Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 20/2015Usnesení NS ze dne 20.01.2015

HeslaPorušování domovní svobody
Přisvojení pravomoci úřadu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.20.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 178 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 328 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 967/15 ze dne 12.05.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 20/2015-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 1. 2015 o dovolání obviněného J. F. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 281/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 131/2013 takto:

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 12 T 131/2013, byl obviněný J. F. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 tr. zákoníku a odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen, přičemž podle § 82 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na dva roky.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu Brno-venkov v podstatě v tom, že obviněný jako první m. města K. se dostavil v K. , okr. B.-v. , dne 22. 6. 2013 do bytu obývaného H. P. a ve dnech 24. 6. 2013 a 28. 6. 2013 do bytu obývaného A. F. , představil se, pod nepravdivou legendou, že je vedoucím, resp. nadřízeným, resp. pracovníkem orgánu sociálně právní ochrany dětí, dosáhl toho, že byl vpuštěn dovnitř, a u přítomných osob zjišťoval poměry nezletilých dětí S. a F. F. , ačkoli věděl, že není pracovníkem orgánu sociálně právní ochrany dětí a že není oprávněn postupovat podle § 52 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 281/2014. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov podle § 258 odst. l písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. l tr. zákoníku stanovena na dva roky, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce představitele orgánu, kterému je svěřen výkon státní moci, a představitele územního orgánu samosprávného celku vyjma funkcí přímo vznikajících z výkonu pasivního všeobecného volebního práva na tři roky. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. d), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvil, předložil potvrzení o pracovní neschopnosti, sdělil, že trvá na osobní účasti, a požádal o odročení veřejného zasedání na jiný termín. V postupu Krajského soudu v Brně spatřoval porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. V této spojitosti označil usvědčující tvrzení svědků za lživá. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že není „dalším odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. To znamená, že cestou dovolání zásadně není možné domáhat se změny skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Krajský soud v Brně neporušil žádné ustanovení trestního řádu tím, že napadeným rozsudkem rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v nepřítomnosti obviněného. Obviněný byl o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, přičemž v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Není tu tedy žádná kolize s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Žádné jiné ustanovení trestního řádu se přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu netýká. Okolnost, co bylo důvodem nepřítomnosti obviněného, zda se omluvil, čím svou nepřítomnost doložil, zda žádal o odročení apod., je z hlediska trestního řádu nerozhodná. Žádné ustanovení trestního řádu nebránilo Krajskému soudu v Brně provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Zbývá posoudit otázku, zda postup Krajského soudu v Brně nebyl porušením práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti, jak ho zaručuje ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

O porušení uvedeného práva jde za situace, kdy obviněný má přijatelný důvod k nepřítomnosti při jednání soudu, tento důvod náležitě a podle možností včas soudu doloží a dá výslovně najevo, že se chce jednání soudu zúčastnit.

Veřejné zasedání se konalo dne 23. 9. 2014. Obviněný požádal o odročení dne 19. 9. 2014 „z důvodu dočasné pracovní neschopnosti“, a k žádosti připojil jednak doklad označený jako „Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti“, jednak doklad ve formě lékařské zprávy o svém zdravotním stavu ze dne 19. 9. 2014. Z těchto dokladů vyplývá pouze to, že obviněný byl od 19. 9. 2014 ve stavu pracovní neschopnosti a že jeho onemocnění se projevovalo bolestivostí v krku a zhoršeným polykáním. Obsah uvedených dokladů nijak neukazuje na to, že by se obviněný nacházel ve stavu fakticky vylučujícím jeho účast při jednání soudu. Samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že by zdravotní stav skutečně bránil obviněnému v účasti při jednání soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud obviněný odůvodnil žádost o odročení veřejného zasedání pouhou pracovní neschopností, nejde o dostatečný důvod, který by stavěl postup Krajského soudu v Brně do rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z další lékařské zprávy vyplývá, že dne 26. 9. 2014 byl obviněný „prakticky bez obtíží“ a že mu bylo jen doporučeno „bez další léčby ... kloktat šalvěj“. Z toho je zřejmé, že se jednalo o běžné nachlazení, které sotva mohlo skutečně bránit obviněnému v přítomnosti při veřejném zasedání.

Ústavně garantované základní právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti neznamená, že obviněnému musí být v jeho žádostech vyhověno, tak aby se mohl zúčastnit všech úkonů spadajících do rámce trestního řízení. V posuzovaném případě byl obviněný přítomen v hlavním líčení, v němž měl reálnou možnost – které ostatně využil – prezentovat svou obhajobu, vyjádřit se k podstatě obvinění co do skutkové i právní stránky, vyjádřit se k důkazům, přednést závěrečnou řeč a uplatnit poslední slovo. Ve veřejném zasedání před Krajským soudem v Brně nebyly žádné důkazy prováděny, takže konáním veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného zejména nebyla dotčena kontradiktornost dokazování. Nejednalo se tudíž o to, že by nějakou svévolí soudu byla obviněnému odňata možnost vystupovat před soudem.

Krajský soud v Brně mohl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, aniž tím porušil jeho právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud bez ohledu na to, co bylo v této spojitosti obsahem telefonátu mezi předsedou senátu Krajského soudu v Brně a lékařem, který vydal rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného. Obsah telefonátu nebyl nijak autenticky zaznamenán. V protokole o veřejném zasedání dne 23. 9. 2014 (č. l. 316 spisu) je uvedeno, že „předseda senátu kontaktoval včerejšího dne ošetřujícího lékaře ..., který sdělil, že obviněný je schopen se dostavit k veřejnému zasedání“. Ve zprávě lékaře ze dne 3. 12. 2014, kterou obviněný připojil k dovolání, je uvedeno, že lékař byl dne 23. 9. 2014 „kontaktován telefonicky osobou, která se představila jako soudce Krajského soudu v Brně“, že „byl dotazován, zda se výše uvedený (tj. obviněný) může účastnit jednání soudu“, že „pouze v obecné rovině ... sdělil, co ...diagnosa znamená a jaké obtíže postižení tímto onemocněním obvykle mají“, a že „nebyly sdělovány žádné údaje ve vztahu ke konkrétnímu onemocnění“ obviněného. Citovaná lékařská zpráva tedy výslovně nepotvrzuje to, co je uvedeno v protokole o veřejném zasedání. Nicméně z její další části, která se týká okolností pracovní neschopnosti obviněného, vyplývá, že lékař obviněnému doporučil „neprovádět v době pracovní neschopnosti závažnější a delší činnosti nesouvisející s léčbou“. Ani z lékařské zprávy připojené k dovolání tak není patrno, že by pracovní neschopnost sama o sobě fakticky znemožňovala obviněnému účast při veřejném zasedání, např. proto, že by obviněný byl upoután na lůžko, nesměl vycházet apod.

Postup Krajského soudu v Brně nebyl v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolání obviněného, který to namítal v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav uvedený ve výroku o vině nenaplňoval znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a znaky přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Obviněný založil námitky spojené s tímto dovolacím důvodem na polemice se zjištěním soudů, jak se představil osobám, vůči kterým vystupoval při svém jednání směřujícím ke zjištění poměrů nezletilých dětí S. a F. F. V těchto námitkách se obviněný snažil prezentovat věc tak, že se představil jen jako první místostarosta a že při tom neuváděl nic ve vztahu k orgánu sociálně právní ochrany dětí. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno-venkov, z kterých v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce, jak se obviněný představil osobám, které mu umožnily vstoupit do bytů, v nichž obviněný zjišťoval poměry nezletilých dětí S. a F. F.

Svědkyně H. P. (babička nezletilých dětí) jednoznačně uvedla, že jí obviněný říkal, že je „nadřízený“ orgánu sociálně právní ochrany dětí, a to na její výslovný dotaz, proč se „on jako místostarosta jde ptát na nezletilou S. “ (viz protokol o hlavním líčení na č.l. 125 spisu). Svědkyně A. F. (matka nezletilých dětí) výslovně uvedla, že obviněný přišel s tím, že je místostarosta a že je „nadřízený“ orgánu sociálně právní ochrany dětí (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 135 spisu). Svědek M. S. (druh matky nezletilých dětí) uvedl, že obviněný se mu představil jako „vedoucí“ orgánu sociálně právní ochrany dětí (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 141 spisu). Výpovědi všech tří svědků se tedy shodují v tom, že obviněný se představil jako osoba ve funkci s ingerencí do činnosti orgánu sociálně právní ochrany dětí. V souladu s tím jsou výpovědi svědkyně Bc. T. S. , u Městského úřadu v Kuřimi vedoucí odboru, který byl orgánem sociálně právní ochrany dětí, a svědkyně A. Ch. , pracovnice tohoto odboru. Obě tyto svědkyně potvrdily, že od matky a babičky nezletilých dětí se dověděly, že obviněný se před matkou a babičkou nezletilých dětí prezentoval jako nadřízený vůči pracovnicím uvedeného odboru (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 165, 173 spisu). Za tohoto stavu, kdy chybí jakýkoli reálný důvod nevěřit výpovědím uvedených svědků, není nic nepřijatelného na zjištění soudů ohledně toho, jak se obviněný představil osobám, u nichž dosáhl toho, že mu umožnily vstup do bytů, v nichž v podstatě konal šetření za účelem zjištění poměrů nezletilých dětí. Je sice nutno zaznamenat určitou diskrepanci mezi popisem skutku ve výroku o vině a obsahem svědeckých výpovědí, neboť podle bodu 1 výroku o vině se obviněný představil jako „vedoucí“ orgánu sociálně právní ochrany dětí, ačkoli podle svědkyně H. P. se představil jako „nadřízený“ tohoto orgánu, a podle bodu 3 výroku o vině se obviněný představil jako „pracovník“ orgánu sociálně právní ochrany dětí, zatímco podle svědka M. S. se představil jako „vedoucí“ tohoto orgánu. Avšak tyto diskrepance se týkají jen přesnosti popisu skutku, nepředstavují žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy a nemají vliv na meritorní správnost skutkové části výroku o vině.

K namítané výpovědi svědka T. F. , otce nezletilých dětí, který byl dne 22. 6. 2013 přítomen vstupu obviněného do bydliště H. P. , je třeba uvést, že podle svědka se obviněný představil jen jako „K. , místostarosta“, přičemž svědek neslyšel, že by se obviněný zároveň představil jako nadřízený orgánu sociálně právní ochrany dětí (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 155 spisu). Svědek ovšem podle své výpovědi stál opodál (asi tři metry), a to jen do doby, než obviněnému „někdo otevřel“, a sám „šel pryč“. Z toho je zřejmé, že svědek nevnímal celý průběh hovoru mezi obviněným a osobou, která mu otevřela. Výpověď svědka T. F. tedy rozhodně nevyvrací výpověď svědkyně H. P. a nestaví skutková zjištění soudů do nějakého extrémního rozporu s důkazy.

Skutková zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Přitom své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.

To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. nejsou ani námitky obviněného proti výroku o uložení trestu zákazu činnosti. Tyto námitky byly případně uplatnitelné ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je mimo jiné uložení nepřípustného druhu trestu, avšak z tohoto důvodu nebylo dovolání podáno.

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Hrachovec

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru