Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1567/2014Usnesení NS ze dne 21.01.2015

HeslaDovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1567.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1567/2014-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 21. ledna 2015 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných M. S., a Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 To 264/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 291/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 1 T 291/2013, byli obvinění M. S. a Z. V. uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému M. S. byl za tento zločin, a přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 1 T 107/2013, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2013, uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí (specifikovaných v rozsudku). Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 1 T 107/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. V. byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Uvedeného zločinu loupeže se obvinění dopustili tím, že dne „7. 4. 2013, v době kolem 18:30 hodin, v A., na ulici S. …, obviněný M. S. zazvonil u vchodových dveří do domu č. p. … na ulici S. v A. na domovní zvonek bytu č. … a využil lsti, kdy se představil jako „P.“, tedy použil přezdívku přítele majitelky bytu P. T., přičemž na jeho zazvonění venkovní dveře přes domovní zvonek otevřela K. F., která vzápětí pootevřela též vstupní dveře do bytu, kam následně obvinění Z. V. a M. S. společně vstoupili, byt prohledali, v jednom z pokojů obviněný Z. V. úmyslně fyzicky napadl R. H., a to tím způsobem, že když po jeho příchodu do místnosti poškozený vstával z taburetu, tak ho 1x udeřil pěstí pravé ruky do oblasti levého spánku, v důsledku čehož poškozený upadl směrem dozadu na zem, Z. B., se poté postavila mezi obviněného Z. V. a R. H. ve snaze ho bránit, snažila se použít svůj mobilní telefon k volání policie, telefon však pouze vytáhla z kabelky položené na pohovce a když ho držela v ruce, aniž stačila vytočit číslo, jí byl vyražen z ruky, poté jí obviněný Z. V. chytil zezadu a odhodil, přičemž poškozená spadla na zem, když poté poškozený R. H. vstal, obdržel další ránu, v důsledku které upadl na postel, kde si na něj obviněný Z. V. klekl a opakovaně ho asi 10x udeřil pěstí do obličeje, následně poškozeného R. H. chytil zezadu za pásek obviněný M. S., zopakoval výzvu, kterou již předtím obvinění v místnosti pronesli, ať vytáhne všechno z kapes, spolu s vulgárním oslovením, následně ho několika ranami obviněný M. S. udeřil pěstí do obličeje, následně svého jednání zanechali, aniž by jim poškozený R. H. vydal nějakou věc, když odešli do jiné místnosti, utekl poškozený R. H. do prvního poschodí, přičemž když následně obvinění opouštěli byt, odnesl obviněný Z. V. peněženku poškozené Z. B., kterou měl zastrčenou vzadu za lemem kalhot, když tímto svým jednáním obviněný Z. V. způsobil Z. B. zranění v podobě zhmoždění hlavy s povrchní oděrkou v oblasti čela vlevo, což si vyžádalo ve dnech 7. 4. 2013 a 8. 4. 2013 lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Nemocnice Blansko bez hospitalizace s tím, že u poškozené nedošlo v souvislosti s jejím zraněním k citelnému omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dnů a dále obviněný Z. V. a obviněný M. S. společně způsobili R. H. zranění v podobě zhmoždění hlavy s krevním výronem v temenní oblasti vlevo a podvrknutí krční páteře, což si vyžádalo ve dnech 7. 4. 2013 a 8. 4. 2013 lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Nemocnice Blansko bez hospitalizace s tím, že u poškozeného nedošlo v souvislosti s jeho zraněním k citelnému omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dnů“.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 To 264/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění řádně a včas dovolání. Oba svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný M. S. je přesvědčen, že vůbec neměl být uznán vinným uvedeným zločinem, neboť ho vůbec nespáchal. Výsledek trestního řízení považuje vůči své osobě za justiční omyl, jelikož byl souzen za naprosté absence právně relevantních důkazů. Obviněný si je vědom toho, že není možné v dovolacím řízení přezkoumávat skutková zjištění soudů, upozornil však, že on namítá nesprávné hodnocení skutku z hlediska hmotně právního. Namítá, že byl v podstatě souzen za to, že slyšel hlomoz rvačky, běžel situaci uklidnit a odtahoval poškozeného R. H. za opasek od agresora. Soudy podle něj vycházely z chybné konstrukce, kdy plně daly za pravdu poškozeným, v jejichž výpovědích se objevovaly rozpory a nejasnosti. Obviněný poukázal na to, že obviněný Z. V. hledal jen klíče od bytu, které snad měla v držbě poškozená Z. B. a podle hodnověrné verze se navíc údajně ukradená peněženka našla. Celý přístup soudů v dané věci považuje obviněný za porušení jeho práva na spravedlivý proces, skutková zjištění byla podle něj soudy vykonstruována a jde tak o flagrantní příklad extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Podle obviněného svědek R. H. v původním jednání u soudu I. stupně prohlásil, že si nepamatuje, že by jej on uhodil, uvedl „spíše ne“ a za okamžik „ne“. Obviněný popírá spáchání trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Na závěr poukazuje na to, že nebylo vyhověno obhajobě požadující výslech svědka, který bydlel v bytě, když tento svědek mohl podle obviněného potvrdit existenci údajně odcizené peněženky ještě dlouho po jejím údajném odcizení.

Obviněný M. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu, jež se týká jeho osoby.

Obviněný Z. V. na úvod zrekapituloval průběh řízení v jeho trestní věci. Zdůraznil, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 4. 2014 je v pořadí druhým rozsudkem soudu I. stupně v této věci. Uvedl, že již prvním rozsudkem byl uznán vinným zločinem loupeže. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, jehož podstatou bylo, že v žádném případě poškozené Z. B. neodebral peněženku. U veřejného zasedání odvolacího soudu pak předložil písemné prohlášení Z. B. o tom, že peněženku našla. Krajský soud tedy napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že měl nalézací soud posoudit a pečlivě zvážit, zda pronesené výzvy ze strany obviněných, a jejich úmysl zmocnit se cizí věci, naplňují znaky zločinu loupeže. Obviněný zdůraznil, že jediným důvodem, proč přišli dne 7. 4. 2013 do bytu K. F. bylo to, že chtěl získat klíče od svého bytu v A., které měla v té době v držení jeho bývalá přítelkyně Z. B., která v době incidentu byla přítelkyní R. H. Obviněný uvedl, že se domníval, že klíče by mohl mít u sebe právě R. H., a proto vznikl incident. Obviněný dále namítal, že odvolací soud ve veřejném zasedání dne 19. 8. 2014 zamítl jeho návrh na doplnění dokazování a nevyslechl svědka F. P. (přítele P. T., majitelky bytu), který mu sdělil skutečnosti popisované jím v podání ze dne 19. 5. 2014, že v bytě viděl onu peněženku, kterou on měl údajně odcizit, také mu sdělil, že ho ostatní chtějí u soudu potopit. Zdůraznil také, že poškození před konáním hlavního líčení dne 24. 4. 2014 požadovali po jeho rodičích úplatu ve výši 5.000 Kč. Krajský soud přesto uvedeného svědka nepředvolal k hlavnímu líčení a návrh na jeho výslech zamítl. Obviněný zdůrazňuje, že jeho jediným důvodem vstupu do bytu byla snaha o získání klíčů od jeho bytu a zcela jistě nebylo jeho úmyslem ani druhého obviněného v bytě něco uloupit. Navíc by po vyslechnutí navrhovaného svědka bylo zřejmé, že ani peněženku Z. B. neodcizil, jakož ani žádný jiný předmět. Obviněný tedy uzavírá, že se svým jednáním nemohl dopustit zločinu loupeže, za který je odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Brně s pokynem vyslechnout navrhovaného svědka F. P.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že se podle ní ani jednomu z nich nepodařilo v dovolání uplatnit námitky, které by bylo možno podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění napadají nesprávné hodnocení důkazů, neúplnost a jednostrannost provedeného dokazování. Nenamítají, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přisouzeného trestného činu. Obvinění podle ní také nevznesli žádný důvodný argument, který by odůvodňoval závěr o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z rozhodnutí soudů ani není podle ní zřejmé, že by došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Pokud soudy některý z důkazů neprovedly, vysvětlily svůj postup. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněných se již zabýval a vypořádal soud II. stupně . Obvinění tak svá dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podali fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako svá odvolání (č. l. 258 a 261 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněných a zabýval se jimi již nalézací soud, a to opakovaně. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněných dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Pokud jde o dovolání obviněného Z. V., je založeno na jeho tvrzení, že se uvedeným jednáním nemohl dopustit trestného činu loupeže, neboť spolu s obviněným M. S. nepřišli do uvedeného bytu loupit, ale přišel si tam pro své klíče, které měla v držení jeho bývalá přítelkyně, poškozená Z. B.. Současně popírá, že by z bytu odnesl peněženku této poškozené. Namítá, že soud odvolací zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka F. P., který měl potvrdit, že údajně odcizenou peněženku viděl po incidentu v uvedeném bytě, a dále měl uvést, že poškození měli v úmyslu jeho i spoluobviněného M. S. takzvaně „potopit“. Obviněný také poukázal na to, že poškození požadovali od jeho rodičů částku 5.000 Kč před konáním hlavního líčení, a domnívá se, že nevyslechnutím svědka F. P. byl zkrácen na svých právech.

Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný Z. V. svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný se domáhá toho, aby soud uvěřil jeho verzi průběhu skutkového děje, aby tedy na základě jiného hodnocení důkazů jiným způsobem posoudil skutek, jímž byl uznán vinným. Obviněný se svými námitkami snaží znevěrohodnit výpověď poškozených, zejména poškozené Z. B. ohledně odcizení její peněženky. Popírá-li, že by peněženku z bytu odnesl, popírá tak skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě řádného, úplného a pečlivého dokazování a na jejichž základě pak skutek právně kvalifikovaly. Obviněnými popírané odcizení peněženky, je přitom skutkovým zjištěním významným z hlediska posuzování existence loupežného úmyslu (viz str. 7 rozsudku). Skutková zjištění soudů mají ale odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené, kterou soudy po pečlivém a obezřetném hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídala shodně o tom, že jí byla peněženka obviněným Z. V. odcizena. Logicky také vysvětlila, proč napsala písemné prohlášení o tom, že peněženku sama ten den našla, ačkoli se toto prohlášení nezakládalo na pravdě a poškozená ho napsala jen kvůli naléhání matky obviněného Z. V. Poškozená také podrobně popsala obsah odcizené peněženky, ve které byl mimo jiné také občanský průkaz. Také potvrdila, že si po incidentu, poté co přišla o peněženku s tímto obsahem, musela požádat o nový občanský průkaz, který jí byl skutečně vystaven dne 23. 7. 2013.

Pokud obviněný Z. V. v dovolání nadále prosazuje svou verzi o tom, že nechtěli v uvedeném bytě nic uloupit, je nutné tuto námitku rovněž považovat za námitku skutkovou, kterou pouze popírá skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování, a jeho obhajoba v tomto směru byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že v době incidentu skutečně byla snaha a úmysl obviněných přisvojit si cizí věc, a to násilným jednáním jak vůči poškozenému R. H. tak vůči poškozené Z. B.

Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly. Na úmysl obviněných správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. V souladu s nimi závěr o úmyslu obviněných dovodily právě z toho, že obvinění již výše popsaným způsobem (za pomoci lsti) vnikli do domu a bytu kde se nacházeli poškození, a zde přesto, že v té době byly přítomny i další osoby, na poškozené fyzicky zaútočili, přičemž opakovali výzvu pronesenou k poškozenému R. H., ať vytáhne vše z kapes, když následně po útoku z bytu odnesli peněženku poškozené Z. B.

Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného Z. V., jíž poukazoval na údajně neúplné dokazování v tom smyslu, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka F. P., čímž byl podle něj zkrácen na svých právech.

Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (jak obviněný v dovolání naznačoval) považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněných. Nedůslednost odvolacího soudu lze shledávat v tom, že ve svém rozhodnutí (písemném vyhotovení) neodůvodnil, proč odmítl návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka F. P. Vzhledem k této námitce Nejvyšší soud provedl poslech zvukového záznamu z veřejného zasedání dne 19. 8. 2014 (č. l. 271 a násl. tr. spisu). Na zvukovém záznamu předsedkyně senátu odvolacího soudu konstatuje, že v uvedené věci bylo soudem I. stupně provedeno úplné a řádné dokazování, které není potřeba doplňovat dalším dokazováním, respektive výslechem navrhovaného svědka F. P., jehož výpověď byla navrhována u veřejného zasedání. Je tedy zřejmé, že ačkoliv odvolací soud odůvodnění zamítnutí uvedeného návrhu neuvedl v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, uvedeným návrhem se zabýval a posléze ho odmítl z důvodu nadbytečnosti. Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudu ztotožnil, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že namítané skutečnosti (zejména týkající se odcizení předmětné peněženky) byly již nezpochybnitelně prokázány jinými provedenými důkazy. I přes tuto nedůslednost odvolacího soudu tak trestní řízení ve svém celku nepozbylo charakter spravedlivého procesu a obviněný nebyl poškozen na svých právech.

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky obviněného Z. V. nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného M. S., jeho podstatou je především námitka, že se uvedeného trestného činu nedopustil, že jde v jeho případě o justiční omyl, neboť byl údajně souzen za naprosté absence důkazů svědčících o jeho zločinném jednání. V dovolání uvedl, že v podstatě pouze slyšel hlomoz z rvačky, šel situaci uklidnit a jen odtahoval poškozeného R. H. za opasek od agresora. Pokud jde o odcizenou peněženku, poznamenal, že se podle hodnověrné verze našla a považuje skutková zjištění za vykonstruovaná. Namítá extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Rovněž podotýká, že nebylo vyhověno obhajobě požadující výslech svědka, který měl potvrdit existenci peněženky dlouho po jejím údajném odcizení.

Také z obsahu tohoto dovolání je zřejmé, že obviněný M. S. svými námitkami rovněž nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání především polemizuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Vytýká tím soudům porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Vytýká tedy porušení procesních ustanovení, ačkoli podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení hmotného práva. V dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky, tj. námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán jen na výslovně stanovené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod. Z tohoto hlediska je dovolání koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V tomto případě ale nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.

Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný M. S. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozených, které soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnými, jejich výpovědi nestály osamoceně, ale byly podpořeny rovněž dalšími provedenými důkazy, a to výslechy dalších svědků. Bylo prokázáno, že se obvinění za pomoci lsti dostali do domu a do bytu, kde se nacházeli poškození, tento byt začali prohledávat, přičemž slovně (vulgárně) a fyzicky oba obvinění napadli nejprve poškozeného R. H., a to za opakování výzvy, aby vyndal všechno co má v kapsách. Pokud jde o jednání obviněného M. S. a jeho roli na celém incidentu, nutno poznamenat, že oba obvinění jednali ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. K naplnění tohoto pojmu stačí i jen částečné přispění jednoho ze spolupachatelů k trestné činnosti a podstatné je, že jejich jednání bylo vedeno stejným úmyslem. Oba jednali s cílem přisvojit si cizí věc poškozených, a to za použití násilí. Poškozený R. H. potvrdil, že byl napaden oběma obviněnými, přičemž obviněný M. S. ho nejprve držel za opasek a umožnil tak jeho napadání a následně jej podle zjištění soudů také sám napadl údery pěstí do obličeje. Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo vyhověno návrhu obhajoby na výslech svědka, Nejvyšší soud se již výše k této shodné námitce druhého obviněného vyjádřil.

Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto byla dovolání obviněného M. S. a Z. V. posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2015

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru