Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 195/2020Usnesení NS ze dne 18.03.2020

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.195.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. h) předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 195/2020-631

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2020 o dovolání obviněného R. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 384/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 30/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný R. P. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, č. j. 5 To 384/2019-549, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2019, č. j. 8 T 30/2019-523, a bylo nově rozhodnuto o uložení společného úhrnného trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest propadnutí věci a – nově oproti rozsudku soudu prvního stupně – trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně bylo odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku Městského soudu v Brně.

V dovolání obviněný odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem napadeného výroku o vině (konkrétně ohledně dílčích skutků pod body 2 a 6 tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně), a dále s tím, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním dospěly. Namítl, že jediným usvědčujícím důkazem byla (ohledně výše škody) u dílčího skutku pod bodem 2 výpověď poškozeného a ohledně dílčího skutku pod bodem 6 biologická stopa objevená na dveřích vozidla. Poukázal na několik nálezů Ústavního soudu a namítl, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a z něho plynoucího pravidla in dubio pro reo. Dále nesouhlasil s argumentací soudu druhého stupně, v rámci které se tento soud vypořádal s námitkami obviněného (jednalo se o tytéž námitky, jaké byly uplatněny i v dovolání). Ve vztahu k novému výroku o trestu uvedl, že z úvah odvolacího soudu vyslovených při ústním odůvodnění rozsudku vyplynulo, že nově uložený trest je trestem exemplárním. Takový trest je však nepřípustný a protiústavní a je v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestů vyjádřenými v ustanovení § 39 tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání podrobně rozvedl a reagoval na námitky obviněného týkající se dílčích skutků pod body 2 a 6 rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že překročily meze uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o námitky do výroku o trestu, obviněný pod pojmem exemplárnosti trestu brojil proti přiměřenosti výměry uloženého trestu odnětí svobody, což však nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Trest byl uložen v sazbě předvídané trestním zákoníkem, a to ve výměře blížící se horní hranici této sazby. Odvolací soud tak učinil nikoli z důvodu, že by tím chtěl vyslat signál vedoucí k odstrašení potencionálních pachatelů, ale z důvodů respektujících zákonné požadavky pro ukládání trestů tak, jak je stanoví § 39 tr. zákoníku. Státní zástupce v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce znovu zdůraznil svůj názor, že uložený trest je tzv. exemplární. Za takový považuje trest nepřiměřeně přísný, jehož hlavním účelem je odstrašení potenciálních pachatelů. Obviněný zopakoval, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a je v rozporu s § 39 tr. zákoníku, přičemž o excesu odvolacího soudu svědčí i to, že byl zvýšen ze tří na čtyři a půl roku, tj. o 50 procent.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Obviněný byl odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho námitky postavené na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se týkaly pouze skutků pod body 2 a 6, v nichž byly spatřovány první dva uvedené přečiny. Přečinu krádeže se dopustil mimo jiné útokem pod bodem 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívajícím v podstatě v tom, že dne 28. 12. 2018 v době od 2:00 do 2:12 hodin v Brně odcizil nastartované osobní vozidlo Opel Zafira v hodnotě 32 313 Kč, naftu v nádrži vozidla v hodnotě 1 100 Kč a finanční hotovost ve výši 17 000 Kč nacházející se ve vozidle, čímž způsobil poškozenému R. M. škodu ve výši 50 413 Kč. Útoku (dílčího skutku) pod bodem 6, kvalifikovaného jako přečiny krádeže a poškození cizí věci, se dopustil jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že dne 20. 2. 2019 v době od 17:45 do 22:55 hodin na ulici XY v Brně rozbil skleněnou výplň pravých předních dveří vozidla BMW, čímž způsobil škodu poškozením ve výši 4 500 Kč, vnikl do vozidla a odcizil antiradar Cobra v hodnotě 4 900 Kč (pozn. NS – ve výroku rozsudku je stejně jako v žalobním návrhu uveden nesprávný součet 9 900 Kč, to však je bezvýznamné).

V dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěné skutky nenaplňovaly znaky přečinů krádeže či poškození cizí věci podle výše zmiňovaných ustanovení trestního zákoníku. Pouze takové námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání naopak založil na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení a které byly postaveny zejména na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy (konkrétně výpovědi poškozeného R. M. a odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, které se týkalo posouzení shody DNA obviněného se stěrem zajištěným na vnější straně pravých zadních dveří vozidla BMW poškozeného L. B.) a učiněnými skutkovými zjištěními. V rámci své obhajoby uplatňované od počátku trestního řízení ve vztahu k útoku pod bodem 2 nesouhlasil s tvrzením poškozeného, že by se ve vozidle nacházela hotovost ve výši 17 000 Kč (jeho námitky se netýkaly samotného odcizení vozidla, k tomu se ve své výpovědi doznal), a ve vztahu k útoku pod bodem 6 namítal, že se biologická stopa mohla dostat na vozidlo tak, že se o něj otřel nebo se jej dotknul, nikoli však ve spojení s pácháním trestné činnosti. Takové námitky obviněného mají vyloženě skutkovou povahu (to pak platí také o námitce presumpce neviny a in dubio pro reo) a směřují do oblasti hodnocení důkazů soudy, čímž se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na dostatečné a logické odůvodnění soudů obou stupňů týkající se předmětných skutků pod body 2 a 6. Soud prvního stupně především v odstavci 14 odůvodnění rozsudku rozvedl, na základě jakých důkazů měl za prokázané i ty skutečnosti, které obviněný popíral. Fakt, že se v autě poškozeného R. M. nacházela finanční hotovost ve výši 17 000 Kč, vyplývá především z výpovědi tohoto poškozeného (tvrdil to od samého počátku – viz č. l. 102), které soudy po jejím zhodnocení uvěřily a naopak neuvěřily tvrzení obviněného, který v tomto i v dalších případech usiloval o snížení rozsahu své trestní odpovědnosti. Nic na tom nemění ani nepřesnost v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který v odst. 13 uvedl, že poškozený R. M. vypověděl, že částku 17 000 Kč měl „ve dvou tisícovkách a jedenkrát bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč“ (což by byl nesmysl), ačkoli správně mělo být uvedeno, že peníze měl poškozený „ve dvoutisícovkách a jedenkrát bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč“. Jde pouze o zjevnou písařskou chybu, která je bez významu.

Logicky odůvodněný je i závěr soudů, že také vozidlo poškozeného L. B. poškodil a ve vozidle umístěný antiradar odcizil právě obviněný. Se závěry Městského soudu v Brně se ztotožnil i odvolací soud a dodal, že v případě skutku pod bodem 6 je obviněný usvědčován nejenom tím, že byla zjištěna shoda mezi DNA obviněného a biologickou stopou nalezenou na vozidle poškozeného, ale rovněž způsobem provedení krádeže, který odpovídá jednáním popsaným pod body 7, 8 a 9 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o námitku, že biologická stopa se našla na pravých zadních dveřích, zatímco do vozidla bylo vniknuto pravými předními dveřmi, lze souhlasit s tím, co uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, totiž že se nabízí logické vysvětlení, že pachatel před rozbitím skla pravých předních dveří zkoušel, zda se do vozidla nedostane přes dveře, které by se daly otevřít bez použití násilí.

Lze shrnout, že argumentace obou soudů i jejich závěry o skutkovém stavu věci logicky vyplývají z provedeného dokazování. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Pokud jde o výrok o trestu, obviněný své námitky vztahoval pouze k trestu odnětí svobody a jeho výraznému zpřísnění odvolacím soudem, přičemž uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Přitom důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tudíž namítat vady týkající se trestu pouze z toho hlediska, zda byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby.

Námitky, které obviněný proti výroku o trestu uplatnil, obsahově neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. Trest odnětí svobody na čtyři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 205 odst. 3 tr. zákoníku na jeden rok až pět let. Byť jde o trest blížící se horní hranici sazby, nejedná se o trest ve výměře mimo sazbu. Námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nespadají ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není určen ke korekcím pravomocně uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti. Nejvyšší soud tudíž do výroku o uložení trestu zásadně nezasahuje z důvodů týkajících se přiměřenosti trestu. Učinit by tak mohl jen za předpokladu, že by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe jako jednoho z atributů demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. K uložení trestu odnětí svobody při horní hranici sazby došlo za situace, kdy obviněnému byl ukládán úhrnný společný trest za čtyři sbíhající se úmyslné trestné činy, jichž se dopustil více útoky. Přitom obviněný byl v minulosti mnohokrát odsouzen (v rejstříku trestů má dvanáct záznamů), je speciálním recidivistou, který navíc byl z posledního výkonu trestu odnětí svobody propuštěn krátce předtím, než začal páchat nyní posuzovanou trestnou činnost. Odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k novému výroku o trestu dostatečně podrobně odůvodnil. Trest odnětí svobody uložený ve výměře čtyř a půl roku je sice přísný, ale nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.

K tvrzení dovolatele, že z úvah odvolacího soudu vyslovených při ústním odůvodnění rozsudku ve veřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 vyplynulo, že nově uložený trest je trestem „exemplárním“, což je nepřípustné a protiústavní, zbývá dodat, že audio záznam z veřejného zasedání, který je součástí trestního spisu na č. l. 547, tvrzení obviněného nepotvrzuje. To, že by krajský soud označil uložený trest za exemplární, především nelze dovodit ani z písemného odůvodnění jeho rozsudku (nemá smysl se zde zabývat definicí pojmu „exemplární“, když operovat s tímto pojmem je vcelku irelevantní). Co je však podstatné, že odvolací soud při ukládání trestu vycházel ze všech rozhodných zákonných hledisek uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru