Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 135/2019Usnesení NS ze dne 12.02.2019

HeslaDovolací důvody
Pojistný podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.135.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 210 odst. 2, 4, 5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 135/2019-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 2. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. H., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 6 To 144/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 22/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2018, č. j. 67 T 22/2017-416, byl obviněný uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu J. B., L. D., R. F., L. M., J. N., M. T. a o zproštění obžaloby P. K.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že spolu s L. D. a J. N. po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, nejprve J. N. sjednal obviněného K. H. za účelem jeho účasti při zinscenované dopravní nehodě, následně dne 1. 11. 2010 přihlásil K. P. na K. H. vozidlo zn. Audi A6, na které byla dne 4. 11. 2010 uzavřena smlouva o havarijním pojištění u České podnikatelské pojišťovny, a. s., přičemž byl jako držitel uveden K. H., následně dne 30. 1. 2011 přivezl Z. Č. obviněného K. H. na ul. XY v XY, kde poté J. P. jako řidič vozidla zn. Audi A6 a dosud neztotožněný řidič vozidla zn. Škoda Fabia, které bylo vypůjčeno z autopůjčovny L. L., úmyslně navzájem havarovali, poté z vozidel vystoupili a z místa odešli, následně obviněný K. H. a L. D., ač věděli, že k dopravní nehodě ve smyslu nahodilé události nedošlo, podle pokynů Z. Č. oznámili policejnímu orgánu, že tohoto dne okolo 20:50 hod. došlo v XY na ul. XY k dopravní nehodě uvedených vozidel, která v době nehody řídili, a také k hmotné škodě na obou vozidlech, a ač ke střetu obou vozidel došlo úmyslně a K. H. a L. D. uvedená vozidla v době střetu neřídili, nepravdivé údaje stvrdili podpisy do záznamu o dopravní nehodě, následně tuto událost oznámili Kooperativa pojišťovně, a. s., u níž byla na uvedené vozidlo zn. Škoda Fabia uzavřena pojistná smlouva, a dále společně se Z. Č. činili další kroky při uplatňování neoprávněného nároku na pojistné plnění z uvedené pojistné smlouvy, kdy Kooperativa pojišťovna, a. s., na základě výše uvedenými osobami dodaných podkladů šetřila událost, a po provedeném šetření vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění částku ve výši 301 800 Kč za škodu na vozidle zn. Audi A6, a dále částku 80 059 Kč za zapůjčení náhradního vozidla po dobu opravy vozidla zn. Audi A6, kdy tímto jednáním obvinění způsobili poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., škodu v celkové výši 381 859 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný K. H. a státní zástupce v neprospěch mimo jiné i obviněného K. H. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze bez zásahu do výroků o vině a trestu změnil pouze výrok o náhradě škody a odvolání obviněného K. H. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil otázku subjektivní stránky ve vztahu ke způsobenému následku. Nevypořádal se s jeho nízkým věkem, celkovou naivitou a nezkušeností. Soudům vytkl, že se nezabývaly jeho jednáním v možném skutkovém omylu. Je přesvědčen, že i pokud se jednalo o omyl, jehož se mohl vyvarovat, měla mít tato skutečnost podstatný vliv na míru zavinění i na okolnosti ukládání trestu, který je nepřiměřeně přísný. Postupem soudů došlo k vážným zásahům do jeho práv. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, není řádně odůvodněné a nezabývá se ani otázkou právního omylu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a zdůraznil, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat průběh dokazování a skutková zjištění. Část námitek nenaplňuje uplatněný dovolací důvod a ty, které by mohly být pod něj podřaditelné, konstatuje obviněný bez bližšího odůvodnění. Trestné činnosti se obviněný dopustil ve věku téměř 24 let, a to jako student vysoké školy. Nelze tedy uvažovat o tom, že by mohl mít jeho věk jakýkoli význam pro výrok o vině či o trestu, když věk blízký věku mladistvého se počítá spíše v měsících po dovršení osmnácti let a podle praxe by neměl překročit věk dvaceti let. Námitku stran úmyslného zavinění a skutkového omylu obviněný nijak nespecifikoval a lze se jen domýšlet, v čem mohl tento omyl spatřovat. Svým tvrzením o skutkovém omylu obviněný vyvrací vlastní doznání. Mimo dovolací důvod jsou i procesní námitky, které nemohou vyvolat ani úvahy o porušení práva na spravedlivý proces. Námitka nepřiměřeně vysokého trestu je bezpředmětná a zcela se míjí s uplatněným dovolacím důvodem a není možné ji podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit spíše obecnou námitku stran nevypořádání se subjektivní stránkou ve vztahu k následku předmětného zločinu. K této námitce je namístě uvést, že naplnění subjektivní stránky obviněným v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela zjevně vyplývá z jeho doznání, neboť podrobně popsal celý průběh pojistného podvodu od přípravy až po jeho dokonání, stejně jako skutečnost, že se do trestné činnosti skupiny dalších pachatelů zapojil kvůli slíbené finanční odměně za svůj podíl na ní. Obviněný si tak musel být plně vědom účelu svého jednání, stejně jako jeho následků, a to i s přihlédnutím k jeho věku necelých 24 let. S ohledem na typ vozidla a rozsah jeho poškození mu muselo být také zřejmé, že tímto jednáním bude pojišťovně způsobena vyšší škoda ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přesahující částku 50 000 Kč. Subjektivní stránka je tedy zřejmá z doznání obviněného a soudy se s jejím naplněním vypořádaly (str. 20 rozsudku soud prvního stupně a str. 4, odst. 7 rozsudku odvolacího soudu), kromě toho ji spolehlivě vystihuje i tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně.

Námitku stran existence skutkového a právního omylu lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 253). V tomto případě však obviněný, podle své vlastní výpovědi, znal kompletní průběh trestného činu. Byl si vědom toho, že nehoda vozidel nebyla nahodilou událostí, stejně tak znal i důvod, proč byl celý skutkový děj takto zorganizován. Jeho znalost podstatných okolností se týká i znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 210 odst. 4, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to úmyslu způsobit větší škodu, což vyplývalo z již zmiňovaného typu vozidla a rozsahu jeho poškození, jakož i zapojení se do organizované skupiny, neboť znal roli svou i dalších členů skupiny a cíl, ke kterému jejich jednání směřovalo. Nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného, že se odvolací soud skutkovým omylem nezabýval, neboť touto otázkou se spolehlivě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (str. 4 odst. 7 rozsudku odvolacího soudu).

K obecné námitce, kterou obviněný bez bližšího odůvodnění vznesl, že se soudy nevypořádaly s možným právním omylem, lze toliko uvést, že podle soudní praxe a judikatury, negativní omyl o trestnosti činu, tedy o obsahu trestních norem obsažených v trestním zákoníku, event. v jiných zákonech, jakož i v jejich přímých i nepřímých novelách, pachatele neomlouvá (ignorantia iuris nocet) (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 269). Navíc jak již bylo uvedeno výše, s ohledem na způsob provedení trestné činnosti a konkrétní roli obviněného, stejně jeho znalost přípravy, průběhu i účelu jednání celé skupiny, bylo zcela vyloučeno, aby obviněný jednal v právním omylu. Skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku přitom nemá blanketní ani odkazovací dispozici a sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních právních norem. Je tedy namístě uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal v úvahách soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, stejně jako o neexistenci právního či skutkového omylu, jakékoli nejasnosti či nesprávnosti. Tyto úvahy naopak zcela korespondují se způsobem spáchání trestné činnosti, která vyplývá z konkrétních skutkových okolností popsaných ve výroku o vině, příp. blíže rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.

Obviněný dále namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, neboť podle něj soudy nevzaly v potaz možné jednání v omylu. Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Trest uložený obviněnému zákon připouští, byl uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody od dvou do osmi let podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se navíc uloženým trestem dostatečně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil a na která lze pro stručnost odkázat (str. 21 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 odst. 8 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

K námitkám obviněného, kterými brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze nad rámec uvedeného doplnit, že proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (viz § 265a odst. 4 tr. ř.).

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 16. 5. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 28. 1. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru