Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1362/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaDotační podvod
Dovolací důvody
Krajní nouze
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Svolení poškozeného
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1362.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 212 odst. 2,6 písm. a) tr. zákoníku

§ 28 odst. 1 tr. zákoníku

§ 30 odst. 1 tr. zákoníku

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1362/2020-2263

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného M. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 3 To 227/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 50 T 1/2017-2102, byl obviněný M. Z. shledán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu spolku na dobu 3 let a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj na náhradu škody.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že jako zakladatel a člen správní rady společnosti M. s. s. a jako osoba vykonávající rozhodující vliv na její řízení poté, co vypracoval a předložil Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Brně (dále také jen „Úřad práce“), projekt počítající se zřízením či vyhrazením společensky účelných pracovních míst až pro 1100 uchazečů o zaměstnání v oblasti terénních sociálních služeb, který byl Úřadem práce schválen k realizaci,

v období od 17. 4. 2013 do 2. 8. 2013 u Úřadu práce, Krajské pobočky v Brně, podal v rámci realizace uvedeného projektu sám nebo prostřednictvím dalších osob 7 Žádostí o příspěvek na zřízení společensky účelného pracovního místa pro uchazeče o zaměstnání podle § 113 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o zaměstnanosti“), a podle § 25 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „vyhláška“), na základě kterých uzavřel sám, nebo na základě jeho pokynu další osoby jednající za společnost M. s. s. s Úřadem práce, Krajskou pobočkou v Brně, 7 Dohod o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku podle § 113 a § 119 zákona o zaměstnanosti a podle § 25 vyhlášky, podle nichž Úřad práce, Krajská pobočka v Brně, poskytl společnosti M. s. s. tzv. jiný účelově určený příspěvek na zřízení společensky účelných pracovních míst v celkové výši 18 131 000 Kč, který se jménem společnosti zavázal použít výhradně na krytí nebo úhradu nákladových položek souvisejících se zřízením pracovního místa, a to na pořízení celkem 97 osobních automobilů, vždy na konkrétní počet osobních automobilů, konkrétně tak Úřad práce, Krajská pobočka v Brně, poukázal na účet společnosti M. s. s., č. XY, vedený u GE Money Bank

- dne 25. 4. 2013 příspěvek ve výši 2 145 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BBM-Z-1/2013 uzavřenou dne 19. 4. 2013 použit výhradně na pořízení 11 osobních automobilů,

- dne 23. 5. 2013 příspěvek ve výši 2 340 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BBM-Z-2/2013 uzavřenou dne 9. 5. 2013 použit výhradně na pořízení 12 osobních automobilů,

- dne 22. 5. 2013 příspěvek ve výši 3 315 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BBM-Z-3/2013 uzavřenou dne 16. 5. 2013 použit výhradně na pořízení 17 osobních automobilů,

- dne 12. 7. 2013 příspěvek ve výši 2 925 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BBM-Z-4/2013 uzavřenou dne 28. 6. 2013 použit výhradně na pořízení 15 osobních automobilů,

- dne 24. 7. 2013 příspěvek ve výši 2 925 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BBM-Z-5/2013 uzavřenou dne 11. 7. 2013 použit výhradně na pořízení 15 osobních automobilů,

- dne 23. 8. 2013 příspěvek ve výši 2 145 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BHO-Z-2/2013 uzavřenou dne 14. 8. 2013 použit výhradně na pořízení 13 osobních automobilů,

- dne 3. 9. 2013 příspěvek ve výši 2 336 000 Kč, jenž měl být v souladu s Dohodou o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku č. BBR-Z-1/2013 uzavřenou dne 22. 8. 2013 použit výhradně na pořízení 16 osobních automobilů,

přestože v rámci jím vypracovaného a předloženého projektu, jenž popisoval realizační záměr a který byl podkladem pro schvalovací řízení vedené Úřadem práce, v kapitole „Nákladovost projektu“ v části nazvané „Zřízení 460 společensky účelných pracovních míst“ vymezil jakožto uznatelný náklad na zřízení jednoho společensky účelného pracovního místa pořízení osobního automobilu do maximální hodnoty 150 000 Kč, na což bude požadován příspěvek, a vedle požadavku na příspěvek na další vyhrazená společensky účelná pracovní místa uvedl, že ostatní náklady na vybavení a na vznik nových pracovních míst budou hrazeny ze zdrojů zaměstnavatele a nejsou předmětem žádosti,

a přestože žádosti, jež byly podávány za použití unifikovaných formulářů užívaných úřady práce, obsahovaly formulaci: „Žádám o poskytnutí příspěvku formou:“, přičemž dále byla z nabízených možností označena varianta „jiného účelově určeného příspěvku“ a dále v kolonce „Předpokládané náklady na zřízení pracovního místa celkem (v Kč)“ byla vždy vyplněna souhrnná částka, jíž měly dosáhnout náklady na zřízení požadovaného počtu pracovních míst,

a přestože znal znění shora specifikovaných dohod, jež byly na základě příslušných žádostí uzavírány s Úřadem práce, které obsahovaly formulaci, že příslušný příspěvek bude použit výhradně na krytí nebo úhradu nákladových položek, které souvisí se zřízením pracovního místa a jsou uvedeny v seznamu uznatelných nákladových položek, jenž byl vždy přílohou dohody a v němž bylo explicitně uvedeno, že nákladovou položkou je osobní automobil v příslušném počtu kusů, jenž odpovídal počtu zřizovaných pracovních míst, aniž by dohoda umožňovala jiný postup,

oproti tomu však v období od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2013 pořídil pouze 64 osobních automobilů, na jejichž pořízení použil pouze částku ve výši 4 141 950 Kč, zbývající část kupních cen automobilů pokryl úvěrem a část poskytnutých příspěvků ve výši 13 989 050 Kč použil v rozporu s obsahem uzavřených dohod na úhradu provozních a osobních nákladů společnosti M. s. s. především tyto finanční prostředky postupně dílem převedl na bankovní účet společnosti S., jejímž byl jediným jednatelem, a použil je na úhradu školení zaměstnanců, pronájmů vozidel a nemovitostí, telekomunikačních služeb a mzdových nákladů, dílem je vybral v hotovosti a použil přesně nezjištěným způsobem, zčásti na úhrady nájmů, pohonných hmot, energií, mzdových nákladů a dalších plateb souvisejících s provozem společnosti M. s. s.,

čímž způsobil České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, škodu v celkové výši 13 989 050 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce, směřujícího pouze proti výroku o trestu odnětí svobody, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 3 To 227/2019-2175, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu spolku na dobu 3 let (bod I. výroku). Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl (bod II. výroku), jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn, jak bylo konstatováno v bodu III. výroku.

4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování a zejména původnímu posouzení odvolacím soudem v jeho usnesení ze dne 29. 5. 2018, č. j. 3 To 38/2018-1914, kterým byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen první odsuzující rozsudek krajského soudu ze dne 1. 12. 2017, č. j. 50 T 1/2017-1875, a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena. Z toho vyplývá existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, na který pak navazuje i nesprávné právní posouzení skutku jako zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud neodůvodnil změny vlastního posouzení věci vyplývající ze zmíněného dřívějšího usnesení, v němž vyslovil, že nedošlo k naplnění znaků předmětné (ani jiné) skutkové podstaty. Následně soud prvního stupně doplnil dokazování, jehož výsledkem byla změna důkazní situace ještě více ve prospěch obviněného. Tyto změny však nebyly vůbec reflektovány v nových rozhodnutích obou soudů činných ve věci, přestože podložily závěr o nenaplnění znaků trestného činu. Ve zrušujícím usnesení bylo uvedeno, že skutková věta výroku o vině se omezuje na objektivní stránku a není v ní zahrnut údaj, z něhož by se dalo usoudit na zavinění. Krajský soud v Brně větu doplnil pouze formulací „přestože znal znění…“, která není z hlediska úplnosti a jasnosti skutkové věty dostačující. Co se týče vědomostní složky zavinění, obsah uzavřených dohod byl formulářový, přičemž příspěvek sloužil na zajištění funkčního místa, na což byly dotační prostředky beze zbytku použity. Přílohy zmíněných dohod nebyly jejich nedílnou součástí a taktéž nebyly samostatně podepisovány. Financování celého projektu odpovídalo plánu známému Úřadu práce, tedy jednal s jeho vědomím. Otázkou subjektivní stránky se napadený rozsudek nezabýval, přestože se jednalo o součást odvolacích námitek obviněného. Otázka vědomosti Úřadu práce o použití příspěvku na jiné účely byla v původním zrušujícím rozsudku vnímána jako zásadní. Napadený rozsudek nově v odst. 30. uvedl, že to, že kompetentní pracovníci Úřadu práce o použití příspěvku na jiný účel věděli a souhlasili s tím, není relevantní argument umožňující zvrátit trestní odpovědnost obviněného. Zmíněná okolnost tak byla hodnocena zcela v rozporu s původním právním posouzením.

5. Z doplněného dokazování vyplynulo, že Úřad práce nejenže o systému financování věděl, ale dokonce jej navrhl, tedy došlo ke změně účelu použití příspěvku, resp. příspěvek byl použit se souhlasem poskytovatele příspěvku. Poukázal na výslechy svědků (R. D., J. C., J. B., M. C., M. Š. a H. P.), z nichž dovodil, že Úřadu práce bylo předloženo kompletní znění projektu včetně kalkulace úvěrů na vozidla. Stran svědků, pracovníků Úřadu práce, bylo pro jejich výpovědi zahájeno trestní řízení, přičemž související spis byl navržen obhajobou jako důkaz, což ale nebylo akceptováno a jedná se tudíž o opomenutý důkaz. K pojmu „účel použití příspěvku“ uvedl, že příspěvek byl použit na určený účel, primární vůle Úřadu práce směřovala k financování tak, jak bylo provedeno obviněným, jenž požadoval komplexní program podle § 120 zákona o zaměstnanosti. Úřad práce však takový program udělat neuměl, což je skutečnost, která nebyla hodnocena. Napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně stavěly účel příspěvku na přílohách k dohodám. Přitom čl. II odst. 5 dohod umožnil i jiné krytí nákladů než uvedených v příloze, nebylo ani zakázáno, aby vozidla byla předmětem úvěru. Zajištění vozidel s použitím úvěru bylo součástí oficiálního projektu od počátku, taktéž i součástí schválení a posouzení ze strany Úřadu práce. Závěr v napadeném rozsudku, že Úřad práce nebyl informován, že příspěvky budou použity na jiný účel, resp. že nedošlo k písemnému ujednání této změny, neodpovídá závěrům dokazování. Změnu této dohody mohl navíc provést pouze Úřad práce, obviněný nikoliv, přičemž pokud Úřad práce nekonal, nelze to přikládat k tíži obviněného. Vadné právní posouzení tedy dále spočívá v tom, že obsah uzavřených dohod nebyl změněn formou písemného dodatku, avšak takové právní posouzení neodpovídá § 1725, § 1726 a § 1757 o. z., zákonu o zaměstnanosti ani obsahu dohod, který nesmí být vykládán formalisticky. Výsledkem dokazování bylo, že o jednáních mezi M. s. s., resp. obviněným a odpovědnými úředníky Úřadu práce byly pořizovány písemné zápisy, napadený rozsudek však vycházel z toho, že zcela absentuje písemná forma změny dohod. V případě existence písemného zápisu však byla tato písemná forma dodržena. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že písemné zápisy nebyly dohledány (resp. byly evidentně učiněny nedostupnými pro dokazování). V tomto případě bylo třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. Odvolací soud navíc původně vyžadoval k vyloučení trestnosti pouze vědomost Úřadu práce o naznačených skutečnostech, přičemž když toto bylo v rámci doplněného dokazování prokázáno, zpřísnil podmínky takového postupu na požadavek na písemnou formu, což předmětem dokazování nebylo vůbec.

6. Pokud se jedná o poskytnutí souhlasu ze strany Úřadu práce, soudy se vůbec nezabývaly posouzením naplnění okolností vylučující protiprávnost, a sice svolením poškozeného podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě bylo možné uvažovat i nad krajní nouzí podle § 28 tr. zákoníku, neboť nebylo možné přestat platit mzdy, pojištění a zálohy na daň, protože by to vedlo k okamžitému ukončení projektu. Nebyl navíc zjištěn ani žádný motiv obviněného, který by ho mohl vést k použití dotačních prostředků na jiný než určený účel.

7. Obviněný dále zopakoval, že finanční prostředky použil pouze ve prospěch projektu, tedy nebyl zjištěn žádný výnos nebo prospěch u jeho osoby. Jednal vždy v souladu se zájmy společnosti M. s. s., které se Úřad práce zavázal dodat proškolené osoby, což nebyl schopen provést a porušil tak dohodu. Nenaplnil proto subjektivní stránku, kterou odvolací soud dovodil pouze z existence dohod, nehodnotil přitom okolnosti po jejich uzavření. Nebyl dostatečným způsobem vymezen následek trestného činu, stran kterého je významná i příčinná souvislost, resp. použití finančních prostředků, na jaký účel se tak stalo. Pokud odvolací soud konstatoval, že peníze jsou zastupitelnou věcí, jedná se o logiku, v níž by platilo, že nevznikla žádná škoda, neboť na straně jedné byl společnosti M. s. s. poskytnut příspěvek a na straně druhé byla zajištěna vozidla. Za sledované období potom M. s. s. získaly na příspěvku 18 131 000 Kč, také ale vyplatily zaměstnaným osobám dříve vedeným v evidenci úřadu práce 28 797 362,50 Kč, tedy více. Jestliže by tyto osoby zůstaly v evidenci, stát by za ně hradil veškeré platby, proto by prostředky užité na dotace skončily u nich. Státní rozpočet je přitom jeden. Zmíněné ekonomické souvislosti nebyly dostatečně hodnoceny.

8. U společnosti M. s. s. pak nastal stav insolvence, avšak pouze proto, že došlo k ukončení poskytování příspěvků za situace, kdy najímané osoby byly teprve proškolovány a nebylo možné na základě jejich činnosti získat finanční prostředky. Obviněný insolvenci nezpůsobil. V insolvenčním řízení by následně byly nutně přednostně hrazeny právě mzdy zaměstnanců, které vyplácel, takže příspěvky nemohl vrátit a postupoval ve skutečnosti podle zákonných povinností. Protože veškeré dotační prostředky byly použity ve prospěch projektu, není dána ani žádná škodlivost jeho jednání.

9. Obviněný namítl i porušení svého práva na obhajobu, neboť na základě usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen první odsuzující rozsudek, předpokládal v případě změny skutkového stavu v jeho prospěch i změnu právního posouzení týmž směrem. Vrchní soud v Olomouci však věc vyhodnotil v rozporu se svým předchozím závěrem, čímž mu nedal možnost obrany. Poukázal i na existenci opomenutých důkazů, a to zejména v podobě nezajištění písemných zápisů z porad na Úřadu práce, popřípadě souvisejících archivačních a skartačních protokolů, kterými mohla být prokázána písemná změna dohod. Soud prvního stupně návrhy na zajištění těchto důkazů zamítl jako nedůvodné, aniž by své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Rovněž nebyly hodnoceny důkazy provedené, konkrétně přílohy projektu, zejména business plán počítající s provedeným financováním vozidel.

10. Vrchní soud v Olomouci změnil výši uloženého trestu, navzdory změně skutkového stavu v jeho prospěch, přičemž k podmínkám postupu podle § 58 tr. zákoníku konstatoval, že ve věci jsou dány jen běžné okolnosti a nikoli výjimečné. Takové posouzení bez uvedení konkrétních okolností je povšechné a nepřezkoumatelné a není tak zřejmé, proč byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný se s takovým postupem neztotožnil, zopakoval, že v podstatě nezpůsobil tvrzený následek a nebylo postupováno důsledně podle § 39 a násl. tr. zákoníku. Nesprávně pak bylo zohledněno, že se nedoznal a neuhradil škodu, neboť se nejedná o přitěžující okolnosti. Výše škody byla navíc sporná a nebyla mu uložena její náhrada, ani Úřad práce nebyl jako poškozený připuštěn do řízení. Mělo být zohledněno zmírnění trestní politiky státu, neboť s účinností od 1. 10. 2020 byly změněny výše škody v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž byť účinnost nastala až po vydání napadeného rozsudku, změna byla obecně známá. Navíc je netrestanou osobou a měla být vedle postupu podle § 58 tr. zákoníku zvážena i alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, např. trest domácího vězení.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že ve výroku pod bodem I. chybí použité ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., neboť jím došlo ke změně v jeho neprospěch. Výrok pod bodem III. pak obsahuje formulaci, podle které jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, což je výrok, který zákon nezná.

12. Závěrem dovolání obviněný uvedl některé momenty týkající se jeho osoby, podle nichž je netrestaný, bezúhonný, vždy řádně pracoval a živil rodinu, má standardní majetek, je řádným členem společnosti a chtěl pomáhat sociálně slabším osobám. Na to navázal specifičností věci, totiž oblastí sociální pomoci, kterou stát nedokáže zcela zajistit. Proto byl realizován shora popsaný projekt, v jehož rámci bylo postupováno a jehož cílem nebyla zpronevěra či krádež peněz. Projekt řádně postupoval až do změny ve vedení státu, která pokud by nenastala, činnost M. s. s. by pokračovala.

13. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i řízení mu předcházející, zrušil a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem, popř. aby věc vrátil soudu Vrchnímu soudu v Olomouci, resp. Krajskému soudu v Brně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby na straně odvolacího soudu bylo nařízeno projednání věci v jiném složení senátu. Rovněž bylo navrženo, aby bylo rozhodnuto o odložení či přerušení výkonu napadeného rozsudku.

14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265bb odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě jen opakoval námitky, se kterými se již bezezbytku vypořádaly soudy činné dříve ve věci. Napadené rozhodnutí nebylo pro obviněného překvapivé, již proto, že skutkové a právní otázky nedoznaly v odvolacím řízení změn, přičemž mu nebyla odňata možnost reagovat na vývoj řízení. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí vypořádal se závěry předchozího kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a jeho názory plně respektoval. Obviněný zaměňoval účel a cíle zákona o zaměstnanosti s účelem použití poskytnutých příspěvků. Účel užití příspěvků byl upřesněn v rámci individualizovaného vztahu, resp. promítl se do sjednaných dohod, které nedoznaly změn, a to zejména v písemné podobě, jež byla pro změnu striktně vyžadována. Alternativní užití příspěvků tak bylo provedeno podle vlastní úvahy obviněného, bez oficiálního souhlasu poskytovatele. Předložení souvisejícího materiálu (business case) prokázáno nebylo. Pokud se jedná o subjektivní stránku dovozovaného trestného činu, obviněný byl velmi dobře seznámen s účelovostí poskytnutých příspěvků, jak vyplývala ze smluv, což stvrdil podpisem, přičemž tento účel cíleně nedodržoval. Bylo mu i známo, že k písemné změně vůle stran nedošlo. Odkazuje-li na ustanovení občanského zákoníku, lze je použít jen přiměřeně, neboť dohody byly veřejnoprávními smlouvami. Za škodu potom bylo nutné považovat součet všech příspěvků, poskytnutých poskytovatelem, které byly použity v rozporu s určeným účelem. Jednání obviněného bylo nutné považovat i za společensky škodlivé ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se nijak nevymykalo běžně se vyskytujícím případům zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tedy v nejpřísnější skutkové podstatě. Ryze procesní námitkou bylo tvrzení existence opomenutých důkazů, nicméně soud prvního stupně se k důkazním návrhům v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyjádřil, odvolací soud pak dokazování shledal úplným. S uvedeným závěrem se státní zástupce ztotožnil. Jestliže obviněný napadl výrok o trestu, a to stran nepřiměřenosti trestu odnětí svobody pro nepoužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze takovou argumentaci pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Stát by se tak mohlo pouze ve výjimečných případech, pokud by byl trest shledán v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Taková situace v případě obviněného nenastala. K tomu státní zástupce dále poukázal na podmínky užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k jejichž naplnění nemůže postačovat prostá bezúhonnost. Význam pro rozhodnutí neměla ani budoucí novela trestního zákoníku, provedená zákonem č. 333/2020 Sb., která v době rozhodování soudů nebyla účinná, ale ani platná. S námitkou, podle níž mělo být ve věci postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, státní zástupce věcně nesouhlasil, navíc rovněž směřovala výlučně do oblasti skutkových zjištění a způsobu hodnocení důkazů. Dokazování souhrnně shledal provedeným v potřebném rozsahu a souladným s § 2 odst. 6 tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce poukázal na jeho vymezení a na postup odvolacího soudu a dovodil, že podmínkou rozhodnutí v neprospěch obviněného v odvolacím řízení je podání odvolání státního zástupce v jeho neprospěch, nicméně není nutné její naplnění (této podmínky) vkládat do vlastního zrušujícího výroku. K naplnění zmíněného dovolacího důvodu tedy nedošlo. Byla-li potom užita ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci věta, podle níž jinak zůstává rozsudek nezměněn, byla nadbytečná, avšak takové vyjádření je nikoli ojediněle užívané, navíc poukaz na něj nemůže založit vadu v podobě absence výroku nebo jeho části.

15. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

16. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

17. Obviněný své podání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. První z nich je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

18. K tomu je potřeba uvést, že při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění. V rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

19. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný v části nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy v části směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, resp. k jejich procesnímu postupu, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.

20. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

21. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).

22. V daném případě však žádná taková situace nenastala. Především nenastal stav opomenutých důkazů. Nejvyšší soud k dané problematice především v obecném smyslu připomíná, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

23. V nyní posuzovaném řízení obviněný sice, jak namítl v dovolání, v závěru hlavního líčení navrhl provedení důkazu týkajícího se archivačních a skartačních protokolů Úřadu práce, na což však bylo krajským soudem reagováno jeho odůvodněným zamítnutím (č. l. 2085 tr. spisu). Je přitom zřejmé, že pokud úřad neměl k dispozici, ať už z jakéhokoli důvodu, zápisy z porad s obviněným, související protokoly o archivaci či skartaci neměly pro posouzení věci podstatný význam. Navíc k významu zápisů z porad nelze přehlédnout, že byly vyhotovovány pouze pro potřeby Úřadu a nebyly ani podepisovány všemi zúčastněnými (obviněný je rovněž podle svého tvrzení nepodepisoval – viz č. l. 1601 tr. spisu). Pozornosti soudů potom neušly listiny týkající se projektu, skutečně předložené Úřadu práce (odst. 49. rozsudku soudu prvního stupně), které byly pojaty do rozhodovacích úvah, aniž by došlo k jejich opomenutí (což také obviněný namítal). Tato v dovolání tvrzená vada tedy ve věci nenastala.

24. Obviněný dále shledal ve věci existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Takový (extrémní) nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Zmíněná situace však ve věci nenastala. Zejména soud prvního stupně provedl dostatečně široké dokazování, navíc doplněné mimo jiné v návaznosti na právní závěry, vyslovené Vrchním soudem v Olomouci v jeho dřívějším kasačním rozhodnutí (viz dále). Tyto důkazy umožnily dovodit průběh skutkového děje, tedy především jakým způsobem obviněný v písemných podkladech popsal svůj projekt Úřadu práce, resp. jaké podrobnější informace k němu sdělil, jakým způsobem se tento projekt dále vyvíjel, které osoby do tohoto průběhu a do jaké míry vstoupily, jak byl podpořen ze strany Úřadu práce, včetně zjištění sjednaných smluv a jak byla celá záležitost provedena a poté ukončena. Přitom k popsané problematice krajský soud přistoupil pečlivě a podrobně a své závěry dostatečně a s oporou v provedených důkazech vyložil v odůvodnění svého rozsudku (srov. odst. 67. a násl.). Protože tak učiněná skutková zjištění na provedené důkazy logicky navazují, stav žádného, natož extrémního rozporu, ve věci zjevně nenastal.

25. K uvedenému lze doplnit, že na existenci extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

26. Obviněný v této souvislosti poukázal i na genezi věci, zejména na řízení před soudem, a měl zato, že na straně Vrchního soudu v Olomouci nastala mezi jeho jednotlivými rozhodnutími neadekvátní změna hodnocení souvisejících okolností. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve zmíněnou genezi rekapitulovat. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2017, č. j. 50 T 1/2017-1875, shledal obviněného vinným shora uvedeným trestným činem a odsoudil ho podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, za současného uložení i trestu zákazu činnosti (shodným způsobem, jako se tomu stalo i v pozdějších rozhodnutích). Toto rozhodnutí napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 3 To 38/2018-1914, rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Vedle poukazu na potřebu upozornit obviněného na změnu právní kvalifikace [obžaloba navrhovala aplikaci § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, což však již nyní není podstatné] vrchní soud uvedl, že skutková věta předkládá popis objektivní stránky činu, nikoli podklad pro posouzení zavinění, a to úmyslu a jeho formy. Soud prvního stupně se danou problematikou zaobíral v odůvodnění, kde dovodil existenci úmyslu, avšak do jisté míry rozporně, neboť nebylo jasně postaveno, zda se jednalo o úmysl přímý nebo nepřímý. Dále vrchní soud shledal potřebným, aby soud prvního stupně zjistil, jestli obviněný jednal zjištěným způsobem s vědomím odpovědných zástupců úřadu práce či nikoli. Názor krajského soudu, podle kterého postup obviněného nebyl akceptovatelný proto, že byl v rozporu s uzavřenými smlouvami, shledal diskutabilním a vyjádřil nutnost zjistit ústní dohodu obviněného s vedením Úřadu práce a její dopady na možné spáchání tvrzeného deliktu. K tomu konstatoval i potřebu pokusit se zajistit záznamy z jednání obviněného s Úřadem práce, a dále zajistit ekonomickou přílohu projektu. Vrchní soud v Olomouci pak uložil soudu prvního stupně zaobírat se i dalšími námitkami obviněného, mimo jiné i možností uložit trest pod spodní hranicí trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž konstatoval, že respektuje omezenou možnost zasahovat do hodnocení důkazů, provedeného soudem prvního stupně, nicméně v dané věci nebylo postupováno způsobem podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a důkazy provedené nebyly hodnoceny zejména přehledně a úplně.

27. Krajský soud v Brně po doplnění dokazování rozhodl shora citovaným rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 50 T 1/2017-2102. V odůvodnění uvedl, že projekt obviněného byl míněn vážně, nebyl např. pouze fiktivní, byť bylo zřejmé, že nebyl připraven tak, aby mohl fungovat, avšak nebyl řádně naplněn, protože čerpané finanční prostředky v rozsahu 13 989 050 Kč byly použity v rozporu s obsahem uzavřených dohod. Předmětné příspěvky totiž byly bez výjimky určeny na krytí nebo náhradu nákladových položek, souvisejících se zřízením konkrétních pracovních míst, a to jedině na pořízení 97 automobilů. Tento požadavek byl nezpochybnitelně uveden v souvisejících dohodách. Obviněný přitom od počátku jednal o zakoupení vozidel se společností ŠkoFin, s. r. o., za čerpání úvěru. Tím vědomě a aktivně nakládal s finančními prostředky (příspěvky) tak, že pro sjednané účely užil zhruba třetinu, se zbytkem naložil podle vlastního uvážení. Obviněný zmíněný postup nepopřel, s tím, že od počátku neměl žádné volné prostředky, jinou možnost, tedy právě takové užití příspěvků, ani nezvažoval, přičemž s tím (s tímto postupem) byli všichni srozuměni. Rozpor se smlouvami nepovažoval za podstatný a tvrdil, že v případě pokračování v projektu by se finanční situace M. s. s. postupně stabilizovala, došlo by k úhradě úvěrů a vozidla by se plně stala majetkem společnosti. Podle učiněných zjištění však byla podpora zrušena, a to především v důsledku nedokládání potřebných dokumentů společností M. s. s. Úřadu práce k ověření použití příspěvků. Soud se zaobíral i tvrzením obviněného, podle kterého o svém předpokládaném postupu informoval Úřad práce. V této souvislosti krajský soud vyloučil, že by obviněný své záměry předkládal písemně, neboť z vlastního projektu žádné takové konkrétní informace nevyplývaly (bylo v něm tvrzeno hrazení dalších nákladů ze zdrojů zaměstnavatele, tedy společnosti) a obviněný nemusel dokládat původní volné finanční prostředky (které reálně žádné neměl). Přístup Úřadu práce byl nicméně shledán nedbalým, přičemž svědci – pracovníci úřadu v dané době vypovídali bez zájmu podrobně jednání s obviněným popsat. Jejich tvrzení tak byla shledána nevěrohodnými, což podkládalo možnost, že obviněný s nimi o možnosti úvěru hovořil a z jejich strany nebyla tato možnost rozporována. To ovšem nevylučuje trestní odpovědnost obviněného, ale může znamenat i trestní odpovědnost těchto pracovníků, což je předmětem jiného řízení. Soud se dále věnoval i obhajobě obviněného, podle níž příspěvek užil obecně na zajištění fungování M. s. s. K tomu bylo poukázáno na příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti a znění dohod, z nichž je zřejmé, že příspěvek směřoval k pořízení automobilů, nikoli k naložení s ním podle vlastní úvahy obviněného. Bylo i poukázáno na zjištění, že v dané době byly vysoké částky (téměř 7 mil. Kč) poukázány společností M. s. s. na účet společnosti S., jejímž jednatelem byl obviněný, aniž by tento subjekt recipročně poskytl M. s. s. nějaké plnění. S ohledem na skutečnost, že obviněný byl hlavní osobou celého projektu a veškeré kroky se řídily jeho přáními a pokyny, soud dovodil naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil úmyslně, přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

28. Vrchní soud v Olomouci k tomu při projednání odvolání obviněného uvedl, že se s názory krajského soudu v rovině viny ztotožňuje. Obviněný Úřad práce o svých záměrech, jak ve skutečnosti naloží s příspěvky, primárně v písemných podkladech neinformoval. Mohl tak učinit při osobních jednáních, což však na jeho trestní odpovědnost nemá vliv, může tím být však založena trestní odpovědnost i pracovníků zmíněného úřadu. Byl vázán sjednanými dohodami (tedy k účelu poskytnutí příspěvků striktně na pořízení automobilů), k jejichž změně v předvídané písemné formě nedošlo. Soud akceptoval i výši škody, s tím, že podstatný je rozsah použitých prostředků, byť se jedná o věc genericky určenou. V rámci další části odůvodnění potom i konstatoval, že celý projekt byl evidentně megalomanský a fakticky nerealizovatelný. K výroku o trestu z podnětu odvolání státního zástupce uvedl, že zmíněný nesprávný postup pracovníků úřadu práce nemůže sám o sobě založit důvodnost aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pokud obviněný nebyl pasivním sledovatelem děje, ale jeho aktivním účastníkem, který využíval pochybení v zájmu realizace projektu. Rovněž nedovodil, že by ve vztahu k obviněnému postačovalo uložení trestu kratšího trvání, zejména pokud se nedoznal a nenahradil ani částečně škodu. Proto uložil trest v rámci zákonem stanovené trestní sazby způsobem popsaným již shora.

29. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému nelze přisvědčit, pokud namítl, že Vrchní soud v Olomouci překvapivě či bez opory v učiněných zjištěních změnil v rámci dovoláním napadeného rozhodnutí své hodnocení věci. V prvním případě, tedy v usnesení ze dne 29. 5. 2018, č. j. 3 To 38/2018-1914, sice přistoupil ke kasaci odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2017, č. j. 50 T 1/2017-1875, nicméně nikoli s tím, že dovození trestní odpovědnosti je vyloučeno, ale (vedle procesního pochybení ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř.) zejména pro předčasnost a současně pro rozpornost závěrů, popsaných v odůvodnění, a to především k otázce zavinění obviněného (viz výše). Uložil proto soudu prvního stupně doplnit dokazování se zaměřením na komunikaci obviněného se zástupci úřadu, jejich vědomí o reálném průběhu projektu obviněného, tedy učinit jasná, úplná a správná skutková zjištění (nikoli zjednodušená, dílčí a kategorická bez komplexního přístupu), a na jejich podkladě pak rozhodnout. Mimo jiné tak i vyřešit otázku, zda mohl obviněný jednat protiprávně, pokud o užití příspěvků na jiný než stanovený účel komunikoval se zástupci úřadu, zejména s jeho ředitelkou M. C. Krajský soud v Brně následně vady odstranil, neboť doplnil odkazování na v podstatě nejvyšší možnou míru (další relevantní, tedy pro posouzení věci významné důkazy se již nenabízely), veškeré provedené důkazy pečlivě a podrobně hodnotil, a to i se zaměřením na subjektivní stránku dovozovaného trestného činu. Své úvahy a zjištění jednak promítl do skutkové věty výroku o vině, kterou zásadně doplnil, a jednak popsal v odůvodnění. Naznačený postup, resp. nápravu dříve vytknutých pochybení, Vrchní soud v Olomouci akceptoval, přičemž tato akceptace není popřením jeho předchozího právního závěru, jak namítl obviněný v dovolání, ale přijetím zjevně nyní již dostatečně argumentačně podloženého rozsudku prvostupňového soudu.

30. V návaznosti na to nemohlo dojít ani k porušení práva obviněného na obhajobu tím, že předpokládal rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve svůj prospěch, a pokud pak tento soud rozhodl jinak, neměl již možnost obrany. Jak již bylo řečeno, žádný jednoznačný pokyn odvolacího soudu (ve smyslu nutnosti změnit rozhodnutí ve věci ve prospěch obviněného) z jeho prvního kasačního usnesení nevyplýval, stejně tak nedošlo ani jinak k vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, tj. jímž by bylo obviněnému nepřípustným způsobem omezeno právo na obhajobu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, nebo ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04). Bylo pouze věcí procesní strategie obhajoby, jak bude v pravomocně neskončeném řízení vystupovat, resp. zda a kdy uplatní jakou argumentaci.

31. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé, který obviněný dovozoval zejména z údajných změn v postoji Vrchního soudu v Olomouci při rozhodování ve věci, či porušení pravidel spravedlivého procesu, tak ve věci shledat nelze.

32. V další části svého dovolání obviněný napadl právní posouzení svého jednání, přičemž měl zato, že jej (z více příčin) nelze hodnotit jako trestný čin. Zmíněná tvrzení již lze v zásadě podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jim není možné přisvědčit.

33. Jejich podstatou především bylo tvrzení, že příspěvky, poskytnuté M. s. s. byly užity v souladu s jejich účelem, resp. obviněný nejednal zaviněně, pokud je užil jinak. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.

34. Především pro posouzení účelu příspěvků a celé související situace není zcela podstatné, jaké byly na počátku vzájemných kontaktů zvažované varianty aktivní politiky zaměstnanosti, jak ze strany obviněného (jenž měl zájem o cílený program ve smyslu § 120 zákona o zaměstnanosti), tak i ze strany Úřadu práce, popřípadě jaké byly zvažovány další možnosti, ať již byly více či méně reálné (rekvalifikace budoucích zaměstnanců M. s. s. Úřadem práce), ohledně kterých však nebyla sjednána žádná smlouva nebo rozhodnuto o jejich aktivaci. Zásadní je, že v konečném důsledku bylo přistoupeno k příspěvkům na zřízení společensky účelných míst, formou více dohod sjednaných podle § 113 a § 119 zákona o zaměstnanosti. Zjevně projevená vůle úřadu tedy nesměřovala k obecné podpoře společnosti M. s. s. a veškerých jejích aktivit (byť jinak mohl být vysloven s tímto projektem souhlas), ale právě a jenom k podpoře společensky účelných míst, která jmenovaná společnost zřídí a obsadí uchazeči o zaměstnání, a to způsobem stanoveným v těchto dohodách.

35. Dohody o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku potom zcela jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností stanovily, že příspěvek může společnost M. s. s. použít pouze na krytí nebo úhradu nákladových položek podle seznamu, který byl vždy přílohou (samostatně podepsanou stranami) dohody (čl. II odst. 5. věta první a druhá). Tyto seznamy přitom určovaly jako nákladové položky pouze osobní automobily, vždy v určitém počtu. Při výkladu smlouvy přitom nebylo možné vycházet pouze z obecného a z kontextu vytrženého znění čl. II odst. 1., ze kterého vyplývalo, že příspěvek směřuje ke zřízení společensky účelného pracovního místa, ale ze všech podmínek jeho poskytnutí podle čl. II., což s ohledem na krátkost a přehlednost dohod (jejich shodné písemné vyhotovení tvoří necelé čtyři strany textu) nemohlo být ani pro laika nijak složité, tím méně pro obviněného, jenž prezentoval své zkušenosti z dané oblasti. Pochybnost do určení účelu příspěvku nevnášel ani čl. II. odst. 5. věta třetí, podle kterého příspěvek nemusí být použit na krytí nebo úhradu všech nákladových položek uvedených v příloze – uvedené není možné žádným logickým způsobem vyložit tak, že žadatel může získané prostředky užít i jinak, ale pouze že je nemusí užít na všechny položky uvedené v příloze. V návaznosti na naznačené podmínky se M. s. s. zavázaly předat v určité lhůtě doklady o použití příspěvku stanoveným způsobem (čl. II. odst. 7.), což se nestalo a byly proto iniciovány kontrolní mechanismy. Lze doplnit, že obviněný v konečném důsledku (v době, kdy byly sjednávány dílčí dohody) vůči Úřadu práce ani jiný návrh či požadavek než na pořízení vozidel (vedle příspěvku na vyhrazení společensky účelných míst, stran vynaložených příspěvků na mzdy) neuplatnil, neboť hrazení dalších nákladů projektu mělo být provedeno podle písemně předkládaných podkladů ze zdrojů společnosti M. s. s.

36. Nejvyšší soud dále konstatuje, že dohody v daném momentu představovaly projev vůle obou stran, který svým podpisem akceptovaly. Není podstatné, že dohody byly připraveny ze strany Úřadu práce, ani že byly případně užity formulářové vzory, protože žádná z těchto skutečností neeliminuje smluvní volnost, a tedy i právo M. s. s. (na jejíž právní jednání měl zásadní vliv obviněný) svobodně vstupovat do závazků. Pokud však již ke vstupu do smluvního vztahu došlo, bylo nutné přijaté podmínky dodržet (§ 1759 o. z.). Případná změna smlouvy (dohody) mohla být provedena pouze písemnou formou se souhlasem obou stran (čl. VIII. odst. 1.), což se (stran zmíněných ustanovení) nestalo a ani nebylo podle učiněných zjištění nikým navrhováno (srov. i charakter dohod jako veřejnoprávních smluv, a tedy § 159, § 161 a § 166 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“). K odkazům na ustanovení občanského zákoníku uvedeným v dovolání je možné jen stručně doplnit, že větší význam pro posouzení věci nemají zmiňovaný § 1725 věta první o. z. (uzavření smluv nebylo zpochybněno), § 1726 věta první o. z. (nebyla zjištěna ve smlouvě chybějící náležitost, stran které by platilo, že by strany uzavřely smlouvu i bez ní), popřípadě § 1757 odst. 1 o. z. (ve věci byla uzavřena smlouva v písemné formě, nikoli v jiné – k užití občanskoprávních předpisů potom srov. i § 170 správního řádu).

37. Zásadně je potom nutné uvést, že s ohledem na popsaná zjištění nemohly mít na obsah smluvního vztahu žádný dopad ústně vedená jednání obviněného se zástupci Úřadu práce či při tom zvažované nebo projednávané varianty, které k úpravě podmínek tohoto vztahu v konečném důsledku nevedly, a tudíž ho nemohly modifikovat, a rovněž ani zápisy z porad, jež se sice podle učiněných zjištění nedochovaly, avšak které, jak již bylo řečeno, byly vyhotovovány pro potřeby Úřadu a nebyly ani podepisovány všemi zúčastněnými (obviněný je rovněž podle svého tvrzení nepodepisoval – viz č. l. 1601 tr. spisu).

38. Souhrnně řečeno k tomuto momentu Nejvyšší soud uvádí, že práva a povinnosti M. s. s. fakticky řízených obviněným, v jejich smluvních vztazích s Úřadem práce, byly založeny shora specifikovanými dohodami o zřízení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku, sjednaných v návaznosti na příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti, které byly stranami dobrovolně uzavřeny a zůstaly po dobu své účinnosti (byly následně v návaznosti na zjištěná pochybení Úřadem práce vypovídány podle jejich čl. VII.) v zásadě nezměněny. Tyto dohody obsahovaly (vedle dalších) zcela nepochybnou povinnost použít příspěvek jediným možným způsobem, a to na úhradu (krytí) osobních automobilů, jak bylo uvedeno v příloze. Uvedený výklad přitom není formalistický, ale jednoznačný a respektující vůli stran. Pokud by vůle – byla-li by legální – směřovala k umožnění užití příspěvku na jakékoli aktivity společnosti M. s. s. nezařadily by strany do poměrně jednoduché a přehledné smlouvy ujednání, podle kterého je takové užití zásadně limitované.

39. Lze zopakovat a doplnit, že obviněný ani v rámci podávaných žádostí či písemně předloženého projektu nezmiňoval, nedomáhal se, resp. nepředpokládal jiné užití obdržených příspěvků, přičemž ve svém podnikatelském záměru zohledňoval, vedle předmětných příspěvků, i vlastní náklady zaměstnavatele (společnosti M. s. s.), tedy ani nebyl podkládán důvod, proč by se tak (jiné užití) mělo stát.

40. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky z uvedeného vyplývá následující. Soudy obou stupňů sice akceptovaly, že v rámci ústních jednání obviněný o pořízení, resp. financování vozidel, navzdory získanému příspěvku, v části prostřednictvím úvěru, se zástupci Úřadu práce komunikoval, a tedy tyto osoby si byly v obecném smyslu takového postupu vědomy, popřípadě jej nerozporovaly. K tomu ovšem Nejvyšší soud akceptuje jimi (soudy) vyslovené hodnocení a konstatuje, že zmíněná skutečnost nemůže trestní odpovědnost obviněného vyloučit. Jinak by tomu mohlo být v případě, kdyby obviněný nemusel vědět o nesprávnosti takového postoje zástupců Úřadu práce (nedbalého, neprofesionálního a chybného) a mohl se tedy na něj spolehnout jako na potvrzení správnosti svých kroků. V takovém případě by, jak to již ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2018, č. j. 3 To 38/2018-1914, naznačoval Vrchní soud v Olomouci, mohlo být namístě odlišné posouzení jeho zavinění, a to zejména v podobě vyloučení úmyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 651/2017, popřípadě v dalších souvislostech Púry, F., Richter, M. Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl.). Jak již ovšem bylo řečeno, obviněnému byl stav věci, a zejména jednoznačně vymezená práva a povinnosti společnosti M. s. s. zjevně známé, přesto jednal v naprosto zřetelném rozporu s nimi. Bylo již zmíněno, že z iniciativy obviněného bylo opakovaně žádáno o příspěvek (pouze) na úhradu vozidel, přesto jej ve většinovém rozsahu (13 989 050 Kč z celkové částky 18 131 000 Kč) použil zcela odlišným způsobem (úhrada nájemného, školení, telekomunikačních služeb, resp. byly vybrány v hotovosti a použity nezjištěným způsobem – viz vyplacení téměř 7 mil. Kč společnosti S., aniž by byla zjištěna jakákoli relevantní a dostatečná protiplnění). Za takových okolností nelze v postupu pracovníků Úřadu práce shledat ničeho, co by mohlo vyloučit závěr o spáchání trestného činu obviněným, naopak je tím vyvoláno podezření o deliktním jednání i z jejich strany, totiž – možná – nejméně akceptace protiprávního aktu. I tito pracovníci totiž museli být s obsahem smlouvy seznámeni (návrh smlouvy byl předložen jimi) a museli také vědět, že v něm neprovedli žádnou změnu, která by široké užití příspěvků umožnila. K posouzení jejich případné odpovědnosti je ovšem vedeno jiné řízení, jehož závěry nejsou a ani nemohou být pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, která je zásadně individuální, určující.

41. Pokud obviněný napadl naplnění znaku škody, Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že společnost M. s. s. podle vůle obviněného zjevně užila v souladu s účelem příspěvky pouze v rozsahu 4 141 950 Kč a v rozsahu zbylém ve výši 13 989 050 Kč je užila jinak (v rozporu s účelem), což značí výši škody. Na tento závěr nemá dopad skutečnost, že vozidla jinak byla opatřena, neboť, jak již bylo zmíněno, stalo se tak na základě financování prostřednictvím úvěru, za zneužití zbylé části poskytnutých peněz (které tudíž v daném zcela postrádaly důvodnost vyplacení společnosti obviněného, neboť je, na sdělený požadavek, vůbec nepotřebovala). Poukaz na charakter peněz jako věci genericky určené, a tedy že jejich přijetím do rozpočtu M. s. s. je nebylo možné individualizovat, zde postrádá na významu, neboť podstatný je způsob užití přijaté částky. Vznik škody potom přímo navazoval na jednání obviněného, tedy není namístě jakkoli pochybovat ani o příčinném vztahu mezi těmito znaky.

42. Spornost výše škody nelze dovozovat, jak to činí obviněný, ani z nepřipuštění Úřadu práce podle § 206 odst. 3 tr. ř. jako poškozeného k hlavnímu líčení (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2018, č. j. 50 T 1/2017-2002). Stalo se tak totiž proto, že pohledávka za poškozeným byla postoupena Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, který také škodu uplatňoval. Tento poškozený pak byl sice se svým nárokem odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, ovšem z procesních důvodů, totiž s ohledem na již jím v téže věci vydané platové výměry.

43. S ohledem na učiněná zjištění Nejvyšší soud shledává zcela podloženou právní kvalifikaci podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, podle níž obviněný použil, v nikoli malém rozsahu, dotační prostředky získané příspěvkem na jiný než určený účel a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Současně je zřejmé, že obviněný jednal (přinejmenším) v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud jednak doplňuje, že obviněný činil aktivní kroky k užití příspěvku jinak, než jak byla s jeho vědomím společnost M. s. s. podle uzavřených dohod zavázána. To znamená, že byla naplněna jak složka vědění, tak i volní (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211). Současně výchozí zjištění pro takové posouzení je obsaženo ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně. Zde je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. závěry publikované pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., a již citovaný komentář, s. 220). Tyto okolnosti objektivní povahy přitom byly právě vyjádřeny ve zmíněné skutkové větě, v podobě přiblížení sjednaného závazkové vztahu, resp. v něm daných relevantních práv a povinností, v podobě tvrzení znalosti obviněného tohoto stavu a v podobě jeho cíleného postupu v rozporu s ním. Skutková věta uvedená v naposled vydaném rozsudku krajského soudu přitom byla o popis zmíněných souvislostí poměrně významně doplněna.

44. Nejvyšší soud na okraj doplňuje, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by, jak uváděl v dovolání, nějaké finanční prostředky ukradl či zpronevěřil, ale jednání podvodné (a to speciální – dotační).

45. Znakem aplikované skutkové podstaty naopak není motiv, jehož nezjištění rovněž obviněný zmínil v podaném mimořádném opravném prostředku – k čemuž ovšem doplnil, že jeho motivem bylo fungování projektu, nikoli jeho osobní výnos či prospěch. Takový závěr – ohledně motivu, tedy že spočíval v zájmu obviněného na projektu – je patrně namístě, avšak s tím, že jednak projekt, jak již bylo zmíněno, byl v podstatě nereálný, a jednak si obviněný svým jednáním neoprávněně převzal kontrolu nad účelově určeným příspěvkem a v rozporu s tímto účelem jej užíval podle svého uvážení, např. i ve prospěch jiné jím ovládané korporace. Jinak řečeno, takto zneužitý příspěvek je výnosem (i když nikoli osobním) z trestné činnosti (srov. definici výnosu z trestné činnosti uvedenou v § 135b odst. 1 tr. zákoníku, byť neúčinném v době spáchání skutku).

46. Namítal-li obviněný absenci škodlivosti svého jednání, opíral se o údajné obecné užití příspěvků ve prospěch projektu, což, jak již bylo opakováno, se se stanovenými pravidly míjelo. K problematice škodlivosti činu, popřípadě k zásadě subsidiarity trestní represe, tak Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje na stanovisko, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., k možnosti uplatnění této zásady v případě aplikace kvalifikovaných skutkových podstat odkazuje na rozhodnutí, publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.

47. Protiprávnost činu potom nevylučují okolnosti uvedené v § 28 a 30 tr. zákoníku. Především není možné dovodit stav krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Jinak řečeno, je třeba dovodit existenci nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem, které hrozí přímo, nelze jej za daných okolností odvrátit jinak a ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet, za současného uplatnění požadavku subsidiarity a proporcionality (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 393). Obviněný opíral důvodnost svého postupu o potřebu hradit mzdy a odvádět daň, pojistné na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Lze mít zato, že zejména zájem na řádném odvádění povinných plateb je chráněný trestním zákoníkem, a jeho porušení hrozilo, resp. i nastalo (stran M. s. s. bylo v konečném důsledku vedeno insolvenční řízení, neboť společnost byla v úpadku). Nicméně s podstatou institutu krajní nouze, obsahujícímu již zmíněný požadavek proporcionality a subsidiarity, i s jeho formálním vymezením (viz výše), se zcela míjí v jednání obviněného obsažená naprostá negace (také trestní zákoníkem chráněného) zájmu na ochraně poskytování (mimo jiné) příspěvků, jakož i jejich účelového určení. Stav krajní nouze je tedy s ohledem na porovnání dotčených zájmů vyloučen, neboť nelze (zjednodušeně shrnuto) dovozovat možnost legálního zneužití příspěvků či dotací za účelem výplaty mezd a realizace souvisejících odvodů.

48. Shodně Nejvyšší soud neshledává v jednání obviněného ani naplnění podmínek svolení poškozeného, jako dalšího institutu vylučujícího protiprávnost činu. Podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Z citace je zřejmé, že poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 422). Problematika poskytování příspěvku v rámci aktivní politiky zaměstnanosti je upravena jednak zákonem, zejména § 119 zákona o zaměstnanosti, požadujícím jako obligatorní náležitost dohod o příspěvku určení účelu poskytnutí příspěvku, a jednak navazujícími konkrétními dohodami. Pokud byla takto dohoda sjednána, tedy včetně určení zmíněného účelu, bylo vyloučeno, aby pracovníci Úřadu práce mohli sami a bez omezení oprávněně ústním prohlášením účinnost těchto dohod eliminovat, a tudíž i povolit jiné užití (zneužití) příspěvku. Rovněž svolení poškozeného ve smyslu § 30 tr. zákoníku nebylo dáno a tudíž tvrzené okolnosti (podle § 28 ani § 30 tr. zákoníku) nemají na trestní odpovědnost obviněného v dovolání tvrzený dopad.

49. K právnímu posouzení Nejvyšší soud souhrnně doplňuje, že je jistě v obecném smyslu prospěšné iniciovat či zajištovat péči o seniory nebo o osoby s určitými zdravotními omezeními či provádět jiné obdobné sociální služby. Nicméně i v případě aktivit v takové společensky užitečné oblasti není možné vyloučit jak platnost smluvních ujednání, tak ani veřejnoprávní odpovědnost. Jinak řečeno, skutečnost, že obviněný v rámci skutkového děje vystupoval jako osoba řídící M. s. s. s jejími, opět obecně vzato, následováníhodnými cíli (byť zde ovšem nelze přehlédnout, že projekt jako takový byl hodnocen jako v podstatě nereálný, finančně nezajištěný, přičemž následná situace byla taková, že společnost neplnila své závazky, ani vůči zaměstnancům a bylo stran jí vedeno insolvenční řízení), byl plně vázán povinnostmi, které jmenovaná společnost dobrovolně (smluvně) přijala nebo které se na ni ze zákona vztahovaly. Jak rovněž vyplynulo z řízení i je obecně známé, v dané oblasti se pohybují i další entity, poskytující sociální služby, nečerpající tak vysoké příspěvky, přesto funkční. Není proto jakkoli možné akceptovat přístup obviněného či jeho tvrzení, do jisté míry uvedené v dovolání, podle nichž jeho projekt směřoval k pozitivnímu cíli (v jehož rámci také třeba zaměstnával zaměstnance a hradil jejich mzdy), a proto postupoval-li v zásadě k jeho naplnění, neměl by být viněn z trestné činnosti, resp. není v jeho jednání dána škodlivost (viz výše), ať již jeho konkrétní kroky byly jakékoli, např. zcela v rozporu s přijatými povinnostmi. Podmínky vyplacení a užití příspěvků aktivní politiky zaměstnanosti podle § 113 a § 119 zákona o zaměstnanosti jsou určeny zákonem a konkrétními dohodami, a jimi vytvořený rámec je nutné respektovat a nikoli jej libovolně, byť s vlastní (osobní) představou, že jiný postup je vhodnější, porušovat.

50. Dále lze k dovolacím námitkám obviněného uvést, že sjednání úvěrových smluv pro financování vozidel má pro výše popsané právní závěry sekundární význam, primární bylo užití příspěvku jinak než na úhradu stanovených nákladových položek. Proto také dohody sjednané s Úřadem práce úvěrování automobilů výslovně nevylučovaly, neboť se s touto problematikou míjely, protože podle žádosti M. s. s. bylo předpokládáno pořízení automobilů právě za poskytnutý příspěvek, a nikoli za užití jiných finančních instrumentů. Jak bylo ovšem konstatováno v řízení, sjednání úvěrů porušilo čl. II. odst. 8., podle kterého si zaměstnavatel (M. s. s.) měl ponechat pořízené položky (vozidla) ve svém vlastnictví do určitého data, což nebylo plně respektováno, neboť pro zajištění úvěru byl sjednán zajišťovací převod práva ve prospěch úvěrové společnosti.

51. Rovněž větší význam nemá poukaz obviněného na insolvenční řízení, vedené stran společnosti M. s. s., neboť vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla zveřejněna dne 31. 12. 2013, tedy po spáchání činu. Zásadně ovšem není možné akceptovat výklad, podle kterého by v insolvenčním řízení (které bylo v konečném důsledku zrušeno, neboť majetek dlužníka byl shledán zcela nepostačujícím pro uspokojení věřitelů) byla společnost povinna prioritně uspokojovat mzdy zaměstnanců, a tedy jestliže užil příspěvek již dříve tímto způsobem, faktické nakládání s prostředky bylo správné. Obviněný totiž především zdaleka neužil získané příspěvky jen na mzdy zaměstnanců, ale i na telekomunikační služby, nájmy apod., navíc tyto příspěvky čerpal a užíval po dobu několika měsíců, kdy insolvenční řízení vedeno nebylo a priorita jejich užití ve smyslu insolvenčního zákona mu nevznikala (resp. pokud by již hypoteticky byl u společnosti v této době dán stav úpadku a bylo namístě podřídit výplaty peněz specifických pravidlům, bylo by zjevně neakceptovatelné nadále čerpat příspěvky, které politiku zaměstnanosti nemohly nijak podpořit).

52. Ani naznačené úvahy obviněného tedy nemají na již vyslovené závěry žádný dopad, stejně jako poukaz na novelu trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., která s účinností od 1. 10. 2020 mimo jiné změnila výši škod, rozhodných pro aplikaci kvalifikovaných skutkových podstat (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku). K tomu Nejvyšší soud především konstatuje, že v dovolacím řízení je zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího posuzována podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo, tedy ex tunc (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3249). Navíc s ohledem na skutečnou výši škody, vzniklou jednáním obviněného, by v daném případě kvalifikace zůstala shodná i po účinnosti zmíněné novely.

53. Souhrnně řečeno, pokud obviněný napadl výrok o vině, Nejvyšší soud shledal jeho námitky, pokud byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně neopodstatněnými.

54. Obviněný s odkazem na týž dovolací důvod své podání směřoval i proti výroku o trestu. K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod žádný dovolací důvod pak není možné podřadit tvrzení obviněného, že v jeho případě byl namístě postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020).

55. Zásah dovolacího soudu by v daném ohledu, tedy zejména do výměry trestu, přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se zde však nejedná, již proto, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby.

56. K problematice § 58 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud jen obiter dictum konstatuje, že především Vrchní soud v Olomouci sice ve svém kasačním usnesení ze dne 29. 5. 2018, č. j. 3 To 38/2018-1914, poukázal na toto ustanovení, ovšem pouze s tím, aby soud prvního stupně neopomněl vyhodnotit, zda případně nejsou dány podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, nikoli že takové podmínky shledává (což s ohledem na zjištěná pochybení spočívající mimo jiné v nejasnosti, neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištěních ani učinit nemohl). Podstatou postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je potom mimořádný a současně fakultativní postup. Pro jeho užití je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Taková zjištění Vrchní soud v Olomouci neučinil, přičemž, jak již bylo naznačeno, nelze přehlédnout, že s ohledem na fakultativnost předmětného institutu ani naplnění podmínek podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku by povinnost soudu uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby bez dalšího nevyvolávalo. Navíc jednou z podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody je i dosažení nápravy pachatele trestem kratšího trvání. K jejímu naplnění není vždy nutné např. úplné doznání, nicméně s možností nápravy pachatele nepochybně souvisí jeho postoj ke spáchanému trestnému činu. Uvědomění si vlastní chyby je totiž důležitým předpokladem pro náležitou nápravu obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019). V daném případě obviněný po celou dobu trestního řízení spáchání trestné činnosti v podstatě popíral a ani před soudem druhého stupně neprojevil žádnou sebereflexi či snahu o nápravu situace (náhradu škody). Proto Vrchní soud v Olomouci na tato zjištění poukázal (byť jak uvedl obviněný v dovolání, absence doznání či náhrady škody nejsou přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 tr. zákoníku, vrchní soud je však zmínil v souvislosti právě s posuzováním užití § 58 tr. zákoníku) a důvodnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody nedovodil.

57. Námitky směřující proti výroku o trestu, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nejsou pod tvrzený dovolací důvod podřaditelné.

58. Obviněný v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž předložil dvě konkrétní námitky. Ve smyslu první v bodu I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí odkaz na § 259 odst. 4 tr. ř., podle kterého bylo postupováno, ve druhé námitce pak uvedl, že naopak v bodu III. je nad rámec zákonných možností konstatováno, že jinak zůstává rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

59. Nejvyšší soud k dané problematice konstatuje, že zmíněný dovolací důvod je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je tedy jednak naplněn, pokud určitý výrok nebyl vůbec učiněn, tedy určitý výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 a 3174).

60. Stran první námitky Nejvyšší soud uvádí, že podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat, vedle dalšího, i výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Pokud rozhoduje o vině či trestu odvolací soud, musí být součástí výroku jeho rozsudku předně výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. jeho částí, a musí být též uvedeno, na základě kterého z podaných odvolání oprávněných osob ke zrušení došlo (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1673). Vrchní soud v Olomouci přitom v daném výroku (bod I.) uvedl, že (v kasační části) postupoval podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., a rovněž že je tak činěno z podnětu odvolání státního zástupce. Následně pak při novém rozhodnutí bylo odkázáno na postup podle § 259 odst. 3 tr. ř. (a následně na další ustanovení, podle kterých byl ukládán trest).

61. Obligatorní obsahové požadavky výroku uvedeného v bodu I. tak byly splněny, neboť je z nich zřejmé, na základě kterého odvolání soud postupoval a na základě jakých ustanovení rozsudek soudu prvního stupně (v části) zrušil a nově rozhodl. Pokud jde o procesní podmínku postupu v neprospěch obviněného (zákazu reformationis in peius) ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř., musí být samozřejmě splněna, má-li být v odvolacím řízení rozhodnuto v neprospěch obviněného (což se ve věci stalo a ani obviněným nebylo zpochybněno), nicméně její výslovná citace již zmíněné nutné obsahové požadavky přesahuje. Její zařazení do (takového či obdobného) výroku by proto nebylo vyloučené, resp. chybné (je to podmínka, která je splněna), avšak není nezbytné, a tedy její absence neúplnost výroku nezakládá.

62. V druhé námitce k témuž dovolacímu důvodu obviněný napadl zařazení výroku, který trestní řád nepředpokládá. Jak je již z výše uvedené charakteristiky uplatněného dovolacího důvodu zřejmé, taková argumentace vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. z podstaty věci naplnit nemůže, protože nijak netvrdí neúplnost výrokové části rozhodnutí, ale naopak její (dílčí) nadbytečnost. Nejvyšší soud nicméně ve stručnosti doplňuje, že vyslovení i takového výroku není zásadně vyloučeno, resp. je v soudní praxi užíváno (srov. k souvisejícím otázkám např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019).

63. Ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., byly-li uplatněné námitky pod něj vůbec podřaditelné, nebylo shledáno.

64. V závěru svého dovolání obviněný, bez podřazení pod některý dovolací důvod, uvedl další okolnosti, týkající se jeho osoby a posuzované věci, a to v obecnějším smyslu, které však byly v podstatě jen opakováním předchozích námitek, popřípadě neměly pro konečné posouzení dovolání větší význam, a tedy Nejvyšší soud se jimi dále nezaobíral.

65. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného v části neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v § 265b tr. ř., v části sice byla pod tato ustanovení podřaditelná, nicméně jí nebylo možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V návaznosti na to nebylo namístě přistoupit ani k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., který obviněný navrhoval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru