Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 274/2006Usnesení NS ze dne 07.03.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.274.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 274/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2006 o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 50 To 125/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 110/2002 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 3 T 110/2002, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že spolu s obviněným P. V. dne 17. 3. 2002 v době od 21:00 hod. do 21:25 hod. ve F. L., okres Ch., v A. ulici v prostoru restaurace B. L. společně s dosud nezjištěným pachatelem v přítomnosti dalších osob fyzicky napadli poškozeného J. S., když obviněný M. M. ho opakovaně kopl do těla, nezjištěný spolupachatel poškozeného strhl na zem a obviněný P. V. jej opakovaně udeřil rukou do obličeje, když ke zranění poškozeného nedošlo.

Obviněnému M. M. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu dvou let.

Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu byli dále obvinění M. M. a P. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, který spočíval v tom, že dne 17. 3. 2002 v době od 21:00 hod. do 21:25 hod. ve F. L., okres Ch., v A. ulici před restaurací B. L., společně s dosud nezjištěným mužem, zvedli ze země zde ležícího poškozeného R. S., kterého nejméně jedenkrát udeřili pěstí do obličeje a následně jej hodili na stěnu restaurace a sloup elektrického osvětlení, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde ho obvinění nejméně dvakrát kopli do hlavy, čímž mu způsobili otřes mozku, zlomeninu kůstek zevního nosu s roztržením sliznice ve vchodu nosním, mnohočetné krevní výrony s otokem v oblasti obličeje a tržnou ranou v horním víčku pravého oka délky 2 cm, krevní výron v oblasti pravého lokte, palce pravé ruky a levého zápěstí s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů, přičemž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v důsledku úderů a kopů vedených proti oblasti hlavy mohlo být poškozenému R. S. způsobeno i těžké, život bezprostředně ohrožující poranění spočívající v nitrolebním krvácení a pohmoždění mozku, v němž byl spatřován pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Z podnětu odvolání obviněného M. M. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 50 To 125/2004, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 3 T 110/2002-174, ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

II.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodní části dovolání obviněný vyslovil názor, že v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu výtržnictví vzhledem ke stupni nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, který se zřetelem na kritéria uvedená v § 3 odst. 4 tr. zák. hodnotí jako nepatrný.

Dále obviněný brojil proti tomu, že soudy své skutkové závěry založily na výpovědi poškozeného J. S., přestože byla zcela v rozporu s jeho výpovědí a výpovědí spoluobviněného P. V. Navíc podle obviněného tato výpověď nebyla dostatečně potvrzena žádným ze svědků přítomných v době incidentu v prostoru restaurace. Obviněný ji označil za účelovou a smyšlenou, a proto podle něj nemůže být podkladem pro závěr o jeho vině.

V další části dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako jednání, kterým byla „pohoršována veřejnost“. Nesouhlasil s názorem soudu druhého stupně, že se měl činu dopustit bez ohledu na to, jak bylo jeho jednání posuzováno ostatními hosty restaurace. Podle přesvědčení obviněného hosté restaurace nedokázali přesně popsat incident, v jejich výpovědích byly značné rozpory, z čehož obviněný dovozuje, že incident s největší pravděpodobností vůbec nezaregistrovali. Nebyl mu proto podle jeho názoru prokázán úmysl působit takto na hosty restaurace. Navíc se domnívá, že soudy nezohlednily dostatečně fakt, že je osobou zcela zachovalou a bezúhonnou. Jeho jednání proto podle jeho mínění nelze posoudit jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

V první části vyjádření uvedla, že vzhledem k vymezení skutku ve skutkových větách v odsuzujícím i zprošťujícím výroku rozsudku nelze vyloučit, že nešlo o více skutků, resp. o pokračující trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný více útoky, ale o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaný jediným útokem v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Připomněla, že celý skutkový děj se měl odehrát v tutéž dobu a ve stejném objektu nebo v jeho těsné blízkosti, rovněž jednání popsané ve zprošťujícím výroku vykazovalo mimo znaků násilného trestného činu také znaky výtržnictví ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. Má za to, že v takovém případě by nebylo možné, aby o části skutku bylo rozhodováno zprošťujícím výrokem, a odvoláním nenapadeným zprošťujícím výrokem by byla pro další řízení založena překážka věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Upozornila však, že dovolání neobsahuje v tomto směru žádné námitky a odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl dovolatelem vůbec uplatněn. Vzhledem k formalizovanému charakteru dovolání a omezenému rozsahu přezkumné pravomoci dovolacího soudu se proto podle ní zmíněnou problematikou v rámci dovolacího řízení zabývat nelze.

Ve vztahu k výhradám obviněného proti věrohodnosti výpovědi poškozeného R. S. zastává názor, že k nim nelze při projednání dovolání přihlížet, neboť nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatní námitky dovolatele shledala nejvyšší státní zástupkyně jako naplňující shora uvedený dovolací důvod. V této souvislosti uvedla, že soudy obou stupňů se materiální stránkou činu obviněného podrobněji nezabývaly, nicméně zdůrazňuje, že obviněný se podle jejího mínění dopustil značně intenzivního násilného jednání vůči jiné osobě, a to v součinnosti se dvěma dalšími pachateli a bez ohledu na přítomnost dalších hostů restaurace. Okolnost, že obviněný řešil svoji „soukromou rozepři“ použitím hrubého násilí a bez ohledu na přítomnost dalších osob, považuje za projev arogance obviněného vůči ostatním občanům. Připustila, že svědci sice vypovídali k předmětným událostem s různou mírou přesnosti, nelze z toho však podle jejího názoru dovozovat, že by incident neregistrovali. Z provedených důkazů podle ní rovněž neplyne, že by podobné incidenty byly v uvedené restauraci běžné. Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze dospět k závěru, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a že by tudíž zjištěný skutek se zřetelem na ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. nebyl trestným činem.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval skutková zjištění soudů, jakož i věrohodnost důkazů, o něž tato zjištění opřely (zejména věrohodnost výpovědi poškozeného J. S.). Námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).

Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitku že zjištěným jednáním obviněný neměl naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. pro tvrzený nedostatek zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost.

Nejvyšší soud však shledal tuto námitku dovolatele zjevně neopodstatněnou.

Podle Nejvyššího soudu učinily soudy v posuzovaném případě obviněného M. M. důvodně závěr, že jeho jednání dosahovalo předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek uvedených § 3 odst. 4 tr. zák. zcela důvodně.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy závažnějšího charakteru, učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.

Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný M. M. naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz. č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Při posuzování stupně nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost je přitom nutno zohlednit kritéria uvedená v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutkou.

V souvislosti s posuzovaným případem Nejvyšší soud poukazuje především na systematické zařazení trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, jejichž specifické zákonné znaky jsou obsaženy v páté hlavě zvláštní části trestního zákona. Pokud trestní zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy hrubě narušující občanské soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž je některý z těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití. Ze soudní praxe vyplývá, že ne každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz č. 40/1977 Sb. rozh. trest.).

Při posuzování, zda prokázané jednání obviněného je předmětným trestným činem či nikoliv, je třeba pečlivě uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku a zhodnotit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zhodnotit následky činu a osobu pachatele (srovnej č. 4/1976 Sb. rozh. trest.).

Ze skutkových zjištění soudu přitom plyne, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného M. M. je zvyšován tím, že se jej dopustil spolu s dalšími dvěma osobami, takže byli vůči jedinému poškozenému v přesile, dále že k napadení poškozeného nedošlo ve formě bezprostřední reakce na jeho jednání. Šlo přitom ze strany obviněného o poměrně intenzivní násilí (opakované kopy nohami obutými do tzv. kanad). Jen z toho, že někteří ze svědků nebyli vzhledem k překotnému průběhu incidentu schopni jej detailně popsat, resp. z toho, že svědci sympatizující s obviněným se snažili jeho průběh zjevně bagatelizovat, nelze dovozovat, že by jej neregistrovali.

Všechny tyto skutečnosti proto vedou k potvrzení závěru, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného M. M. se nijak nevymykal předpokládanému stupni typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl vyšší než nepatrný.

K námitce dovolatele, že soudy nezohlednily jeho dosavadní bezúhonný způsob života, Nejvyšší soud připomíná, že právě tato skutečnost vedla krajský soud ke zmírnění trestu, který mu byl původně uložen okresním soudem (blíže str. 6 odůvodnění rozsudku krajského soudu).

IV.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.

Proto dovolání obviněného M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2006

Předseda senátu

JUDr. Robert Fremr

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru