud porušil soudy označená zákonná ustanovení, odpovídá i soudy zjištěný rozsah, ve kterém byla zpronevěra spáchána. Rozhodné je, že obviněný s předmětnými finančními prostředky naložil v rozporu s tím, co s nimi byl povinen vykonat, jak správně dovodily soudy obou stupňů.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřující do rozsahu dokazování, stejně jako proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit pod tento, ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soud si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, přičemž odvolací soud tyto závěry ve svém usnesení potvrdil. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Soud prvního stupně navíc velice zevrubným způsobem rozvedl, z jakých důkazů při svém rozhodnutí o vině obviněného vycházel a jak tyto důkazy hodnotil, přičemž Nejvyšší soud, stejně jako soud druhého stupně, se s jeho skutkovými závěry zcela ztotožnil (viz str. 58-61 odst. 59-70 rozsudku soudu prvního stupně). Nelze dát za pravdu ani námitce obviněného, že by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem, neboť soudy obou stupňů řádně odůvodnily, z jakého důvodu tento důkazní návrh zamítly (str. 57-58 odst. 58 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 odst. 9 usnesení soudu druhého stupně) a nemůže se tak jednat o případ tzv. opomenutého důkazu. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, kterou brojí proti soudy zjištěnému rozsahu škody, byť je rovněž postavena do značné míry na skutkovém základě. Obviněný k této námitce především uvedl, že se měl podle soudů dopouštět zpronevěry i tím, že užil vymožené prostředky, které odpovídaly nákladům exekuce, které mu byly určeny byť i nepravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce, a tudíž soudy nesprávně zjistily výši způsobené škody. S touto dovolací argumentací obviněného se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Předně je namístě zdůraznit, že v případě příkazů k úhradě nákladů exekuce tyto musí být pravomocné. Až do právní moci tohoto příkazu tak obviněný nemohl s prostředky z vymožených plnění jakkoli nakládat, a to ani pro zajištění chodu exekutorského úřadu, natož pro svoji vlastní potřebu. Soud prvního stupně přitom důsledně od způsobené škody odečetl ty částky, které byly exekutorským úřadem získány jako pravomocně přiznané náklady exekuce, jak vyplývá i z vypracovaných tabulek v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 61-96 rozsudku soudu prvního stupně) a rovněž tento postup rádně odůvodnil (viz především str. 101 odst. 80 rozsudku soudu prvního stupně). Protože Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, neshledal v postupu soudu prvního stupně při zjišťování obviněným způsobené škody žádného pochybení a plně se s jeho závěry ztotožnil, lze na ně v dalším pro stručnost odkázat (str. 58 odst. 59 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Na základě shora uvedeného proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Rovněž námitka obviněného, že v jeho jednání nelze shledat naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění, je s to uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Obviněný především uvedl, že mu soudy nesprávně kladly za vinu, že prostředky použil ke svému prospěchu a neopodstatněným výplatám odměn, ačkoli je nepoužil pouze k osobnímu prospěchu, a dále že mu soudy nesprávně kladly za vinu to, že nedržel prostředky na oddělených účtech. K tomuto je namístě nejprve konstatovat, že obviněný měl jako soudní exekutor povinnost vést bankovní účty odděleně a důsledně oddělovat peníze oprávněných osob a prostředky na chod úřadu, avšak soudy mu nebylo kladeno za vinu toliko to, že by nevedl účty odděleně. Klíčové je, že si obviněný tímto postupem přímo vytvářel podmínky pro to, aby si předmětné finanční částky mohl ponechat (ať už pro výplaty odměn a osobní spotřebu, tak i pro chod úřadu) a nezaslal je oprávněným, jak bylo jeho povinností. Obviněný tak tím, že nevedl odděleně finanční prostředky z exekucí na odděleném účtu, mísil prostředky oprávněných osob s prostředky úřadu a tím přímo směřoval k tomu, aby prostředky v konečném důsledku použil v rozporu s účelem, k němuž měl povinnost je použít. Je přitom namístě akcentovat, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný byl tím, kdo měl plnou a výlučnou dispozici s těmito prostředky a byl tedy tím, kdo s nimi nakládal. Rovněž je namístě doplnit, že obviněnému není kladeno za vinu ani to, že by zpronevěřené finanční prostředky použil pouze pro svoji vlastní osobní potřebu, jak naznačil ve své dovolací argumentaci, nýbrž to, že je na základě vlastního uvážení použil k různým účelům, zejména pak pro svou soukromou potřebu, ale i k úhradě provozních nákladů Exekutorského úřadu XY, tedy k účelům odlišným od těch, pro které finanční prostředky měly být použity, a to vyplacení oprávněným osobám. Nad rámec uvedeného lze k argumentaci obviněného připomenout, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dokonce není ani zapotřebí, aby pachatel jednal v úmyslu přisvojením si cizí svěřené věci obstarat sobě nebo jinému trvalý prospěch, tedy de facto aby „obohatil sebe nebo jiného“, jak je tomu např. u trestného činu podvodu. Proto trestného činu zpronevěry se může dopustit i pachatel, který si přisvojil cizí svěřenou věc tím, že v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, ji odmítl vydat vlastníkovi a svévolně ji ponechal mimo svůj dosah na místě, kde umožnil její odcizení jinou, blíže neurčenou osobou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007). Je tak namístě uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil znaky subjektivní stránky trestného činu zpronevěry ve formě přinejmenším úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když s ohledem na své postavení soudního exekutora, řídícího exekutorský úřad a spravujícího účty a finance úřadu, si musel být plně vědom toho, že svým jednáním, kdy na jednom účtu mísil prostředky vymožené v exekucích s prostředky na provoz exekutorského úřadu a tyto prostředky následně v rozporu s jejich účelem použil a dále převáděl, může porušit zájem chráněný zákonem a že pro případ, že k takovému porušení dojde, s tím musel být také srozuměn. Pokud by tuto námitku měl obviněný na mysli vztáhnout i ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ač tak výslovně neučinil, lze pouze jako obiter dictum poznamenat, že skutkově soudy správně vyjádřily, že obviněný tímto jednáním obohatil sebe i exekutorský úřad, což se přitom mělo odrazit i v právní větě, kde je konstatována pouze alternativa opatření prospěchu sobě, ale jedná se pouze o drobnou formální vadu právní věty, jinak bez vlivu na správnou právní kvalifikaci jednání obviněného. Taktéž tuto námitku proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 16. 9. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 4. 3. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 4. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru