Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1343/2004Usnesení NS ze dne 30.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1343.2004.1

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1343/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. listopadu 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného A. P., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 5 To 120/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 98/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 9 T 98/2003, byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl uložen podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) let. Rozsudkem byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 36.858,- Kč vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním obviněného, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 5 To 120/2004, zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. P. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a napadl jím výrok, kterým mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody ve výši 36.858,- Kč vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.

K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že v usnesení odvolacího soudu není úplný výrok o míře viny chodce K. na dopravní nehodě. Podle obviněného z formulace použité odvolacím soudem, že „na vzniku nehody i na jejím následku se v podstatě výlučně svým zaviněním podílel obžalovaný“, vyplývá, že existuje i určitá míra zavinění chodce K., která je významná z hlediska občanskoprávního. V této souvislosti obviněný upozornil na to, že odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že poškozený musel přijíždějící automobil vidět a měl tedy zvážit, zda může do vozovky bezpečně vkročit, a že naopak zdůraznil fakt, že obviněný mohl při své rychlosti bezpečně zastavit, pokud by patřičně věnoval pozornost řízení vozidla. Podle obviněného nelze mít za to, že nevěnoval pozornost řízení vozidla, když poškozený byl oblečen nenápadně a pozornost řidiče byla v okamžiku srážky soustředěna na nečekanou situaci na silnici. Obviněný je na základě uvedeného toho názoru, že odvolací soud tím, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval v rozporu s ustanovením § 228 a násl. tr. ř., neboť k rozhodnutí o náhradě škody je nutné provést další dokazování v občanskoprávním řízení.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený výrok usnesení odvolacího soudu a odkázal Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 15. 10. 2004 obviněný v souladu s ustanovením § 265f odst. 2 tr. ř. doplnil své dovolání tak, že jej podává taktéž z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení okolností rozhodných pro náhradu škody podle ust. § 441 občanského zákoníku; protože vznik dopravní nehody zavinil svou neopatrností také poškozený, je podle ust. § 441 občanského zákoníku povinen nést škodu poměrně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že výrok, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody, by byl neúplný v případě, že by postrádal některou z náležitostí uvedených v § 228 odst. 2 tr. ř., a to zejména přesné označení osoby oprávněného a přisouzeného nároku. Žádnou takovou vadou však výrok o náhradě škody netrpí a dovolatel ani žádnou takovou vadu nevytýká. Obviněný nezpochybňuje správnost skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě, ale brojí toliko proti správnosti, resp. úplnosti některých skutkových úvah obsažených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací námitky obviněného tudíž obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a navíc směřují toliko proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu; dovolání směřující toliko proti důvodům rozhodnutí je však s ohledem na ust. § 265a odst. 3 tr. ř. nepřípustné.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné, a aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení je možno, pokud jde o výrok o náhradě škody, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, tzn. hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opírajícím se mj. o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že usnesení odvolacího soudu „spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení okolností rozhodných pro náhradu škody dle ust. § 441 občanského zákoníku“ (obč. zák.), neboť „vznik dopravní nehody zavinil svou neopatrností také poškozený chodec K., čímž dle ust. § 441 obč. zák. je povinen nést škodu poměrně“. Z dalších námitek uvedených v dovolání je ovšem zřejmé, že tvrzení obviněného, že vznik dopravní nehody zavinil i poškozený, vychází toliko ze soudem druhého stupně použité formulace, že „na vzniku nehody i na jejím následku se v podstatě výlučně svým zaviněním podílel obžalovaný“, která podle obviněného připouští i určitou míru zavinění poškozeného, a že se na základě toho, jakým způsobem odvolací soud formuloval své právní závěry, obviněný domáhá jiného hodnocení důkazů prokazujících míru jeho zavinění a doplnění dokazování. Obviněný se tedy svými námitkami vycházejícími z nesprávného výkladu části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu domáhá nejen jiného hodnocení provedených důkazů, ale také změny skutkových zjištění, která jsou rozhodná jak pro rozhodnutí o jeho vině, tak také o povinnosti k náhradě škody. Nesprávné hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že soudy nezohlednily možnost poškozeného předejít nehodě a naopak zdůraznily jeho možnost vozidlo při dané rychlosti včas zastavit, pokud by věnoval patřičnou pozornost řízení. Na základě svého hodnocení důkazů tak přímo popírá zjištění soudu I. stupně uvedené v tzv. skutkové větě, že k dopravní nehodě a usmrcení poškozeného došlo proto, že obviněný „v důsledku nevěnování pozornosti vůbec nereagoval“ na pohyb poškozeného po řádně vyznačeném přechodu pro chodce. Toto skutkové zjištění, které v souvislosti s dalšími výsledky dokazování neumožňuje závěr o spoluzavinění poškozeného, bylo mj. také podkladem pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, tj. podkladem pro jiné hmotně právní posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se tak změny hmotně právního posouzení podle § 441 obč. zák. domáhá na základě změny skutkových zjištění, jejichž správnost Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn zpochybňovat, a proto ani k námitkám, které se změny skutkového stavu domáhají a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují, nepřihlíží.

O tom, že dovolání je primárně založeno na změně skutkových zjištění, svědčí konečně i námitky obviněného ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kde je neexistence zjištění o „míře viny chodce K. na dopravní nehodě“ považována za neúplný výrok ve smyslu tohoto zákonného ustanovení.

Výrok o náhradě škody nebude ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. úplný zejména v tom případě, nebude-li tímto výrokem o nároku na náhradu škody rozhodnuto v rozsahu, v jakém byl tento nárok poškozeným řádně uplatněn podle § 43 odst. 3 tr. ř., tzn. v případě, kdy obviněnému bude uložena povinnost k náhradě škody v částce nižší, než jakou ve svém nároku na náhradu škody požadoval poškozený, a kdy poškozený nebude se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody nebude úplný, nebude-li obsahovat některou z náležitostí uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c) a § 228 odst. 2 tr. ř. Na základě těchto ustanovení musí předmětný výrok obsahovat odkaz na zákonná ustanovení, která byla použita (tedy v posuzovaném případě odkaz na ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., na základě kterého je soud oprávněn a v některých případech i povinen obviněnému povinnost k náhradě škody uložit), a přesné označení osoby oprávněného a nároku, který mu byl přisouzen.

Obviněným uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. věcně neodpovídají, protože obviněný toliko polemizuje s výší nároku, který byl poškozené zdravotní pojišťovně přisouzen, resp. se svými skutkovými námitkami domáhá jiného rozhodnutí o uplatněném nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody, ale tyto námitky nemají s případnou neúplností výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nic společného.

S ohledem na skutečnost, že obviněný ve svém dovolání namítal vady, které nejsou způsobilé jím deklarované dovolací důvody ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit, Nejvyššímu soudu nezbylo nic jiného, než dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2004

Předseda senátu

JUDr. Michal Mikláš

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru