Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 170/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaDůvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Důvod dovolání, že obviněný neměl obhájce
Nutná obhajoba
Obhájce
Obhajoba
Řízení o odvolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.170.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 253 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 36 odst. 1 písm. a) předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 265b odst. 1 písm. c) předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 265b odst. 1 pís...

více
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1005/20


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 170/2020-365

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 2. 2020 o dovolání obviněného P. O., nar. XY, trvale bytem v XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 5 To 306/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 27/2018 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 5 T 27/2018-227, byl obviněný P. O. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 63 T 192/2016-177, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2016, č. j. 31 Tm 6/2016-314, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z výše citovaných rozsudků a bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 10. 2019, č. j. 5 To 306/2019-284, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako podané opožděně.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), l) tr. ř. s tím, že neměl v řízení obhájce, ačkoli ho mít měl, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Namítl, že byl-li dán důvod nutné obhajoby a obhájce mu byl ustanoven, měl mu jako klientovi omezenému na osobní svobodě poskytnout efektivní ochranu jeho práv. Ustanovený obhájce však zůstal zcela nečinný a o obviněného se nijak nezajímal. Pokud stát přebírá ochranu práv obviněného do té míry, že mu vlastním rozhodnutím určí osobu k hájení práv, měl by nést i odpovědnost za jednání takové osoby. Podle obviněného v jeho případě existoval stav, kdy neměl obhájce jako osobu, která by chránila všemi dostupnými legálními prostředky jeho práva. Nebyly tak respektovány požadavky spravedlivého procesu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby o jeho odvolání znovu rozhodl s ohledem na jeho mimořádné poměry (invalidita).

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že soud zásadně není oprávněn posuzovat výkon (kvalitu) prováděné obhajoby, neboť v opačném případě by nepřípustně zasahoval do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 653/2017 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96. Zrekapituloval průběh řízení v souvislosti s podáním odvolání a konstatoval, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve své první alternativě je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně.

Námitky obviněného jsou ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům relevantní, byť v případě prvního jmenovaného s jistou dávkou tolerance, neboť obviněný nenamítá, že by nebyl v určité fázi řízení zastoupen obhájcem, ale de facto si stěžuje na výkon obhajoby ustanoveným obhájcem. V každém případě však jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, obviněný v době konání hlavního líčení a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 26. 11. 2018 neměl obhájce. Z protokolu je patrné, že odvolání na místě (do protokolu) nepodal, ale ponechal si lhůtu (č. l. 226 p. v.). Rozsudek byl vyhotoven a předán soudní kanceláři k doručení až dne 8. 3. 2019. Obviněnému byl doručen dne 29. 4. 2019, a to už do Věznice P., kam obviněný mezitím dne 21. 2. 2019 nastoupil (č. l. 231). Rozsudek obsahoval také řádné poučení o možnosti podat odvolání.

Vzhledem ke zjištění, že obviněný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a je tak dán důvod nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.], byl obviněný přípisem ze dne 23. 5. 2019 dotázán, zda si obhájce zvolí, anebo zda žádá, aby mu byl ustanoven soudem. Na to obviněný odpověděl dne 27. 5. 2019 v tom smyslu, že nechápe, proč by měl mít obhájce, neboť je si vědom, že už byl dne 26. 11. 2018 odsouzen, rozsudek mu byl dne 29. 4. 2019 doručen a on se proti němu neodvolal. Ptá se, zda je souzen znovu a zda se nejedná o omyl (č. l. 234). V reakci na to byl obviněnému dne 27. 6. 2019 ustanoven obhájcem JUDr. Svatopluk Bunda. Tomu byl také dne 8. 7. 2019 doručen rozsudek soudu prvního stupně. Z těchto skutečností lze dovodit, že obviněnému uplynula lhůta pro podání odvolání dne 16. 7. 2019. V této lhůtě nebylo odvolání podáno obviněným ani jeho obhájcem.

Podáním datovaným dne 14. 7. 2019 podaným podle razítka na obálce v pondělí dne 15. 7. 2019 (č. l. 238-239) požádal obviněný o změnu obhájce. V žádosti uvedl, že zaslal JUDr. Bundovi několik dopisů, přičemž mu obhájce na žádný neodpověděl, a také že jeho rodina má s ním špatné zkušenosti (dřívější neshody při obhajobě synovce obviněného). O odvolání se zde obviněný nezmiňuje. Na základě této žádosti obviněného byl JUDr. Svatopluk Bunda poté, co byl dotázán na své stanovisko (v němž pouze uvedl, že k žádosti obviněného o změnu obhájce nemá výhrady), obhajoby dne 14. 8. 2019 zproštěn a nově byl téhož dne obviněnému ustanoven JUDr. Michal Vejlupek. Jemu byl rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 19. 8. 2019 (což už ovšem nemělo žádný význam pro plynutí odvolací lhůty a soud k tomuto doručení nebyl ani povinen) a tento obhájce za obviněného podal odvolání dne 26. 8. 2019. Následně obviněný opět žádal o změnu obhájce (o to žádal i JUDr. Michal Vejlupek) a dne 3. 9. 2019 byl JUDr. Vejlupek obhajoby zproštěn a nově byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. Rostislav Sochor, který podal za obviněného další odvolání (č. l. 271). Obviněný požádal o změnu i tohoto obhájce, avšak později vzal tuto žádost zpět.

V přípise zaslaném soudu (č. l. 301) následně obviněný tvrdil, že podal odvolání, ještě než mu byl ustanoven obhájcem JUDr. Bunda. Uváděl, že neví, co se s jeho odvolání stalo, nic bližšího však k tomu neuvedl. Současně žádal o navrácení lhůty k podání odvolání. Této jeho žádosti nebylo Krajským soudem v Ústí nad Labem vyhověno (usnesení ze dne 3. 12. 2019, č. j. 5 Nt 1401/2019-326). Krajským soudem zde bylo mimo jiné zmíněno, že z podání obviněného vyplývá, že až do návštěvy JUDr. Rostislava Sochora (třetího ustanoveného obhájce) se obviněný odvolávat nechtěl.

Z výše popsaného průběhu řízení je patrné, že obviněný byl v souladu s § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastoupen obhájcem a v průběhu lhůty k podání odvolání tento opravný prostředek nepodal. Z jeho přípisů lze usoudit, že původně odvolání podat nechtěl a nebylo mu zcela zřejmé, proč mu byl ustanoven obhájce, nicméně později nabyl dojmu, že má stále možnost se tímto řádným opravným prostředkem účinně bránit a svůj postoj změnil. Řízení se mu následně začalo jevit jako nespravedlivé. K tomuto omylu obviněného patrně přispěla nezvyklá procesní situace a strohá úřední komunikace ze strany soudu, což je sice politováníhodné, nicméně to nemůže na věci nic změnit.

S názorem obviněného, že stát má odpovídat za výkon obhajoby ustanoveným obhájcem, se nelze ztotožnit. Podle ustálené judikatury soud zásadně není oprávněn kontrolovat, posuzovat či korigovat výkon (kvalitu) prováděné obhajoby. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 653/2017). „Stát a tedy ani orgány činné v trestním řízení nenesou v případě ustanoveného (stejně jako v případě zvoleného) obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. To plyne z toho, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, dále ve věci Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275), a proto není obecný soud oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby či nečinnost obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jímž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou – zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou – formu státní kontroly nad jeho výkonem“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 491.). Obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96.

Lze uzavřít, že pasivita ustanoveného obhájce nepředstavuje vadu, která by svědčila o naplnění dovolacího důvodu podle podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., popřípadě o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Na okraj lze poznamenat, že byť měl obviněný z věznice ztíženou možnost navázat komunikaci se svým obhájcem, který (podle jeho vyjádření) na jeho dopisy nereagoval, byl schopen bez problémů komunikovat se soudem, kde se také úspěšně domohl změny ustanoveného obhájce. Lze se proto také domnívat, že mu nic nebránilo, aby případně podal odvolání sám, byť jednoduchým přípisem. Obviněný zjevně nebyl osobou, u níž by vyvstaly pochybnosti o jeho schopnosti náležitě se hájit. Odvolání, které za obviněného podal opožděně nově ustanovený obhájce, tak bylo odvolacím soudem správně zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho první alternativě) tak rovněž nedošlo.

Jen pro úplnost a nad rámec shora uvedeného lze ještě dodat, že obviněný měl výhradu vůči všem třem postupně mu ustanoveným obhájcům. Po dobu řady měsíců od vyhlášení odsuzujícího rozsudku nedal nijak najevo zájem podat odvolání, ani v podání týkajícím se jeho nedůvěry k obhájci JUDr. Svatopluku Bundovi (téměř osm měsíců po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a poučení o právu na odvolání) se vůbec o odvolání nezmínil. Na ustanovení obhájce JUDr. Bundy, které mu bylo doručeno dne 28. 6. 2019, reagoval vůči soudu nesouhlasně až dne 14. 7. 2019 (ačkoli pro to měl mít důvody již z dřívějška). Pokud by okresní soud doručil ustanovenému obhájci rozsudek současně s opatřením o ustanovení (tj. dne 27. 6. 2019), jak je to obvyklé a logické, nebo alespoň když obhájce dne 2. 7. 2019 na soudě nahlížel do spisu (č. l. 237), dne 14. 7. 2019 by už bylo výrazně po lhůtě k podání odvolání (o které byl obviněný již dříve poučen). Na druhé straně je pravda, že z dopisu obhájce JUDr. Bundy ze dne 29. 7. 2019 (č. l. 306) vyplývá, že až tohoto dne tento obhájce odpovídal na dopis obviněného ze dne 30. 6. 2019. Zároveň však ani z tohoto dopisu obhájce se ani nenaznačuje, že by obviněný chtěl podat odvolání. Ostatně ještě v podání ze dne 4. 11. 2019 obviněný uváděl, že si myslel, že odvolání podal státní zástupce, a že o odvolání, které za něho podal obhájce JUDr. Michal Vejlupek, neměl ani potuchy. Ani po zevrubném posouzení věci na základě všech okolností a ze všech hledisek neshledává tedy Nejvyšší soud, že by napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem byl obviněný zkrácen ve svém základním právu na spravedlivé řízení.

Nic na tom nemění ani již zmíněný poněkud zvláštní postup okresního soudu. Celá popisovaná procesní situace a s ní spojené komplikace a zrod přesvědčení obviněného o nespravedlivosti řízení zjevně vznikla především proto, že rozsudek (nikoli dlouhý a nikoli složitý) nebyl vyhotoven ve lhůtě deseti pracovních dnů stanovené v § 129 odst. 3 písm. a) tr. ř. ani v nějaké jiné přijatelné době, nýbrž až s odstupem několika měsíců (aniž by ze spisu vyplývalo, zda a proč došlo k prodloužení uvedené lhůty orgánem státní správy soudů). Tím došlo k tomu, že u obviněného v mezidobí, konkrétně dne 21. 2. 2019, tj. ještě před vyhotovením a doručením rozsudku, vznikl důvod nutné obhajoby. Určité rozpaky vzbuzuje i postup okresního soudu, který poté, co dne 26. 4. 2019 konstatoval vznik důvodů nutné obhajoby (pobyt obviněného ve věznici), až dne 21. 5. 2019, tj. zhruba s měsíčním odstupem, se dotázal obviněného, zda si chce zvolit obhájce. Když pak obviněný reagoval shora zmíněným dopisem ze dne 27. 5. 2019, učinil okresní soud další krok opět až po měsíci, když mu dne 27. 6. 2019 ustanovil obhájce. Přitom ani přes obsah uvedeného dopisu obviněného ho nijak nepoučil o konkrétních důvodech tohoto ustanovení. Konečně z obsahu spisu nevyplývá ani to, proč poté dne 14. 8. 2019 okresní soud přistoupil k ustanovení dalšího obhájce, když mezitím dne 17. 7. 2019 rozsudek nabyl právní moci (datum právní moci je na rozsudku vyznačeno chybně, rozhodnutí odvolacího soudu má v daném případě pouze deklaratorní význam).

Ani tyto okolnosti a pochybení okresního soudu však nemohly mít v daném případě vliv na správnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, který z výše uvedených důvodů uzavřel, že odvolání obviněného bylo podáno opožděně. V dané věci jde v podstatě o to, že obviněný se snažil dodatečně využít poněkud zmatečné situace, kterou navodil svým postupem okresní soud.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru