Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 187/2020Usnesení NS ze dne 18.03.2020

HeslaDovolací důvody
Ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.187.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1700/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 187/2020-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání obviněného M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 67 To 385/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 30/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2019, č. j. 3 T 30/2019-126, byl obviněný M. V. shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 146 odst. 1, § 67 odst. 3, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 30 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně stanoven, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

2. Uvedeného přečinu se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 15. 1. 2019 v době mezi 22:50 hod. a 23:10 hod. v Praze 1, XY, v klubu D., jako člen ostrahy během vyvádění poškozeného R. B. kvůli jeho nevhodnému chování z klubu D. ven chytil poškozeného jednou rukou za jeho levou paži v oblasti zápěstí a druhou rukou v oblasti tricepsu, poté mu levou paži zkroutil do tzv. páky, zatímco za pravou paži držel poškozeného jiný člen ostrahy klubu, přičemž kroutivým pohybem v oblasti palcové hrany levého zápěstí způsobil poškozenému nekomplikovanou zlomeninu dolního konce levé kosti vřetenní, provázenou bolestivostí a poruchou funkce levé horní končetiny s omezením obvyklého způsobu života nejméně po dobu sádrové fixace paže, tj. do 13. 2. 2018, kdy byla sádrová fixace poškozenému z jeho paže sejmuta a následovala rehabilitace.

3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 67 To 385/2019-147, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu. Nově pak rozhodl, a obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 15 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu současně stanovil, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost, tedy nebylo dostatečně zjištěno, zda se dopustil skutku, jak je popsán ve výroku o vině, resp. zda je toto jednání trestným činem, a proto by měl být obžaloby zproštěn. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového děje odpovídá skutečnosti, má soud volit variantu pro obviněného příznivější. Namítl, že soudy obou stupňů nedbaly zásady subsidiarity trestní represe, rovněž v jeho jednání zcela absentovala subjektivní stránka, a to úmysl přímý i nepřímý, neboť poškozený se v době incidentu choval naprosto nevhodným způsobem a odmítal opustit prostor, v němž se neměl nacházet. Obviněný byl následně se svědkem M. L. požádán, aby poškozeného z klubu vyvedli, neboť ten jej opakovaně odmítal opustit, k čemuž musel obviněný vyvinout určitou sílu. Zranění poškozeného pak vzniklo nešťastnou náhodou, možná i v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, ale obviněný v dané situaci nemohl nic jiného s ohledem na chování poškozeného učinit. Co se pak týče pojmu ublížení na zdraví, nikoliv každou poruchu zdraví je možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, není tak rozhodná pro posouzení charakteru úrazu. Nelze se tedy mechanicky omezit na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy na zdraví, neboť posuzování každého případu musí být komplexní a individuální. Pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu nestačí subjektivní pocit poškozeného, ale změny na zdraví musí být objektivizovány. Při právním posuzování jednání pachatele tak není možné vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou osobu z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozeného nastaly a jak dlouho trvaly.

5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentaci obviněného lze rozdělit o dvou okruhů, a to na námitky dovozující absenci úmyslného zavinění a nedostatečnou míru společenské škodlivosti, a dále na námitky, jejichž obsahem je poukaz na obecné podmínky možného vyvozování trestní odpovědnosti pachatele přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o první okruh, odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl konkrétní skutková zjištění, na jejichž podkladě dovodil naplnění všech znaků skutkové podstaty zmíněného přečinu, a to jak ve vztahu ke stránce subjektivní, tak i objektivní. Konkrétně zmínil, jaký následek v podobě újmy na zdraví u poškozeného nastal, jakým jednáním byl způsoben a rovněž dovodil příčinný vztah a související úmysl obviněného, následně náležitě hodnotil i míru společenské škodlivosti. S jeho závěry se státní zástupce ztotožnil. Jako zjevně neopodstatněný potom státní zástupce shledal i jinak správný poukaz obviněného na podmínky vyvozování trestní odpovědnosti pachatele přečinu ublížení na zdraví s tím, že ani v daném rozsahu soudy nijak nepochybily.

7. Státní zástupce navrhl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však do doby konání neveřejného zasedání nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

12. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Obviněný především namítl, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se dopustil skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině, a tedy jeho vina nebyla bez pochybností prokázána.

16. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. V hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená především výpovědí poškozeného R. B., kamerovými záznamy a rovněž lékařskými zprávami, resp. výpovědí MUDr. Ivana Procházky, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když nelze přehlédnout, že ani obviněný a M. L. ve svých výpovědích kontakt s poškozeným a jeho vyvedení z klubu násilím nerozporovali. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně.

17. Lze doplnit, že pokud obviněný v rámci své argumentace ve své podstatě tvrdil porušení zásady in dubio pro reo, obsahově taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

18. Rovněž je možné zmínit, že se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi, přičemž další důkazy k těmto tvrzením nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

19. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze nicméně podřadit námitku tvrdící nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví, námitku týkající se posouzení následku, tedy ublížení na zdraví, a s jistou mírou tolerance i námitku potřeby aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné argumentaci však nelze přisvědčit.

20. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

21. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku správně shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Obviněný totiž v situaci, kdy poškozeného vyváděl spolu se svědkem M. L. z klubu, zachytil levou paži poškozeného v oblasti zápěstí a to mu následně zkroutil, čímž došlo k fraktuře vřetenní kosti. Jak uvedl soud prvního stupně v bodě 13. rozsudku, jednání obviněného vůči poškozenému odpovídá jeho zranění popsanému v lékařské zprávě, která datací bezprostředně navazuje na tento incident. Je pak skutečností obecně známou, že pokud je silou zkrouceno zápěstí, může dojít ke zlomení některé kosti, s čímž musel být obviněný nepochybně srozuměn, když takto vůči poškozenému jednal. Obviněný si současně musel být vědom i toho (a to i s ohledem na jeho dlouholeté zkušenosti na pozici ostrahy), že vzhledem k jeho fyzické konstituci a dostatečné síle může při fyzickému zákroku vůči jiné osobě stačit ke způsobení takového zranění z jeho pohledu i síla menší. Se způsobeným následkem tak musel být nepochybně srozuměn, přičemž tento následek současně na realizované jednání logicky navazoval, a to sice jako nikoli nutný, přesto takový, jehož vzniku nebránila žádná konkrétní okolnost, s níž by mohl obviněný počítat (tzn. nejednalo se o pouhou nešťastnou náhodu, zmíněnou obviněným v dovolání). Závěry soudů stran subjektivní stránky tak byly učiněny správně.

22. Pokud pak obviněný v dané souvislosti dále uvedl, že zranění poškozeného mohlo sice vzniknout v příčinné souvislosti s jeho jednáním, nicméně v dané situaci nemohl postupovat jinak, protože poškozený se choval nevhodným způsobem a byl proto nucen ho vyvést, zmíněné tvrzení se již problematiky naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu netýká. Jeho podstatou totiž není námitka nedostatku zavinění, ale námitka existence určitých dalších okolností, které by měly (mohly) vylučovat protiprávnost jeho útoku či případně odůvodňovat jeho méně přísné (privilegované) posouzení.

23. K tomu však Nejvyšší soud především odkazuje na učiněná skutková zjištění, podle nichž sice poškozený odmítal opustit prostor v rámci klubu, v němž se neměl nacházet a choval se do jisté míry nevhodně, vše se však odehrávalo v rovině verbální a nikoliv fyzické. Ostatně ani z výpovědi obviněného či svědka M. L. nijak neplyne, že by se poškozený následnému vyvádění z klubu jakkoli fyzicky bránil či na obviněného nebo svědka útočil. Pokud tedy obviněný v dovolání tvrdil, že neměl jinou možnost, jak jednat, lze takový závěr dovodit pouze k vyvedení jako takovému, avšak, vzhledem k pasivnímu postoji poškozeného (ve fyzické rovině), nikoli k ublížení na zdraví. Jinak řečeno, obviněný neodvracel bezprostředně hrozící či trvající útok vůči životu či zdraví svému či jiných hostů (nepřicházela v úvahu ani případná ochrana majetku) ve smyslu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, která by obecně vzato mohla vyloučit protiprávnost jeho jednání, stejně tak zde nelze shledat ani žádné předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu § 146a tr. zákoníku, odůvodňující méně přísný (privilegovaný) postih. Lze tedy uzavřít, že obviněný mohl poškozeného z klubu vyvést, avšak nikoli za použití takové síly, která by byla způsobilá zapříčinit frakturu kosti a způsobit mu tak ublížení na zdraví.

24. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze taktéž podřadit námitku obviněného týkající se následku, tedy ublížení na zdraví. K této námitce obviněný uvedl, že trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí pojmem ublížení na zdraví, tento pojem pak následně v dovolání poměrně obsáhle charakterizoval. Tím však v podstatě „odcitoval“ definici ublížení na zdraví uvedenou v ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku a související komentářovou literaturu, aniž by bylo zcela zřejmé, co konkrétně soudům činným dříve ve věci v dané souvislosti vytýká.

25. Nejvyšší soud proto rovněž obecně konstatuje, že podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.), nicméně soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní. Není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za ublížení na zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).

26. Znesnadnění obvyklého způsobu života pak zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1316).

27. Podstatné v daném případě tedy bylo, zda a jak byl objektivně znesnadněn běžný způsob života poškozeného. Podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu minimálně 4 týdnů, kdy měl zlomené zápěstí zafixované v sádře, přičemž měla následovat krátkodobá rehabilitace v délce 1 týdne, která již vážné omezení v obvyklém způsobu života nepředstavovala. Zlomenina je nepochybně zásahem do tělesné integrity organismu spočívajícím v porušení normálních funkcí. V posuzovaném případě došlo konkrétně ke zlomenině v oblasti zápěstí, v důsledku čehož byla sádrovou fixací omezená hybnost téměř celé ruky, což lze jednoznačně objektivně hodnotit jako značné omezení v obvyklém způsobu života poškozeného, a to v podstatě ve všech jeho oblastech, neboť právě předloktí, resp. ruka je využívána při většině každodenních činností, což poškozeného nutně omezovalo téměř při čemkoliv. Doba 4 týdnů (po kterou trvala tato fixace) navíc značně překročila výše uvedenou dobu 1 týdne, která je zpravidla pro znesnadnění obvyklého života po nikoliv jen krátkou dobu vyžadována. Posouzení ublížení na zdraví zjevně nebylo omezeno pouze na odkaz na délku pracovní neschopnosti, když soudy obou stupňů významně vycházely i ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky, který se vyjadřoval k celkovému omezení života poškozeného.

28. K námitkám týkajícím se posouzení zdravotní újmy poškozeného jako ublížení na zdraví obviněný v dovolání rovněž uvedl, že je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých se útok stal. Takové okolnosti však do potřebných kritérií zahrnout nelze, byť jejich zjištění v rámci trestní věci bude namístě s ohledem na potřebu vyjasnění podkladů pro další hmotně právní momenty, např. pro subjektivní stránku apod.

29. Obviněnému tak lze obecně přisvědčit, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví je zapotřebí způsobení újmy ve formě, která po určitý čas znesnadní obvyklý způsob života poškozeného, nicméně provedené důkazy potvrzují, že zranění, které poškozenému svým jednáním způsobil, právě takovou povahu mělo. Ani v daném rozsahu proto Nejvyšší soud nemohl argumentaci obviněného přisvědčit.

30. Co se týče námitky potřeby aplikace zásady subsidiarity trestní represe, je taktéž podřaditelná pod uplatněný odvolací důvod, avšak obviněný ji nijak konkrétně neodůvodnil. Neuvedl totiž žádné konkrétní tvrzení, proč se nejednalo o případ dostatečně společensky škodlivý, na který nemělo být reagováno prostředky trestního práva, pouze konstatoval, že soudy obou stupňů posuzovaly jednání obviněného příliš přísně a nedbaly zásady subsidiarity trestní represe. Nevyšší soud se zmíněnou námitkou proto blíže nezabýval a jen obecně doplňuje, že obviněný zcela standardně naplnil všechny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a tento trestný čin odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), tudíž reakce v podobě trestního odsouzení byla zcela adekvátní.

31. Hmotně právní posouzení jednání obviněného tak bylo učiněno správně a bez vad.

32. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými pochybeními, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru