Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1393/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaPodvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1393.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1393/2017-32

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 6 To 170/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 99/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 14 T 99/2016, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3 v podstatě v tom, že obviněný v době od 28. 10. 2013 a v roce 2014 na různých místech v P. v úmyslu se obohatit vylákal od poškozené I. I. pod různými lživými legendami formou půjček peněžní částky specifikované ve výroku o vině, přičemž po celou dobu musel být srozuměn, že dluh nebude schopen splácet vzhledem k svému nedostatečnému příjmu a také vzhledem k exekučním řízením, která proti němu byla vedena, a svým jednáním způsobil poškozeným I. I. a jejímu manželu J. I. škodu v celkové výši 4 147 936 Kč.

O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 6 To 170/2017. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušen ve výroku o náhradě škody, podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody nově rozhodnuto změněným výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. a jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 nedotčen.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že půjčky přijímal s úmyslem je splatit, že poškozená nebyla nijak uvedena v omyl, že mezi ním a poškozenou jde o občanskoprávní vztah a nikoli o trestný čin a že výrok o vině je v rozporu s pojetím trestní represe jako krajního prostředku. Poukázal na to, že poškozená v předloženém čestném prohlášení potvrdila, že peněžní prostředky, které mu původně půjčila, mu následně darovala. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni, která v replice setrvala na uplatněných námitkách a znovu zdůraznila, že poškozená obviněnému peníze darovala.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

Posuzovaným skutkem byly zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku evidentně naplněny.

Obviněný uváděl poškozenou v omyl nepravdivými údaji nejen o tom, k jakému účelu po ní žádá peníze, ale především o tom, že jí peníze vrátí. Obviněný se nacházel v situaci, kdy sám neměl dostatek prostředků a kdy zejména neměl žádný zdroj, který by mu umožňoval peníze vrátit. Obviněný měl naopak jiné dluhy, které nesplácel a kvůli kterým proti němu byla vedena exekuční řízení. Přesto poškozené, se kterou tehdy byl v důvěrném vztahu, prezentoval různé nepravdivé údaje o zdrojích, které mu měly umožnit vrácení peněz, ale které reálně neexistovaly. Obviněný tudíž uváděl poškozenou v omyl ohledně toho, že jde o půjčky a že jí peníze vrátí. Obviněný nic takového ve skutečnosti nezamýšlel a pod záminkou, že peníze vrátí, je na poškozené vylákal.

Žádné pochybnosti nemohou být ani o subjektivní stránce činu, k jehož trestnosti se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl obviněného jasně vyplývá ze způsobu jeho jednání a ze souhrnu okolností, za kterých k němu došlo. Obviněný působil na poškozenou vyloženě klamavými údaji, jejichž nepravdivost mu byla nutně známa. Navenek přijímal závazek k vrácení peněz, ačkoli se nacházel v situaci, která ve skutečnosti vrácení peněz neumožňovala a vzhledem ke způsobu, jímž obviněný peníze použil, vrácení přímo vylučovala. Obviněný totiž peníze získané od poškozené v podstatě v celém rozsahu prohrál v kartách a v hrách na hracích automatech. Potřeba peněz do her se tak jeví jako skutečný účel, pro který si obviněný peníze od poškozené pod slibem vrácení opatřoval. Nereálnost vrácení byla za popsaného stavu snadno seznatelná i ze subjektivního hlediska obviněného, který byl nutně srozuměn s tím, že peníze nevrátí.

Posuzovaný skutek byl založen na soukromoprávním základu v tom smyslu, že jednání obviněného vůči poškozené mělo navenek podobu půjčky. Avšak to, že obviněný vstupoval do vztahu k poškozené s úmyslem nevrátit peníze, které od ní získal právě pod nepravdivým slibem vrácení, plně odůvodňuje závěr, že obviněný výrazně překročil rámec soukromoprávního vztahu a že jeho jednání nabylo povahy vyloženě kriminálního činu, na který je třeba reagovat prostředky trestní represe. Výrok o vině tudíž nijak nekoliduje s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, která má být používána jen jako krajní prostředek ochrany dotčených zájmů (ultima ratio).

Na těchto závěrech nic nemění ani to, že poškozená dodatečně zaujala k věci postoj vyjádřený v čestném prohlášení ze dne 15. 5. 2017, které obviněný připojil k dovolání. Poškozená v tomto prohlášení konstatuje, že peníze, které si od ní obviněný půjčil, mu po pozdějším uvážení a rozhodnutí „darovala“. Tím ovšem není podvodná povaha jednání obviněného dotčena. Citované prohlášení poškozené nelze považovat za důvod, pro který by mělo být na peníze, které poskytla obviněnému, pohlíženo jako na dar. Může jít nanejvýš o to, že poškozená obviněnému prominula dluh, který mu vznikl z titulu povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem.

Výrok o vině obviněného zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl tento výrok ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2017

JUDr. Petr Hrachovec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru