Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 241/2020Usnesení NS ze dne 18.03.2020

HeslaAgent
Loupež
Policejní provokace
Příprava k trestnému činu
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.241.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1, 3 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 20 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 158e předpisu č. 141/1961 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1717/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 241/2020-1950

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2020 o dovoláních obviněných V. T. N., nar. XY v XY, Vietnam, občana Vietnamské socialistické republiky, bytem XY, a V. Ch. D., nar. XY v XY, Vietnam, občana Vietnamské socialistické republiky, bytem Italská republika, XY, podaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 2 To 45/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2018 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. T. N. a V. Ch. D. odmítají.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 48 T 2/2018-1697, byli obvinění V. T. N. a V. Ch. D. uznáni vinnými přípravou zločinu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněný V. Ch. D. dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný V. T. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, obviněný V. Ch. D. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Pro výkon trestu byli oba zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Oběma obviněným byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let a trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných.

2. Přípravy zločinu loupeže se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění v podstatě tím, že nejméně od června 2017 do 23. 7. 2017 na různých místech v České republice společně dojednávali provedení loupežného přepadení poškozeného P. D. T. v jeho domě v Praze 4. Za tímto účelem kontaktovali další osoby, mimo jiné agenta Policie České republiky č. XY (což o něm nevěděli), který v den realizace loupeže přivedl na schůzku kolegu. K realizaci loupeže opatřili motorové vozidlo, s nímž chtěli z místa činu odjet, a nářadí k otevření trezoru. Přepadení naplánovali na 23. 7. 2017 v dopoledních hodinách tak, že dva z jejich společníků pod záminkou, že jsou příslušníky cizinecké policie, vstoupí do domu, kde poškozeného a případné další osoby svážou a odvedou do koupelny a poté V. Ch. D. přineseným nářadím vypáčí trezor, v němž podle předpokladů obviněných měla být hotovost ve výši 5 až 30 mil. Kč (ačkoli ve skutečnosti v něm v té době byly jen šperky v hodnotě 65 120 Kč). Plán realizovali tak, že dne 23. 7. 2017 v 9:57 hodin V. Ch. D. na pokyn agentů, kteří do domu vstoupili první, odemčenou brankou vstoupil na oplocený pozemek domu poškozeného a odemčenými vchodovými dveřmi vešel do rodinného domu, aby se nejprve přesvědčil, že je poškozený znehybněn, a on tak mohl majitelem domu nepozorován otevřít trezor a odcizit jeho obsah. Po vstupu do domu byl ale policií zadržen. Současně byl zadržen i V. T. N., který po předchozí dohodě s V. Ch. D. na něj čekal ve vzdálenosti 720 m od domu poškozeného ve vozidle Škoda Superb, aby jej po loupeži z místa odvezl pryč.

3. Obviněný V. Ch. D. se navíc od blíže nezjištěné doby, nejpozději od 29. 6. 2017, do 23. 7. 2017 v 10:10 hodin, kdy byl v Praze 4 zadržen policií, neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoli byl pod jménem T. V. Q. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 34 T 7/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 10 To 21/2005, mimo jiné k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let, který měl být vykonáván v době od 17. 2. 2014 do 17. 2. 2019, přičemž výzvu k vycestování převzal do vlastních rukou a dne 17. 2. 2014 byl předán na hraniční přechod s vnější hranicí na letišti Václava Havla.

4. Odvolání obou obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně (směřující do výroku o vině a o trestu) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2018, č. j. 2 To 45/2018-1787, podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění dovolání, kterým je napadli v celém rozsahu.

6. Obviněný V. T. N. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje zejména ve výši uloženého trestu. Soudy se podle něj nezabývaly polehčujícími okolnostmi. Označily jej za spolupachatele činu bez ohledu na důkazy, aniž by se zabývaly jeho motivem, a sice že byl nucen řešit otázku nepovolení dalšího pobytu v České republice, ačkoli zde má družku a nezletilého syna. Z provedeného dokazování vyplývá, že byl pouze pomocníkem, nikoli spolupachatelem. Jeho úkolem bylo odvézt ostatní účastníky z místa činu. Jeho role tak byla spíše pasivní, zejména překladatelská. Soudy také ignorovaly jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a pomoc při rozkrývání jiné trestné činnosti, než ze které byl obviněn.

7. Podle obviněného ve věci došlo také k nezákonnému použití agenta. On ani druhý obviněný nebyli schopni trestný čin naplánovat a provést. Jednalo se o nepřípustnou policejní provokaci. Z napadeného rozsudku podle obviněného vyplývá, že chtěl celou akci odložit minimálně o dva týdny kvůli dovolené. Agentem však byli nuceni provést akci v neděli 23. 7. 2017. S odkazem na judikaturu obviněný zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení musí prokázat, že k policejní provokaci nedošlo, zvlášť pokud byla namítána ze strany obviněných. Podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy vytvářely konstrukce z fiktivních a nepodložených důkazů a rozporných výpovědí spoluobviněného a agentů. Mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů je extrémní nesoulad. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze, popřípadě soudu odvolacímu.

8. Obviněný V. Ch. D. dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že se jednalo o čin vyprovokovaný policejními agenty. Celá akce byla aktivně řízena Policií České republiky. Agent č. XY stanovil datum a čas, kdy mělo k trestné činnosti dojít, s odůvodněním, že jej příprava stála mnoho času a peněz a chce věc dokončit. Kromě své přímé účasti na trestné činnosti přislíbil a realizoval zajištění dalších osob a prostředků (vozidlo, přestrojení). Cílenými dotazy nabádal obviněné, aby se myšlenkou spáchání trestného činu detailně zabývali a promýšleli způsob provedení. Ze závěrů znalců vyplynulo, že obviněný je slabě průměrného intelektu, proto nemohl být organizátorem trestné činnosti. Pro přípravu a realizaci loupeže takového rozsahu postrádá schopnosti a bez aktivního přispění agentů by k trestné činnosti vůbec nedošlo. Jeho roli v celém případu soudy přecenily i ve vztahu ke spoluobviněnému, který byl znalci hodnocen jako intelektově mírně nadprůměrný.

9. Dovolatel se neztotožnil se závěry soudů ani ohledně částky, kterou měl v úmyslu trestným činem získat. Neměl žádné informace o tom, že by se v domě poškozeného nacházela částka vyšší než v řádu několika desítek tisíc korun. O vyšší sumě hovořil pouze spoluobviněný. Dovolatel nerozumí dostatečně ani české řeči.

10. Uložené tresty odnětí svobody na dvanáct let a vyhoštění na deset let označil za nepřiměřeně zostřené a exemplární, což je podle něj porušením principů spravedlivého procesu.

11. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů včetně rozhodnutí navazujících a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného V. T. N. uvedl, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti výše trestu, včetně údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod přiřadit. Obviněný dále podle státního zástupce zřejmě přehlédl, že byl uznán vinným přípravou zločinu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž příprava zahrnuje mimo jiné právě i pomoc. Namítá-li tedy, že byl pouhým pomocníkem, pak soudy zvolená právní kvalifikace tomu nijak neodporuje. Ohledně dalších námitek státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovolání obviněného V. Ch. D. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. K dovolání obviněného V. Ch. D. státní zástupce uvedl, že jeho výtky jsou opakované a soudy se s nimi již vypořádaly. K námitce policejní provokace proto odkázal na příslušné pasáže usnesení vrchního soudu a rozsudku městského soudu s tím, že trestná činnost policejní provokací vyvolána nebyla. Obviněný v podstatné části staví svou argumentaci na skutkových zjištěních nemajících oporu v provedeném dokazování a dále poněkud nesprávně zdůrazňuje aktivitu policejních agentů jakožto prvek, který podle jeho názoru zakládá policejní provokaci. Sama aktivita policejního agenta však podle státního zástupce ještě o policejní provokaci nesvědčí. Agent není povinen zůstat pasivní, může si v rámci své činnosti počínat též aktivně. Klíčová je povaha takové aktivity. Rozhodující je to, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin, či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie. Jestliže se obviněný rozhodl autonomně, nemůže být následující jednání policejního orgánu provokací. Tak tomu bylo i v projednávané věci.

14. Námitky dovolatele podle státního zástupce z podstatné části vycházejí z alternativních skutkových zjištění, jež prosazuje obviněný, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy, ze kterých jednoznačně vyplývá i úmysl obviněného. Ve skutkové větě rozsudku je i subjektivní stránka vyjádřena dostatečně, její obsah je pak dále rozvinut v odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí a to má dostatečný podklad v provedených důkazech. V přezkoumávaných rozhodnutích přitom státní zástupce neshledal extrémní vnitřních rozpory. Výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu rovněž nelze pod uplatněný ani jiný dovolací důvod přiřadit. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Obě dovolání jsou však zjevně neopodstatněná.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

18. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

19. O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Námitky obviněných směřující do oblasti skutkových zjištění mají povahu prostého nesouhlasu se závěry soudů a předkládání vlastních skutkových verzí, tedy uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají.

20. Námitku obviněných, že se stali obětmi policejní provokace, a proto jejich jednání nemůže být trestným činem, lze pod výše vysvětlený dovolací důvod podřadit.

21. Pokud jde o námitku policejní provokace, k této problematice se Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněném pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., kde uvedl, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla ke spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě.

22. V usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněném pod č. 2/2015 – III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud uvedl, že za policejní provokaci nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází ze zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu a použití agenta, tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán před tím, než začne monitorovat nebo kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat příslušné procesní instituty, má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu. O policejní provokaci se proto nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami, netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.

23. V posuzované trestní věci se o policejní provokaci zjevně nejednalo, neboť podle skutkových zjištění nalézacího soudu to byli obvinění, kteří jako první kontaktovali prostřednictvím svědka J. B. policejního agenta v rámci získávání dalších spolupachatelů pro čin, který už sami značně konkrétně naplánovali. Prvotní vůle spáchat trestný čin v jeho jasně vymezených konturách proto byla dána bez zásahu policejního orgánu a obvinění ke svému jednání nebyli vyprovokováni. Obvinění ani nezpochybnili, že v rámci naplánování činu vybrali místo i způsob jeho spáchání, napadený objekt i osobu poškozeného, jehož zvyky dokonce už měli v hrubých rysech zmapovány, měli už také představu o výnosu přepadení i o jeho dělbě mezi spolupachatele a v podstatě pro roli spolupachatelů pouze sháněli vhodnou osobu či osoby.

24. Nicméně i tyto námitky, vztahující se k použití agentů podle § 158e tr. ř., jsou částečně založeny na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým soudy v řízení dospěly. Obvinění zde opakují svou dosavadní obhajobu, že to byl agent č. XY, kdo stanovil datum provedení činu, byť bylo dokazováním zjištěno, že dřívější termín naopak vzešel z potřeby obviněného V. Ch. D.

25. Obvinění rovněž přehlížejí, že jejich jednání bylo možno jako přípravu zločinu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku posoudit již před zapojením policejních agentů do jejich jednání, neboť se pokusili na provedení loupeže dohodnout nejprve se svědkem J. B. Ten to odmítl, kontaktoval policii a místo sebe doporučil právě agenta č. XY. V rámci jednání se svědkem J. B. – podle jeho výpovědi, kterou soudy považovaly za věrohodnou – zazněla také informace, že se v trezoru poškozeného má nacházet 30 000 000 Kč. Tím již obvinění naplnili všechny znaky přípravy uvedeného zločinu.

26. Zapojení policejních agentů tak sloužilo de facto pouze k zdokumentování trestné činnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo i to, že obvinění byli ze strany policejních agentů opakovaně ujišťováni, že pokud si svůj záměr rozmyslí a od provedení činu ustoupí, nebude po nich nic požadováno a každý si půjde „svou cestou“. Skutková zjištění přitom soudy učinily nejen na podkladě výpovědí obou agentů, ale také svědka J. B., částečně i obviněného V. T. N., ale také SMS zpráv, pomocí kterých obvinění s agenty komunikovali, a dalších důkazů, kterými bylo nasazení agentů dokumentováno, a to zprávou a výstupy z provedeného sledování, z nichž byla zřejmá aktivita obviněných, a které výpovědi obou agentů potvrzovaly. Námitky obviněných týkající se údajné policejní provokace tak nemohou v žádném směru obstát.

27. Odmítnout je třeba i námitku obviněného V. Ch. D., že neměl žádné informace o tom, že by se v domě poškozeného nacházela částka vyšší než v řádu několika desítek tisíc korun. Jde o námitku skutkovou. Z výpovědi spoluobviněného vyplývá, že informaci o tom, že v domě by se mělo nacházet odhadem 20 až 30 mil. Kč, měl právě od V. Ch. D., který celou akci vymyslel a inicioval. Z výpovědi agenta XY plyne, že o množství peněz, které hodlají v domě uloupit, mu říkali oba obvinění na společné schůzce. Jestliže po první informaci od obviněného V. Ch. D. o částce 5 mil. Kč doplnil obviněný V. T. N., že tam může být až 30 mil. Kč, pak šlo zjevně o informaci, kterou měl od spoluobviněného. Totéž platí o situaci, kdy obviněný V. T. N. sděloval svědku J. B. informaci o částce 30 mil. Kč. Je logické, že to svědkovi říkal tento obviněný, protože právě on se s ním znal a on s ním jako první za oba obviněné jednal (i proto, že druhý obviněný mluvil hůře česky).

28. Obviněný V. Ch. D. dále namítl, že nebyl schopen trestnou činnost organizovat vzhledem ke svému slabě průměrnému intelektu. Ze skutkových zjištění, zejména znaleckých posudků, však nijak nevyplynulo, že by úroveň intelektu obviněného byla taková, že by nebyl organizace popsané trestné činnosti schopen. Ze skutkových zjištění je navíc zřejmé, že o nijak výrazně sofistikovanou trestnou činnost nešlo. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že vůdčí roli musel mít automaticky podle výsledků znaleckého zkoumání o něco „chytřejší“ V. T. N. V reálném životě pochopitelně působí i jiné faktory, jako je např. vyšší věk a zkušenosti. Role obou obviněných přitom zřetelně vyplynuly z provedeného dokazování stejně jako to, že obviněný byl schopen komunikovat v češtině, byť na horší úrovni než V. T. N..

29. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného V. T. N., že nebyl hlavním pachatelem činu, ale pouze pomocníkem. Jak správně uvedl státní zástupce, obviněný přehlíží, že trestná činnost byla kvalifikována ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, která ve své definici pomoc ke spáchání zvlášť závažného zločinu zahrnuje. Podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava je tedy možná jen za podmínky, že nedošlo k dokonání nebo pokusu zvlášť závažného zločinu, což je tento případ, jak již nalézací soud vysvětlil. Formy přípravného jednání jsou v zákoně uvedeny demonstrativně, nicméně pomoc je jako forma přípravy (pokud nedošlo alespoň k pokusu) trestného činu výslovně uvedena. Pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je možná jen k dokonanému trestnému činu nebo k jeho pokusu. Právní posouzení činu je tudíž z tohoto hlediska správné.

30. Oba obvinění svými námitkami napadli také výrok o trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

31. Obviněným byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, tresty vyhoštění a propadnutí věci, přičemž všechny trestní zákon za uvedené trestné činy připouští. Také jejich výměra je v souladu se zákonem a obvinění ani nic jiného netvrdí. Jejich námitky týkající se údajného přehlédnutí polehčujících okolností, nezohlednění motivu a tvrzení, že jde o trest „exemplární“ (zde ani není zřejmé, z jakého důvodu obviněný D. V. Ch. k takovému závěru dospěl), žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.

32. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, „dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“. Dále k této problematice lze poukázat například na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19.

33. Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018).

34. O takový případ se však v posuzované věci evidentně nejedná. Obvinění byli odsouzeni pro přípravu ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zákon na tento trestný čin stanoví sazbu od osmi do patnácti let odnětí svobody. Soudy dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že ani u jednoho z obviněných nelze aplikovat ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Důvodně uzavřely, že nejsou splněny ani podmínky § 58 odst. 5 tr. zákoníku, tj. že by použití uvedené zákonné trestní sazby bylo vzhledem k povaze a závažnosti přípravy pro obviněné nepřiměřeně přísné a že by bylo možné dosáhnout jejich nápravy i trestem kratšího trvání.

35. Podle § 20 odst. 2 tr. zákoníku je příprava trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, pokud zákon nestanoví něco jiného. Ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku pak upravuje jednu z možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody a již z toho je patrné, že k úvahám o jeho aplikaci soud přistoupí, objeví-li se v projednávané věci (mimořádné) okolnosti, které naplnění jeho podmínek nasvědčují.

36. Skutečnost, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu přípravy, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit za přípravu zvlášť závažného zločinu bez dalšího nižší trestní sazbu než je stanovena na dokonaný zločin, bezpochyby by k takové zákonné úpravě přikročil. Aplikace ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku vyžaduje, aby příprava v konkrétním případě nedosahovala závažnosti jiných obvyklých případů. To však není případ zde uvedený, při jehož zevrubném posouzení lze naopak konstatovat vysokou závažnost spáchané přípravy zločinu.

37. Z hlediska aktuální judikatury lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, ze kterého vyplývá, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody u pokusu trestného činu se uplatní tehdy, jestliže v konkrétním případě pokus nedosahuje takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 666/2016, podle něhož jestliže se pachatel dopustil přípravy zvlášť závažného zločinu, přípravné jednání bylo sofistikované a úloha pachatele velmi významná, pak zpravidla nejsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

38. Obecně povaha přípravy a pokusu trestného činu vyplývá zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost přípravy a pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovaly, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu. Závažnost přípravy, pokusu je významně ovlivněna především tím, že v případě přípravy a pokusu nebyl způsoben následek. Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v § 39 odst. 2, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu.

39. Aniž by bylo úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry, lze jen připomenout, že soudy shledaly u obou obviněných významné přitěžující okolnosti a že rozhodnutí obviněných páchat zvlášť závažnou trestnou činnost bylo dlouhodobé, poměrně detailně promyšlené a pevné (z důkazů mimo jiné vyplývá i příprava dalšího loupežného přepadení), přičemž k dokonání trestného činu vykonali vše, co považovali za potřebné, a k jeho dokonání nedošlo z důvodu, že ve věci figurovali policejní agenti (a to díky šťastné shodě okolností – že se informace o plánované loupeži v průběhu shánění kompliců dostala k policii). Připravovaná loupež byla velmi závažná i tím, že měla být spáchána v bydlišti poškozeného, za současného porušení práva na domovní svobodu.

40. Obviněnému V. T. N. byl uložen trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby. Trest odnětí svobody v trvání dvanácti let uložený obviněnému V. Ch. D., tj. trest vyměřený přibližně v polovině sazby, je sice trestem za přípravu k trestnému činu poměrně přísným, avšak s ohledem na závažnost případu a přitěžující okolnosti nejde o trest, který by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Tento obviněný, který zde dříve páchal trestnou činnost pod falešným jménem, byl iniciátorem a organizátorem posuzovaného zločinu, na němž se měl také podílet rozhodujícím způsobem (vlastním vyloupením trezoru), to vše v době, kdy měl uložený trest vyhoštění z území České republiky. Soudy prvního a druhého stupně se výroky o trestech nedostaly do extrémního rozporu s uvedeným ústavním principem. To platí také o dalších uložených trestech, včetně trestu vyhoštění na delší dobu deseti let, který byl u obou obviněných zcela namístě a v souladu se zákonem.

41. Jak mimo jiné uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, je samotnou podstatou diskrece (tj. volného uvážení v rámci zákonných pravidel), že – nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení. S tímto názorem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a v jeho duchu také v této věci postupoval.

42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

43. Obviněný V. Ch. D. uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Vzhledem k tomu, že je dovolání obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, je tomu stejně i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

44. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněných V. T. N. a V. Ch. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

45. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 9. 8. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena až dne 21. 2. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru