Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 254/2020Usnesení NS ze dne 01.04.2020

HeslaDovolací důvody
Ohrožování výchovy dítěte
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Zanedbání povinné výživy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.254.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 196 odst. 1 tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 254/2020-1375

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. K., nar. XY, a H. K., nar. XY, oba bytem XY, okres Praha-západ, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 To 69/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3 T 7/2011-817, byli obvinění uznáni vinnými pokračujícím zločinem týrání svěřené osoby dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený zločin byli odsouzeni obviněný podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a obviněná podle § 198 odst. 3, § 40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a současně jí bylo podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními oba obvinění v celém rozsahu a státní zástupce v neprospěch obviněné pouze proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 1 To 69/2012-944, z podnětu podaných odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny nově odsoudil obviněného podle § 201 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněnou podle § 201 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody.

Obvinění se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustili uvedených přečinů tím, že jako rodiče nezletilých synů AAAAA (pseudonym), nar. XY a BBBBB (pseudonym), nar. XY, vůči nimž měli oba rodičovskou zodpovědnost vyplývající z § 31 odst. 1 písm. a) a § 34 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v době od jejich narození, kdy v úmyslu zatajit existenci dítěte vždy realizovali porod v bytě tehdejšího trvalého bydliště v ul. XY, Praha, po fyziologickém nesledovaném těhotenství, čímž byla zanedbána prenatální péče o nezletilé, nezaevidovali existenci nezletilých u příslušných úřadů, zanedbali jejich poporodní vývoj tím, že jim nezajistili žádná lékařská vyšetření, zcela zanedbávali základní osobní hygienu nezletilých, které nechali v hygienicky zcela nevyhovujícím prostředí, neposkytovali jim oblečení, takže nezletilí byli doma oděni pouze v látkové pleny a plenkové kalhotky, neposkytovali jim dostatečně pestrou stravu, neboť nezletilí byli živeni převážně tzv. biokašičkami, neposkytovali jim dostatek vhodných hraček či jiných pozitivních stimulů, zcela je izolovali od vnějšího okolí, když ven vzali nezl. AAAAA pouze jednou, přibližně v červnu 2009 na krátkou procházku a nezl. BBBBB vůbec neopustil byt, a v tomto jednání pokračovali až do 20. 4. 2011, kdy jim byly obě děti odebrány, přičemž v důsledku toho nebyl u obou poškozených nezletilých vyvinut kousací reflex, poškození nezletilí neprojevovali kromě pláče žádné další emoce a neměli základní řečové projevy, pouze vydávali občasné zvuky, neovládali základní sebeobsluhu, přičemž obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozeným nezletilým ze soudně lékařského hodnocení opoždění kostního věku a psychomotorického vývoje, poškození mozkových funkcí vedoucí k déletrvající poruše zdraví, kdy nelze v současné době vyloučit možné trvalé následky, z psychiatricko-psychologického hlediska vznikl u obou nezletilých syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) ve smyslu specifického zanedbání vývojově deprivujícího charakteru, tedy oběma poškozeným nezletilým způsobili delší dobu trvající poruchu zdraví, mající charakter těžké újmy na zdraví.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že popis skutku je v rozsudcích soudů obou stupňů obsahově totožný, když odvolací soud pouze precizoval výrok, avšak právní posouzení jednání obviněných je zásadně odlišné. Soudy rozhodovaly ve věci již podruhé, když odvolací soud poprvé vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování ohledně zdravotního stavu poškozených nezletilých. Z pohledu právní kvalifikace nelze akceptovat změnu hmotně právního posouzení skutku soudem druhého stupně, když tento nevystihl povahu a stupeň škodlivosti jednání obviněných pro společnost, neboť na veškeré charakteristiky jednání obviněných výstižně reaguje právní kvalifikace podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a postihuje i veškeré způsobené následky. K právní kvalifikaci odvolacím soudem podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku namítl, že bylo prokázáno, že obvinění neohrozili pouze rozumový a citový vývoj dětí, ale rovněž způsobili závažný následek spočívající v těžké újmě na zdraví, přičemž k tomuto nedošlo nedbalostně, ale přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. U nezletilých poškozených došlo k hluboké psychické deprivaci způsobené systematickým dlouhodobým a vědomým neuspokojováním jejich potřeb biologických, psychických, sociálních a emočních, které nabylo kvalit hrubého zanedbání péče. Oba nezletilí poškození trpěli nedostatečnou hygienou a nedostatečným citovým vývojem daným nedostatečnou stimulací, přičemž oba byli opožděni při tvorbě základních lidských návyků a dovedností v důsledku nedostatečných výchovných a hygienických postupů rodičů, a dále popsal nerovnoměrný a opožděný vývoj nezletilých poškozených jak psychický, tak i fyzický. Vyjádřil se i k psychologickým profilům obviněných a jejich vlivu na nezletilé poškozené. Konstatoval, že nezletilí poškození měli v rodině nedostatečný přísun smyslových podnětů zvenku, přičemž takové podněty mají zásadní význam pro rozvoj dítěte. Dále zdůraznil, že nedostatečnou péči také zahrnující nedostatečnou stravu, nepodnětné prostředí ignorující roli rodiny ve vztahu k nezletilým dětem a zatajení existence dětí před jejich příbuznými nelze posuzovat izolovaně. Obvinění způsobili ignorováním svých rodičovských povinností to, že nedošlo k náležitému tělesnému, psychickému a společenskému rozvoji dětí, přičemž takto obvinění jednali již od samého počátku, tedy od narození obou nezletilých poškozených. Svoboda rodičů v rozhodování o akceptovatelném způsobu výchovy končí tam, kde je dítěti prokazatelně způsobena citelná újma v jeho právu na ochranu a péči, která je nezbytná pro jeho blaho.

V posuzované věci obvinění nedostatečně uspokojovali nejdůležitější potřeby dítěte, a to tak, že vědomě opomíjeli péči o nezletilé poškozené, kteří se proto vyznačovali nedostatečným rozvojem v mnoha oblastech. Jejich psychické, sociální, emoční a biologické strádání tak našlo odraz v objektivní realitě, přičemž projevy nezletilých poškozených svědčí o tom, že jednání obviněných museli pociťovat jako psychické utrpení, které bylo důsledkem pasivního týrání ze strany jejich rodičů, což se odrazilo v destrukci jejich vývoje a dané jednání je tak možno kvalitativně posoudit jako týrání pokryté zaviněním nejméně v nepřímém úmyslu. Nelze přehlédnout také vztah obviněných k jejich dceři, kterou vydrželi vychovávat pouze v útlém předškolním věku. Obvinění sice další děti nechtěli a poté, co se jim dítě přes jejich alternativní metody antikoncepce narodilo, toto tajili před okolím. Cílené zatajení obou dětí před okolním světem svědčí o tom, že si nedostatečnost přístupu k rodičovství museli uvědomovat. Neztotožňuje se s odvolacím soudem v tom, že v jednání obviněných neshledal zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když tato právní kvalifikace zohledňuje, že obvinění páchali čin po delší dobu a způsobili těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob. Na pojem týrání je třeba i v právním slova smyslu nahlížet tak, že kromě faktických následků je třeba zohlednit i psychická traumata vyvolaná zlým nakládáním, přičemž z toho vyplývá, že situace dětí kojeneckého a batolecího věku vyžaduje specifický pohled na možnosti poškozeného příkoří rozpoznat, bránit se mu a případně ho definovat. Nezletilí poškození sice nebyli biti, neměli ani žádná podstatná zranění na těle, nebyli ani výrazně podvyživení, ale fakticky jen vegetativně přežívali. Jelikož se s žádnou jinou formou existence bez vlastního zavinění nikdy nesetkali, nemohli si tudíž ani vytvořit představu o vnějším světě, aby si uvědomili, že jim chybí láskyplné prostředí a že je jim rodiči odpíráno vše, co je v současném rozvoji civilizace běžné a většině dětí i dostupné a na co mají právo jako lidské bytosti, a že tento stav byl úmyslně bez jakýchkoliv objektivních důvodů vytvořen pouze a právě jejich rodiči. Vznik těžké újmy na zdraví u obou nezletilých poškozených je transparentním důsledkem jejich týrání, byť pasivního, i ve smyslu právním a odvolací soud tak pochybil při právní kvalifikaci jednání obviněných, která nezohledňovala závadnost a škodlivost jejich jednání.

Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvinění se k dovolání nejvyššího státního zástupce do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněných bylo soudem druhého stupně nesprávně právně posouzeno, neboť předmětné jednání mělo naplnit spíše znaky trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší státní zástupce především namítl, že obvinění nedostatečně uspokojovali potřeby nezletilých poškozených, způsobili jim sociální, emoční a biologické strádání, nevhodně je oblékali, nedostatečně pečovali o jejich osobní hygienu a svým jednáním jim způsobili poruchy příjmu potravy, poruchy řeči, růstu, vývoje, retardaci a nerovnoměrný psychomotorický vývoj, čímž měli naplnit znaky trestného činu týrání svěřené osoby. Soud prvního stupně kvalifikoval jednání obviněných jako pokračující zločin týrání svěřené osoby dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Soud druhého stupně však rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nově posoudil jednání obviněných jako přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Podle § 198 tr. zákoníku se trestného činu týrání svěřené osoby dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. K rozhodnutí, zda lze jednání obviněných posoudit jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je tak namístě vyhodnotit, zda obvinění svým jednáním tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, úmyslně týrali nezletilé poškozené. Podle rozhodovací praxe se za „týrání“ považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti i bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné. Soudy rovněž správně dovozovaly, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle § 198 tr. zákoníku se může stát i opomenutím povinné péče (§ 112 tr. zákoníku), k níž je pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem k svému věku nebyla schopna sama se o sebe postarat, např. zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy apod. (srov. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).

Podle ustálených skutkových zjištění obvinění ve stručnosti řečeno zatajili existenci nezletilých poškozených, zanedbávali jejich základní osobní hygienu, neposkytovali jim dostatečné oblečení, dostatek vhodných hraček či jiných pozitivních stimulů, dostatečně pestrou stravu, kdy jim dávali pouze tzv. biokašičky a izolovali je od vnějšího okolí. Trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je trestným činem vyžadujícím úmyslné zavinění, k naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty je tak potřeba alespoň úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů však nelze bez dalšího dovodit, že by obvinění výše popsaným jednáním úmyslně týrali své dva nezletilé syny. I v tomto případě musí být naplněn znak úmyslného zavinění obviněných ve vztahu ke způsobenému následku, z hlediska volní složky jednání tedy musí být prokázáno, že obvinění chtěli svěřené osoby výše uvedeným způsobem týrat, případně museli být srozuměni se skutečností, že jsou svěřené osoby týrány. Stejně jako ve skutkově obdobném případě řešeném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 604/2004, skutková zjištění svědčí sice o zanedbání rodičovské péče obviněnými zejména v důsledku nedostatečné stravy, podnětů a částečně i lékařské péče poskytované dětem, neumožňuje však učinit závěr o úmyslném směřování vůle obviněných k týrání dětí (srov. usnesení Nejvyššího ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 604/2004). Dále je rovněž namístě dodat, že nezletilí poškození nebyli ze strany obviněných ani jakkoli fyzicky napadáni, neměli zranění a na jejich tělech nebyly nalezeny známky žádného fyzického násilí, stejně tak ani ze strany znalců nebyly shledány následky psychického týrání nezletilých poškozených. Nebylo zjištěno, že by nezletilí poškození byli jakkoli psychicky trestáni např. zavíráním a držením v malých tmavých prostorách. Rovněž tak i přes nevhodnou a nedostatečnou stravu v podobě tzv. biokašiček nebyli nezletilí poškození ani výrazně podvyživení, přičemž k tomuto lze rovněž poukázat na již shora zmiňovaný případ řešený Nejvyšším soudem, kde uzavřel, že ani podávání nedostatečné stravy dítěti jeho rodičem, přestože ve svém důsledku vedlo postupně nejen k podvýživě dítěte, ale též k jeho smrti, není bez dalšího trestným činem týrání svěřené osoby. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s námitkami nejvyššího státního zástupce ohledně toho, že by obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby, neboť ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by úmysl obviněných, byť ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, směřoval k týrání nezletilých poškozených, když obvinění daným způsobem jednali spíše v důsledku svého nesprávného přesvědčení, než se záměrem nezletilým poškozeným ublížit a způsobit příkoří.

Dále Nejvyšší soud pokládá za důležité uvést, že pokud soud prvního stupně opřel své právní závěry mimo jiné o východiska obsažená v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010, pak je namístě k tomuto akcentovat, že v uvedené trestní věci se nejednalo o situaci skutkově shodnou či obdobnou s nyní projednávaným případem. Jednání obviněných v rámci uváděné trestní věci totiž přímo směřovalo k týrání poškozených nezletilých a ke způsobení utrpení, neboť obvinění nezletilé poškozené zavřeli do nevětratelné a neosvětlené úklidové komory, mezi různě poházené věci a to znečištěné matrace, oděvní svršky a nedopalky cigaret, nezletilí poškození byli v zanedbaném stavu, nemytí, zavšivení, pomočení a špinaví od výkalů a především docházelo k cílenému týrání, a to včetně psychického a fyzického napadání. Je tedy zřejmé, že skutkový stav byl odlišný od skutkových zjištění v nyní projednávané věci a závěry z citovaného usnesení tak nelze bez dalšího na nyní řešený případ aplikovat.

Přestože tedy obvinění vůči nezletilým poškozeným aplikovali velice netradiční a nepřípustný výchovný přístup a tento jejich přístup byl zcela bezpochyby závadný a v rozporu se zákonem, jak jej i správně posoudil soud druhého stupně, nebylo prokázáno, že by jejich jednání úmyslně směřovalo k týrání nezletilých poškozených a tedy k naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, a proto tato skutková podstata nemohla být naplněna pro absenci subjektivní stránky. Je proto namístě uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněných odvolacím soudem jako přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je v tomto konkrétním případě přiléhavá a Nejvyšší soud se s ní ztotožnil.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nad rámec uvedeného je namístě dále doplnit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 25. 10. 2012, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 26. 2. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 4. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru