Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1430/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaPokus trestného činu
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1430.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 1,3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1430/2017-46

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2017 o dovoláních, která podali obvinění M. Č., a J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 3 To 22/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2015, takto:

Dovolání obviněného M. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 2 T 5/2015, byli obvinění M. Č. a J. H. uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný M. Č. byl za pokus tohoto zločinu a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 1 T 128/2014, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a další obsahově navazující rozhodnutí. Obviněný J. H. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. H. nejprve jako zplnomocněná osoba a později jednatel obchodní společnosti SW-EXPORT BOHEMIA, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Londýnská 59, a dále jako jednatel obchodní společnosti SZ direkt, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, a obviněný M. Č. jako osoba jednající za uvedené společnosti v úmyslu vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v letech 2011-2012 neoprávněně nárokovali odpočet daně z přidané hodnoty u zdanitelných plnění specifikovaných v bodech A/1-3, B/4 výroku o vině, když nepravdivě deklarovali vývoz plnění do jiného členského státu (EU), tím se pokusili vylákat částku odpočtu v celkové výši 11 255 174 Kč, avšak tato částka nebyla Finančním úřadem pro hl. m. Prahu vyplacena. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině se obviněný J. H. stal jednatelem obou společností na žádost obviněného M. Č., kterému poskytl plnou součinnost při realizaci uvedených obchodních případů a který obě společnosti s jeho vědomím fakticky řídil, vedl jednání s dodavateli za přítomnosti obviněného J. H. a ten vystavoval účetní doklady a podával daňová přiznání.

Odvolání obviněných, podaná proti všem výrokům, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 3 To 22/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný M. Č. a J. H. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze.

Obviněný M. Č. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jednal v postavení tzv. bílého koně, že měl zdravotní problémy týkající se duševního stavu, že jeho odpovědnost nebyla posuzována v souvislosti s podstatným vlivem třetích osob, jimiž byli J. V. a J. V., a na tomto podkladě zpochybnil subjektivní stránku trestného činu. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný J. H. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poukázal na to, že v obou obchodních společnostech figuroval pouze formálně na přání obviněného M. Č. Namítl nesprávnost zjištění, že se neuskutečnily vývozy z území České republiky, které byly uplatněny jako podklad nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Vytkl, že ke zjištěním uvedeným ve výroku o vině soudy dospěly nesprávným hodnocením důkazů. Vyjádřil názor, že skutková zjištění soudů jsou v tomto ohledu v extrémním rozporu s důkazy. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného M. Č. za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. K dovolání obviněného J. H. uvedl, že v něm byly uplatněny jen skutkové námitky, které nejsou dovolacím důvodem, a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření státního zástupce bylo předloženo obhájcům k případné replice, ale žádný z obhájců na ně nereagoval.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. Č. je zjevně neopodstatněné a že dovolání obviněného J. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho vyplývá, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení obsahově odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

K dovolání obviněného M. Č.

Podstatou námitek obviněného M. Č. bylo tvrzení, že na jeho straně chybí úmyslné zavinění. Tyto námitky jsou evidentně bez jakéhokoli opodstatnění.

Obviněný M. Č. sice nebyl statutárním orgánem obchodních společností, v jejichž prospěch bylo požadováno vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a neměl v nich ani jinou formální funkci, avšak ze skutkových zjištění Městského soudu v Praze podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku je zřejmé, že v obou společnostech vykonával faktický vliv, fakticky je řídil, měl pod kontrolou účetní doklady a nakonec i daňová přiznání. I když daňová přiznání podával obviněný J. H. v tom smyslu, že je za obě obchodní společnosti podepisoval, zůstává skutečností, že obviněný M. Č. k tomu poskytoval součinnost spočívající ve shromáždění podkladů, které neodpovídaly skutečnosti a vzhledem k nimž byly požadavky na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty neoprávněné. Z faktického postavení obviněného M. Č. při činnosti obou obchodních společností je jasné, že měl přehled o skutečném rozsahu provedených obchodů. Z toho logicky vyplývá jeho vědomí, že do daňových přiznání, ke kterým dával obviněnému J. H. podklady, jsou uváděny nepravdivé údaje a že účelem je neoprávněné získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Samotný způsob jednání obviněného M. Č. svědčí o tom, že tento účel sledoval. Není tedy nic nelogického nebo jinak nepřijatelného na závěru soudů o úmyslném zavinění obviněného M. Č.

Pokud se obviněný M. Č. v rámci uplatněných námitek snažil stylizovat do role tzv. bílého koně jako nastrčené osoby, která je neznalá skutečných poměrů, nemá představu o důsledcích svého jednání a na kterou je formálně svedena odpovědnost za protiprávní jednání jiných, pak je třeba konstatovat, že u obviněného se o nic takového nejednalo. Jeho postavení se naopak vyznačovalo faktickým ovládáním obou obchodních společností a tím, že v nich formálně nezastával žádnou funkci. Případný vliv jiných osob stojících v pozadí a působících na jednání obviněného nemůže za uvedeného stavu nic změnit na závěru soudů o jeho úmyslném zavinění. V tomto kontextu nelze obviněnému přisvědčit ani v námitkách směřujících proti tomu, že nebyl blíže zkoumán jeho duševní stav v návaznosti na zdravotní obtíže, při kterých se podvolil vlivu dalších osob. Z namítaných okolností rozhodně nevyplývá žádná důvodná pochybnost o příčetnosti obviněného ve smyslu jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost činu a schopnosti ovládat své jednání. Posuzované jednání obviněného mělo cíl, jehož protiprávnost byla i ze subjektivního hlediska obviněného jasně seznatelná i při namítaných obtížích spočívajících v depresích, úzkostech, nespavosti, poruše pozornosti apod. Ve vztahu k vytčenému cíli, tj. získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, obviněný volil adekvátní prostředky, jeho jednání se vyznačovalo soustředěností, cílevědomostí a celkovou konsolidovaností. Jednání obviněného nevykazovalo žádné anomálie, z kterých by reálně vyplývala možnost, že by jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnost byla nějakou duševní poruchou v době činu vyloučena, případně podstatně snížena.

Výrok o vině obviněného M. Č. odpovídá zákonu. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byl tento výrok ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání obviněného J. H.

Obviněný J. H. koncipoval dovolání jako polemiku se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem jeho se týkajícího výroku o vině. Těžištěm jeho námitek bylo tvrzení, že byly uskutečněny vývozy zboží do ciziny, v souvislosti s nimiž byl uplatněn nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. H. sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak ho spojil s námitkami, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, a to i pokud jde o otázku vývozů, které byly v daňových přiznáních obou obchodních společností nepravdivě vykázány jako uskutečněné, což bylo podkladem pro neoprávněné uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. I na tuto okolnost soudy soustředily dokazování, které vyznělo v jednoznačný závěr, že vývozy označené ve výroku o vině za fiktivní se neuskutečnily. Stěžejními důkazy v tomto ohledu byly výpovědi svědků a listinné důkazy z okruhu zahraničních obchodních společností, kterým mělo být vykázané zboží dodáno. Tyto důkazy vyloučily, že by vykázané zboží bylo zahraničním obchodním společnostem dodáno a že by o dodávkách vůbec bylo jednáno. Pokud soudy dospěly ke zjištění, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty byl v případech uvedených ve výroku o vině opírán o fingované údaje ohledně vývozů, není důvodu cokoli na tomto zjištění měnit.

Na správnosti skutkových zjištění soudů nemůže nic změnit ani namítaná okolnost, že obviněný J. H. figuroval v obou obchodních společnostech pouze formálně na přání obviněného M. Č. Důvod, pro který se obviněný J. H. ujal postavení zplnomocněné osoby a posléze funkce jednatele, nehraje žádnou roli a nemá vliv na správnost skutkových zjištění, jež se obviněný snažil zpochybnit. I když obě obchodní společnosti fakticky ovládal obviněný M. Č., nebylo angažmá obviněného J. H. čistě jen formální záležitostí v tom smyslu, že by mu nebyla známa podstata věci. Ostatně ze skutkových zjištění soudů jasně vyplývá, že obviněný M. Č. vedl obchodní jednání za přítomnosti obviněného J. H., takže obviněný J. H. měl ve svém postavení přehled o uskutečněných obchodech a v návaznosti na to i o nesprávnosti údajů uváděných v přiznáních k dani z přidané hodnoty. Z namítaného postavení obviněného J. H. tudíž nevyplývá nic, co by skutková zjištění soudů stavělo do nějakého extrémního rozporu s důkazy.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného J. H. nepředstavují žádné porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé řízení. To, že obviněný J. H. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru