Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 24/2017Usnesení NS ze dne 02.08.2017

HeslaPoškození cizí věci
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.24.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 228 odst. 2 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 24/2017-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 2. srpna 2017 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné N. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 9 To 211/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 121/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 3. 2016, č. j. 4 T 121/2015-62, byla obviněná N. F. uznána vinnou spácháním přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále byl zrušen výrok o vině a trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 2 T 148/2015, který nabyl právní moci dne 29. 12. 2015, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující na výrok o trestu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná byla odsouzena podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s § 43 odst. 2 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku, k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále byla obviněné podle ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozeným způsobenou škodu.

Oproti tomu byla obviněná výrokem pod č. II. rozsudku podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, že dne 29. 10. 2015 poté, co ve 22:02 hodin v P., U L. …, v prodejně Tesco Borská pole, byla po krádeži zboží zadržena ostrahou prodejny, bezprostředně poškodila stěnu v čekací místnosti ostrahy, kdy nejprve propiskou popsala stěnu, kde vytvořila nápisy skurvysyn a posraný tescco a nápis devko, kdy i tento nápis částečně vyryla do omítky stěny a dále mastným krémem na ruce napsala na stěnu nápis yousi namyšlené, čímž společnosti Tesco Stores ČR, a.s., se sídlem Vršovická 1527, 100 00 Praha, způsobila celkovou škodu poškozením, vyčíslenou odborným vyjádřením, ve výši 2 000 Kč, čímž měla spáchat přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku.

Proti zprošťujícímu výroku v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně a podmíněně, bude-li dané jednání posouzeno jako trestný čin, také proti výroku o trestu, podala státní zástupkyně odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 9 To 211/2016, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce řádně a včas dovolání v neprospěch obviněné, rovněž proti zprošťujícímu výroku v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně, a podmíněně, bude-li dané jednání posouzeno jako trestný čin, také proti výroku o trestu, neboť má za to, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Uvedl, že s právním závěrem obou soudů, pokud dovodily, že uvedený skutek není trestným činem, se nelze ztotožnit. V případě přečinu podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku není určena minimální škoda, která musí být trestnou činností způsobena a dále, že škoda musí být způsobena určitým způsobem, tedy postříkáním, pomalováním nebo popsáním barvou či jinou látkou. Útok pak může směřovat na dům, budovu, zdi budov, interiér či zařízení interiéru. Hodnota věcí nemá žádný právní význam pro kvalifikaci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, musí však být alespoň taková, aby mohlo dojít k jejímu poškození. Rozsah poškození má význam pro posouzení povahy a závažnosti činu, aby nebyly kriminalizovány činy s bagatelním majetkovým dopadem. Poškození spočívá zejména v narušení povrchu, přičemž není podstatné, do jaké míry jde o proces nezvratný. Látkou, která může poškození způsobit, může být i špinavá voda, rozpouštědlo, saze apod. Dle nejvyššího státního zástupce je pak jasné, že jednání obviněné naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku. Neztotožnil se se závěry soudů, že úprava stěn v uzavřené místnosti sloužící ke krátkodobému pobytu osob zadržených při páchání protiprávních činů nesledovala estetické nebo úpravné cíle. Nápisy jsou vulgární a dehonestují společnost Tesco. I s ohledem na tuto skutečnost mohl nápis působit urážlivým, dehonestujícím či neestetickým a neúpravným dojmem nejen na zaměstnance společnosti, ale především také na osoby zadržené, kdy nápisy snižovaly nejen estetikou a úpravnou úroveň místnosti, ale i vážnost jejich zadržení a v neposlední řadě i na ně mohly nápisy působit dojmem urážlivým. Nelze tedy tvrdit, že by vyhotovení nápisů v místnosti pro krátkodobý pobyt osob zadržených pří páchání protiprávních činů snižovalo s ohledem na zmíněnou povahu místnosti společenskou škodlivost, ba právě naopak. Navíc by úvahy soudu stran veřejně nepřístupných míst u předmětné speciální skutkové podstaty mohly odmítat zmíněnou právní kvalifikaci dále např. v situaci, kdy by pachatel vnikl na soukromý pozemek a popsal by stěnu domu směřující do zahrady, která je veřejnosti nepřístupná a vizuálně skrytá. Nelze ani souhlasit se závěry, že použití krému na ruce nelze podřadit pod jinou látku, jelikož mastný krém je způsobilý zeď poškodit a zůstanou po něm mastné stopy. Nejvyšší státní zástupce rovněž uvedl, že u skutkové podstaty dle § 228 odst. 2 tr. zákoníku není stanovena minimální škoda, která musí být trestnou činností způsobena a škoda, která byla vyčíslena odborným vyjádřením, tedy 2 000 Kč není zanedbatelná a není možné ji považovat za bagatelní.

Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že podle stanoviska Nevyššího soudu č. 26/2013 Sb., je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. U méně závažných činů je pak na místě korekce dle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, dle které lze uplatňovat trestněprávní důsledky pouze na pachatele takových činů, u kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V případě obviněné však, dle názoru státního zástupce, není takový postup na místě s ohledem na fakt, že cizí věc poškodila způsobem typickým pro trestný čin podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku a způsobila škodu, jejíž výše není zanedbatelná. Odpovědnost za jednání obviněné je pak nezbytné řešit prostředky trestního práva.

Nad rámec dovolacího důvodu nejvyšší státní zástupce uvedl, že soud nalézací, pokud podle jeho názoru mělo být jednání obviněné hodnoceno jako přestupek, měl postupovat podle § 222 odst. 2 tr. ř. a odvolací soud případně dle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a postoupit věc jinému orgánu, nikoli dovozovat jak by tento správní orgán v přestupkovém řízení rozhodl. K tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3449/13, nebo II. ÚS 229/06, které říkají, že „jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto ani tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení.“

Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že soud prvního stupně chybně právně posoudil charakter předmětného jednání obviněné, což k odvolání státní zástupkyně nenapravil ani soud stupně druhého, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 9 To 211/2016, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 4 T 121/2015, v bodě II., jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí či jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soud Plzeň-město, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, kdy tento dovodil, že skutek není trestným činem a správně uplatnil pravidlo zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nápisy byly vyhotoveny v malé, uzavřené místnosti, která není přístupná veřejnosti a nápisy tak nebyly určeny veřejnosti a tudíž nebyly způsobilé působit pohoršení a nemohly mít dopad na okolí. Dále obviněná rozebírá skutečnost, že ona místnost, ve které došlo k pomalování stěn, není samostatnou věcí, nýbrž je součástí věci větší, tedy celého obchodního centra, které tvoří jeden celek v podobě nebytového prostoru. Nápisy tak nesnižují funkčnost celého centra. Ochrana estetických hodnot nebyla nijak dotčena. Přestože nápisy obsahují hanlivé výrazy, jsou nápisy neurčité až nesrozumitelné a kromě nápisu TESCCO nesměřují vůči nikomu konkrétnímu. Z tohoto důvodu tak nelze hovořit o dehonestujícím dopadu vůči poškozené společnosti. Obviněná pak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl v souladu s ustanovením § 256j tr. ř. jako nedůvodné.

III.

Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Věcí se pak zabýval pouze v rozsahu vymezeném v dovolání, tedy z hlediska správnosti právního posouzení skutku, ohledně nějž byla obviněná zproštěna obžaloby (návrhu na potrestání) podle § 226 písm. b) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněným důvodům dovolání.

Nejvyšší soud především shledal, že obsahem dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné, jsou námitky toliko proti výroku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby pro výše uvedené jednání. Proti výroku o trestu z bodu I. rozsudku dovolání nesměřovalo, když nesprávnost tohoto výroku byla namítána pouze v situaci, že by dané jednání bylo posouzeno jako trestný čin. Shodnými námitkami se z podnětu odvolání státní zástupkyně již zabýval odvolací soud. Nejvyšší státní zástupce tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 70 tr. spisu).

Podstatou námitek nejvyššího státního zástupce je především jeho tvrzení, že nalézací soud obviněnou nesprávně zprostil obžaloby ze spáchání výše uvedeného skutku a to s odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., když jednání obviněné naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, případně, že se mohlo jednat o přestupek proti majetku dle § 50 přestupkového zákona, kdy však nalézací soud věc ke správnímu orgánu nepostoupil. Podle tvrzení nejvyššího státního zástupce není na místě ani postup v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, jelikož obviněná cizí věc poškodila typickým způsobem pro danou skutkovou podstatu, a způsobila nezanedbatelnou škodu. Soud prvního stupně tak nesprávně posoudil charakter jednání obviněné a tuto chybu nenapravil ani soud druhého stupně.

Okresní soud Plzeň-město své rozhodnutí o zproštění odůvodnil tím, že je nepochybné, že se skutek stal, a že jej spáchala obviněná, nicméně škodlivost činu byla méně výrazná. V rozboru ustanovení § 228 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně uvedl, že materiální práva nejsou jediná, která dané ustanovení chrání. Dále soud uvedl, že způsobená škoda nepřesáhla hranici škody nikoli nepatrné, což je podmínkou řady majetkových trestných činů. Dané nápisy byly vyhotoveny v uzavřené místnosti, která slouží ke krátkodobému pobytu zadržených při páchání protiprávních činů a z toho důvodu nelze uvažovat, že by úprava stěn sledovala nějaké estetické či úpravné cíle. U nápisu zhotoveného mastným krémem pak soud prvního stupně vyjádřil pochybnosti, zda lze toto podřadit pod nápis obdobnou látkou ve smyslu ustanovení § 228 odst. 2 tr. zákoníku. Jelikož nápisy nebyly určeny veřejnosti, aplikoval soud pravidlo zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Okresní soud dále uvedl, že jednání by bylo spíše třeba vyhodnotit jako přestupek proti majetku podle § 50 zákona o přestupcích, nicméně vzhledem k dopadu jednání obviněné považoval předložení věci orgánu příslušnému pro rozhodování přestupkové agendy za nadbytečné, jelikož odsouzení v trestní věci by mělo na obviněnou působit dostatečně represivně a výchovně. Případná sankce plynoucí z přestupkového řízení by na tom nic výrazného nezměnila.

Odvolací soud ve svém usnesení pak uvedl, že trestná činnost podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku je z hlediska druhového objektu podle trestního zákoníku obtížně zařaditelná. Neztotožnil se se závěry státní zástupkyně stran způsobené škody. Projednání skutku v rámci přestupkového řízení by bylo i podle jeho názoru neúčelné právě s ohledem na uložený trest. Nalézací soud, že tak mohl analogicky postupovat podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.

Není sporu o tom, že skutková zjištění nalézacího soudu popsaná ve zprošťujícím výroku vyplývají z provedeného dokazování. Soudy sice nesprávně učinily závěr, že se v daném případě z hlediska naplnění formálních znaků nejedná o trestný čin poškození cizí věci dle § 228 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil s výše citovanou argumentací nejvyššího státního zástupce v dovolání a pro stručnost na ní odkazuje, když by bylo nadbytečné ji opakovat.

Přesto ale nelze přehlédnout soudem prvního stupně uváděnou argumentaci ohledně použití subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, s čímž se ztotožnil také soud odvolací, a tedy okolnosti a specifičnost celého případu. Dle názoru Nejvyššího soudu jednání obviněné naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, ale vzhledem ke všem okolnostem případu nemělo takovou míru společenské škodlivosti, aby bylo nutné tento čin postihovat užitím trestní represe. Podle trestního zákoníku je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost sice není zákonným znakem trestného činu, ovšem má svůj význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti případu lze učinit jen tehdy, jestliže s ohledem na konkrétní okolnosti spáchaného skutku není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.). O takový čin se podle Nejvyššího soudu jedná v tomto konkrétním specifickém případě. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s rozhodnutím soudů ohledně uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se pak nezabýval námitkami nejvyššího státního zástupce, pokud vyjádřil nesouhlas také s postupem nalézacího soudu, který věc jako přestupek nepostoupil správnímu orgánu s tím, že výše stanoveného trestu pro obviněnou jistě dostatečně naplní výchovnou funkci trestního řízení a trest v rámci přestupkového řízení by na tom v zásadě nic nezměnil. Tyto námitky proti procesnímu postupu neodpovídají uplatněným důvodům dovolání a také v dovolání byly uvedeny pouze jako „nad rámec dovolacího důvodu“.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky nejvyššího státního zástupce nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru