Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1385/2020Usnesení NS ze dne 06.01.2021

HeslaNutná obrana
Pokus trestného činu
Ublížení na zdraví úmyslné
Úmysl nepřímý
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1385.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 146 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 358 odst. 1, 2 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 29 předpisu č. 40/2009 Sb.

... více

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1385/2020-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2021 o dovolání obviněného P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 67 To 228/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 68/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 T 68/2019-260, byl obviněný P. B. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a k peněžitému trestu ve výměře 360 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 100 Kč, celkem tedy 36 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců.

2. Těchto přečinů se dopustil podle zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že dne 11. 11. 2018 v době kolem 3:10 hodin v XY na ulici XY na chodníku před klubem B. za přítomnosti vícero osob po ukončení předchozí vzájemné verbální i fyzické potyčky s několika osobami, uchopil skleněný půllitr o hmotnosti 0,82 kg a z blízkosti jej hodil po poškozeném D. J. R. a zasáhl ho s ním do hlavy, půllitr se nárazem rozbil a jeho střepy pořezaly poškozeného v obličeji, způsobily mu tržné rány o délce 30 mm a další poranění, jež musela být lékařsky ošetřena sešitím a byla provázena bolestivostí v místě poranění, to vše bez podstatnějšího omezení v obvyklém způsobu života, ovšem útok na hlavu poškozeného byl veden relativně větší silou, která byla způsobilá ke vzniku závažnějšího poranění, přičemž k takto závažnému následku nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli obviněného, čehož si musel být přinejmenším vědom, když prudce hodil silnostěnný skleněný půllitr směrem na takovou část těla, o níž je všeobecně známo, že je ke způsobení závažných zranění náchylnější, a takového jednání se dopustil, přestože již byl za přečin výtržnictví v minulosti odsouzen a potrestán.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný, který ho směřoval do všech výroků tohoto rozsudku, a státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu odnětí svobody. Městský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 8. 9. 2020, č. j. 67 To 228/2020-304 tak, že obě odvolání zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že oba soudy nesprávně posoudily naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, a to především pro nesprávné vyhodnocení kamerového záznamu, který byl podle něj jediným a klíčovým důkazem. Následně se podrobně věnoval jednotlivým pasážím tohoto záznamu a uzavřel, že poté, co byl vícero cizinci surově zbit, útok neustal, někteří členové skupiny jej verbálně napadali a snažili se mu zabránit v odchodu. On se tak jen bránil trvajícímu útoku skupiny – měl důvodné obavy o svůj život. Soudům vytkl nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, jelikož neprovedly obhajobou navrhované důkazy výslechem tří svědků – aktérů potyčky, kteří podle něj celý konflikt vyvolali. Byla mu tak upřena možnost vyslechnout svědky kontradiktorním způsobem, jak je garantováno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), kteréžto ustanovení má přednost před principy rychlosti trestního řízení. Je přesvědčen, že jen výslechem těchto svědků bylo možné zjistit, zda útok v době hození sklenice stále trval či nikoli. Soudy rovněž nesprávně posoudily úmysl obviněného ve vztahu k pokusu přečinu ublížení na zdraví. On hodil sklenici v úmyslu ochránit sebe před dalším útokem skupiny. V žádném případě nechtěl nikoho trefit, ale jen je tím zastrašit, přičemž jeho obhajobu potvrzuje i kamerový záznam. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně posuzoval důkazy výlučně v jeho neprospěch a zcela nepochopitelně neprovedl klíčové důkazy a odvolací soud následně tyto vady nenapravil, jsou obě rozhodnutí zatížena tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

5. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a také další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného k námitce nutné obrany konstatoval, že je vybudována na zpochybňování skutkových zjištění soudů, a odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku i usnesení, s nimiž se zcela ztotožnil. Zdůraznil, že obviněný hodil po poškozeném sklenici v době, kdy mu již žádné reálné nebezpečí nehrozilo, jeho jednání proto znaky nutné obrany nevykazuje. Rovněž námitka absence subjektivní stránky je postavena na argumentu, že se jen bránil dalšímu útoku přítomných osob. Obě námitky jsou zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pokud jde o výhradu týkající se zamítnutí návrhů na výslech svědků, nelze na jejím základě dovodit vadu opomenutých důkazů. V tomto případě šlo o důkazy zcela nadbytečné, což především odvolací soud vyložil v odůvodnění svého usnesení. Neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá; v dané situaci nelze hovořit ani o nedostatku kontradiktornosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

8. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

9. Převážnou část dovolání založil obviněný na námitkách, které jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování. Na skutkovém základě byly vystavěny i dvě právní námitky obecně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to výhrada týkající se naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku a posouzení úmyslu obviněného. Pro obě tyto námitky je společné jednak to, že jsou zjevně neopodstatněné, a dále skutečnost, že jsou postaveny na nesouhlasu dovolatele s hodnocením kamerového záznamu soudy. Obviněný předestřel vlastní interpretaci tohoto důkazu a ve své argumentaci vycházel z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, a to takového, který byl pro něj příznivější.

10. V nutné obraně jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (srov. § 29 tr. zákoníku). Hlavním argumentem obviněného bylo tvrzení, že z kamerového záznamu je zcela jednoznačně vidět, že se jen bránil stále trvajícímu útoku ze strany skupiny cizinců. Soudy obou stupňů se však jeho námitkou zabývaly a dostatečně logickým způsobem vysvětlily její neopodstatněnost, a to že v době hození sklenicí na poškozeného mu již žádné reálné nebezpečí nehrozilo. Tuto skutečnost měli za objasněnou právě na základě kamerového záznamu, ze kterého bylo naopak zřetelně vidět, že obviněný již nebyl ostatními účastníky potyčky nijak ohrožován. Naopak na poškozeného hodil sklenici v době, kdy ten již k němu stál zády (srov. odstavec 13 odůvodnění rozsudku a 15 a 16 odůvodnění usnesení). Z výše uvedeného je patrné, že námitka, která je obecně hmotněprávní povahy, je v tomto případě fakticky založena pouze na nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily důkazy (konkrétně kamerový záznam) a jaké skutečnosti z nich dovodily. Ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy (a nikoli jak jej prezentuje dovolatel), je zcela zřejmé, že podmínky nutné obrany podle výše uvedeného ustanovení trestního zákoníku v tomto případě jednoznačně splněny nebyly.

11. Za zjevně neopodstatněnou je nutno označit i námitku týkající se zavinění obviněného (namítal, že nebyl srozuměn s tím, že by mohl někomu ublížit na zdraví – sklenici hodil s úmyslem ochránit sebe před dalším útokem). K naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] se vyjádřil soud prvního stupně v odstavci 14 odůvodnění svého rozsudku a dovolací soud může na zde uvedené závěry rovněž odkázat. Tato námitka úzce souvisí s předchozí výhradou naplnění podmínek nutné obrany. Stručně řečeno není možné přijmout argument, že jeho úmyslem bylo chránit se před dalším útokem přítomných osob, když podle zjištěného skutkového stavu dovolateli již v době hodu sklenice žádné nebezpečí nehrozilo. Kromě toho soud prvního stupně se v odstavci 13 odůvodnění rozsudku vyjádřil k obhajobě obviněného, že nechtěl nikoho trefit, ale jen je zastrašit. Vzhledem ke vzdálenosti obviněného od poškozeného a způsobu, jakým sklenici hodil, je vyloučeno, aby mířil sklenicí např. na zem či na jinou část těla než na hlavu poškozeného. V tomto směru je nutno odmítnout obhajobu obviněného jako zcela účelovou, jak to správně učinily i soudy obou stupňů.

12. Ke zbylým námitkám je možné uvést, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

13. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

14. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Ve vztahu k namítanému tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními lze jen stručně uvést, že – jak bylo již výše avizováno – námitky směřující do oblasti dokazování obviněný založil na své vlastní, od soudu prvního stupně odlišné interpretaci jeho výsledků, přičemž volil takovou verzi skutkového děje, aby vyznívala co nejvíce v jeho prospěch. Není ale smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával a přehodnocoval obsah důkazů a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Namítaný tzv. extrémní rozpor v tomto případě shledat nelze.

15. Dovolatel se rovněž nesouhlasně vyjadřoval k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby na provedení výslechu tří svědků. Byl přesvědčen, že postupem soudů mu bylo upřeno jeho právo na kontradiktorní výslech svědků podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. K tomuto je třeba uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které strany navrhnou, avšak svůj postup musí odůvodnit. Soudy v dané věci nijak nepochybily, poněvadž zdůvodnily (především odvolací soud), proč považovaly další dokazování výslechem tří navrhovaných svědků za nadbytečné, a to především pro existenci kamerového záznamu, který – ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy – skutkový stav věci nad veškeré pochybnosti objasnil (srov. odstavce 13 a 14 odůvodnění usnesení). Kamerový záznam bez jakýchkoli pochyb objasnil i skutečnost, kterou dovolatel opakovaně označoval za neprokázanou, tj. zda útok v době hození sklenice stále trval či nikoli. Vzhledem k výše uvedenému je argument dovolatele stran porušení zásady kontradiktornosti s odkazem na znění Úmluvy zcela nepřiléhavý; právo na obhajobu ani na spravedlivý proces obviněného nebylo daným postupem nijak dotčeno.

16. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze tento dovolací důvod shledat za situace, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný přitom pouze citoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikoval, kterou z těchto výše zmíněných alternativ má na mysli. Nejvyšší soud však není oprávněn dotvářet dovolací argumentaci obviněného. Zcela nad rámec své přezkumné povinnosti proto dodává, že podle první alternativy jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obě odvolání byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumána, tento dovolací důvod v jeho první alternativě nemohl být naplněn. Dovolatel tak měl zřejmě na mysli druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (výslovně to nevyjádřil, lze na to nicméně usuzovat z textu jeho dovolání). Jestliže však je dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

17. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 1. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru