Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 136/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaDovolací důvody
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Ublížení na zdraví z nedbalosti
Zproštění obžaloby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.136.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.

§ 226 písm. b) tr. ř.

§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 148 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 136/2020-593

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 9 To 297/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 28/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2019, č. j. 9 To 297/2019-570 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 2 T 28/2018-533.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chebu přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 2 T 28/2018-533, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Obviněný se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně měl dopustit tohoto přečinu v podstatě tím, že dne 25. března 2017 kolem 12:50 hod. u obce Hazlov, okres Cheb, řídil vlastní osobní motorové vozidlo Mazda RX-8 po hlavní silnici I. třídy číslo 64 ve směru jízdy od Chebu na Aš, přičemž na 4,84 km před křižovatkou s vedlejší místní komunikací vedoucí z obce Hazlov jel nedovolenou rychlostí nejméně 111 km/hod. a v tento okamžik vyjíždělo z uvedené křižovatky zprava z pohledu obviněného z vedlejší místní komunikace od obce Hazlov na hlavní silnici číslo 64 ve směru jízdy na Cheb osobní motorové vozidlo tovární značky Hyundai Matrix, registrační značky XY, řízené M. F., která vozidlo obviněného pravděpodobně neviděla, ačkoliv jej mohla pozorovat na vzdálenost 102 metrů v době asi 3 sekundy před střetem a poškozená vjela na hlavní silnici a obviněný reagoval na vyjetí vozidla Hyundai do jeho pravého jízdního pruhu mírným vyhnutím doleva a poté došlo ke střetu obou vozidel, kdy vozidlo obviněného narazilo přední částí do levé přední části automobilu Hyundai a při nehodě byla zraněna spolujezdkyně z vozidla Hyundai M. M., která utrpěla mnohačetná zranění, kdy ze soudně-lékařského hlediska se jedná o vážné a těžké poranění, které vedlo k poruše zdraví srovnatelné s nemocí po dobu delší než 6 týdnů, obviněný při řízení vozidla porušil minimálně § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy podle závěru znaleckého posudku z oboru dopravy, pokud by jel rychlostí do 90 km/hod., tak by ke střetu vozidel vůbec nedošlo i za situace, že by obviněný vůbec nesnižoval rychlost jízdy, poškozená řidička vozidla Hyundai M. F. pak porušila minimálně § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 9 To 297/2019-570, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy. Odvolání státního zástupce pak podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Uvedl, že lze akceptovat závěry odvolacího soudu, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, avšak nelze souhlasit se zproštěním obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Poukázal na ustanovení § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Zproštění obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. je na místě pouze v případě, že současně nepřichází v úvahu, aby jiný orgán žalovaný skutek posoudil jako přestupek nebo kárné provinění. Odvolací soud nijak nezpochybnil tu část zjištění, že obviněný jel nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí nejméně 111 km/h ani závěr, že jízda takovou rychlostí byla porušení pravidel silničního provozu, když podle § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, mj. řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h. Na obviněného výslovně dopadá § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odvolacímu soudu sice nepříslušelo konečné posouzení, zda se obviněný uvedeného přestupku v dopravě skutečně dopustil, v každém případě však existoval důvodný předpoklad, že skutek obviněného by mohl být příslušným orgánem tak posouzen. Možnost postihu obviněného za uvedený přestupek nebyla promlčena a neexistuje ani jiná okolnost, která by projednání přestupku bránila. Za této situace bylo namístě, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně podle téhož ustanovení věc postoupil jinému orgánu, kterým by skutek mohl být posouzen jako přestupek. Bylo by přitom namístě, aby soud upravil popis skutku tak, aby odpovídal možné přestupkové kvalifikaci.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný se prostřednictvím obhájce vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce a uvedl, že argumentace nejvyššího státního zástupce se může jevit jako logická, avšak není správná. Optikou podaného dovolání měl odvolací soud usnesením rozhodnout tak, že jen část skutku postoupí správnímu orgánu, což by v konečném důsledku znamenalo, že by vůbec nebylo meritorně rozhodnuto o druhé části žalovaného skutku, kterou současně specifikoval. Je přesvědčen, že takovým rozhodnutím by byla zachována totožnost skutku jen částečně, což je nezákonný postup. Tím by pak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v posuzovaném kontextu by vůbec nebylo meritorně rozhodnuto o té nejpodstatnější a nejzávažnější části žalovaného skutku. Uvedl, že pokud nejvyšší státní zástupce odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, pak z tohoto podle něj vyplývá úplně odlišná situace než v projednávané věci. Odvolací soud nedospěl k jiným skutkovým zjištěním než státní zástupce v obžalobě nebo soud prvního stupně, protože skutková zjištění o tom, že došlo k dopravní nehodě, jejíž účastníci byli zraněni, nejsou rozdílná. Zcela zásadní byla otázka zavinění, což není otázka skutková ale právní. V této otázce zaujal odvolací soud opačné stanovisko, než v jakém duchu byl skutek žalován. Na základě provedeného dokazování pak odvolací soud dospěl k právním závěrům, které ho zbavují viny na způsobení dopravní nehody a jejích následcích. Proto nelze dovodit, že skutková zjištění jsou oproti podané obžalobě rozdílná natolik, že věc se postoupí jinému orgánu jen proto, že je zjištěno, že jel v daném čase a místě rychle a dopustil se tak přestupku. Odvolací soud postupoval přesně tak, jak podle procesních pravidel postupovat měl a pokud dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, naprosto správně jej zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Stěžejní námitkou dovolání je, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný skutek nejenom že není trestným činem, ale že nejde ani o jiné deliktní jednání, které by jiným orgánem mohlo být posouzeno jako přestupek, tak skutek obviněného nesprávně právně posoudil. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se zproštěním obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., ale odvolací soud měl postupovat podle § 257 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 tr. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit a postoupit věc jinému orgánu. Námitce nejvyššího státního zástupce lze v tomto ohledu přisvědčit. Podle § 222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2 tr. ř.). Zákon přitom nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek může být příslušným orgánem takto posouzen. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky nebo kárná provinění je oprávněn v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí [viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2763]. Není věcí odvolacího soudu, aby kvalifikovaně posuzoval, zda a o jaký přestupek, kázeňský přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění se jedná, neboť to je v pravomoci jiných orgánů. Odvolací soud zde pouze vyslovuje (obdobně jako soud prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř.), že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky žádného trestného činu, není však beztrestný, nýbrž mohl by být jako přestupek, kázeňský přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění posouzen orgánem k tomu příslušným, a proto soud prvního stupně měl rozhodnout o postoupení věci tomuto orgánu, ale neučinil tak [k tomu viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3055]. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný skutek není trestným činem, nelze však souhlasit s jeho postupem stran zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný výrazněji překročil povolenou rychlost, když na úseku s maximální povolenou rychlostí 90 km/h jel rychlostí nejméně 111 km/h. V daném úseku tedy překročil maximální povolenou rychlost minimálně o 21 km/h, přičemž soud prvního stupně uzavřel, že obviněný při řízení vozidla porušil minimálně § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Na tento případ přitom dopadá § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h. Ačkoliv soudu druhého stupně na základě výše uvedeného nepříslušelo posouzení toho, zda se obviněný předmětným jednáním přestupku dopustil, či nikoliv, existoval zde důvodný předpoklad, že by skutek obviněného mohl být příslušným orgánem takto posouzen.

Postupu soudu druhého stupně, který obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. tedy nelze přisvědčit, neboť takto by bylo namístě rozhodnout pouze v případech, neexistuje-li důvodný předpoklad, že by jiný orgán mohl skutek posoudit jako přestupek nebo kárné provinění, anebo pokud by soud druhého stupně dospěl k závěru, že skutek jako přestupek již nelze projednat z důvodu promlčení. Shledá-li odvolací soud v zažalovaném skutku možnost jeho posouzení jako přestupku, kázeňského přestupku, jiného správního deliktu nebo kárného provinění, které však již nelze projednat vzhledem k promlčení nebo k uplynutí lhůty stanovené pro možnost postihu, nepostoupí věc jinému příslušnému orgánu, nýbrž odvolací soud zruší napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a zprostí obžalovaného obžaloby podle § 259 odst. 3 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. [k tomu viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3055]. Tato situace však v daném případě nenastala. Podle § 30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, činí promlčecí doba 1 rok, podle § 32 odst. 1 písm. a) téhož zákona se přitom do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro týž skutek vedlo trestní řízení. Nezbývá tedy než konstatovat, že zde nebylo důvodu pro zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a odvolací soud měl postupovat podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., resp. již soud prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř.

Při postoupení věci jinému orgánu je nezbytné, aby ve výroku rozhodnutí byl uveden skutek, který vyplývá ze skutkových zjištění soudu, a ze kterého vyplývá důvodný předpoklad, že mohlo dojít ke spáchání přestupku. V tomto případě není možné, aby soud do výrokové části rozhodnutí bez dalšího převzal popis skutku z obžaloby. Ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř., resp. 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016). Postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se týká vždy skutku a nikoli jeho možného právního posouzení. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Pokud soud po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem, a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba. V tomto směru je postup soudu odlišný od zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., kdy soud zprošťuje vždy pro skutek uvedený v žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán odlišný průběh skutkového děje, právě z toho důvodu, že podle výsledků dokazování dospěl k závěru, že se ve skutku označeném v žalobním návrhu nejedná o trestný čin a není ani namístě postoupit věc jinému orgánu k projednání, neboť se nemůže jednat ani o přestupek nebo kárné provinění (k tomu srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018). Na základě výše uvedeného je potřebné, aby soud na základě provedeného dokazování a prokázané skutečnosti, že obviněný překročil maximální povolenou rychlost o nejméně 21 km/h, upřesnil popis skutku tak, aby z něj bylo patrno, že obviněný překročil maximální povolenou rychlost mimo obec o méně než 30 km/h, aniž by však bylo na jeho straně zavinění na následné dopravní nehodě. Je nutné zdůraznit, že v daném případě se jedná o jeden dynamicky se vyvíjející průběh skutkového děje, jehož neoddělitelnou součástí je i překročení povolené rychlosti obviněným, avšak toto není konečnou příčinou v závěru vzniklé dopravní nehody, kterou je ovšem třeba do popisu skutku alespoň rámcově zahrnout právě kvůli zachování totožnosti skutku.

Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce shledal Nejvyšší soud důvodnými. Proto zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2019, č. j. 9 To 297/2019-570 a vzhledem k tomu, že vadným je i rozsudek soudu prvního stupně, tak zrušil i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 2 T 28/2018-533, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tento je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru