Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1588/2014Usnesení NS ze dne 04.02.2015

HeslaNepřípustnost trestního stíhání
Padělání a pozměnění (pozměňování) veřejné listiny
Spolupachatelství
Totožnost skutku
Úmysl
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1588.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 tr. ř.

§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku

§ 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1588/2014-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 4. února 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. U., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 To 36/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 4/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 43 T 4/2013, byl obviněný J. U. uznán vinným zvlášť závažnými zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1, 6 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy, a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené UniCredit Bank na náhradu škody.

Obviněný se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedeného trestného činu dopustil tím, že (stručně uvedeno) po předchozí domluvě s další dosud neztotožněnou osobou, veden záměrem obohatit sebe i tuto osobu, předložil dne 3. 8. 2010 na pobočce UniCredit Bank, a.s., v P., neznámou osobou padělanou a jemu dříve předanou padělanou plnou moc ze dne 28. 7. 2010, s padělanou notářskou ověřovací doložkou notáře JUDr. B. H. rovněž ze dne 28. 7. 2010, podle které jej měla poškozená O. K. zmocnit ke zrušení termínovaného vkladu na účtu vedeném na její jméno, s následným převodem finančních prostředků na účet zřízený u České spořitelny, a.s., na jméno obviněného, kdy v důsledku tohoto jeho jednání byl pracovníkem banky zrušen termínovaný vklad, a na základě požadavku obviněného byly finanční prostředky ve výši 6 010 972,76 Kč převedeny na jeho účet u České spořitelny, a.s., odkud je postupně v hotovosti vybral, čímž způsobil poškozené UniCredit Bank, a.s., která poškozené O. K. škodu v plné výši nahradila, škodu nejméně ve výši 6 010 972,76 Kč.

Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním. Odvolání v neprospěch obviněného podal také státní zástupce, když uložený trest považoval za příliš mírný. Obě odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 To 36/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný shledává v tom, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, ač podle ustálené judikatury plná moc udělená mezi občany není veřejnou listinou, a to ani tehdy, byly-li podpisy na ní ověřeny notářem podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 358/1992 Sb. Veřejnou listinou, že je plná moc jen tehdy, byla-li pořízena formou notářského zápisu o právním úkonu podle § 62 odst. 1 a násl. uvedeného zákona, a to vzhledem k § 2 a § 6 téhož zákona. Jeho trestní stíhání proto považuje za nepřípustné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uvedl, že ze zjištěných skutkových okolností a odůvodnění usnesení odvolacího soudu není prokázáno naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nedostatky skutkových zjištění, že dosahují extrémů, jež zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Soudu I. stupně vytýká, že skutková zjištění učinil toliko na základě nepřímých důkazů, přičemž vůbec neprovedl dokazování ohledně jeho údajné vědomosti o padělání veřejné listiny a zamítl jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie, který měl prokázat jeho neschopnost vymyslet a zorganizovat tak sofistikovanou trestnou činnost. Namítá, že pouze plnil příkazy třetí osoby, kterou byl nevědomky veden ke spáchání trestného činu, nebyl schopen dovodit závěry, které mu jsou podsouvány soudy, a jednal ve slepé naivitě, která je při jeho mentálních schopnostech pochopitelná. Obviněný podrobně popsal svoji verzi skutkového děje s tím, že vše považoval za přátelskou výpomoc pro A. K., bez nároku na jakoukoliv odměnu, a až v rámci trestního řízení zjistil, že plná moc byla padělkem. Žádný důkaz, že jím tvrzený skutkový děj nevyvrátil a v důsledku úmrtí A. K. nebylo možné provést jeho výslech, ale jednoznačně jej identifikoval podle fotografie. Svědeckou výpověď zaměstnance UniCredit Bank, a.s., R. O., nepovažuje obviněný za věrohodnou a kategoricky popírá, že by mu řekl, že je vnukem poškozené O. K.. K tomu pak rozebírá obsah výpovědi tohoto svědka, kde nic takového neuváděl, a až nečekaně v hlavním líčení uvedl, že si to sice nevybavuje, ale má pocit, že tam nějak zaznělo, že ten dotyčný je vnuk. Obviněný přitom dovozuje, že nelze jako motiv této změny výpovědi svědka vyloučit jeho snahou o odvrácení pozornosti od jeho vlastního pochybení při dané bankovní transakci. Soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s výpovědí svědkyně M. M., která ve výpovědi dne 28. 2. 2013 uvedla, že byla ohledně stejné padělané ověřovací doložky kontaktována policií z P., a také s obsahem výpovědí svědka JUDr. B. H., podle které policie řešila několik padělků ověření. Jinak by totiž podle obviněného musely dojít k závěru, že s paděláním plné moci nemá nic společného, a nemohl se dopustit minimálně trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, když s listinou zacházel jako s pravou, jak mu byla prezentována A. K.. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se restriktivního výkladu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, proto obviněný shledává oprávnění Nejvyššího soudu zasáhnout do skutkových zjištění soudů obou stupňů.

Obviněný dále namítá také porušení zásady jednoty skutku, když podle jeho názoru skutek uvedený v rozsudku soudu I. stupně neodpovídá skutku vymezenému ve sdělení obvinění a v podané obžalobě. Zatímco skutek obsažený ve sdělení obvinění, že mu klade za vinu vědomé předložení padělané plné moci v bance, v obžalobě je uvedeno, že předmětnou plnou moc padělal sám, což považuje za pochybení ve zcela odlišném rozsahu objektivních i subjektivních znaků. Napadená rozhodnutí proto shledává také překvapivými.

Za zcela zásadní vadu pak považuje popis skutku v rozsudku, který podle něj neobsahuje žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit naplnění znaku spočívajícího v úmyslném uvedení v omyl podle § 209 tr. zákoníku, protože necharakterizují úmyslné uvedení v omyl pracovníka banky, zda mohl vědět či věděl, a na základě čeho, že plná moc je či není padělaná, kdo ji padělal a kdo je neztotožněná osoba a co bylo obsahem blíže nespecifikované dohody. V popisu skutku tak postrádá okolnosti vyjadřující jeho vědomost o tom, že jím převzata plná moc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a nelze tak spolehlivě posoudit, zda se z jeho strany jednalo o úmyslné jednání ve vztahu k existenci padělané plné moci. Výrok rozsudku tak podle něj uvádí nepravdu a nemá oporu ve skutečnostech plynoucích z napadených rozhodnutí. Protože nemohl mít představu, že se předmětné finanční prostředky prostřednictvím A. K. nedostanou k poškozené, nebo že je plná moc padělaná, zejména když mu jmenovaným byla předložena s notářsky ověřeným podpisem, obviněný namítá, že nedostatek jeho vědomí ve vztahu ke způsobení škody vylučuje jeho zavinění k tomuto následku, který musí být způsoben úmyslně a nelze mu jej proto přičítat k tíži. Přitom obviněný poukázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 414/2005, kde je uvedeno, že v případě pokusu trestného činu, nebo trestného činu dílem dokonaného a dílem nedokonaného, je rozhodujícím hlediskem prokázaný úmysl pachatele ve vazbě na zamýšlený následek jeho jednání.

Za další vadu obviněný považuje nesprávné posouzení otázky spolupachatelství, když ve skutkové větě chybí údaj o tom, že by se spolupachatelé dohodli na spáchání žalovaného trestného činu, není odůvodněno, na jakém základě mělo mezi nimi dojít ke srozumění o spáchání trestného činu, o formě jeho provedení a o rozdělení úloh mezi nimi. Protože nevěděl o tom, že předmětná plná moc měla být padělaná, podle obviněného k žádné takové dohodě ani nedošlo.

Za zásadní pochybení v hmotně právním posouzení skutku obviněný považuje také posouzení intenzity škodlivosti jeho jednání, když soudy neučinily potřebná skutková zjištění o rozhodných okolnostech jako je zejména pohnutka jednání, a nevypořádaly se s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň škodlivosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti.

Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze, včetně předcházející řízení a Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud sám rozhodl a zprostil jej v celém rozsahu obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný opakuje svoji námitku o nezachování totožnosti skutku, kterou uplatnil již v odvolání a odvolací soud se jí důkladně zabýval. K argumentaci odvolacího soudu proto státní zástupce pouze dodal, že tato námitka vychází z dogmatického výkladu totožnosti skutku, a je neudržitelná s ohledem na běžnou a setrvalou praxi, podle které je totožnost skutku zachována, shoduje-li se v podstatné míře jednání pachatele nebo následek nebo obojí, jak je tomu v tomto případě. S poukazem na obsah obžaloby pak odmítl jako nepravdivé tvrzení obviněného, že mu je v ní kladeno za vinu padělání plné moci, a považuje za správný závěr soudů, že vzhledem k okolnostem případu nemohl nevědět, že v bance předkládá plnou moc, která nebyla na jeho jméno vystavena majitelkou účtu a je tedy padělaná. Rovněž závěr soudů o formě zavinění a právním posouzení jednání obviněného jako spolupachatele, považuje státní zástupce za správný a odpovídající zjištěním o objektivní stránce trestného činu. K námitce obviněného, že předmětná plná moc není veřejnou listinou, státní zástupce uvedl, že je nedůvodná, a odkázal na právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011, podle kterého má charakter veřejné listiny ve smyslu § 131 odst. 1 tr. zákoníku i tzv. ověřovací doložka notáře, která obsahuje údaje o ověření podpisu určité osoby na listině, byť samotná listina, na níž se tato ověřovací doložka nachází, nemá povahu veřejné listiny. Přitom odkázal na ustanovení § 6, § 72 odst. 2, § 73 a § 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Proto i padělání ověřovací doložky notáře na takové listině (pokud má ověřovat např. podpisy na kupní smlouvě o prodeji nemovité věci) a její užití jako pravé (např. v řízení u katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitosti), lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně posouzení společenské škodlivosti jeho jednání, když značně vysoká míra škodlivosti je dána již jeho právní kvalifikací podle kvalifikovaných skutkových podstat daných zvlášť závažných zločinů, a jeho námitky proti skutkovým zjištěním soudů označil za neodpovídající uplatněným důvodům dovolání.

Závěrem státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání spočívá podle § 11 odst. 1 tr. ř. v tom, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Mezi těmito důvody ale není uvedeno nenaplnění formálního znaku určitého trestného činu, když obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítá, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, protože plná moc udělena mezi občany není veřejnou listinou. Tato námitka neodpovídá žádnému z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Obviněný patrně zaměnil nepřípustnost trestního stíhání s nesprávnou právní kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, když podle jeho názoru znaky tohoto zločinu nenaplnil a naplnit nemohl. Trestní stíhání obviněného evidentně nebylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 tr. ř., zejména ne z toho důvodu, který v dovolání uvedl. K této námitce lze ještě uvést, že z ustálené rozhodovací praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 667/2006, ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1145/2008, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 132/2012, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1825/2012) vyplývá, že pod tento dovolací důvod lze podřadit pouze takové důvody nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou taxativně vymezeny v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Tato námitka proto nemohla naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a je zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Nesouhlasí-li proto obviněný se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a zpochybňuje jejich správnost v podstatě tvrzením, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, včetně věrohodnosti svědka R. O., a důkazní řízení zůstalo neúplné, když nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie, pouze tím v rozporu se skutkovými závěry soudů prosazuje svoji verzi průběhu skutkového děje a svoji obhajobu, kterou ale soud I. stupně označil za ryze účelovou a vedenou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti za dané jednání. Takovéto námitky proto svojí výhradně skutkovou povahou neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nemohou tak založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný existenci tohoto rozporu v dovolání namítá, ale Nejvyšší soud této námitce nemohl přisvědčit. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny J. U., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. S ohledem na důkazní situaci ve věci tak nemohlo dojít k porušení ústavou garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

Obviněný v dovolání podrobně zopakoval svoji verzi průběhu celého jeho jednání, svoji roli popisuje jako tzv. bílého koně, a na své obhajobě trvá s tím, že není jediný důkaz, který by tuto jeho obhajobu vyvracel. To je ale v přímém rozporu se zjištěnými okolnostmi případu, které ani on sám nezpochybňuje a zejména pak s výslechem svědka R. O. Tuto výpověď, o kterou m. j. soud I. stupně opřel svůj závěr o jednání obviněného v přímém úmyslu, obviněný v dovolání označil za nekonzistentní, účelovou, tendenční a nevěrohodnou. S tím se ale Nejvyšší soud neztotožnil, když obviněný předně „nekonzistentnost“ tohoto svědka dovozuje z porovnání jeho obsáhlé výpovědi v hlavním líčení dne 25. 6. 2013 (č. l. 368 tr. spisu), s obsahem jeho stručné svědecké výpovědi z přípravného řízení dne 8. 3. 2013 (nikoliv vysvětlení, jak se uvádí v dovolání), kde se tento svědek omezil jen na sdělení, že s ohledem na odstup času si již na událost nevzpomíná. Nejedná se tedy o žádnou účelovou změnu výpovědi tohoto svědka, natož motivovanou možnou snahou o odvrácení pozornosti od vlastního pochybení, jak namítá obviněný, když tomuto pracovníkovi banky předložil plnou moc s notářsky ověřeným podpisem i občanský průkaz, a v rozhodné době se předem neověřovalo u klienta vystavení plné moci, ani jeho souhlas s převodem peněz. Jak také správně uvedl již odvolací soud, tento svědek, na rozdíl od obviněného, neznal okolnosti, za kterých obviněný získal plnou moc, a proto nebyl ani důvod, aby měl nějaké podezření.

Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, a ohledně jeho vědomosti o padělání plné moci nebylo dokazování provedeno vůbec, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná. Proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněného.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

K námitce obviněného o neprovedení jím navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie lze ještě dodat, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy odvolací soud neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Odvolací soud také v napadeném usnesení odůvodnil (str. 7), proč soud I. stupně postupoval správně, když odmítl návrh obhajoby na doplnění dokazování opatřením uvedeného znaleckého posudku, když tento návrh byl nepotřebný, protože soud I. stupně dovodil pouze to, že obviněný jednal po dohodě s další osobou, a nikoliv, že by byl hlavní osobou, která trestnou činnost vymyslela nebo řídila. S tímto odůvodněním nevyhovění důkaznímu návrhu se Nejvyšší soud ztotožnil, když obviněný důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie navrhl právě za účelem, aby bylo prokázáno, že nebyl schopen trestnou činnost vymyslet, resp. že nebyl vzhledem k jeho mentální úrovni schopen vymyslet a zorganizovat tak sofistikovanou trestnou činnost, jak uvedl v dovolání.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného o porušení totožnosti skutku, resp. jak uvádí v dovolání jednoty skutku. Pouze nad rámec dovolání, když se jedná o námitku úzce související s otázkou viny a trestní odpovědnosti, lze z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu zmínit, že Nejvyšší soud již opakovaně uvedl (např. v usnesení 8 Tdo 587/2012, ze dne 25. 7. 2012), že problematika „totožnosti skutku“ je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, neboť je upravena v ustanovení § 220 tr. ř. Nadto je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. Z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření, ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem, jak tomu bylo také v této trestní věci (viz str. 11 a 13 rozsudku soudu I. stupně). Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS). Tato alespoň částečná shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Protože v daném případě ani obviněný nic nenamítá ohledně totožnosti následku, k porušení totožnosti skutku již z tohoto pohledu nedošlo, a bylo by nadbytečné zabývat se touto otázkou podrobněji i proto, že se s touto námitkou obviněného podrobně a správně vypořádal již soud odvolací (viz str. 7 až 8 usnesení). V rozporu se skutečností je přitom námitka obviněného, že oproti usnesení o zahájení trestního stíhání je mu v obžalobě kladeno za vinu, že plnou moc padělal sám. V obou případech, a následně také v odsuzujícím rozsudku, je shodně uvedeno, že padělanou plnou moc pouze „předložil“ na pobočce banky.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá námitka obviněného, že výrok o vině rozsudku neobsahuje skutkové okolnosti svědčící pro závěr o úmyslném uvedení v omyl, a s tím související námitka, že nemohl mít představu o tom, že se finanční prostředky prostřednictvím A. K. nedostanou k poškozené a pro nedostatek úmyslného zavinění mu nelze přičítat daný následek. Těmito námitkami obviněný v souladu s uvedeným důvodem dovolání zpochybňuje naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Při uvedení někoho v omyl, což je tento případ obviněného J. U., pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnotu, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen).

Především je nutno připomenout, že obecně v případě trestného činu podvodu se jedná o úmyslný trestný čin, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Soudy však v jednání obviněné shledaly úmysl přímý, který je naplněn, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (např. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si opatřily dostatek důkazů pro své závěry o tom, že obviněný svým promyšleným a klamavým jednáním v přímém úmyslu na úkor poškozené sebe i jiného obohatil a způsobil tím danou škodu. Přitom správně existenci úmyslné formy zavinění (přímého úmyslu) dovodily soudy ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán, což soud I. stupně podrobně odůvodnil na str. 11 až 12 rozsudku a odvolací soud na str. 9 až 10 napadeného usnesení. Protože jde v podstatě o opakování obhajoby obviněného, kterou uplatňoval v průběhu celého trestního stíhání (pozn. od 12. 8. 2013 kdy byl policii zadržen, když předtím se od 25. 1. 2013 vedlo řízení proti uprchlému), a řádně se s ní zabývaly soudy obou stupňů, na toto podrobné odůvodnění soudů, s nímž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, lze proto plně odkázat. K tomu je třeba k dovolací námitce obviněného uvést, že byl podle tzv. právní věty uznán vinným, že společným jednáním sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z výše citovaného skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je zřejmé, že jednal daným způsobem po předchozí domluvě s další, dosud neztotožněnou osobou a byl veden záměrem obohatit sebe i tuto další osobu. Již z těchto skutkových zjištění o záměru obviněného vyplývá, že jeho úmyslem bylo neoprávněné obohacení na úkor cizího majetku. Ve skutku popsaný způsob jednání, jímž tento úmysl realizoval, blíže pak konkretizovaný v odůvodnění rozsudku, umožňuje spolehlivý závěr, že k dosažení obohacení uvedl v omyl pracovníka banky R. O. tím, že mu dne 3. 8. 2010 vědomě předložil padělanou plnou moc, podle které jej měla O. K. zmocnit ke zrušení termínovaného vkladu vedeného na její jméno, s následným převodem finančních prostředků na účet v jiné bance vedený na jméno obviněného, odkud byly v plné výši vzápětí vybrány v hotovosti. Již soud I. stupně správně nepřisvědčil obhajobě obviněného, že nevěděl o tom, že je plná moc padělána. Lze zejména opětovně zdůraznit, že se s A. K. měl znát v podstatě pouze povrchně a krátkou dobu, následně po činu nebyl schopen s ním navázat žádný kontakt, vůbec neznal O. K., finanční prostředky po převodu na jeho bankovní účet, který si jen k tomuto účelu založil, pak vzápětí v hotovosti vybírá, aniž byl i k tomu zmocněn, a ač se jednalo o tak značnou částku, činí tak bez jakéhokoliv potvrzení o jejím předání. A. K. přitom nemohl být vyslechnut, protože zemřel dne 3. 2. 2011, a obviněný se o jeho osobě zmínil až po jeho zatčení policií (na základě příkazu soudu zatčen 12. 8. 2013 a následně propuštěn soudem na svobodu) při prvním výslechu v novém hlavním líčení dne 14. 1. 2014 (č. l. 486 a násl. tr. spisu), když první odsuzující rozsudek vyhlášený ještě v řízení proti uprchlému, byl odvolacím soudem z tohoto důvodu zrušen (č. l. 421 tr. spisu). I když svědek R. O. nevypověděl zcela jednoznačně o tom, že mu obviněný při předložení plné moci říkal, že je vnukem poškozené, tak vedle této výpovědi a výše uvedeného, o jeho podvodném úmyslu svědčí i samotný způsob vybrání finančních prostředků z účtu obviněného v hotovosti, kdy se jednalo v průběhu dvou dnů o postupné výběry pokaždé na jiné pobočce České spořitelny, a.s., v P., k čemuž by při pravdivosti obviněným tvrzených okolností zrušení termínovaného vkladu nebyl žádný důvod. Naopak je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmé, že tento zastírací postupný způsob výběru peněz byl záměrný s cílem, aby výběry byly provedeny rychle, ale nevzbuzovaly zvláštní pozornost.

Z provedeného dokazování tak vyplývá spolehlivý a nezvratný závěr, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu, s plným vědomím padělané plné moci a výše finančních prostředků na bankovním účtu O. K., i když policejní orgán, z hlediska subjektivní stránky, v usnesení o zahájení trestního stíhání popsal skutek lépe než státní zástupce v obžalobě a soud v odsuzujícím rozsudku.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit také námitku obviněného o nesprávném posouzení spolupachatelství. Skutkovému závěru soudů, že obviněný jednal po předchozí domluvě s další dosud neustanovenou osobou, ale plně odpovídá i posouzení jeho jednání jako spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V přímém rozporu s tím je proto námitka obviněného, že ve výroku o vině chybí údaj o tom, že by se spolupachatelé dohodli na spáchání žalovaného trestného činu. Tato předchozí domluva totiž nesměřovala k ničemu jinému, než právě k následně ve skutku popsanému jednání. Při spolupachatelství se pak každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem. Zákon přitom nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. Ze znění ustanovení § 23 tr. zákoníku vyplývá, že u spolupachatelů se vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin. Samotné společné jednání pak může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Ostatní námitky ohledně rozdělení úloh, nebo způsobu provedení, již vychází pouze z opětovného prosazování verze obviněného, že nevěděl o tom, že je plná moc padělaná. Tato námitka je tedy také zjevně neopodstatněná.

Namítá-li přitom obviněný, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 414/2005, že nemohl mít představu o tom, že se finanční prostředky prostřednictvím A. K. nedostanou k O. K., a je tak vyloučeno jeho úmyslné zavinění k těžšímu následku ve formě vzniklé škody, tak se předně jedná o námitku vycházející z jeho vyvrácené obhajoby, že nevěděl o padělané plné moci a jen důvěřivě plnil pokyny jiné osoby. Jak ale bylo již výše uvedeno, jeho úmysl je prokázán také ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu. Obecně se přitom podle § 17 písm. a) tr. zákoníku k tomuto těžšímu následku přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde úmyslné zavinění. V případě zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku trestní zákon úmyslné zavinění nevyžaduje, takže by zcela postačovalo i zavinění z nedbalosti. Ohledně výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu pak obviněný přehlédl, že řeší otázku zavinění k těžšímu následku v případě pokusu trestného činu (pouze zamýšleného následku), což není situace v této jeho trestní věci.

Pod dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit také námitku obviněného týkající se otázky společenské škodlivosti jeho jednání. Jak uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, tato námitka se vztahuje k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. K výkladu citovaného ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. k (z tohoto ustanovení vyplývající) zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu, a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia (Tpjn 301/2012; publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013). Konstatoval, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Obecně se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomuto závěru ale v této trestní věci obviněného J. U. v žádném případě nelze dojít již jen z důvodu uvedeného státním zástupcem ve vyjádření k dovolání, kdy jeho jednání v případě obou zločinu bylo právně posouzeno podle nejpřísněji trestných kvalifikovaných skutkových podstat a je tak naopak vysoce společensky škodlivé.

Protože napadené rozhodnutí netrpí v dovolání vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. února 2015

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru