Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1444/2016Usnesení NS ze dne 25.10.2016

HeslaMaření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Těžké ublížení na zdraví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1444.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku

§ 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 25/17 ze dne 11.04.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1444/2016-27

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. G. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 61 To 230/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 21/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 38 T 21/2016, byl obviněný V. G. V. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (v rozsudku je nepřesně uvedeno „zločinem ublížení na zdraví“) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na neurčito.

Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 obviněný spáchal

- zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 28. 11. 2015 kolem 23,00 hodin v bytě v P., S., fyzicky napadl a zranil poškozenou L. K., které způsobil zlomeninu dolní čelisti vpravo s posunem kostních úlomků, zlomeninu nosních kůstek vlevo s minimálním posunem kostních úlomků, zlomeninu sedmého a devátého žebra s poškozením pravé plíce, drobným výpotkem v pravé pohrudniční dutině a proniknutím vzduchu do pravé pohrudniční dutiny až do podkoží hrudníku, pohmoždění obličeje s otoky a podkožními krevními výrony a tržnou ránu horního rtu, přičemž poškozená byla v obvyklém způsobu života omezena po dobu šesti týdnů (bod 1 výroku o vině),

- přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v podstatě tím, že nejméně dne 28. 11. 2015 se neoprávněně zdržoval v P., ačkoli věděl, že pravomocným rozhodnutím Policie České republiky – Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 22. 5. 2015, č.j. KRPA 213023-17/ČJ-2015-000022, mu bylo uloženo správní vyhoštění na jeden rok s patnáctidenní lhůtou k vycestování a že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 2 T 190/2015, mu byl uložen trest vyhoštění na 24 měsíců, přičemž byl soudem vyzván k vycestování do 24,00 hodin dne 11. 8. 2015 (bod 2 výroku o vině).

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 61 To 230/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Toto usnesení napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil námitky v tom smyslu, že jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v napadení poškozené bylo nepřípustné pro nedostatek souhlasu poškozené, která je jeho družkou. Vyjádřil názor, že skutek měl být správně kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin, k jehož stíhání byl nutný souhlas poškozené. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul námitky, podle nichž se napadení poškozené dopustil ve stavu patické opilosti podmíněné dlouhodobým nedostatkem spánku a únavou z práce, tj. ve stavu nepříčetnosti, takže není za tento čin trestně odpovědný. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spojil námitky proti výroku o trestu vyhoštění, který označil za nepřípustný druh trestu. To vyvozoval z okolnosti, že dosud nevykonal trest vyhoštění na 24 měsíců, který mu byl dříve uložen Obvodním soudem pro Prahu 2. Kromě toho označil uložený trest vyhoštění za nepřiměřeně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude vyjadřovat.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Ve vztahu ke skutku spočívajícímu v napadení poškozené L. K. obviněný namítl nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.

V posuzované věci byl skutek posouzen jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tento trestný čin není v § 163 odst. 1 tr. ř. uveden mezi trestnými činy, k jejichž stíhání je třeba souhlasu poškozeného, jestliže mezi obviněným a poškozeným je některý ze vztahů uvedených v tomto ustanovení (mimo jiné i vztah druha a družky). Z toho je zřejmé, že k trestnímu stíhání obviněného pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebylo třeba souhlasu poškozené.

Námitky obviněného, který nutnost souhlasu poškozené vyvozoval z toho, že skutek měl být posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jsou evidentně bez opodstatnění. Obviněný zakládal tyto námitky na tom, že poškozené nezpůsobil těžkou újmu na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku), ale jen ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku). V tomto ohledu poukazoval na to, že ke zranění poškozené spočívajícímu v poškození plíce zlomeným žebrem mohlo dojít v důsledku odporu, který poškozená kladla, když ji policisté chtěli nechat proti její vůli odvézt z místa činu do nemocnice a když s ní neopatrně manipulovali. Tato argumentace se ovšem míjí s tím, na podkladě jakých zjištění bylo zranění poškozené posouzeno jako těžká újma na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. jako vážná delší dobu trvající porucha zdraví. Z odůvodnění napadeného usnesení je jasně patrno, že toto posouzení se nevztahovalo k poškození plíce, nýbrž ke zlomenině čelisti, která po delší dobu, tj. po dobu šesti týdnů, podstatně omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života. V odůvodnění napadeného usnesení je zdůrazněna citelná újma v obvyklém způsobu života poškozené zejména pro bolesti, nemožnost otvírat ústa při mezičelistní fixaci, ztížený příjem potravy, která musela mít povahu tekuté a mixované stravy, problémy s mluvením apod. Za tohoto stavu je bez významu otázka, zda k poškození plíce došlo již při samotném činu obviněného, anebo teprve při následné manipulaci policistů s tělem poškozené. Vzhledem k pochybnostem, které v tomto směru vyvstaly, nebylo namístě zahrnout poškození plíce do výroku o vině, avšak pokud k tomu došlo, nemělo to vliv na meritorní správnost právního posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Část námitek obviněného přiřazených k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byla zaměřena proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který zpracovala znalkyně MUDr. Iva Grossová. Těmito námitkami obviněný prezentoval názor, že znalecký posudek neměl být připuštěn jako důkaz, a to pro podjatost znalkyně. Soudy ovšem neshledaly žádný důvod k závěru, že podle § 11 odst. 1 zákona č. 26/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, znalkyně nesmí podat posudek. Následná polemika obviněného s tímto závěrem soudů není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Námitkám obviněného, že nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný za fyzické napadení poškozené, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

Patická opilost (patická alkoholová reakce) je krátkodobý mrákotný stav provázený bludy a halucinacemi. Je to alkoholická psychóza, která nesouvisí s množstvím požitého alkoholu a vzniká při náhodném střetu aktuálního oslabení, které může vyplývat z různých podnětů, mimo jiné i z velkého nevyspání, s možnou diskrétní predispozicí, která nedosahuje stupně organické poruchy nebo psychopatické odchylky. Patická opilost se demonstruje jednáním, které je zcela nepřiměřené podnětu a svědčí o takovém poklesu sebekontroly, který neodpovídá chování při prosté opilosti, ani tomu, jak se jednající osoba jinak při prosté opilosti projevuje. Osoba jednající ve stavu patické opilosti je stižena amnézií (ztrátou paměti), přičemž na některé časové úseky má plnou amnézii, na jiné jen ostrůvkovité matné vzpomínky, které nejsou vzájemně propojeny a nedávají jí žádný přehled o situaci, takže taková osoba ani nechápe, proč je obviněna.

Na podkladě znaleckého posudku o duševním stavu obviněného soudy zjistily, že v době útoku proti poškozené byl obviněný ve stavu prosté opilosti mírného stupně. Tento závěr se opíral o vyšetření obviněného, které provedla znalkyně MUDr. Vladimíra Vlčková – Zenáhlíková. Soudy neměly žádný reálný důvod k pochybnostem o správnosti znaleckého posudku. Sám obviněný proti jeho závěrům nic nenamítal v hlavním líčení ani v odvolání a poprvé vznesl námitky týkající se patické opilosti až v dovolání. Pokud by obviněný skutečně spáchal čin v takovém stavu, dalo by se očekávat, že se na něj nebude pro amnézii pamatovat. Obviněný nevypovídal v přípravném řízení ani v hlavním líčení, avšak nikoli proto, že by si na incident s poškozenou nevzpomínal, nýbrž proto, že využil svého práva nevypovídat, které mu poskytuje ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. Ostatně i ze znaleckého posudku o duševním stavu obviněného je patrno, že obviněný se na události spojené s posuzovaným činem pamatoval, ale odmítal o nich hovořit.

Není tu tedy nic, co by ukazovalo na reálnou možnost, že obviněný spáchal čin ve stavu patické opilosti, že byl nepříčetný a že nebyl z tohoto důvodu trestně odpovědný (§ 26 tr. zákoníku).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Trest vyhoštění, jak byl obviněnému uložen v posuzované věci, není nepřípustným druhem trestu. O trestu vyhoštění jako nepřípustném druhu trestu by bylo namístě uvažovat za předpokladu, že by chyběla některá ze zvláštních podmínek, které jsou pro jeho uložení stanoveny v § 80 odst. 1 tr. zákoníku, nebo že by tu byla některá z okolností, které jeho uložení vylučují podle § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku. Nic z toho obviněný v podaném dovolání nenamítal.

Názor, že uložený trest vyhoštění je nepřípustným druhem trestu, obviněný vyvozoval z toho, že dosud nevykonal trest vyhoštění, který mu byl na dobu 24 měsíců uložen pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. 2 T 190/2015. Námitky opírající se o tento názor nemohou obstát. Trestní zákoník upravuje ukládání trestů v hlavě V obecné části. Zde – ale ani v žádném jiném ustanovení – není stanoveno, že by soud byl při ukládání trestu jakkoli limitován dříve uloženým a dosud nevykonaným trestem v jiné trestní věci. To, že obviněný nevykonal trest vyhoštění uložený v jiné dřívější věci, není hlediskem jeho přípustnosti v nyní projednávané věci. Je tedy jasné, že uložený trest vyhoštění není nepřípustným druhem trestu z důvodu, že dosud nevykonal trest vyhoštění uložený ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 190/2015.

Námitky, které obviněný uplatnil ohledně přiměřenosti uloženého trestu vyhoštění, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je jen nepřípustnost uloženého druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře odpovídající zákonné trestní sazbě, nejsou námitky ohledně přiměřenosti trestu dovolacím důvodem, a to ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Závěrem k podanému dovolání

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas státního zástupce a obviněného. To pokládá Nejvyšší soud za nutné dodat s ohledem na vyjádření obviněného, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2016

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru