Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 192/2020Usnesení NS ze dne 18.03.2020

HeslaDovolací důvody
Účastenství
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.192.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.

§ 211 odst. 1 tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 192/2020-417

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 3. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., nar. XY ve XY, Slovenská republika, státní příslušník Slovenské republiky, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 8 To 391/2019, v trestní věci vedené Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 193/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 To 391/2019-335, v části, jíž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2019, č. j. 52 T 193/2018-202, ve výroku o vině pod bodem I. a navazujícím výroku o trestu ohledně obviněného M. K. a dále bod I. výroku o vině a navazující výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 To 391/2019-335 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2019, č. j. 52 T 193/2018-202.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2019, č. j. 52 T 193/2018-202, byl obviněný uznán vinným v bodě I. přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodech II. – IV. účastenstvím na přečinech úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny a dále za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 52 T 161/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 5 To 36/2019, byl odsouzen podle § 211 odst. 1, § 67 odst. 1, 3, § 68 odst. 1, 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 60 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl obviněnému stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců, a to za současného zrušení trestu ve sbíhající se trestní věci. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto též o vině a trestu obviněných I. K., Ch. P. a T. M.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním v neprospěch obviněných státní zástupce, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 To 391/2019-335, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným v bodě I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. účastenstvím na zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě III. účastenstvím na přečinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě IV. účastenstvím na zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (přičemž skutky uvedené pod body II. – IV. výroku rozsudku soudu druhého stupně nebyly předmětem dovolaní obviněného a Nejvyšší soud se jimi proto blíže nezabýval). Za uvedené trestné činy a dále za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 52 T 161/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 5 To 36/2019, byl obviněný rozsudkem soudu druhého stupně odsouzen podle § 211 odst. 5, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a to za současného zrušení trestu ve sbíhající se trestní věci. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Tímto rozsudkem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněných I. K., Ch. P. a T. M.

3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v bodě ad I. v podstatě tím, že

4. v úmyslu se neoprávněně obohatit dne 30. 11. 2016 u České spořitelny, a. s., na pobočce na ul. XY, Praha, požádal o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 1 900 000 Kč, přičemž v žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru vědomě uvedl, že je zaměstnán ve společnosti Miramid, s. r. o., s průměrným čistým příjmem ve výši 31 000 Kč, ačkoli si byl v době podpisu předmětné žádosti vědom toho, že ve společnosti Miramid, s. r. o., nebyl v zaměstnaneckém poměru a nepobíral uvedený měsíční výdělek, čímž uvedl v žádosti o úvěr nepravdivé údaje, na základě kterých Česká spořitelna, a. s., žádost schválila a dne 16. 12. 2016 byla mezi Českou spořitelnou, a. s., a obviněným podepsána smlouva o úvěru, Českou spořitelnou, a. s., však bylo před zahájením čerpání úvěru zjištěno, že obviněný uvedl do žádosti nepravdivé údaje, proto bylo z její strany dne 24. 2. 2017 odstoupeno od smlouvy a hypoteční úvěr nebyl obviněnému poskytnut.

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvolací soud nepostupoval podle ustálené judikatury při právním posouzení skutku, neboť se dostatečně u všech obviněných nezabýval úmyslem nedodržet podmínky úvěrové smlouvy, přičemž poukázal na judikaturu ohledně úmyslu a vzniku škody ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty u trestného činu úvěrového podvodu. Odvolací soud neodůvodnil, v čem spatřuje jeho úmysl úvěr nesplatit, když naopak lze ze skutkových okolností dovodit jasný úmysl úvěr splatit, neboť byl zajištěn nemovitostí. Kromě toho ani jeho příjmové možnosti nevylučovaly splacení úvěru. Poukázal na to, že u obviněných I. K. a T. M. ani nedošlo k uzavření úvěrových smluv a nelze tak přijmout závěr, že by úvěr nesplatili. U obviněného Ch. P. se odvolací soud sice více zabýval průběhem úvěru, avšak přesto není jeho závěr opřen o bližší odůvodnění okolností stran úmyslu tohoto obviněného. Přestože odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1414/2016, toto nedává automaticky bez dalšího možnost posoudit jednání obviněných jako pokus podle kvalifikované skutkové podstaty a není tím ani překonáno usnesení ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009, podle kterého je nutné posoudit všechny okolnosti uzavření případného úvěru, k čemuž dále poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 119/2019. U kvalifikované skutkové podstaty je třeba na základě rozboru skutkového stavu posoudit, zda skutečně mohla být škoda způsobena.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl k bodu I. výroku o vině, že sice nedošlo k vyplacení úvěrových peněz, avšak jednání obviněného ke škodlivému následku bezprostředně směřovalo, a tato skutečnost byla zohledněna v přísnější právní kvalifikaci užité odvolacím soudem. Zaviněním obviněného ve vztahu k těžšímu následku se odvolací soud zabýval a své rozhodnutí podpořil i judikaturou. Rovněž se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že existence zástavy stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu. Taktéž se vyjádřil k účastenskému postavení obviněného k jednání dalších spoluobviněných, přičemž akcentoval, že žádný ze spoluobviněných nedisponoval stálým příjmem a obviněný byl srozuměn s jejich neschopností úvěry splácet. Pokud došlo v rámci skutku pod bodem IV. výroku k následné úhradě úvěru, pak ji nelze brát jinak, než jako náhradu způsobené škody.

8. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Nejvyšší soud dále zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

12. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

13. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

15. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

16. Námitky obviněného stran rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů ohledně jeho viny směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Stejně tak námitky vztahující se k subjektivní stránce trestného činu spoluobviněných I. K., T. M. a Ch. P. jsou skutkového charakteru a nelze je posoudit ani jako námitky obviněného M. K. k bodům ad II. – IV. ve vztahu k jeho osobě. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si stran viny obviněného podle základní skutkové podstaty § 211 odst. 1 tr. zákoníku vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Nejvyšší soud proto v otázce viny obviněného v základní skutkové podstatě vycházel ze skutkového stavu tak, jak jej uzavřely soudy prvního a druhého stupně. Pokud namítal obviněný některé skutečnosti týkající se spoluobviněných, těmito se Nejvyšší soud nezaobíral, neboť obviněný není oprávněný podávat dovolání ve prospěch ostatních spoluobviněných. Ve vztahu ke své osobě přitom vznášel námitky týkající se pouze bodu I. výroku o vině.

17. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku obviněného, kterou brojí v bodě I. proti objasnění naplnění znaků subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu, přičemž Nejvyšší soud tuto námitku shledal důvodnou. Obviněný především uvedl, že při žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru mělo být splácení tohoto úvěru zajištěno nemovitostí, a proto nelze dovodit jeho úmysl úvěr nesplatit, neboť zde byla nemovitá věc, jejíž hodnota přesahovala hodnotu potencionálně poskytnutého peněžitého plnění a soudy nevzaly existenci této zástavy v potaz při rozhodování o jeho vině. Podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. „K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi…“ „K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 211 odst. 4, 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.” (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2104). Protože podle ustálených skutkových zjištění soudů obou stupňů, ze kterých Nejvyšší soud vycházel, obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl zcela zjevně nepravdivé údaje, tak svým jednáním naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud však obviněného uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Kvalifikovaná skutková podstata v odstavci 5 písmene c) tohoto trestného činu přitom vyžaduje, aby byla činem uvedeným v odstavci prvním způsobena značná škoda, tedy škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Odvolací soud uzavřel, že obviněný svým jednáním bezprostředně směřoval ke způsobení značné škody, přičemž za tuto hrozící škodu zjevně považoval celou výši požadovaného hypotečního úvěru, tedy 1 900 000 Kč. Při posouzení jednání obviněného však odvolací soud dostatečně nevzal v potaz existenci zástavy, kterou obviněný k zajištění předmětného úvěru nabízel, a která byla integrální součástí uzavření hypotečního úvěru, neboť bez poskytnutí zástavy nelze hypoteční úvěr získat a uzavření zástavní smlouvy bylo podmínkou toho, aby bylo možné v budoucnu čerpat finanční prostředky z hypotečního úvěru. V tomto případě je přitom namístě posuzovat existenci zástavy, i pokud jednání obviněného zůstalo toliko ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bez poskytnutí zástavy by, s ohledem na charakter hypotečního úvěru, k dokonání předmětného trestného činu mohlo dojít jen stěží.

18. Ústavní soud se ve své judikatuře již dříve vyjadřoval k povaze zástavy u trestného činu podvodu, když akcentoval, že zástavní právo je věcným právem k věci cizí a zpeněžení zástavy je v zásadě možné na základě jednostranného úkonu zástavního věřitele, proti němuž má vlastník zástavy (a tím méně držitel či detentor) jen omezené možnosti právní obrany. Teprve ve vztahu ke spolehlivě vyčíslené minimální výši škody, je možno náležitě posuzovat zavinění stěžovatele ve vztahu ke znakům skutkové podstaty a hodnota zástavy má vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též – za blíže stanovených podmínek – i na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 či nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05). Uvedené závěry Ústavního soudu, byť se týkají trestného činu podvodu, přitom lze vztáhnout i na trestný čin úvěrového podvodu, a to při úvaze o naplnění jeho kvalifikované skutkové podstaty, tj. zda činem pachatel způsobil škodu nikoliv malou, značnou škodu či škodu velkého rozsahu. Současně není důvodu, aby k zajištění úvěru zástavou, a to s ohledem na povahu zástavního práva, nebylo při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci přihlédnuto i v případě, že zástava postačuje pouze k částečnému uspokojení úvěrového věřitele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 573/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 890/2007 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013).

19. Soudy obou stupňů tak v tomto případě pochybily, pokud dostatečně neposuzovaly existenci zástavy, její hodnotu a možnost zpeněžení. Především soud druhého stupně zcela pominul odpověď na otázku, zda vůbec mohlo jednáním obviněného dojít ke způsobení škody poškozené společnosti právě s ohledem na existenci zástavy ve formě nemovitosti. Soud tak nemohl na základě učiněných skutkových zjištění dospět ke kategorickému závěru o spáchání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo možné vzít bez dalšího za prokázané, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonem dané znaky kvalifikované skutkové podstaty spočívající v úmyslu způsobit značnou škodu. Soudy měly posoudit, zda a do jaké míry by zpeněžení zástavy mohlo vést ke snížení potencionálně způsobené škody, pokud by došlo k dokonání trestného činu, a tedy zda by s ohledem na možnou škodu obviněný vůbec naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu, případně podle kterého odstavce. K posouzení vlivu zástavního práva na výši škody je přitom důležité uvést, že předmětem útoku trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku není zástava, takže výši škody nelze výhradně stanovit s ohledem na cenu, za kterou se v místě a čase obvykle prodává. Podstatný vliv na hodnotu zástavy má zpravidla také cena, za kterou je ochoten ji v relativně krátkém čase od učinění nabídky koupit konkrétní kupující. Výši škody u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je proto třeba v takovém případě stanovit jako rozdíl mezi částkou, která odpovídá výši poskytnutých a neuhrazených peněžních prostředků, a hodnotou zástavy, za kterou ji lze efektivně prodat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1421/2013). V této souvislosti se pak soudy musí vypořádat rovněž s existencí předchozích zástavních práv již na předmětné nemovitosti váznoucích.

20. Nad rámec uvedeného lze k právní kvalifikaci jednání obviněného zvolené soudem druhého stupně, který jednání obviněného posoudil jako úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, akcentovat aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž jestliže pachatel naplní znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu způsobit škodu ve výši dosahující hranice škody uvedené jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [viz § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], která je znakem kvalifikované skutkové podstaty a která však nenastane (typicky nedojde k poskytnutí úvěru), je nutno takové neúspěšné jednání posuzovat jako jeden trestný čin, a to jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 15 Tdo 204/2019).

21. Je tak namístě shrnout, že nikoli každý případ úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je skutkově totožný, a každý je nutné posuzovat individuálně s ohledem na podmínky jeho uzavření, a to včetně okolností, které jsou s to snížit způsobenou škodu, jako je např. zajištění ve formě zástavního práva k nemovitosti. S ohledem na výše uvedenou a již konstantní judikaturu v této otázce Nejvyšší soud uzavírá, že za způsobenou škodu nelze v případě kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ať již činu dokonaného nebo ve stadiu pokusu, bez dalšího považovat částku, která měla být úvěrem poskytnuta. S ohledem na to, že v nyní posuzované věci nebyl dosud provedeným dokazováním náležitě objasněn skutkový stav ohledně předmětné zástavy, její hodnoty, zpeněžitelnosti, ani její návaznost na předchozí závazky obviněného, tedy způsobená výše škody, neshledal Nejvyšší soud v rozhodnutích obou soudů dostatečný podklad pro závěr o naplnění znaků zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a proto namítaná vada úspěšně naplnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud důvodnými, a proto zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 To 391/2019-335 v části, jíž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2019, č. j. 52 T 193/2018-202, ve výroku o vině pod bodem I. a navazujícím výroku o trestu ohledně obviněného M. K. a dále bod I. výroku o vině a navazující výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 8 To 391/2019-335 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2019, č. j. 52 T 193/2018-202, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně v rámci nového projednání a rozhodnutí věci zváží, zda a do jaké míry mělo zajištění úvěru ve formě zástavního práva vliv na možnou výši škody, přičemž v souladu s ustálenou judikaturou posoudí jak hodnotu, tak i možnou zpeněžitelnost předmětné zástavy, stejně jako další okolnosti s touto zástavou spojené, a zda trestnou činností obviněného mohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Soud prvního stupně následně tyto okolnosti řádně odůvodní v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru