Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1630/2005Usnesení NS ze dne 11.01.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1630.2005.1
Důvod dovolání

265b/1g,265b/1g,265b/1g,265b/1g,265b/1g


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1630/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných Ing. P. T., Z. H., L. P., A. T., a M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 5 To 125/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 39/96 takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 5 To 125/2004, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2004, č. j. 31 T 39/96-1505.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2004, č. j. 3 T 39/96 1505, byli obvinění Ing. P. T., Z. H., L. P., A. T. a M. K. podle § 226 písm b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, jehož se měli dopustit tím, že společně v době od 24. 6. 1992 do 18. 9. 1992 v T. v podniku S. T., š. p., po vzájemné dohodě v úmyslu docílit zisku nákupem alkoholických nápojů za cenu bez daně z obratu a jejich rozprodejem za vyšší cenu vylákali pod jménem firmy A. H. GmbH ze SRN osmnáct dodávek vodky Laugaricio v celkovém množství 270.000 lahví o obsahu 0,75 litru za cenu bez daně z obratu pod nepravdivou záminkou exportu do zahraničí, vodku však obratem rozprodali v Severomoravském kraji, čímž docílili zamyšleného zisku díky tomu, že nebyla odvedena daň z obratu v celkové výši 17.955.000,- Kč, čímž měli podle obžaloby spáchat trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák.

Odvolání státního zástupce podané v neprospěch všech obviněných Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 5 To 125/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch všech shora jmenovaných obviněných.

Podle dovolatelky bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž je naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle nejvyšší státní zástupkyně se s právním názorem soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací, nelze ztotožnit. Dovolatelka v této souvislosti namítla, že závěry soudů o pozitivním právním omylu či putativním deliktu jsou sice obecně věcně správné, ale nelze je podle ní aplikovat v předmětné trestní věci. Vyzdvihla, že opatření bývalého Federálního ministerstva financí č. j. XIII/1-9100/92, platné od 1. 4. 1992, jež zakazovalo prodej alkoholu bez daně z obratu, a bylo pro posouzení předmětné věci relevantní, je normou podzákonnou či spíše normativním opatřením technické povahy, není však součástí norem trestního práva a trestní zákon se na toto opatření ani neodvolává ve svých banketních a odkazovacích ustanoveních. Podle nejvyšší státní zástupkyně je proto třeba omyl obviněných o obsahu citovaného opatření FMF posuzovat nikoli jako omyl právní, nýbrž jako pozitivní omyl skutkový. Podle jejího mínění je proto namístě posoudit jednání obviněných jako pokus trestného činu (§ 8 tr. zák.), respektive jeho přípravu (§ 7 tr. zák.). Tento závěr platí pouze v případě, je-li současně dán materiální znak trestnosti jednání obviněných, tedy taková míra společenské nebezpečnosti činu, která zakládá trestní odpovědnost pachatele. Dovolatelka má za to, že tento materiální znak byl v posuzovaném případě naplněn, neboť obvinění hodlali nevyměřením a neodvedením daně získat protiprávní obohacení velkého rozsahu, a svého záměru také dosáhli, ovšem jiným způsobem, než zamýšleli. Je přesvědčena, že se jedná o případ omylu v kauzálním průběhu, kdy je podle ustáleného právního názoru dána odpovědnost pachatele za pokus zamýšleného trestného činu. Těmto závěrům podle ní dostatečně odpovídá i popis skutku uvedený v obžalobě, který umožňuje dílčí upřesnění, aniž by došlo k narušení totožnosti skutku.

Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 5 To 125/2004, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 31 T 39/1996, jakož další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Dovolatelka opřela dovolání o druhou alternativu, tj. že vrchní soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Pokud tedy nejvyšší státní zástupkyně namítla, že omyl obviněných o obsahu příslušného opatření Federálního ministerstva financí je třeba posuzovat nikoli jako omyl právní, nýbrž jako pozitivní omyl skutkový, naplnila tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť šlo o námitky zpochybňující aplikaci hmotně právních norem při posouzení zjištěného skutku. Nejvyšší soud proto z podnětu tohoto dovolání přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. a poté na jeho podkladě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

IV.

Nejvyšší soud považuje za vhodné úvodem stručně rekapitulovat průběh dosavadního řízení v předmětné věci.

Obžalobou krajského státního zástupce v Ostravě podanou dne 20. 12. 1996 u Krajského soudu v Ostravě byli shora jmenovaní obvinění shodně stíháni pro trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měli dopustit shora popsaným skutkem.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2001, č. j. 31 T 39/96-1197, byli všichni obvinění uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb. Obviněným Ing. T., H. a P. byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou, v případě obviněných T. a K. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 4 To 132/2001, byl rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání obviněných Ing. T., H. a P. a z podnětu odvolání krajského státního zástupce podaného v neprospěch všech pěti obviněných v celém rozsahu zrušen a věc vrácena krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud krajskému soudu uložil zaměřit další dokazování na změny právní úpravy daně z obratu u lihovin, k nímž v rozhodném období došlo, a dále na zjištění, zda daň z obratu za zboží odebrané obviněnými byla společností S. T., š. p., uhrazena, resp. byla na ní vymáhána.

Krajský soud v Ostravě poté po doplnění dokazování v novém hlavním líčení rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 31 T 39/96-1505, všechny obviněné podle § 226 písm b) tr. ř. zprostil obžaloby pro předmětný skutek, neboť uzavřel, že tento skutek není trestným činem.

Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v průběhu dokazování bylo zcela nepochybně prokázáno, že v období od 24. 6. 1992 do 18. 9. 1992 bylo obviněnými odebráno z podniku S. T., š. p., větší množství vodky zn. Laugaricio, a to za ceny bez daně z obratu, přičemž při nákupu zboží bylo obviněnými deklarováno, že bude vyvezeno do zahraničí. Krajský soud však uzavřel, že toto jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu.

Konstatoval, že podle právní úpravy účinné od 1. 4. 1992 nebylo možno nakoupit alkohol bez daně z obratu, ať již bylo zboží určeno pro tuzemský trh, či na vývoz do zahraničí. S. T., š. p., nemohl proto vůbec alkohol za cenu bez daně z obratu prodat, jako prodávající byl povinen obviněným fakturovat alkohol včetně daně z obratu a jeho povinností jako plátce bylo tuto daň odvést. Krajský soud dále dovodil, že pokud někteří obvinění sami připustili, že v době prováděných obchodů věděli o tom, že zboží je deklarováno jako zboží určené na vývoz do zahraničí, a je z tohoto důvodu fakturováno za ceny bez daně z obratu, pak jejich jednání je nutno hodnotit jako tzv. pozitivní právní omyl. Pachatelé se podle závěrů krajského soudu mohli domnívat, že se dopouštějí jednání, které naplňuje zákonné znaky některého trestného činu, ale ve skutečnosti toto jednání trestné nebylo a nemohlo tak podle názoru soudu zakládat trestní odpovědnost obviněných.

Za této situace dospěl krajský soud k závěru, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně podle § 148 tr. zák., ani jiného trestného činu nebyla naplněna, a proto rozhodl o zproštění obžaloby všech obviněných.

Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných přezkoumal zmíněný rozsudek Vrchní soud v Olomouci, přičemž odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí se vrchní soud v zásadě ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a navazující argumentací.

Zdůraznil, že povinnost odvést daň neměli obvinění, nýbrž společnost S. T., š. p., takže obvinění neodvedením daně nemohli spáchat daňový delikt. Podle vrchního soudu přitom nebylo prokázáno, že by se obvinění nějakým způsobem podíleli na tom, že š. p. S. neodvedl za alkohol prodaný obviněným daň z obratu. Podle skutkových závěrů vrchního soudu si ale obvinění nebyli vědomi, že nákup alkoholu v inkriminované době by nemělo být možné realizovat bez daně z obratu, proto také nákup vodky deklarovali jako nákup zboží určeného na export, v úmyslu dopustit se daňového úniku způsobem, který byl do 1. 4. 1992 značně rozšířen.

Podle vrchního soudu šlo v jejich případě o pozitivní právní omyl, který brání posoudit jejich jednání jako daňový delikt. V úvahu podle něj připadalo i posoudit jednání obviněných jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., nicméně podle závěrů soudu „tato varianta nebyla objektivizována“. Pokud š. p. S. vznikla škoda, nedošlo k ní podle vrchního soudu v příčinné souvislosti s jednáním obviněných, není proto ani nutno došetřovat, zda daň z obratu za odebrané zboží byla vyměřena a odvedena.

V.

Nejvyšší soud však po přezkoumání napadeného rozhodnutí včetně spisového materiálu shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně oponující tomuto právnímu názoru včetně uplatněných námitek plně opodstatněným.

Trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném v době, kdy mělo dojít ke spáchání posuzovaného skutku, resp. trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. v aktuálním znění se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň (resp. clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu). Postih podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 148 odst. 1, 3 (resp. 4) tr. zák. pak odvisí od výše škody, která byla (resp. měla být) takovým činem způsobena.

Podle závěru Nejvyššího soudu má pro závěr o případné trestní odpovědnosti obviněných v předmětné věci rozhodující význam posouzení záměru obviněných (tj. zda, resp. jak hodlali zkrátit daň) a to ve světle zásadní změny právní úpravy daně z obratu týkající se lihovin s účinností od 1. 4. 1992. O té podle zjištění soudů obvinění nebyli informováni, takže vycházeli z právního stavu před 1. 4. 1992. Krajský a vrchní soud vyhodnotily tuto skutečnost jako pozitivní právní omyl obviněných.

Všeobecně respektovaná trestněprávní nauka a jí odpovídající rozhodovací praxe soudů definuje právní omyl obecně jako neznalost či mylný výklad ustanovení obsažených v trestním zákoně, resp. v normách, kterých se trestní zákon dovolává ve svých odkazovacích a blanketních ustanoveních. Neznalost norem, kterých se trestní zákon dovolává nebo na ně odkazuje se posuzuje stejným způsobem jako neznalost samotného trestního zákona. Omyl v normách mimotrestních, na které trestní zákon neodkazuje, se pak posoudí podle zásad o tzv. skutkovém omylu.

Pozitivní omyl o obsahu trestních norem zahrnutých přímo v textu trestního zákona pachatele omlouvá a v souladu se zásadou „nullum crimen sine lege“ činí jeho jednání beztrestným. Stejně to platí i o obsahu norem, které trestní zákon provádějí, jakož i o normách mimotrestních, na které trestní zákon ve svých ustanoveních odkazuje prostřednictvím tzv. odkazovacích či blanketních ustanovení. Jako příklad takových norem lze uvést třeba skutkovou podstatu trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. („kdo jednáním, které je v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku nebo se zvyklostmi soutěže …“), trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 tr. zák. („kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu …“), nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. („kdo bez povolení vyrobí nebo opatří sobě nebo jinému střelnou zbraň …“) nebo trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 a násl tr. zák. ve spojení s ustanovením § 195 odst. 1 tr. zák. („zvláštní zákon stanoví, co se považuje za omamné látky, psychotropní látky …“).

Jak již bylo řečeno shora, pro omyl o normách mimotrestních, kterých se trestní zákon výslovně nedovolává ani na ně neodkazuje, platí zásady pro posuzování pozitivního omylu skutkového.

Pozitivní skutkový omyl o podmínkách trestní odpovědnosti má zpravidla za následek odpovědnost za pokus (§ 8 tr. zák.), nebo za přípravu (§ 7 tr. zák.). Bude se jednat o tzv. nezpůsobilý pokus (přípravu), u kterých bude nutno pečlivě vážit, zda vůbec vykazují nebezpečnost pro společnost, a pokud ano, zda její stupeň je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

To je právě případ skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Ta sice obsahuje termíny jako daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení atd., jejichž bližší definice není obsažena v trestním zákoně, nýbrž v normách mimotrestních. Ty však pouze pozitivně stanoví povinnost např. platit daně a stanoví i bližší podmínky a rozsah takové povinnosti, nicméně skutková podstata podle § 148 odst. 1 tr. zák. se jich nedovolává, ani na ně neodkazuje, není normou blanketní či odkazující (blanketní skutkové podstaty se dovolávají obecně jiné normy nebo norem určitého druhu, odkazující skutkové podstaty se dovolávají normy konkrétní).

Platí-li tyto závěry o zákonech stanovících daňovou povinnost a její rozsah (v tomto případě zák. č. 73/1952 Sb. o dani z obratu ve znění předpisů pozdějších), tím spíše to platí o normách, které slouží k jeho provedení – tj. o vyhlášce bývalého Federálního ministerstva financí č. 560/1990 Sb., kterou se prováděl zákon o dani z obratu, a zejména opatření Federálního ministerstva financí (dále jen FMF) č. j. XIII/1-9100/92 o změnách a doplňcích sazebníku daně z obratu, které s účinností od 1. 4. 1992 zakazovalo prodávat lihoviny bez daně z obratu, a to do tuzemska i zahraničí.

Je třeba zdůraznit, že podle skutkových závěrů krajského a vrchního soudu, tak jak na ně lze v tomto stádiu řízení usuzovat z odůvodnění obou rozhodnutí, si nikdo z obviněných nebyl vědom zásadní změny, ke které došlo shora uvedeným opatřením FMF s účinností od 1. 4. 1992. Citované opatření mělo podobu normativního opatření technické povahy, nebylo součástí norem trestního práva a trestní zákon se na toto opatření ani neodvolává. Omyl obviněných spočívající v domněnce, že nepravdivým deklarováním záměru vyvést nakoupené lihoviny do ciziny, ačkoli tyto budou prodány v tuzemsku, dosáhnou zkrácení daně, je proto nutno posuzovat nikoli podle zásad o pozitivním omylu právním (jak to učinily krajský a vrchní soud), nýbrž podle zásad platných pro pozitivní skutkový omyl.

Ve světle této argumentace se proto závěr soudů, že jednání obviněných, tak jak bylo popsáno v žalobním návrhu, nemůže být trestným činem, shledává Nejvyšší soud jako předčasný a nesprávný.

V úvahu připadá možnost posoudit toto jednání jako pokus trestného činu zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném v době činu, resp. pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v některém ze znění pozdějších, bylo-li by to pro obviněné ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. příznivější.

Jak již bylo řečeno výše, současně by musel být pečlivě vážen stupeň nebezpečnosti pokusu takového trestného činu pro společnost. Vedle značného časového odstupu od spáchání činu, který bude nepochybně stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost snižovat, na straně druhé nejspíše nebude možno pominout výši daňového úniku, k němuž mělo jednání směřovat (více než 17.000.000,- Kč), sofistikovanost provedení trestné činnosti, hodnocení osob jednotlivých obviněných atd.

V úvahu připadá i posouzení jednání obviněných jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., resp. jeho pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., když hodnocení omylu obviněných ohledně nové právní úpravy bude mít stejný dopad jako v případě trestného činu zkrácení daně podle § 148 tr. zák. Samotné docílení zisku, o němž hovoří žalobní návrh, není znakem skutkové podstaty ani jednoho z uvedených trestných činů. Podstatné pro posouzení jednání obviněných bude, k čemu směřovalo (byť pod vlivem shora konstatovaného omylu), jak se daňový únik měl podle představy obviněných dále projevit – zda tím, že sami neuhradí daň z obratu, ač tak měli sami učinit (§ 7 vyhl. FMF č. 560/1990 Sb.), nebo předpokládali, že š. p. S. nebude moci v důsledku neprokázaného vývozu jimi nakoupeného alkoholu posléze daň z obratu uplatnit, resp. bude na něm finančními orgány vymáhána zpět (trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.), resp. měli-li představu, že vytvoří podmínky pro úspěšné uplatnění daně dodavatelem, ač k tomu nebyly dány zákonné podmínky (nepřímé pachatelství trestného činu zkrácení daně podle § 148 tr. zák.) – blíže k jednotlivým variantám viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 446/2004-I.

Odpovídající právní posouzení jednání obviněných bude odvislé od upřesnění skutkových zjištění o záměru obviněných ve shora naznačeném směru. Stávající skutková zjištění shledává Nejvyšší soud z tohoto pohledu neúplná.

Vědomí obviněných, že prodejní cena, kterou jim účtoval š. p. S. nezahrnuje daň z obratu, přitom soudy i podle názoru Nejvyššího soudu logicky a přesvědčivě dovodily z její výše, která se pronikavě lišila od ceny tuto daň zahrnující.

VI.

Z důvodů podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, neboť argumentaci obou soudů, která vyústila v závěr, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nelze považovat za správnou.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 5 To 125/2004, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 31 T 39/1996, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Ostravě bude v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí. Na krajském soudu bude, aby pokračoval v trestním stíhání všech obviněných, když důvod pro který byli zproštěni obžaloby pro předmětný skutek podle § 226 písm b) tr. ř., není podle závěru Nejvyššího soudu dán, a vyhodnotil jednání obviněných v souladu se zásadami posuzování tzv. pozitivního skutkového omylu, tak jak jsou rozvedena v předchozí pasáži tohoto rozhodnutí.

Lze očekávat, že dojde i k upřesnění skutkových zjištění, jež by se při respektování totožnosti skutku, pro který byla podána obžaloba, mělo odrazit i v úpravě skutkové věty rozsudku (budou-li obvinění shledáni vinnými). Upřesněním následku zamýšleného obviněnými při nezměněných závěrech o jejich jednání by částečná (tj. z pohledu zákon postačující) totožnost skutku zůstala zachována (blíže k tomu např. č. 6/1962, 64/1973 Sb. rozh. trest.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. ledna 2006

Předseda senátu

JUDr. Robert Fremr

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru