Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 234/2004Usnesení NS ze dne 18.03.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.234.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 234/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2004 o dovolání obviněného Ing. I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 To 106/2003, v trestní věci vedené u Krajského s soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 4/2002 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. S. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný Ing. I. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 To 106/2003, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 46 T 4/2002. Dovolání podal v rozsahu, v němž byl napadeným rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák. a v němž mu byl za tento trestný čin uložen trest. Obviněný opřel dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domáhal se zrušení napadaného rozsudku a toho, aby Vrchnímu soudu v Olomouci bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek, který byl ve výroku napadeného rozsudku popsán velmi komplikovaně, nepřehledně a nedostatečně výstižně a který spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 1. 6. 1999 v K. b., a. s., pobočka B., podal převodní příkaz k převodu částky 12.100.000,- Kč ze svého podúčtu vedeného pro R. z., spořitelní a úvěrní družstvo, M. B., číslo 6628160…/0100 - variabilní symbol 1000124… na svůj účet číslo 0000500…/4100 vedený u BNP - D. B. (ČR), a. s., a následně uvedenou částku z tohoto účtu vybral a použil pro svoji potřebu, ačkoli věděl, že z ní měla být částka 10.059.285,- Kč ke dni 15. 6. 1999 uhrazena R. z. jako splátka úvěru na základě úvěrové smlouvy č. IU 048/98, kterou obviněný uzavřel s R. z. dne 22. 6. 1998 a na podkladě které mu byl dne 3. 7. 1998 poskytnut úvěr ve výši 12.200.000,- Kč. Na podúčet obviněného vedený jinak pro R. z. u K. b., a. s., se prostředky dostaly podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci tak, že je tam zaslala BNP - D. B. (ČR), a. s., za okolností, kdy obchodní společnost ZP. - S., a. s., Z., přistoupila k závazku obviněného vůči R. z. a kdy měla tento závazek plnit postoupením své pohledávky u BNP - D. B. (ČR), a. s., jejímž obsahem bylo plnění banky z titulu dokumentárního akreditivu ve výši 340.770 USD, tj. 12.133.115,- Kč. Podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci si obviněný ke škodě R. z., spořitelní a úvěrní družstvo, M. B., přisvojil minimálně 10.059.285,- Kč. Úloha obchodní společnosti ZP. - S., a. s., Z., souvisela s tím, že obviněný byl jejím zaměstnancem v postavení vedoucího ekonomického úseku, že pro výrobní účely této společnosti byl úvěr fakticky určen a použit a že z jejích prostředků měl být úvěr fakticky také splacen. Přitom R. z., spořitelní a úvěrní družstvo, M. B., neposkytovala úvěry obchodním společnostem, nýbrž jen fyzickým osobám, pokud byly jejími členy. Za účelem získání úvěru pro potřeby obchodní společnosti ZP. - S., a. s., Z., jako svého zaměstnavatele se obviněný stal členem R. z.

Základní námitkou obviněného bylo tvrzení, že dne 29. 9.1998 uzavřel s R. z. smlouvu o poskytnutí druhého úvěru ve stejné výši 12.200.000,- Kč, že tato smlouva měla formu dodatku k předchozí smlouvě o úvěru ze dne 22. 6. 1998, že R. z. nesplnila svůj závazek poskytnout mu druhý úvěr a že si posuzovaným jednáním formou započtení zajistil splnění závazku R. z. Kromě toho obviněný namítl, že R. z. nemohla být jeho jednáním poškozena, a to ani za předpokladu nezákonnosti provedeného započtení, protože platba nebyla připsána na účet, se kterým mohla disponovat pouze záložna, ale byla připsána na účet, z něhož teprve následně měla být provedena ve prospěch záložny.

Otázkou, zda dodatek k původní úvěrové smlouvě znamenal vznik nového úvěrového vztahu mezi R. z. a obviněným, to znamená druhého vztahu existujícího zároveň vedle vztahu založeného původní smlouvou, a zda tedy šlo o dva úvěry ve shodné výši 12.200.000,- Kč, se oba soudy velmi podrobně zabývaly a dospěly k závěru, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil. I poté, co obě strany přijaly dodatek ke smlouvě, šlo pouze o jeden úvěr. Smyslem dodatku nebylo založit další, tj. druhý, úvěrový vztah a poskytnout obviněnému dva úvěry, nýbrž nově upravit podmínky splatnosti dluhu obviněného a dodatečně dát původní smlouvě formu notářského zápisu. Téhož dne, kdy byl sepsán dodatek ke smlouvě o úvěru, tj. dne 29. 9. 1998, byl smluvními stranami podepsán také úřední záznam, v němž bylo výslovně uvedeno, že jde o prolongaci původní smlouvy o úvěru ze dne 22. 6. 1998. Ke smlouvě pak byly ujednáním smluvních stran postupně připojeny i další dodatky, přičemž v dodatku č. 3 ze dne 10. 5. 1999 je výslovně uvedeno, že \"k této smlouvě byly následně sepsány dodatky označené jako dodatek č. l a dodatek č. 2 za účelem prolongace lhůty splacení úvěru\". Pokud jde o závěr, že šlo jen o jeden úvěr, Nejvyšší sou plně sdílí to, co v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 9 až 12 uvedl Vrchní soud v Olomouci. Dodat lze jen to, že podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Z citovaného ustanovení a dále z ustanovení § 501 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že mechanismus úvěrového vztahu probíhá tak, že věřitel neposkytuje peněžní prostředky bez dalšího přímo na podkladě uzavřené smlouvy o úvěru, ale teprve na požádání dlužníka. V posuzovaném případě není z ničeho zřejmé, že by obviněný po přijetí dodatku k úvěrové smlouvě, ke kterému došlo dne 29. 9. 1998, požádal R. z. o poskytnutí v pořadí druhé částky 12.200.000,- Kč. Tato okolnost podporuje závěr obou soudů o tom, že o žádný další tj. druhý, úvěrový vztah ve skutečnosti nešlo. Obviněný nepožádal o poskytnutí v pořadí druhé částky 12.200.000,- Kč a bez dalšího přikročil k okamžitému odčerpání prostředků, jakmile se ocitly na jeho podúčtu vedeného pro R. z. u K. b., a. s., jako platba, jejímž účelem bylo splacení úvěru jeho faktickým příjemcem, tj. obchodní společností ZP. - S., a. s., Z., byť tato platba byla uskutečněna prostřednictvím BNP - D. B. (ČR), a. s. Odčerpání prostředků obviněný navenek zdůvodnil započtením, jako by měl proti R. z. vzájemnou pohledávku, ačkoli ve skutečnosti žádnou neměl.

Obviněný se snažil podpořit svou námitku ohledně existence druhého úvěrového vztahu odkazem na nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 20. 5. 2003, č. Rsp 41/03, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou podala obchodní společnost SBS S., s. r. o., jako žalobce proti obviněnému jako žalovanému o částku 15.326.316,- Kč, neboť v odůvodnění rozhodčího nálezu je uvedeno, že R. z. se zavázala poskytnout opětovně 12,2 milionu Kč. Nejvyšší soud si je vědom toho, že soudy v rámci trestního řízení nepřezkoumávají citovaný rozhodčí nález, avšak na druhé straně musí konstatovat, že při posuzování otázky, zda tu byl jeden úvěrový vztah nebo dva úvěrové vztahy, jako předběžné otázky nejsou soudy vázány uvedeným rozhodnutím. Vyplývá to z ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V dané věci jde o předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny obviněného, a proto orgány činné v trestním řízení nejsou citovaným rozhodčím nálezem vázány. To mimo jiné znamená, že mohou dojít i k jiným závěrům, než k jakým došel orgán, který o tom, co je předmětem předběžné otázky, rozhodl v jiném řízení. Z toho vyplývá, že odlišnost závěru soudů v otázce počtu úvěrových vztahů mezi R. z. a obviněným oproti závěrům Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR nemůže být důvodem ke zrušení rozhodnutí soudů.

Námitka obviněného, že obviněný si prostředky nepřisvojil ke škodě R. z., neboť platba nebyla připsána na účet, se kterým mohla disponovat pouze záložna, je podkladem pochybností o správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., jak skutek posoudil Vrchní soud v Olomouci na rozdíl od Krajského soudu v Brně, který ho posoudil jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Uvedené pochybnosti vyvolává nesoulad mezi zjištěním Vrchního soudu v Olomouci, že obviněný \"podal převodní příkaz k převodu částky 12.100.000,- Kč ze svého podúčtu vedeného pro R. z.\", na straně jedné a zákonným znakem trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., podle něhož obviněný \"přisvojil si c i z í věc tím, že se jí zmocnil\", na straně druhé. Z tohoto nesouladu vyplývá pochybnost o tom, zda se obviněný mohl dopustit trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) v poměru k prostředkům, s nimiž byl oprávněn nakládat z titulu svého vztahu k podúčtu, na kterém byly uloženy.

Evidentně však přichází v úvahu kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. V tomto ohledu vyvstává především otázka, proč obchodní společnost ZP. - S., a. s., Z., v dopise adresovaném P. N. z BNP - D.r B. (ČR), a. s., označila účet, na který má být platba odeslána, variabilním symbolem, jímž byla platba usměrněna na podúčet obviněného, zvláště když v dohodách o postoupení pohledávky uzavřených mezi uvedenou obchodní společností a R. z. tento variabilní symbol nebyl ani zmíněn, a zda k tomu nedal podnět sám obviněný. Pak by přicházel v úvahu závěr, že obviněný uvedl obchodní společnost ZP. - S., a. s., Z., a jejím prostřednictvím i BNP - D. B. (ČR), a. s., v omyl o skutečné povaze účtu, resp. podúčtu, na který měla být platba odeslána, z toho hlediska, že po dojití platby bude oprávněn s prostředky sám nakládat. Tato možnost je podporována zjištěním, že obviněný nechal prostředky převést na svůj účet u jiné banky okamžitě poté, co došly na jeho podúčet vedený pro R. z. u K. b., a. s. Avšak i kdyby obviněný svým jednáním sám nevyvolal u obchodní společnosti ZP. S., a. s., Z., resp. též u BNP - D. B. (ČR), a. s., omyl o tom, že platba bude odeslána nikoli na účet, s nímž disponuje R. z., ale na podúčet, s nímž disponuje sám obviněný, je v takovém případě jasné, že věděl, že se prostředky na jeho podúčtu ocitly omylem, ať už vznikl na straně obchodní společnosti ZP. - S., a. s., Z., resp. BNP - D. B. (ČR), a. s., jakkoli, tj. i bez přičinění obviněného, a obviněný tohoto omylu využil k vlastnímu obohacení. Nemohlo by jít o pouhé zatajení věci (§ 254 tr. zák.), protože obviněný věděl zcela konkrétně, komu prostředky patří, pro koho jsou určeny, od koho pocházejí a k jakému účelu slouží.

Z toho vyplývá, že i kdyby se Nejvyšší soud neztotožnil s Vrchním soudem v Olomouci v tom, že skutek byl posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák, je zjevné, že by musel být posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Tato případná změna by nemohla mít na postavení obviněného zcela zřejmě žádný zásadní vliv, zejména uváží-li se, že na oba uvedené trestné činy je v zákoně stanovena stejná trestní sazba, u všech jsou stanoveny stejné předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 62 odst. 1 tr. zák.) atd. Případná změna právní kvalifikace skutku nemá ani zásadní právní význam.

Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že obviněný způsobil trestným činem škodu R. z., spořitelnímu a úvěrnímu družstvu, M. B. Tento závěr koresponduje s faktickým výsledkem posuzované machinace, jímž byl stav, kdy R. z. nebyl splacen úvěr poskytnutý obviněnému. Obviněný v dovolání zpochybnil správnost tohoto závěru s tím, že poškozený subjekt nebyl stanoven správně. Bez ohledu na to, zda poškozený subjekt byl v napadeném rozsudku stanoven správně či nesprávně, nemá to z hlediska právního posouzení skutku takový význam, aby to mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, který subjekt byl trestným činem poškozen, nemá po právní stránce, tj. po stránce kvalifikace skutku jako trestného činu, žádný zásadní význam.

Pokud obviněný v dovolání poukázal na to, že Krajský soud v Brně v hlavním líčení nepřipustil R. z. s nárokem na náhradu škody, souviselo to se skutečností, že R. z. mezitím svou pohledávku postoupila dalšímu subjektu a neměla proto aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. Tím ovšem není nijak dotčena možnost, že R. z. byla škoda trestným činem způsobena. Žádný význam v tomto ohledu nemá další namítaná okolnost, totiž že se poškozenými necítily obchodní společnosti, na které původní pohledávka R. z. později přešla cestou postoupení pohledávky (T. G., s. r. o., resp. SBS S., s. r. o.). Možnost, že trestným činem obviněného byla poškozena obchodní společnost ZP. - S., a. s., Z., v žádném případě není vyloučena tím, že se sama jako poškozený necítí, což evidentně souvisí s tím, že tato společnost považovala svůj závazek za splněný odesláním prostředků z BNP - D. B. (ČR), a. s. V podstatě totéž platí, pokud se podle námitek obviněného obdobně vyjádřila správkyně konkursní podstaty ve stadiu poté, co byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti ZP. - S., a. s., Z.

Námitka obviněného, že šlo o dva úvěry a že jeho postup formou započtení pohledávky z druhého úvěrového vztahu byl oprávněný, je zjevně neopodstatněná a v žádném případě nemohla být podkladem pro jakoukoli změnu napadaného rozsudku. To by jinak samo o sobě bylo důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Další námitky, jimiž obviněný zpochybnil závěr Vrchního soudu v Olomouci, že si přisvojil prostředky ke škodě R. z., jsou takové povahy, že i kdyby byly důvodné, nemohly by vést k takové změně napadaného rozsudku, která by se nějak zásadně dotkla jeho postavení a zároveň měla zásadní právní význam. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru