Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1594/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaDovolací důvody
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1594.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1594/2019-965

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. B., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 6 To 57/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 14/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 46 T 14/2018-870, byla obviněná uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle shodného ustanovení za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích.

2. Obviněná se uvedeného zločinu dopustila podle skutkových závěrů soudu prvního stupně jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 6. 2018 v přesně nezjištěné době před 20:10 hod. ve svém bytě na ulici XY ve Znojmě po předchozí hádce za přesně nezjištěných okolností napadla svého druha poškozeného J. K., a to tak, že mu zasadila jednu ránu kuchyňským nožem o délce čepele 11,5 cm s vroubkovaným ostřím o celkové délce 22 cm do oblasti levé strany hrudníku, čímž mu způsobila 22 cm hlubokou bodnořeznou ránu hrudníku se zasažením levého plicního křídla a vážné poranění menších cév v mezihrudí, které vedlo k vykrvácení a zakrvácení do levé pohrudniční dutiny, když na následky tohoto zranění poškozený na místě zemřel, přičemž věděla, že útok uvedeným nožem do místa těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, může způsobit smrt a s takovým následkem byla srozuměna.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 10. 2019, č. j. 6 To 57/2019-929, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté, co podrobně zrekapitulovala skutkový děj, svou obhajobu a některé provedené důkazy, uvedla, že hodnocení provedených důkazů je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, což zakládá přípustnost jejího dovolání. Soudy obou stupňů nesprávně konstatovaly, že v jejích jednotlivých výpovědích byly rozpory, ač popisovala skutek v podstatných částech stále shodně. Dále je chybný závěr, že byla v době spáchání skutku pod vlivem alkoholu, neboť to nemá oporu v provedených důkazech. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Mileny Zimulové plyne, že na alkoholu závislá nebyla a na místě zasahující policisté uvedli, že z ní nebyl cítit alkohol a nezpozorovali ani žádné známky požití alkoholu. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudů, že musela bodnout poškozeného s mnohem větší razancí a intenzitou, než by tomu bylo při pouhém pádu na poškozeného, protože soudy pominuly závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří tito uvedli, že lokalizace zranění, směr, intenzita a jeho mechanismus jsou zcela v souladu s její výpovědí. Navíc v daném okamžiku padala a poškozený se zvedal z křesla, což umožnilo hlubší průnik nože. Tento nůž pak neukrývala, pouze ve své první výpovědi uvedla, že neví, kam ho položila a zda ho utírala, protože byla rozrušená. Nesprávně bylo dále dovozeno, že neposkytla poškozenému žádnou pomoc a ten si ji musel zavolat sám, neboť poškozený jí sdělil, že lékařskou pomoc nepotřebuje. Domnívala se přitom, že poranění bylo drobné, jelikož nůž nepronikl hluboko. Z výpovědi zasahujících policistů byla zřejmá její snaha pomoci s resuscitací a zasahující lékaře prosila o pomoc, ze zvukové nahrávky pak, že se s poškozeným snažila komunikovat. Pokud jde o právní kvalifikaci, nesouhlasí s tím, že poškozeného bodla s úmyslem ho usmrtit, resp. že byla s tímto následkem srozuměna. Jak vyplynulo ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a klinické psychologie, byla na poškozeném citově závislá a zdůraznila, že šlo o nešťastnou náhodu, celé události lituje a nemůže se se smrtí poškozeného vyrovnat. Navíc mu v dřívější době poskytovala pomoc, aby nemusel do výkonu trestu. Ze všech těchto skutečností plyne, že nejednala v úmyslu poškozeného usmrtit. S kvalifikací skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku nesouhlasí i z důvodu absence objektivních znaků skutkové podstaty, neboť poškozený celou událost vyprovokoval, když ji chytil v rozkroku, což zabolelo, začala na poškozeného padat, on se současně zvedal z křesla a při těchto dvou protichůdných pohybech došlo k jeho bodnutí. Může se tak jednat nanejvýš o nedbalostní usmrcení podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě s ohledem na způsobení jí bolesti chycením v rozkroku a na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného vůči ní a dětem, který se odrazil ve vzniku syndromu týrané ženy, se nabízí pro případ zjištění úmyslného útoku i kvalifikace jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítla, že uložený trest se jeví příliš přísný, neboť byla bezúhonnou osobou, řádně pracovala a má tři děti, z nichž je jedno nezletilé, přičemž celou událost zapříčinil sám poškozený. Stejně tak nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě škody, kdy mělo být bráno v potaz spoluzavinění poškozeného na vzniku celého incidentu. Mělo by tedy dojít přinejmenším ke zkrácení všech nároků o míru zavinění poškozeného.

5. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla přerušení výkonu svého trestu, protože nelze vyloučit, že Nejvyšší soud zaujme ve vztahu k právní kvalifikaci jejího jednání a ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody jiný právní názor.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že totožné námitky uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, že jsou nedůvodné. Již tato skutečnost poukazuje na neopodstatněnost podaného dovolání. Ve vztahu k námitkám, které míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, pak uzavřel, že skutková zjištění umožňují vyloučit, že by se celá událost odehrála tak, jak prezentuje obviněná, tedy že se jednalo o nehodu. Žádné extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními proto v posuzované věci spatřovat nelze. V případě výhrad, kterými obviněná brojí proti právní kvalifikaci činu a domáhá se jeho mírnějšího hodnocení, odkázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, kde byla otázka právního hodnocení velmi pečlivě, včetně odkazů na judikaturu, řešena. Námitky obviněné, že uložený trest je příliš přísný, pak nelze pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit, přičemž i s touto otázkou se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, navíc byl obviněné uložen trest, jehož dolní hranice byla mimořádně snížena. Výhrady mířící vůči výroku o náhradě škody, kdy se obviněná domnívá, že poškozený spoluzavinil vznik incidentu, jsou taktéž nedůvodné. Nelze hovořit o tom, že by v posuzované věci bylo spoluzavinění v právním smyslu, tj. vnitřní psychický stav ke způsobenému fatálnímu následku, ze strany poškozeného jakkoliv dáno.

7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k případné replice, čehož však nebylo využito.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

12. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

13. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Námitky obviněné směřující proti hodnocení důkazů, popřípadě vadným skutkovým zjištěním, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování (což sama obviněná v podaném dovolání uvádí, nicméně téměř celé dovolání s tímto zásadně nekoresponduje). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor (nepostačuje tedy pouhý rozpor) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácena především znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, a dále taktéž výpověďmi jednotlivých svědků, zejména sousedů v domě. Na podkladě řádně provedeného dokazování pak byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstata spočívala v tom, že obviněná cíleně bodla poškozeného nožem a způsobila mu tak 22 cm hlubokou bodnořeznou ránu v hrudníku, v důsledku čehož zemřel.

16. Pouze ve stručnosti je možné k naznačeným námitkám obviněné uvést následující. Pokud byl namítán nesouhlas se závěrem soudů o nekonzistenci jejích výpovědí, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná nepopisovala rozhodný okamžik, kdy došlo k zásahu poškozeného nožem, v průběhu řízení shodně. Při prvním výslechu po zahájení trestního stíhání (9. 6. 2018) jednoznačně uvedla, že do poškozeného při hádce zabodla nůž, když se zvedal z křesla, při prověrce na místě dne 27. 6. 2018 již, že ztratila rovnováhu a na poškozeného spadla, čímž mu nechtěně zabodla nůž do hrudi, v rámci hlavního líčení konaného dne 20. 3. 2019 potom, že na poškozeného spadla s nožem v ruce. Posun od bodnutí poškozeného v hádce po nešťastnou náhodu je tak zjevně znatelný. Možný závěr o nešťastné náhodě způsobené pádem tak, jak popsala obviněná, jednoznačně vyvrátil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a zejména jeho následné doplnění MUDr. Miroslavem Hirtem v rámci hlavního líčení dne 20. 3. 2019. Ten upřesnil, že ačkoliv je možné, aby nůž popsaný ve výroku o vině byl použitou zbraní, musel být použit za jiných okolností, než které uvádí obviněná, tedy nůž musel být veden s větší intenzitou, do větší hloubky a taktéž jiným úchopem. Tyto závěry pak soudy obou stupňů akceptovaly, což pečlivě odůvodnily a Nejvyšší soud se s tímto plně ztotožňuje. K nakládání s nožem po útoku lze doplnit, že byl dodatečně nalezen očištěný a uschovaný ve skříňce v koupelně pod ručníky. Místo jeho uložení tak bylo zcela nestandardní a svědčilo o snaze ho nějakým způsobem skrýt. Pokud obviněná soudům obou stupňů vytýkala, že uzavřely, že byla v době spáchání trestného činu pod vlivem alkoholu, takový závěr z rozhodnutí soudů obou stupňů nijak neplyne. Soudy uvedly, že obviněná požila alkohol před příchodem policistů, přičemž však nebylo možné zjistit, zda k jeho požití došlo před spácháním trestného činu nebo až poté, avšak ovlivnění alkoholem nebylo v tomto konkrétním případě pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné podstatné (viz bod 21. usnesení Vrchního soudu v Olomouci). V každém případě o jeho požití obviněná neuváděla pravdu, že jej měla po činu vypít u svědkyně M. H., když ta to vyloučila.

17. Obviněná do jisté míry modifikovala ve svém dovolání i závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, stran směřování svého jednání k usmrcení poškozeného. Ačkoliv bylo zjištěno, že obviněná byla na poškozeného citově upnutá a cítila se jako jediná, která může poškozenému pomoci s jeho závislostí na alkoholu, v návaznosti na tuto skutečnost bylo konstatováno, že základní motivací pro čin byla narůstající frustrace, bezmoc a kombinace strachu a hněvu ze vztahu s poškozeným. Zásadně pak není možné souhlasit s námitkou obviněné, podle níž poškozenému poskytovala pomoc. Pokud kdokoliv zasáhne bodnořeznou zbraní jiného člověka do oblasti hrudníku, tedy oblasti životně důležitých orgánů (plíce, srdce), navíc tak hluboko jako v tomto případě, jednoznačně nemůže považovat za dostatečné tvrzení poraněné osoby, že pomoc není třeba volat, a to navíc v situaci, kdy je poškozený zcela očividně pod značným vlivem alkoholu (čehož si byla poškozená plně vědoma). Pokud se tedy obviněná s tímto spokojila a odešla si podle svých vlastních slov lehnout, je tento přístup zcela lehkomyslný až bezohledný. Skutečnost, že následně prosila záchranáře, ať obviněného zachrání, je již zcela irelevantní.

18. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že se čin stal tak, jak je popsán soudem prvního stupně v odsuzujícím rozsudku. Vina obviněné byla prokázána na základě uceleného a logicky propojeného řetězce nepřímých důkazů, absence přímých důkazů tedy není v tomto případě nijak podstatná. Skutkové závěry soudů obou stupňů je nutné je označit za komplexní, důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.

19. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na bod 12. až 13. usnesení Vrchního soudu v Olomouci a bod 89. ž 92. rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.

20. Námitky obviněné, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze tedy na základě výše uvedeného pokládat za námitky souladné s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.

21. Obviněná se rovněž domáhala odlišné právní kvalifikace, a to především jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku nebo jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr zákoníku. Pokud jde o první z těchto variant, její aplikaci obviněná plně odvíjela od odlišného, jí tvrzeného průběhu skutkového děje, jehož podstatou mělo být (zjednodušeně řečeno) nikoli cílené zasazení jedné rány kuchyňským nožem poškozenému po předchozí hádce, ale víceméně náhodný vzájemný pohyb jejich těl, při kterém pouze z nedostatku opatrnosti došlo k zabodnutí zmíněného nože (a vzniku 22 cm hluboké bodnořezné rány) a následně k úmrtí poškozeného. Tato námitka tak primárně směřovala opět proti skutkovým zjištěním a Nejvyšší soud k ní nemohl nijak přihlížet, resp. platí pro ni již výše uvedené.

22. Do jisté míry relevantně v návaznosti na uplatněný dovolací důvod obviněná alternativně nabízela, pro případ zjištění úmyslného útoku, kvalifikaci jejího jednání jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, a to s ohledem na způsobení jí bolesti chycením v rozkroku a předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného vůči ní a dětem, který se odrazil ve vzniku syndromu týrané ženy.

23. Zmíněného zločinu se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Zabití je pak důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Konkrétně může jít např. o usmrcení osoby, která dlouhodobě fyzicky nebo psychicky týrala pachatele, anebo ho po určitou dobu zavrženíhodným způsobem sexuálně nebo jinak zneužívala (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1491 a 1492, a rovněž rozhodnutí publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

24. V návaznosti na uvedené výklady Nejvyšší soud konstatuje, že k naplnění znaků tohoto zločinu nedošlo. Obviněná sice poškozeného úmyslně usmrtila (tedy tento znak předmětné skutkové podstaty byl naplněn), ale především nejednala ve strachu, úleku nebo zmatku či v jiném omluvitelném hnutí mysli, ale v rámci domácí hádky, která, jak uváděla v průběhu řízení, bývala v podstatě pravidelná a zjevně nemohla být (ani při zohlednění nevyloučeného a jistě nepříjemného uchopení obviněné poškozeným v rozkroku) podnětem mimořádné intenzity a závažnosti.

25. Pokud pak jde o předchozí jednání poškozeného, resp. zda mohlo být posouzeno jako zavrženíhodné, bylo prokázáno, že vztah obviněné a poškozeného byl silně problematický, a to především vinou poškozeného. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, obviněná, se zvýšenou tendencí k submisivitě, se romanticky upnula na poškozeného, kterého si idealizovala, s tím, že bude osobou, jež ho zachrání od alkoholové závislosti. To se ovšem nedařilo, naopak se jí dostávalo domácího násilí, fyzického i psychického, v důsledku čehož se u obviněné rozvinul syndrom týrané ženy. Současně u ní z nezdaru v pokusu o změnu poškozeného narůstala frustrace, strach a hněv. Znalkyně také dovodila, že obviněná byla schopna vnitřní opozice, resp. i určité konfrontace s poškozeným, což vyplynulo i z výpovědí svědků, které jinak byly shledány věrohodnými (podle svědkyně H. D., sousedky, byly z bytu obviněné často slyšet hádky, řev a vulgární slova, většinou takto slyšela obviněnou, nikoli poškozeného; podle svědkyně M. H., rovněž sousedky, obviněná poškozeného z důvodu jeho požívání alkoholických nápojů několikrát vyhodila na chodbu domu, ale vždycky ho vzala zpátky; rovněž v sousedství žijící svědkyně K. M. uvedla, že většinou při hádkách bylo slyšet obviněnou, a to i ve večerních hodinách 8. 6. 2018, kdy došlo k útoku, bylo slyšet obviněnou vulgárně nadávající poškozenému).

26. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že zjištění syndromu tzv. týrané osoby, který byl z velké části způsoben chováním poškozeného vůči pachateli zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, nemůže bez dalšího vést s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci k závěru, že čin pachatele byl výhradně důsledkem jednání poškozeného ve smyslu zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku. Takový závěr však musí vycházet též ze zjištění, že jednání poškozeného nenabylo takové intenzity, aby bylo způsobilé u osoby pachatele omezit hodnotový systém, který za běžných okolností zapovídá úmyslné usmrcení jiného (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 35/2016). Současně míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného, musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve své provokující variantě měl být vykládán spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1493).

27. V návaznosti na uvedené skutečnosti je třeba akceptovat závěry soudů činných dříve ve věci. Byť dřívější jednání poškozeného vůči obviněné jistě není namístě jakkoli bagatelizovat, není možné celou situaci považovat za natolik intenzivní a zlou, aby odůvodňovala privilegování kvalifikace útoku ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž postavení obviněné, u které byla zachována určitá schopnost opozice, zjevně nedosáhlo takové úrovně, v níž by měla mít zcela rozvrácený hodnotový systém, jinak zapovídající zabití druhého.

28. Právní posouzení skutku tak učinil soud prvního stupně správně a bez vad, když lze doplnit, že zejména naznačené okolnosti soužití obou aktérů spolu s dobrou prognózou osobnosti obviněné byly podkladem pro správně aplikovaný postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku tedy lze označit za zjevně neopodstatněnou.

29. Co se pak týče námitky ohledně příliš přísného trestu, lze uvést, že tato nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

30. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak lze s určitou mírou tolerance podřadit námitku týkající se nesouhlasu s výrokem o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích podle § 228 odst. 1 tr. ř., což obviněná odůvodnila tím, že poškozený měl na celé události spoluzavinění. Tato námitka však není důvodná, neboť na spáchání trestného činu vraždy poškozený prokazatelně spoluzavinění v právním smyslu neměl, jelikož by zde musel být shledán jeho pozitivní vnitřní psychický stav ke způsobenému následku (jeho smrti), což se nestalo. V dalším lze odkázat na podrobné odůvodnění předmětného výroku zejména v rozsudku soudu prvního stupně. Ani v daném rozsahu tedy nebylo možné dovolání obviněné přisvědčit.

31. Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že dovolací námitky obviněné nejsou v majoritní části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

32. K návrhu obviněné na přerušení výkonu jejího trestu lze uvést, že nebyly shledány důvody ani podmínky pro takový postup (srov. § 265h odst. 1 a § 265o odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru