Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 265/2020Usnesení NS ze dne 18.03.2020

HeslaDovolací důvody
Zpronevěra
Zproštění obžaloby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.265.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 226 písm. b) tr. ř.

§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 265/2020-471

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 3. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K., nar. XY v XY, bytem XY, okres Chrudim, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 13 To 363/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 78/2018 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 T 78/2018-422, byl obviněný M. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Posuzovaný skutek spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný jako jednatel společnosti M., společně se spoluobviněným F. J. v době od 22. 7. 2016 do 29. 11. 2016 v sídle společnosti na adrese XY, na základě rámcové kupní smlouvy č. 22534/2016 ze dne 4. 1. 2016 uzavřené se společností Stavebniny Dek, a. s., jejíž součástí bylo sjednání výhrady vlastnického práva prodávajícího, podle které vlastnictví k dodávanému zboží přecházelo na kupujícího zaplacením kupní ceny, odebrali stavební materiál specifikovaný v 17 fakturách vystavených na celkovou částku 299 309,56 Kč, kdy toto zboží použili v rámci podnikatelské činnosti své společnosti do realizovaných staveb, a ačkoliv za stavební práce převzali od zákazníků finanční úhradu, nepoužili tyto prostředky k úhradě faktur, ponechali si je a použili je pro společnost M., čímž způsobili společnosti Stavebniny Dek, a. s., škodu ve výši 287 499,56 Kč.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl v neprospěch obviněného M. K. státní zástupce odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 13 To 363/2019-452, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný skutek se stal, avšak absentuje subjektivní stránka trestného činu, neboť u obviněného nebylo prokázáno, že by se dopustil úmyslného jednání ve snaze způsobit škodu poškozené společnosti. Na druhou stranu odvolací soud uzavřel, že žalované jednání naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, avšak jednání obviněného nedosahuje takové míry společenské škodlivosti jako jiná obdobná jednání, která jsou jako trestný čin zpronevěry kvalifikována, a postačuje tedy uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. S tímto právním závěrem odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. Namítl, že odvolacím soudem zmiňované okolnosti jednání obviněného nelze zohlednit ve prospěch aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zakotvujícího zásadu subsidiarity trestní represe. Dopad na posouzení společenské škodlivosti nemůže mít skutečnost, že spolupráce mezi společnostmi probíhala po delší dobu, neboť je běžným jevem, že se pachatel dopustí majetkové trestného činu vůči poškozenému, se kterým předtím dlouhodobě bezproblémově spolupracuje. To nesnižuje závažnost jeho jednání, ale naopak vypovídá o tom, že zneužil důvěry poškozeného. To, že poškozená dodávala stavební materiál i po prodlení s úhradou faktur, vypovídá o jejím vstřícném přístupu a potvrzuje, že poškozená společnost vůči společnosti M., chovala jistou důvěru v korektnost jejího obchodního přístupu. Nesprávné odůvodnění nízké společenské škodlivosti jednání obviněného spatřuje i v tom, že škoda, kterou způsobil předmětným jednáním je jen zlomek z jeho celkových závazků. To, že obviněný věděl, že se společnosti nedaří, finanční situace se zhoršuje a indikuje zastavení provozu, kdy tak přesto neučinil, lze považovat za lehkovážný a neodpovědný přístup, který se zákonitě musel promítnout do majetkové sféry obchodních partnerů. Vstřícný přístup obviněného a uzavření ručitelského závazku za dluhy společnosti M., lze považovat za okolnosti, do jisté míry snižující společenskou škodlivost posuzovaného jednání. Avšak tyto okolnosti nejsou tak mimořádného charakteru, že by mohly zapříčinit snížení společenské škodlivosti pod spodní hranici trestnosti do té míry, že posuzovaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tyto okolnosti nejsou ani ve svém souhrnu nijak výjimečné a natolik intenzivní, aby bylo možno uzavřít, že nelze uplatnit trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené. Poukázal rovněž na výši škody, že trestný čin byl spáchán 18 dílčími útoky a nejednalo se tedy o ojedinělé selhání. Judikaturu, o kterou své rozhodnutí opřel odvolací soud, přichází v úvahu jen v případě, kde je výčet polehčujících okolností tak dlouhý a jejich povaha natolik ojedinělá, že budou naplněny v tak vysoké intenzitě, která vylučuje uplatnění trestní odpovědnosti i za stavu, že byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty. V nyní projednávané věci však takové okolnosti jednání obviněného zjištěny nebyly. Odkázal na judikaturu, která blíže vymezuje kritéria pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V neposlední řadě shrnul, že zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, podle kterého obviněný nenaplnil znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku z důvodu absence zavinění, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je tak zatížen vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud toto pochybení nenapravil, když odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné, přičemž dospěl k závěru, že obviněný naplnil znaky výše uvedeného přečinu a důvod pro neuplatnění trestní odpovědnosti shledal v aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv jeho podmínky splněny nebyly. Svoje rozhodnutí tedy zatížil vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

6. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Obviněný se prostřednictvím obhájce vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce a uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné. Zdůraznil, že soud druhého stupně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně s nadstandardní pečlivostí, a správně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Opětovně poukázal na to, že poté, co se společnost M., dostala do finančních problémů, snažil se věc řešit se zástupci poškozené společnosti. I poté společnost M., podle svých možností hradila závazky. Následně již fakticky neměl možnost ovlivnit, které faktury budou hrazeny, o tom rozhodoval svědek P. K. Dále uvedl, že se snažil nevýhodné zakázky ukončit, aby předešel dalším ztrátám a v případě, že obchodní partner trval na zajištění, ručil za splnění závazku jako fyzická osoba svým vlastním majetkem. V minulosti hradil závazky vždy řádně. Pokud by se zcela přisvědčilo názoru nejvyššího státního zástupce, pak by poté, co se začal projevovat obchodní neúspěch společnosti, už nebylo možno zvrátit nástup trestní represe. Takový přístup by byl však přepjatě formalistický.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265j tr. ř. zamítl.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

12. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku nejvyššího státního zástupce, že okolnosti jednání obviněného nelze zohlednit ve prospěch aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že jednání obviněného nedosahuje takové míry společenské škodlivosti jako jiná obdobná jednání, která jsou jako trestný čin zpronevěry kvalifikována, a postačuje tedy uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. S touto námitkou nejvyššího státního zástupce se však Nejvyšší soud neztotožnil.

16. Nejprve je třeba uvést, že ze zásady subsidiarity trestní represe plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) nejen pro zákonodárce, ale i pro soudce. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Společenská škodlivost je přitom určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Z uvedeného je patrné, že takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Trestnými činy tak mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

17. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závažnost činu ve vztahu k hodnocení možnosti použití principu ultima ratio je nutno vždy posuzovat s ohledem na konkrétní podmínky projednávané věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její společenské škodlivosti. O takovýto případ se jedná právě nyní. Lze se totiž ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, že po formální stránce by jednání obviněného mohlo být posouzeno jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale rovněž tak s jeho závěrem, že s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku není ve věci důvod vyvozovat trestní odpovědnost obviněného a uplatňovat trestní důsledky s ní spojené. Nejvyšší soud na rozdíl od nejvyššího státního zástupce má za to, že v dané věci jsou dány natolik mimořádné okolnosti, které snižují společenskou škodlivost jednání obviněného v takové míře, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů tohoto charakteru. Je třeba poukázat, že společnost M., jejímž jednatelem byl obviněný, s poškozenou společností dlouhodobě spolupracovala, kdy byl od poškozené společnosti odebírán materiál, a to ještě před uzavřením rámcové kupní smlouvy ze dne 4. 1. 2016, od jejíhož uzavření následně začal být materiál odebírán častěji. Obviněný závazky vůči poškozené společnosti řádně hradil, přičemž do problémů s úhradami se dostal až za faktury datované k červenci 2016. Obviněný tedy řádně plnil závazky vůči poškozené společnosti po dobu více jak půl roku, pokud zohledníme i dobu před uzavřením rámcové kupní smlouvy. I po problémech s úhradami za konkrétně specifikované faktury nadále odebíral materiál od poškozené společnosti, avšak s úhradami za hotové. Nejvyšší soud má za nepochybné, že dřívější bezproblémovou spolupráci s poškozenou společností a včasnými úhradami za odebraný materiál se nesnažil v poškozené společnosti jakkoliv navodit stav důvěry s úmyslem následně za vystavené faktury neplatit. Z provedeného dokazování je rovněž patrno, že obviněný se i poté, co se společnost M., dostala do finančních problémů, snažil aktivně hledat různá řešení tak, aby mohlo dojít k úhradám, kooperoval s poškozenou společností a od úhrady dluhů za odebrané zboží se tak nedistancoval. Ke snaze obviněného lze přičíst i to, že se mj. zaručil za závazky společnosti M., jako fyzická osoba svým vlastním majetkem, což mělo za následek, že byl na něj, jako na fyzickou osobu, prohlášen konkurz.

18. Soud druhého stupně přitom zcela přiléhavě aplikoval na daný případ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, ze kterého vyplývá: „při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.“ Jak už bylo uvedeno výše, jsou v daném případě dány takové mimořádné okolnosti případu, díky nimž je společenská škodlivost natolik snížena, kdy skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud se přitom plně ztotožnil se závěry soudu druhého stupně (odst. 13 a násl. usnesení soudu druhého stupně).

19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že ačkoli jednání obviněného formálně naplnilo znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nedosáhlo takové intenzity a stupně společenské škodlivosti, aby bylo nutné přistoupit k aplikaci trestního práva ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. je tedy správné, a to z důvodu ultima ratio. Proto shledal Nejvyšší soud námitku nejvyššího státní zástupce zjevně neopodstatněnou.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

21. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru