Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1314/2020Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaNapomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Organizovaná skupina
Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu
Podplácení
Pojistný podvod
Právo na spravedlivé soudní řízení
Přijetí úplatku
Řízení o odvolání
Spravedlivý proces
Zákonný soudce
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1314.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 332 odst. 1 alinea 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 341 odst. 1,2 písm. a,b) předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 210 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 350 odst. 2 ali...

více

přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1314/2020-3310

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2021 o dovoláních obviněných N. R., dříve G. A., nar. XY v XY, Ruská federace, občanky Ruské federace, trvale bytem XY, I. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, R. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 430/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 175/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných N. R., I. H., R. H., a P. N. odmítají.

Odůvodnění:

Napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 22. 7. 2019, č. j. 2 T 175/2015-2966, byla obviněná N. R. uznána vinnou přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný I. H. zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, obviněná R. H., zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a obviněný P. N. zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku.

2. Obviněné N. R. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč, vyměřený jako 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 100 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dnů. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 35/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 108/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

3. Obviněnému I. H. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců a dále trest propadnutí věci – dvou mobilních telefonů, SIM karty a pistole ČZ se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů a tlumičem hluku výstřelu. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015.

4. Obviněné R. H., byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest v počtu sto denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, a trest propadnutí věci – mobilního telefonu včetně SIM karty.

5. Obviněnému P. N. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu sto denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 27 043,43 Kč poškozené Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.

7. K odvolání obviněných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 5 To 430/2019-3114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněnou N. R. uznal vinnou přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, za které a za sbíhající se přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ji odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí uložil peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 100 Kč, celkem tedy 20 000 Kč, a trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 35/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 108/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

8. Obviněného I. H. uznal odvolací soud vinným přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchaným formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, a dále za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci – dvou mobilních telefonů a SIM karty –ak trestu propadnutí věci – pistole ČZ se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů a tlumičem hluku výstřelu. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z výše označených dřívějších rozsudků, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

9. Obviněnou R. H., odvolací soud uznal vinnou přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, za které ji odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, a trest propadnutí věci – mobilního telefonu včetně SIM karty.

10. Obviněného P. N. uznal odvolací soud vinným přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, za které jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem ve výši 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců.

11. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 27 043,43 Kč poškozené Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.

12. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění odvolacího soudu, shodných se zjištěními soudu nalézacího, dopustili obvinění v podstatě tím, že pomáhali svědkyni T. A. (matce obviněné N. R.) ke vstupu na území České republiky, ačkoli jí po příletu na Letiště Václava Havla dne 27. 3. 2014 byl odepřen vstup kvůli neplatnému vízu a byla umístěna do tzv. tranzitu s povinností ve lhůtě sedmi dnů vycestovat do Ruské federace. O této skutečnosti nejprve informovala obviněná N. R. obviněného I. H., který vystupoval jako zmocněnec T. A. pod hlavičkou advokátní kanceláře J. M. Ten poté, co zjistil, že rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost T. A. o dlouhodobý pobyt na území České republiky, je pravomocné, nepravdivě informoval N. R., že daný problém byl způsoben vadným úředním postupem Odboru azylové a migrační politiky (OAMP), a po dohodě s ní začal vyvíjet aktivity, jejichž cílem bylo umožnit T. A. opustit tranzitní prostor letiště a vstoupit a setrvat na území České republiky. Toho chtěl docílit jednak pomocí osoby užívající e-mailovou adresu XY @email.cz, jež by mohla ovlivnit a urychlit řízení při vydání tzv. překlenovacího štítku, jednak hospitalizací T. A. ve zdravotnickém zařízení s následným podáním žádosti o vízum za účelem strpění na území republiky ze zdravotních důvodů.

13. Odpoledne téhož dne proto oslovil obviněnou R. H., privátní psycholožku, s níž se dohodl, že ona zjistí možnosti hospitalizace svědkyně pro akutní bolest páteře, a která z jeho detailního vyjádření věděla o skutečném důvodu tohoto postupu. R. H., pak telefonicky kontaktovala obviněného P. N., vedoucího lékaře lůžkové části XY oddělení Ústřední vojenské nemocnice v XY, kterého informovala o situaci, o zdravotním stavu a zdravotním pojištění T. A., a dohodla s ním podmínky její hospitalizace na tomto oddělení za částku od 40 000 Kč výše v závislosti na délce hospitalizace.

14. S částkou posléze souhlasila také obviněná N. R. s tím, že pro ni není přijatelná částka dosahující výše 100 000 Kč. Obviněný I. H. se dne 28. 3. 2014 nejprve sešel v Kladně s obviněnou R. H., která zde v rámci společného telefonického hovoru informovala N. R., že je sjednán primář, který zajistí hospitalizaci za částku 40 000 Kč. I. H. se poté na Letišti Václava Havla sešel s N. R. a svědkyní T. A. a odtud kontaktoval P. N., kterého upozornil, že svědkyně bude potřebovat „zdravotní vízum“. Finanční prostředky ve výši 40 000 Kč od N. R. převzal a ještě téhož dne, tj. 28. 3. 2014, předal R. H. Všichni obvinění si přitom byli vědomi, že navenek prezentované zdravotní potíže T. A. jsou pouze záminkou k jejímu vstupu a setrvání na území České republiky, a tímto zneužili ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

15. Dne 28. 3. 2014 ve večerních hodinách se obviněný I. H. dostavil na pracoviště Záchranné služby Asociace samaritánů České republiky na Letišti Václava Havla, kde vedoucímu stálé lékařské služby M. Č. sdělil, že v tranzitním prostoru je těžce nemocná pacientka s nádorovým onemocněním, jejíž stav se může každou chvíli zhoršit a která se již léčí v Ústřední vojenské nemocnici ve XY, aby se připravili jí pomoci.

16. Následně dne 29. 3. 2014 od ranních hodin začal obviněný I. H. koordinovat převoz T. A., přičemž instruoval obviněnou N. R., co má její matka říci, N. R. následně zasahujícím záchranářům po telefonu znovu popsala údajně kritický zdravotní stav své matky s tím, že ta se léčí v Ústřední vojenské nemocnici ve XY u P. N., který jí jediný může pomoci, neboť zná její anamnézu. I. H. zaměstnanci tranzitního hotelu sdělil, že svědkyně má na páteři deseticentimetrový nádor a má být okamžitě převezena do ÚVN ke svému ošetřujícímu lékaři N.

17. Obviněný P. N. instruoval lékaře, který se účastnil příjmu svědkyně, neboť sám nebyl v dané době v nemocnici přítomen, a svědkyně byla nakonec (po další telefonické intervenci R. H.) umístěna na psychiatrické oddělení pro akutní potíže s diagnózou duševní poruchy jinak neurčené.

18. Obviněná R. H., sdělila I. H., aby jí nejpozději druhý den ráno přinesl další finanční prostředky v nezjištěné výši, aby mohla osobně záležitost v nemocnici s P. N. i službu konajícím lékařem J. M. dořešit, což I. H. učinil (finanční prostředky převzal od N. R.). R. H., následně, dne 1. 4. 2014, převedla částku 19 000 Kč na osobní účet P. N.

19. Obviněný I. H. pak od P. N. převzal lékařskou zprávu Ústřední vojenské nemocnice XY vystavenou 31. 3. 2014, v níž tento obviněný uvedl, že „pacientka T. A. je od 29. 3. 2014 akutně hospitalizována v ÚVN pro anxiosně depresivní potíže a kolapsové stavy neznámého původu, termín propuštění nelze dosud stanovit“, a tuto zprávu následně téhož dne I. H. předložil na pracovišti OAMP v Kladně jménem T. A. spolu se žádostí o vydání dlouhodobého víza za účelem strpění ze zdravotních důvodů.

20. Díky intervenci obviněného I. H. u nadřízeného hlídkujících policistů a hrozbě oznámení veřejné ochránkyni práv byla dne 31. 3. 2014 od pokoje T. A. v ÚVN odvolána hlídka cizinecké policie. I. H. se dohodl s N. R., že T. A. podle potřeby v následujících dnech opustí areál ÚVN, i když se zde stále nachází v režimu tranzitu, 2. 4. 2014 v dopoledních hodinách převzal od P. N. její cestovní pas a T. A. následně nejméně dne 4. 4. 2014 opustila nemocnici. Ve večerních hodinách službu konající lékař M. H. zjistil, že svědkyně není ve svém pokoji, proto telefonoval N. R., která mu řekla, že jsou s matkou na procházce v areálu ÚVN, což nebyla pravda, neboť poté, co H. informoval I. H., že pokud se T. A. do 23:00 hodin nevrátí na pokoj, oznámí to cizinecké policii, I. H. zatelefonoval N. R., aby si vzala TAXI a T. A. přivezla do ÚVN s tím, že druhý den může opět libovolně opustit prostory ÚVN. Dne 7. 4. 2014 v době mezi 15:00 až 16:30 hodin N. R. na základě dohody I. H. a P. N. opětovně odvezla T. A. svým osobním vozidlem do Kladna, kde se setkaly s I. H., a dne 9. 4. 2014 v době kolem 11:30 hodin T. A. opět na základě takové dohody opustila ÚVN a do 14:16 hodin se pohybovala s N. R. v Praze, přičemž do ÚVN se dostavily až po výzvě I. H., jemuž P. N. telefonicky oznámil, že je v ÚVN kontrola z cizinecké policie.

21. Dne 11. 4. 2014 byla T. A. předána příslušníkům Ředitelství cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně, neboť její hospitalizace byla ukončena, přičemž propouštěcí zprávu vystavil P. N. dne 11. 4. 2014 v 8:47 hodin s tím, že pacientka odchází v přiměřeně kompenzovaném stavu, ale zvažovaný transport představuje zátěž s možným opakováním akutní stresové reakce. I. H. ve snaze zabránit transportu požádal P. N. o jednoznačné vyjádření, že je vyloučeno vycestování z České republiky jakýmkoliv dopravním prostředkem, což P. N. odmítl. I. H. následně kontaktoval N. R., která striktně požadovala, aby P. N. dodržel obsah jejich dohody v plném rozsahu a do zprávy uvedl to, co oni potřebují, a kontaktoval také R. H., která přislíbila projednání doplnění lékařské zprávy s P. N., avšak tyto aktivity již nepřinesly žádný výsledek, neboť T. A. dne 11. 4. 2014 ve 20:00 hodin musela na základě rozhodnutí Ředitelství cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha – Ruzyně letecky vycestovat a opustit území České republiky.

22. Za účelový převoz a hospitalizaci T. A. vyplatila Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví Záchranné službě Asociace samaritánů České republiky Praha-západ a Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha, pojistné plnění v celkové výši 27 043,43 Kč.

Dovolání a vyjádření k nim

23. Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění dovolání a napadli je v celém rozsahu.

24. Obviněná N. R. odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítla, že zjištění soudů ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nemohl u ní být dán ani nepřímý úmysl, neboť byla ze strany spoluobviněného I. H. nepravdivě informována o údajném pochybení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, a ujištěna o kontrole nad situací. Nebyla obeznámena s tím, že se její matka nachází na území České republiky bez pobytového oprávnění a že by její kroky mohly vést k legalizaci pobytu matky jinou cestou. Neměla žádnou jinou motivaci, než pomoci matce v komplikované zdravotní situaci. O hospitalizaci její matky rozhodli zdravotníci a na toto rozhodnutí neměla obviněná žádný vliv. Pokud ani ti nedokázali učinit závěr o dobrém zdravotním stavu svědkyně T. A., tím spíše si obviněná nemohla být vědoma neexistence podmínek hospitalizace. Podle obviněné nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu pojistného podvodu, neboť hospitalizace její matky byla důvodná. To vyplývá také ze znaleckých posudků zpracovaných v projednávané věci. Částku 40 000 Kč pak považovala za úhradu hospitalizace, neboť neměla znalost zdravotnického systému a domnívala se, že bude potřebná úhrada nad rámec zdravotního pojištění.

25. Naplněna podle obviněné nebyla ani objektivní stránka trestného činu pojistného podvodu, neboť pojistná událost nebyla předstíraná. Důvod k hospitalizaci existoval a veškeré vyúčtované zdravotní výkony byly poskytnuty. Pojišťovně nebyl vykázán větší rozsah hospitalizace, než byl realizován, z hlediska času ani z hlediska úkonů. Se závěry dvou nezávislých znaleckých posudků se soudy prostě neztotožnily a provedly vlastní „znalecká zjištění“. Pokud jde o přečin podplacení, obviněná odmítla, že by vědomě poskytla úplatek. Poukázala také na to, že ji odvolací soud „zprostil viny“ ve vztahu k trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky s ohledem na to, že o skončení platnosti vízového štítku nevěděla. Měl proto podle ní stejně postupovat i u další trestné činnosti.

26. V předchozím řízení podle obviněné nebyly splněny podmínky pro postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. a odvolací soud tento postup řádně nezdůvodnil. Hlavním důvodem pro odnětí a přikázání věci bylo nerespektování právního názoru vysloveného v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu a implicitní směřování řízení k vydání odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud přitom podle obviněné nevyřkl žádný právní názor, ale pouze hodnotil důkazy a instruoval nalézací soud, jaké má učinit skutkové a právní závěry. Uvedeným postupem bylo podle dovolatelky porušeno její ústavní právo na zákonného soudce, garantované v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

27. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

28. Obviněný I. H. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že T. A. přicestovala na území České republiky legálně na základě pobytového oprávnění platného do 31. 3. 2014. To nebylo nikdy autoritativně zrušeno. Překlenovací štítek je sice pouze osvědčením a nepředstavuje rozhodnutí, kterým by byl povolen pobyt, avšak podle § 156 odst. 2 správního řádu osvědčení, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil. V daném případě neplatnost štítku vyznačila úřednice Odboru azylové a migrační politiky v cestovním pasu svědkyně až několik dní po jejím příjezdu. Pokud se T. A. zdržovala na území České republiky legálně, k trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky nedošlo. U této skutkové podstaty je trestnost podmíněna také tím, že pachatel jedná v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Na straně obviněného přitom o žádném prospěchu hovořit nelze a přijetí úplatku obviněným P. N. nebylo prokázáno. Zasažen nemohl být ani objekt trestného činu, kterým je zabránění nelegální a nekontrolované imigrace občanů tzv. třetích zemí, s níž je spojeno nebezpečí sociálních a ekonomických problémů, případně i kriminality.

29. Jednání obviněného nesměřovalo k legalizaci pobytu svědkyně ani k udělení pobytového oprávnění, ale žádal pouze o vízum strpění pobytu na území ČR. Závěr soudů, že pobyt T. A. na území ČR nebyl oprávněný, je podle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V příkrém rozporu s provedenými důkazy je i závěr o tom, že hospitalizace svědkyně byla účelová a zdravotní problémy byly pouze záminkou. Svědkyni v nemocnici přijímal J. M., tedy nikdo z obviněných, a tento lékař stanovil diagnózu lege artis. Ze znaleckých posudků prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., i Fakultní nemocnice v Olomouci přitom vyplynulo, že svědkyně v danou dobu trpěla popsanými zdravotními problémy. O tom, že by svědkyně v dané době zdravotními potížemi netrpěla nebo že by tyto byly simulovány, nesvědčí žádný důkaz. I v tomto spatřuje obviněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

30. Pokud jde o sdělení obviněného zdravotníkům přítomným na letišti, že T. A. má „nějaké výrůstky na páteři“, vycházel z laického soudu při shlédnutí rentgenového snímku, který mu svědkyně ukázala. Takové nálezy navíc potvrzují i lékařská pozorování. V návaznosti na uvedené námitky nemůže podle obviněného obstát ani adhezní výrok napadeného rozhodnutí. Částku 40 000 Kč od N. R. přijal, aby ji využil jako doplatek nad rámec úhrady péče hrazené zdravotní pojišťovnou. Peníze následně nevyužité spoluobviněné vrátil. Tato obhajoba nebyla vyvrácena. Žádný důkaz přitom nesvědčí o tom, že by částku předal R. H. V napadeném rozhodnutí je navíc předání částky uvedeno dvakrát, a to 28. 3. 2014 po 17:00 hod. a 29. 3. 2014 v době kolem 12:30 hod. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem, že měl N. R. instruovat, co má říci v recepci hotelu. Naopak personál hotelu volal obviněnému, že se T. A. přitížilo, a tedy je nutno situaci řešit. Obviněný tak pouze tlumočil informace, které se dozvěděl od personálu hotelu. Prokázáno nebylo ani to, že by měl obviněný možnost ovlivnit odvolání hlídky cizinecké policie od pokoje svědkyně v Ústřední vojenské nemocnici, ani to, že byli policisté skutečně odvoláni. Sporným zůstalo také to, zda byla svědkyně poučena o režimu své hospitalizace.

31. Obviněný dále namítl, že stěžejní důkaz v této věci, odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebyl pořízen v souladu se zákonem. Nařízen byl původně v jiné trestní věci, kde se již od září roku 2013 ukázalo, že další odposlech jeho osoby je zbytečný a měl být ukončen. Pro použití odposlechů v nyní projednávané věci pak nebyly splněny podmínky § 88 odst. 6 tr. ř. V hlavním líčení i ve svém odvolání obviněný navrhoval provedení důkazu přehráním veškerého mediálního obsahu jeho mobilního telefonu, který dokumentoval jednání s cizineckou policií. Tento důkazní návrh byl zamítnut s odůvodněním, že to není v technických možnostech soudu.

32. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

33. Obviněná R. H., odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a „z procesní opatrnosti“ také na všechny ostatní zákonné dovolací důvody. Namítla, že se nedopustila přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch, ale snažila se pouze pomoci známému. Žádný majetkový prospěch od N. R. ani I. H. nepřijala. Závěr, že částka 19 000 Kč, kterou zaslala na účet P. N., představuje úplatek, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněná doložila znaleckým deníkem a dalšími důkazy, že se jednalo o platby za konzultace při zpracování znaleckých posudků. K tomu byly v řízení předloženy i příslušné soudní spisy. S těmito důkazy se odvolací soud nevypořádal. Obviněná nesouhlasí ani se závěrem, že se skutku dopustila jako členka organizované skupiny. Své členství v takové skupině odmítá. Mezi obviněnými nebyla přítomna žádná plánovitost nebo koordinovanost. Stejně jako obviněný I. H. je toho názoru, že neporušila ani objekt trestného činu podle § 341 tr. zákoníku. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že měla poskytnout úplatek. Má za to, že byla osobou, která pouze intervenovala. Za intervence přitom nepožadovala žádné finanční plnění, ani sama žádné P. N. neposkytla. O tom, že přijala částku 40 000 Kč, nesvědčí žádný důkaz.

34. Obviněná je dále toho názoru, že postup T. A. byl v souladu s § 10 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Její život byl ohrožen z důvodu úrazu nebo náhlého onemocnění a neposkytnutí neodkladné zdravotní péče mohlo způsobit trvalé chorobné změny. K tomu obviněná odkázala stejně jako obviněný I. H. na ve věci opatřené znalecké posudky. Také v této části rozhodnutí spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Obviněná dodala, že není lékařkou, aby mohla diagnózu T. A. posoudit.

35. Obviněná R. H., navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.

36. Obviněný P. N. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. Namítl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud v jeho případě nebyl nestranný. K tomu obviněný odkázal § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o nestrannosti odvolacího senátu jsou podložené obsahem pokynů, jimiž nalézací soud ve svých rozhodnutích zavázal. Ty jednoznačně směřují k usvědčení obviněného, nikoli ke zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud přijal nepodložený závěr, že obviněný je „primářem“, o němž hovořila R. H., a který měl stanovit výši úplatku.

37. Obviněný dále vyjádřil názor, že v jeho případě došlo k porušení presumpce neviny. Na základě provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že v souvislosti s hospitalizací T. A. přijal úplatek ve výši 19 000 Kč. Prokázáno nebylo ani to, že byl informován o důvodech hospitalizace týkajících se pobytu svědkyně v ČR. Obviněný I. H. na něj naopak naléhal, že „paní je špatně“. Sděloval mu, že svědkyně má vážně nemocnou páteř a že omdlévá. Sdělování takových informací by postrádalo smysl, pokud by byl předem domluven pobyt svědkyně na psychiatrickém oddělení. Stejně tak by nedávalo smysl přizvání neuroložky na Emergency. J. M. i L. L. vyloučili, že by je obviněný ohledně diagnózy svědkyně či její hospitalizace nějak instruoval. Obviněný připomíná také své sdělení I. H. prostřednictvím SMS, že svědkyně hospitalizována nejspíš nebude. O hospitalizaci nakonec rozhodl výlučně J. M.

38. Předání úplatku pak podle obviněného vyvrací jednak časová souvislost předání částky 40 000 Kč (správně 39 000 Kč) a jejího vložení na účet R. H., jednak důkazy o spolupráci obviněného s R. H., na znaleckých posudcích a výpisy z účtů obou těchto obviněných, z nichž jsou patrné i další platby za znaleckou činnost. Obviněnému není zřejmé, proč by mu R. H., nepředala částku v hotovosti, mělo-li by jít o úplatek. Obviněný navíc předmětnou částku zdanil. Účet, na který mu byla zaslána, má evidovaný u finančního úřadu, a jedná se o účet určený pro příjmy ze znalecké činnosti. Pokud odvolací soud uvedl, že T. A. nebyla provedena žádná vyšetření k objektivizaci jejích zdravotních potíží, přehlédl, že svědkyně měla k dispozici zdravotní dokumentaci včetně vyšetření magnetickou rezonancí starého pouze dva měsíce. Odvolací soud podle obviněného učinil další nepodložené skutkové závěry, např. ten, že pro poruchu přizpůsobení by k hospitalizaci svědkyně za normálních okolností nedošlo, pouze by jí byla předepsána antidepresiva.

39. K trestnému činu přijetí úplatku obviněný uvedl, že nebyla prokázána souvislost částky 19 000 Kč zaslané mu na bankovní účet s obstaráváním věci obecného zájmu, konkrétně s hospitalizací T. A. K trestnému činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky obviněný konstatoval, že jeho jednání nemohlo být protiprávní, neboť stejně jako ostatní lékaři postupoval lege artis. Jeho povinností bylo poskytnout svědkyni zdravotní péči i v případě, kdy by si byl vědom její snahy vyhnout se nucenému vycestování. Tuto okolnost nesmí jako lékař brát v úvahu, neboť primárním hlediskem je pro něj zdravotní stav pacienta. Hospitalizaci svědkyně pak podle obviněného nelze považovat za její pobyt na území České republiky podle § 10 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Znaleckými posudky navíc bylo prokázáno, že její zdravotní stav hospitalizaci vyžadoval.

40. Pokud jde o trestný čin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu, neuvádí odvolací soud podle obviněného, v čem měla nepravdivost informace uvedené v lékařské zprávě ze dne 31. 3. 2014 spočívat, tedy která v ní uvedená informace byla nepravdivá, hrubě zkreslená nebo která podstatná skutečnost byla zamlčena. K tomu obviněný opět poukazuje na závěry ve věci provedených znaleckých posudků a na svědeckou výpověď M. H., který se domníval, že simulaci pacienta by byl schopen poznat a v případě svědkyně o simulaci nešlo. K trestnému činu pojistného podvodu obviněný mimo jiné znovu připomněl, že svědkyně nebyla hospitalizována na základě jeho rozhodnutí. Její hospitalizace byla podle znaleckého posudku prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., nejlepší alternativou. Dochází-li ke kolizi mezi potenciálním ohrožením zdraví pacienta a majetkovými zájmy pojišťovny, musí dát lékař přednost ochraně zdraví pacienta. Soudy ostatně ani neuvedly, v čem konkrétně byl léčebný postup nesprávný či neadekvátní.

41. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

42. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného I. H. uvedl, že podstatnou část jeho námitek pod primárně vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť jsou postaveny na výhradách proti hodnocení provedených důkazů a proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, případně je jimi zpochybňována zákonnost a procesní využitelnost odposlechu a záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu. Jde zejména o námitky, že svědkyně T. A. zdravotní problémy nesimulovala a nešlo o účelovou hospitalizaci, a v případě částky 40 000 Kč nešlo o úplatek, i námitky, v jejichž rámci zpochybňuje obviněný naplnění znaku „v úmyslu získat majetkový prospěch“. Podle skutkových zjištění soudů přitom obviněný vystupoval jako obecný zmocněnec svědkyně T. A. v rámci své podnikatelské činnosti za odměnu. Obviněná N. R. pak poskytla za společné jednání zbylých spoluobviněných 40 000 Kč, které putovaly od obviněného I. H. k obviněné R. H., a jejím prostřednictvím pak k obviněnému P. N. Tomu bylo na účet zasláno 19 000 Kč. Obviněný podle státního zástupce dále pomíjí část § 88 odst. 1 tr. ř., v níž je vyjádřena přípustnost odposlechu v případě trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje mezinárodní smlouva. Takovými trestnými činy jsou přitom typicky skutkové podstaty § 331 a 332 tr. zákoníku.

43. Podle názoru státního zástupce by bylo možno pod vytýkaný dovolací důvod podřadit námitky, jimiž je zpochybňována objektivní stránka trestného činu podle § 341 tr. zákoníku. V jejich rámci obviněný tvrdí, že trestní odpovědnost je vyloučena, neboť svědkyně přicestovala legálně, na území České republiky se nezdržovala nelegálně, a navíc šlo pouze o získání víza strpění na základě pobytového oprávnění. Tyto námitky však považuje státní zástupce za neopodstatněné. Objektem citovaného trestného činu je zájem státu na kontrole osob, které překračují jeho státní hranici a pobývají na území republiky. Tento zájem vyplývá z potřeby dostát našim mezinárodním závazkům, regulovat nelegální migraci, bojovat proti mezinárodnímu zločinu apod. Podmínky pobytu cizinců na území našeho státu upravuje především zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Podmínky pobytu cizinců nacházejících se v určitých specifických či mimořádných situacích upravují zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, a zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky. Pobyt cizince v rozporu s těmito zákony na území České republiky je třeba považovat za neoprávněný. V posuzované trestní věci přitom obvinění svým jednáním zneužili ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Za bezpředmětné považuje státní zástupce úvahy o legálnosti pobytu a odkazuje k tomu na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně pasáž věnovanou tzv. pobytovému štítku na str. 22. Významné není ani to, že šlo „pouze“ o snahu zajistit vízum strpění. Neoprávněným pobytem podle § 341 tr. zákoníku byla i účelová hospitalizace, v jejímž rámci se svědkyně vyhnula návratu do Ruska, a stejně tak by byl neoprávněným i pobyt zajištěný na podkladě víza strpění.

44. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněné.

45. K dovolání obviněné N. R. státní zástupce uvedl, že její námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou postaveny primárně na popření skutkových zjištění soudu a pod vytýkaný dovolací důvod je podřadit nelze. K tomu státní zástupce podstatné skutkové závěry soudu zopakoval. Zdůraznil, že podle znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci to, zda v projednávané době došlo k těžké dekompenzaci chronického postižení páteře svědkyně T. A., je založeno výlučně na jejích subjektivních tvrzeních, a neexistuje pro to žádný objektivní nález.

46. K námitkám, které obviněná N. R. uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že důvod, pro který rozhodl Městský soud v Praze o odnětí věci původnímu senátu Obvodního soudu pro Prahu 6, nespočíval v tom, že by odvolací soud odlišně hodnotil důkazy a v tomto smyslu zavazoval i soud nalézací, nýbrž v tom, že tomuto soudu vytýkal opakované nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud ve všech svých usneseních, jimiž vyhověl odvoláním státního zástupce, označil hodnocení důkazů soudem prvého stupně za nepečlivé, povrchní a selektivní, přičemž mu vytkl mimo jiné to, že neprovedl ani analýzu odposlechů telefonních hovorů ani analýzu výpovědí obviněných, pokud jde o částku 40 000 Kč. Zdůraznil přitom, že si je vědom výjimečnosti postupu podle § 262 tr. ř., nicméně za současného stavu se nelze nadít, že by senát nalézacího soudu byl schopen či ochoten nahlédnout na svou hodnotící činnost objektivně a se sebekritickou reflexí, bez hendikepu vlastního prvotního náhledu a s náležitým respektem k pokynům nadřízeného soudu. Podle státního zástupce je podstatné, že důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nebyl vyvolán tím, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení toho či onoho důkazu (odlišné od hodnocení důkazů soudem prvního stupně) a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu, ale že (byť to explicitně nevyjádřil) dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem. Aplikace institutu vymezeného v § 262 tr. ř. sama o sobě nezakládá porušení práva obviněného garantovaného mu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní imperativ, kdy nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, který představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, nelze zaměňovat s nesouladným postojem ohledně výsledku řízení.

47. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud i dovolání obviněné N. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

48. Obviněná R. H., podle státního zástupce k dovolacím důvodům, které uplatnila z procesní opatrnosti, neuvedla žádné argumenty. Co se týká dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., pod ně lze podřadit jen část dovolacích námitek. Obviněná namítla, že nemůže souhlasit se závěrem soudů, že se jednání dopustila jako členka organizované skupiny, neboť jednak její jednání nebylo protiprávní a bylo motivováno jen snahou pomoci známému v nesnázích (zde jde podle státního zástupce o popření skutkových zjištění) a zejména absentuje koordinovanost a plánovitost. Podle státního zástupce vyplývá koordinovanost a plánovitost ze zajištěných odposlechů tak, jak jsou shrnuty ve výrocích a odůvodnění rozsudků obou soudů. Podstatné je pak to, že každý z obviněných měl svou roli, přičemž bez aktivní účasti obviněné by jednání, k němuž úmysl obviněných směřoval, nemělo šanci na úspěch. Mezi všemi obviněnými (obviněná N. R. však jednala z důvodu rodinných vazeb a proto se trestného činu podle § 341 tr. zákoníku dopustit nemohla) existovala vzájemná součinnost na provedení trestné činnosti, pro kterou byla charakteristická taková míra plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinace úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.

49. K námitce, že neporušila objekt trestného činu podle § 341 tr. zákoníku, státní zástupce znovu zopakoval, které předpisy vymezují podmínky pobytu cizinců na území našeho státu, a konstatoval, že pobyt cizince v rozporu s těmito zákony na území České republiky je třeba považovat za neoprávněný.

50. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání i této obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

51. K dovolání P. N. státní zástupce uvedl, že řízení v jeho případě nebylo zatíženo porušením práva na spravedlivý proces. Námitky, kterými obviněný poukazuje na údajnou důkazní nouzi v době podání obžaloby, opakované rušení zprošťujících rozsudků a ve vazbě na to zpochybňuje nestrannost nalézacího a odvolacího soudu, se podle státního zástupce s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjejí. Pokud chtěl obviněný směřovat tyto výhrady pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jeho úspěšné uplatnění předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a dále, že zmíněná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně bez úspěchu namítnuta. Obviněný své výhrady v rámci řízení před nalézacím soudem ani v odvolacím řízení neuplatnil (nebo to z dostupného spisového materiálu nevyplývá). Za stěžejní však považuje státní zástupce zejména to, že obviněný v rámci svých výhrad vůbec nenamítá, že senáty nalézacího nebo odvolacího soudu, resp. jejich členové, by byli podjatí pro poměr k trestní věci, k osobám obviněných, či např. k osobám jejich obhájců. Jeho námitky jsou postaveny výlučně na nesouhlasu dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se závěry, které v návaznosti na realizované dokazování učinily, a dále na jeho subjektivním přesvědčení, že soudy – pokud ho na základě provedených důkazů uznaly vinným – nemohly rozhodovat nestranně. Takto koncipované výhrady podle mínění státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit nelze.

52. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce nelze podřadit výhrady vtělené do pasáže „Porušení presumpce neviny“ a „Nesprávná realizace důkazního řízení“, které jsou postaveny na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů zejména v otázce poskytnutí úplatku a účelového jednání vedoucího k hospitalizaci svědkyně T. A. To se týká i části námitek v pasáži označené jako „Nesprávné právní posouzení“. Pod vytýkaný dovolací důvod by státní zástupce s jistou dávkou tolerance podřadil námitku, že hospitalizace v nemocnici není totéž, co pobyt ve smyslu předpokládaném skutkovou podstatou § 341 tr. zákoníku. K tomu však odkázal na již uvedený názor, že pobyt cizince na území České republiky v rozporu s výše jmenovanými zákony je třeba považovat za neoprávněný. Z hlediska skutkové podstaty § 341 tr. zákoníku je stěžejní oprávněnost pobytu, která v posuzovaném případě dána nebyla. Obvinění totiž svým jednáním zneužili ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, aby zabránili odůvodněnému návratu svědkyně do Ruska. Pokud jde o samu hospitalizaci, podle skutkových zjištění trávila svědkyně T. A. svůj čas i zcela mimo areál nemocnice. Nelze tak dovozovat, že by její účelová hospitalizace nenaplnila znak pobytu ve smyslu předpokládaném skutkovou podstatou § 341 tr. zákoníku.

53. Pokud ve vztahu k přečinu podle § 350 tr. zákoníku obviněný namítá, že v rozsudku nebyly specifikovány konkrétní informace obsažené v lékařské zprávě, které jsou podle jeho posouzení nepravdivé či hrubě zkreslené, má státní zástupce za podstatné, že obvinění od počátku – aniž by T. A. měla jakékoliv zdravotní problémy a ještě předtím, než se jí v transitním prostoru „udělalo špatně“ – vybírali „vhodnou“ zdravotní indispozici tak, aby mohli odůvodnit její hospitalizaci, k níž posléze došlo dne 29. 3. 2014. O převozu na Emergency do ÚVN tak bylo rozhodnuto na základě naučených tvrzení a chování T. A. a nepravdivé informaci, že se již v ÚVN léčila a že jejím ošetřujícím lékařem je právě obviněný P. N.. T. A. byla navíc do ÚVN odeslána s neurologickou diagnózou, ale po intervenci obviněného nebyla ošetřena neurologem, tedy svědkyní L. L. Ta potvrdila, že právě obviněný jí telefonoval (aniž by svědkyni A. vůbec viděl) s tím, že T. A. bude vyšetřena na psychiatrii, kde ji již přijímal dopředu instruovaný J. M. V kontextu s takovými zjištěními je pak podle názoru státního zástupce důvodným závěr soudů, podle kterého lékařská zpráva ve znění „...pacientka T. A. je od 29. 3. 2014 akutně hospitalizována v ÚVN pro anxiosně depresivní potíže a kolapsové stavy neznámého původu, termín propuštění nelze stanovit…“, která byla obviněným vyhotovena právě za účelem dalšího postupu obviněného H. při obstarávání dlouhodobého víza strpění, obsahuje nepravdivé údaje o zdravotním stavu jmenované.

54. Mimo vytýkaný dovolací důvod pak stojí podle státního zástupce i námitky směřované k trestnému činu podle § 210 tr. zákoníku. Jejich podstatou je totiž opakované setrvání dovolatele na závěru o důvodnosti, resp. nezbytnosti hospitalizace svědkyně T. A., ačkoli zjištění soudů jsou zcela opačná. Pokud ve vazbě na účelově vyvolanou hospitalizaci plnila zdravotní pojišťovna záchranné službě a nemocnici (odvolací soud přitom na straně 25 rozsudku zpochybnil provedení vykazovaných medicínských postupů), je podle názoru státního zástupce důvodným i závěr soudů o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu.

55. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

56. Obviněný P. N. zaslal k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství repliku. V ní uvedl, že ve svém dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale podstata jeho námitek směřuje k porušení práva na zákonného soudce, což je námitka svým obsahem podřaditelná pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v důsledku postupu odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. Na tento dovolací důvod pak obviněný navázal poměrně obsáhlou argumentací, v níž porovnal obsah jednotlivých ve věci vydaných rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Konstatoval, že nalézací soud provedl v hlavním líčení všechny důkazy v souladu se zásadami ústnosti (přímosti) a bezprostřednosti a následně byly tyto důkazy samostatně i ve svém souhrnu vyhodnoceny v odůvodnění zprošťujícího rozsudku. Za takového stavu hodnocení důkazů mohl odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit pouze v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v zásadním nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Odvolacímu soudu pak mimo jiné vytýká, že provedl vlastní analýzu obsahu zaznamenaných odposlechů, aniž by je sám provedl jako důkaz v rámci veřejného zasedání. Jediný závazný právní názor, který odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil, je podle obviněného obsažen na str. 9 rozhodnutí, kde odvolací soud říká, že medicínská (ne)odůvodněnost hospitalizace T. A. je z hlediska právního posouzení věci irelevantní, podstatné je, zda hospitalizace byla „účelová“ (s cílem zamezit jejímu odbavení zpět do ciziny) a za pomoci „úplatku“. Závěrem této části obviněný poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci stěžovatele Roberta Tempela proti České republice ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12, odst. 70-72.

57. V další části svého vyjádření obviněný zopakoval skutková zjištění, která jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování. Má za to, že zatímco on sám podal ve svém dovolání obsáhlou analýzu, státní zástupce skutková zjištění pouze interpretoval bez vazby na konkrétní důkazy, z nichž mají vyplývat. Závěry odvolacího soudu o nesprávně stanovené diagnóze a medicínské neodůvodněnosti hospitalizace T. A. jsou podle obviněného přímým opakem toho, co bylo skutečným obsahem provedeného dokazování. Tím je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. To se týká i závěru odvolacího soudu, že si obviněný v souvislosti s hospitalizací svědkyně nechal slíbit, resp. přijal úplatek. K tomu obviněný ještě obsáhle zopakoval svou dovolací argumentaci.

Přípustnost dovolání

58. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Předchozí rozhodnutí soudů v této věci

59. S ohledem na určitá skutková i procesní specifika věci považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve stručně připomenout dosavadní průběh řízení.

60. Obžaloba v této věci byla podána dne 1. 10. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2015, č. j. 5 Ntd 19/2015-1449, rozhodl podle § 24 odst. 1 tr. ř. tak, že místně příslušný k projednání věci je Obvodní soud pro Prahu 6. Ten dne 2. 12. 2015 předložil věc Vrchnímu soudu v Praze s návrhem podle § 25 tr. ř. na její odnětí a přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (rozhodl usnesením č. j. 2 T 175/2015-1481, ačkoli zde postačilo spis předložit s návrhem formou přípisu). Návrh odůvodnil tím, že obviněný P. N. je soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. S ohledem na vysokou kvalitu jím vypracovávaných znaleckých posudků je Obvodním soudem pro Prahu 6 přibírán jako znalec v naprosté většině trestních věcí, v nichž je třeba posoudit duševní stav obviněných nebo jiných osob. Jako znalkyně z odvětví psychologie je tímto soudem přibírána i obviněná R. H. Vzhledem k dlouholeté spolupráci jsou soudci trestního úseku Obvodního soudu pro Prahu 6 v kontaktu telefonickém a e-mailovém a konzultují nutnost vypracování znaleckého posudku. Tyto skutečnosti jsou podle soudního senátu důvodem k vyloučení (všech) soudců Obvodního soudu pro Prahu 6 z projednávání této trestní věci. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2015, č. j. 5 Ntd 22/2015-1487, rozhodl tak, že se věc uvedenému soudu neodnímá, neboť skutečnosti uváděné v návrhu (tj. profesionální vztah s obviněným znalcem) nemohou být důvodem pro vyloučení všech soudců příslušného soudu. Důvod pro vyloučení by musel být vážen u každého soudce zvlášť.

61. Obvodní soud pro Prahu 6 pak v této věci poprvé rozhodl tak, že dne 13. 1. 2016 vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť považoval za neprokázané, že hospitalizace T. A. byla z lékařského hlediska bezdůvodná a že byla prostředkem k zabránění jejímu nucenému vycestování. Proto považoval za nutné vyslechnout jmenovanou jako svědkyni a opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

62. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 5 To 53/2016-1517, uvedené usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Uvedl, že vrácení věci k došetření není ani věcně důvodné, ani z procesních hledisek nutné. V přípravném řízení byly opatřeny důkazy odůvodňující postavení obviněných před soud.

63. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, č. j. 2 T 175/2015-1730, byli všichni obvinění zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

64. První zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen usnesením odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 5 To 35/2017-1857, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v tomto rozhodnutí vytkl, že obvodní soud nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., respektive nehodnotil je vůbec, a nedostál ani zákonným požadavkům na odůvodnění rozhodnutí uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. Obvodní soud vycházel z toho, že psychiatrickým znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že by hospitalizace T. A. byla účelová, medicínsky neodůvodněná, dále že obviněná G. A. (N. R.) vysvětlila, že 40 000 Kč obviněnému I. H. předala na úhradu léčebné péče, která nebude kryta zdravotním pojištěním matky, a dále vycházel z toho, že převod částky 19 000 Kč obviněnou R. H., na účet P. N. souvisí s jejich pracovní (znaleckou) činností. Nehodnotil však důkazy v jejich kontextu, nehodnotil ani obsah záznamů o odposleších telefonních hovorů v návaznosti na posloupnost jednotlivých kroků obviněných. Odvolací soud zdůraznil, že podstatou věci není, zda vykazovala T. A. známky psychické poruchy, ale zařízení – pomocí úplatku – hospitalizace osoby, která byla reálně ohrožena odbavením zpět do ciziny z důvodu porušení cizineckého režimu. Upozornil na některé konkrétní rozpory či nejasnosti v tvrzeních obviněných a uložil doplnit potřebné dokazování.

65. Po doplnění dokazování rozhodl dne 28. 4. 2017 obvodní soud rozsudkem č. j. 2 T 175/2015-1927 znovu podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby všech obviněných. V odůvodnění soud zopakoval obsah provedeného dokazování a rovněž (prakticky doslovně) své úvahy, které ho vedly k tomu, že „nebylo prokázáno, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, je trestným činem“. Připojil krátký odstavec, v němž shrnul svůj názor, že obvinění vše vysvětlili. Dále uvedl, že připojené spisy, znalecký deník obviněné R. H., a faktury obviněného P. N. dokladují vyúčtování částky 19 000 Kč. Přidal argument, že od obviněné H. by bylo naivní, aby úplatek posílala obviněnému N. na účet, místo aby mu peníze předala osobně. Opět se tedy soud prvního stupně nezabýval hodnocením důkazů jednotlivě ani v jejich souhrnu, zejména se opět nezabýval obsahem odposlechů v kontextu dalších zjištěných skutečností.

66. Městský soud tedy znovu přikročil (z podnětu odvolání státního zástupce) ke zrušení zprošťujícího rozsudku, o čemž rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2017, č. j. 5 To 184/2017-1989, opět podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Uvedl, že pokynům odvolacího soudu dostál soud prvního stupně pouze částečně, setrval na svém předchozím názoru a v podstatě i na argumentaci a uzavřel, že výběr částky 40 000 Kč byl vysvětlen, neboť spisy tří okresních soudů potvrzují vypracování znaleckého posudku obviněnou R. H., její znalecký deník a faktury obviněného P. N. dokládají vyúčtování částky 19 000 Kč, přičemž se liší částka, kterou obviněná G. A. vybrala z účtu, obnos, který obviněná R. H., vložila na svůj účet, a částka, kterou následně zaslala obviněnému P. N.

67. Městský soud v Praze se nemohl s uvedenými závěry ztotožnit, neboť obvodní soud opět nehodnotil důkazy v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. a ani tentokrát odůvodnění rozsudku neodpovídalo § 125 tr. ř. Soud prvního stupně vůbec nehodnotil smysluplnost transakce, kterou popisovali obvinění G. A. a I. H. tak, že částka 40 000 Kč byla určena jako záloha na pojištění pro Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, u které měla matka obviněné T. A. uzavřeno zdravotní pojištění. Odvolací soud porozuměl tomu, že obviněný I. H., jako osoba znalá zákona o pobytu cizinců a náležitostí řízení u OAMP, zastupoval matku obviněné na základě plné moci v řízení před tímto orgánem, zůstalo však nevyjasněno, z jakého důvodu ji zastupoval při styku se zdravotní pojišťovnou, když nebylo prokázáno, že by on sám byl jejím klientem, přičemž k bezhotovostní či hotovostní platbě na pokladně pojišťovny není třeba žádných profesních znalostí. Sama obviněná G. A., ač cizinka, jak vyplývá z provedených odposlechů, ovládá český jazyk na velmi solidní úrovni, styk s pojišťovnou mohla uskutečnit sama, v tom jí nic nebránilo.

68. Odvolací soud dále neporozuměl tomu, proč, jak vypovídal obviněný I. H. u hlavního líčení, částku 40 000 Kč stanovil on sám po dohodě s obviněnou R. H., ačkoli z logiky věci by tuto částku měl stanovit po dohodě s obviněnou G. A. Nepřiléhavé k soudem přijaté verzi se jeví jednání této obviněné, která nejprve vybrala částku 40 000 Kč, tu předala obviněnému I. H., teprve poté on zjišťoval (jak uvedl), zda je třeba záloha, a bylo mu sděleno, že nikoliv, neboť zdravotní pojištění je zcela kryto pojistkou. Rovněž postrádá logiku vysvětlení tohoto obviněného, že si peníze vzal z toho důvodu, že musel v minulosti za svého ruského klienta platit za jeho ošetření, jestliže při domovní prohlídce u obviněné G. A. byl nalezen dlužní úpis o tom, že si od ní půjčil dne 6. 5. 2014 částku 150 000 Kč, přičemž ve svém telefonátu ze dne 31. 3. 2014 se obviněný při svém hovoru s další osobou chlubí tím, že od G. A. dostal iPad a koženou tašku za 15 000 Kč s tím, že od ní dostal BMW X6 a že spolu budou otvírat hospodu ve XY ulici s názvem „V. p.“. Svému synovi telefonicky téhož dne sdělil, že dostal auto za 2 500 000 Kč a že budou otvírat s G. restauraci. Za této situace obviněný rozhodně nemohl mít pochybnosti o solventnosti obviněné G. A., tak jak to prezentoval u hlavního líčení, tedy že by mu zůstala ona či její matka, z titulu neplacení pojistného, cokoliv dlužna. Nadto z analýzy telefonních hovorů v rozhodném období není patrno, že co do zálohy na pojištění T. A. by obviněný kontaktoval pojišťovnu či vedoucí ekonomického oddělení nemocnice nebo že by tento problém s někým, s jakoukoli povolanou osobou, konzultoval, tak jak vypovídal u hlavního líčení.

69. Ve vztahu k částce 19 000 Kč, kterou dne 1. 4. 2014 zaslala obviněná R. H., na účet patřící obviněnému P. N., tato předložila znalecký deník – svazek č. 2, v kopii, z něhož vyplývá, že za znalecké posudky, které vypracovala pro Okresní soud v Rakovníku, Okresní soud v Nymburce a Okresní soud Praha-západ, zaplatila obviněnému P. N. jako svému konzultantovi částky 5 000 Kč, 8 000 Kč a 6 000 Kč. Jmenovaná k tomu vypověděla, že s obviněným si vzájemně poskytují konzultace, které si proplácejí. Studiem tohoto znaleckého deníku odvolací soud zjistil, že předtím ve dvou případech (č. l. 13, 16 deníku) jí při jejích znaleckých zkoumáních obviněný poskytl odbornou konzultaci, avšak bez poznámky, že by mu byla konzultace proplacena. Za období od 20. 4. 2007 do 1. 10. 2013, které pokrývá onen deník, odvolací soud nezjistil, že by obviněná komukoliv proplácela konzultace, např. znalkyni MUDr. Štěpánkové, jejíž jméno je zde uvedeno a kterou obviněná označila ve své výpovědi ze dne 5. 4. 2017 za svou konzultantku z oboru psychiatrie. Výjimku tvoří právě ony tři platby, které v souhrnu činí částku 19 000 Kč. Nadto obviněná v rozhodném období zaslala ze svého účtu R. H. obviněnému N. částku ve výši 12 500 Kč, a to ze svého účtu č. XY, přičemž tuto platbu obvodní soud nijak neřešil.

70. Odvolací soud se studiem spisů, které měl k dispozici, tedy spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 0 P 100/2011, a spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 11 P 34/2008, přesvědčil o tom, že v těchto věcech obviněná vyhotovila znalecké posudky z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, přičemž, jak vyplývá z deníku obviněné, za konzultaci k těmto posudkům byla obviněnému P. N. poskytnuta záloha ve výši 5 000 Kč a 8 000 Kč. V těchto posudcích obviněná neuvedla, že by své závěry konzultovala se znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neuvedla to ani při své výpovědi u soudu, když vypovídala jako znalkyně ve věci u Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 0 P 100/2011, tedy jednala v rozporu s ust. § 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění, z něhož vyplývá, že znalec je oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, přičemž tuto okolnost, spolu s důvody, které k ní vedly, musí uvést v posudku.

71. Nadto se ani obviněná R. H., ani obviněný P. N. nevyjádřili k tomu, co bylo v oněch třech případech předmětem konzultace, která byla nepochybně v každém jednom případě dlouhodobá, a to s ohledem na výši plateb, když zákonná odměna za znalecký posudek činí za jednu hodinu práce 100 až 350 Kč. Ve vztahu k oněm třem částkám, které v souhrnu představují obnos 19 000 Kč, založil obviněný P. N. vyúčtování znalečného adresované obviněné R. H. (č. l. 1903-1905). V něm žádá, aby – za studium spisové dokumentace, psychopatologický a forenzní rozbor z hlediska psychiatrického, diagnostický závěr, analýzu dat, formulace, administrace – byly tyto částky, tj. odměna za znalecké úkony, resp. činnost konzultanta, zaslány na jeho účet č. XY, nicméně obnos ve výši 19 000 Kč byl zaslán obviněnému na jeho exkluzivní konto u ČSOB, a. s., č. XY, ke kterému má pouze on dispoziční právo (č. l. 1284).

72. Odvolací soud dále uvedl, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku zejména cituje rozsáhle obsahy výpovědí obviněných, svědků, listinných důkazů a obsahy telefonních hovorů mezi obviněnými a to z valné většiny tak, jak byly citovány v obžalobě, nicméně soudu je nutno vytknout absenci jasného souvislého popisu skutkového děje, který soud vzal za prokázaný. Tato povinnost platí i v případech zprošťujících rozsudků. Ani u nich se nelze spokojit jen s vyslovením negativního závěru, že žalované jednání „se neprokázalo“ nebo že není trestným činem, nýbrž je třeba na základě zhodnocení důkazní situace postavit skutkovou verzi slučitelnou se zproštěním. Odvolací soud poukázal na specifičnost kauzy, v níž chybí přímý důkaz, a z hlediska hodnocení důkazní situace tvořené pouze nepřímými důkazy jde z povahy věci o složitý případ. Nepřímé důkazy je třeba chápat v jejich spojitosti, neboť každý nepřímý důkaz, hodnocený izolovaně, bez souvislosti s ostatními důkazy, dovoluje vždy několik výkladů, a usvědčující síla každého nepřímého důkazu při jejich probírce „jednoho po druhém“ může být relativně snadno zpochybněna.

73. Odvolací soud poukázal na příliš obšírný prostý popis obsahu důkazů v rozsudku v nepoměru se značně stručnou hodnotící pasáží (zvláště s přihlédnutím ke složitosti věci), která je navíc z valné většiny identická s tím, co soud uvedl již ve svém prvotním zprošťujícím rozsudku, který nemohl při přezkumu odvolacím soudem z hlediska odvolacích námitek žalující strany obstát. Z logiky věci i ze zákona vyplývá, že rozsudek by se měl přesvědčivě vypořádat především s argumentací té strany, která v procesu neuspěla (nejde-li o námitky a argumentace zjevně nicotné, nerelevantní apod.), tím spíše, jestliže soud druhého stupně v předcházejícím stadiu procesu uznal její odvolání proti rozsudku téhož obsahu za důvodné. To se však nestalo, takže rozsudek trpí znovu i v tomto ohledu výrazným deficitem.

74. Státní zástupce provedl v obžalobě i v odvolání analýzu odposlechů telefonních hovorů mezi obviněnými, z nichž logickým způsobem a v úzkém sepětí s obsahem důkazů dovodil jednoznačnou motivovanost a angažovanost obviněných při „řešení záležitosti“ T. A., ohledně níž strana obžaloby nikoli nezdůvodněně či nepodloženě dovozuje, že diagnóza bolesti páteře a další diagnózy byly nikoli pravými důvody, ale jen do nejvyšší míry smyšlenými, vykonstruovanými záminkami k hospitalizaci a odvrácení aktuálního nuceného vycestování T. A. zpět do vlasti, které jí akutně hrozilo. Odvolací soud konstatoval, že odůvodnění zprošťujícího rozsudku se s argumenty žalobce a s obsahem důkazů nevypořádalo v míře, která by mohla postačovat k přijetí skutkové alternativy slučitelné se zproštěním, přičemž napadený rozsudek takovou reálně možnou (obžalobě konkurenční) skutkovou alternativu prakticky vůbec nestaví.

75. Odvolací soud uvedl, že k řádnému objasnění věci bude nutno, aby obvodní soud zjistil, zda či jak obviněný P. N. ve svém účetnictví vyznačil příjem zmíněných částek 19 000 Kč a 12 500 Kč, dále co bylo předmětem konzultační činnosti obviněného včetně jejího rozsahu, a proč, jak plyne ze znaleckého deníku obviněné, účtoval konzultaci jen v těchto třech případech. Odvolací soud uzavřel, že až po takto doplněném dokazování a náležitém zhodnocení všech rozhodujících skutečností bude moci soud prvního stupně učinit spolehlivý závěr, zda se obvinění trestné činnosti, pro kterou jsou stíháni, dopustili, či zda jsou zde takové důvodné pochybnosti, pro které je nutno je obžaloby zprostit.

76. Po doplnění dokazování rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. 2 T 175/2015-2065, znovu podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby všech obviněných. Zopakoval vyčerpávající popis obsahu výpovědí osob i dalších důkazů. V pasáži týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění z podstatné části takřka doslovně zopakoval své úvahy z předchozího zrušeného rozsudku. Poté dodal některé argumenty, jimiž se snažil podepřít svůj závěr o tom, že vina obviněných nebyla prokázána. Uvedl zejména, že potřebu doplatku zdravotního pojištění T. A. zjišťoval obviněný I. H. (místo G. A.) proto, že byl zmocněncem rodiny, pro kterou vyřizoval všechny nutné záležitosti. Okolnosti zdravotního pojištění (podle jeho tvrzení) nevyřizoval telefonicky, ale osobně na ekonomickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Částka 40 000 Kč byla stanovena odhadem.

77. Podle obvodního soudu bylo zjištěno, že obviněný I. H. samozřejmě neobdržel od obviněné G. A. automobil a další věci, jak o tom hovoří v telefonických hovorech. O solventnosti jmenované pravděpodobně žádné pochybnosti neměl, ale protože ve věci aktivně jednal především on sám, „byla stanovena částka 40 000 Kč“ na případný doplatek zdravotního pojištění. Obvinění P. N. a R. H., se opakovaně vyjádřili k otázkám vzájemných konzultací, stanovení výše znalečného (řádně fakturovaného). Jednalo se o konzultace, které si vzájemně poskytovali, přičemž „tyto konzultace nepožadovala obviněná … proplatit v příslušných řízeních u soudu, kde také nebylo nutno obviněného N. jako konzultanta přibrat, jak následně po provedených konzultacích zjistili.“ Protože o přibrání konzultanta P. N. nerozhodoval soud, bylo věcí obviněných, v jaké výši znalečné za provedené konzultace bude jmenovaný požadovat a v jaké výši mu obviněná R. H., za tyto konzultace zaplatí.

78. Soud prvního stupně poté částečně nastínil svou verzi skutkového děje, shodnou s verzí obhajoby. Zdůraznil, že o hospitalizaci T. A. nerozhodoval obviněný P. N. Vyzdvihl význam a objektivitu znaleckého posudku prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., který podle soudu rozhodně vyloučil, že by hospitalizace jmenované byla účelová a medicínsky neodůvodněná. Snaha přátel a rodiny zajistit nejlepší lékařskou péči je zcela běžná. O celkové nezainteresovanosti obviněného P. N. svědčí podle soudu i fakt, že dne 11. 4. 2014 byla hospitalizace ukončena (s čímž obviněný I. H. nesouhlasil). Na vyjádření obviněného I. H. v průběhu telefonních hovorů je třeba podle soudu nahlížet stejně jako na jeho tvrzení, co všechno obdržel od obviněné G. A., což samozřejmě není pravda a odpovídá to také závěrům znaleckému posudku ve vztahu k tomuto obviněnému (zde měl soud patrně na mysli znalecký posudek o duševním stavu obviněného, kde byla konstatována porucha osobnosti, emoční nevyváženost, afektivní dráždivost, dominance a nezdrženlivost, jakož i organický psychosyndrom a škodlivé užívání alkoholu a benzodiazepamu bez závislosti).

79. I tento zprošťující rozsudek byl zrušen, a to podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 5 To 323/2017-2130. Zároveň bylo podle § 262 tr. ř. nařízeno, aby věc byla projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu.

80. Odvolací soud v tomto svém rozhodnutí poukázal na některé zásadní nedostatky v hodnocení důkazů nalézacím soudem. Uvedl, že obvodní soud nehodnotil rozporuplné výpovědi obviněných ve vztahu k částce 40 000 Kč, jak mu uložil odvolací soud. Z výpovědi obviněné G. A. a obviněného I. H. vyplývá, že tuto částku stanovil obviněný. Obviněná R. H., uvedla, že tu částku 40 000 Kč stanovila ona (č. l. 1545, 1897), což bylo v souvislosti s dotazem obviněného H., kolik bude stát hospitalizace T. A., jestliže tato je pojištěna. Z telefonátu ze dne 28. 3. 2014, jehož přesnou citaci uvedl odvolací soud ve svém prvním kasačním usnesení, vyplývá, že obviněná R. H., sděluje obviněné G. A., že tuto částku, jako zálohu, stanovil primář, kterého má na drátě. To je v rozporu s tím, co o stanovení výše této částky uvedli obvinění. Obviněný I. H. ve své výpovědi u hlavního líčení dne 14. 8. 2017 uvedl, že jakmile přivezli T. A. do ÚVN, tj. dne 29. 3. 2014, byl na urgentu a šel na ekonomické oddělení, kde si ověřil, zda zdravotní pojištění bude postačovat, tedy, jak plyne z této jeho výpovědi, obnos 40 000 Kč byl stanoven až v průběhu hospitalizace T. A., nicméně tato částka byla určena, jak vyplývá ze shora citovaného telefonního hovoru, již dne 28. 3. 2014. Pokud obviněný uvedl, že když byla T. A. na urgentu, šel se informovat na ekonomické oddělení, zda zdravotní pojištění bude postačovat, pak odvolací soud připomíná, že dne 29. 3. 2014 byla sobota, tj. den pracovního klidu, a není proto reálný předpoklad, že by obviněný ekonomický úsek nemocnice v tento den navštívil, jak tvrdí. Obvodní soud se dále nezabýval tím, jak bylo odpovězeno ÚVN na dotaz Policie ČR, zda osoba cizí státní příslušnosti musí složit při hospitalizaci zálohu v hotovosti (č. l. 912), přičemž Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve svém přípisu ze dne 17. 4. 2015 (č. l. 1229-1231) vyčíslila svou úhradu za léčení T. A. v souvislosti s její hospitalizací v ÚVN na částku 27 043,43 Kč, tedy celkové náklady za její léčbu činily o jednu třetinu méně, nežli byla ona tvrzená záloha na pojištění ve výši 40 000 Kč.

81. Odvolací soud shrnul, že obvodní soud svým zjevně nepečlivým, povrchním a selektivním způsobem hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, jež – pokud je lze z rozsudku, který je celistvě nepodává, v hrubých obrysech dovodit – vzbuzují důvodné pochybnosti o své správnosti. Obvodní soud opět při svém rozhodování zcela opomenul výtky, podněty a pokyny obsažené v předchozích zrušujících rozhodnutích nadřízeného soudu. Celý postup rozhodování nalézacího soudu vzbuzuje nutně dojem, že si po nápadu obžaloby bez hlubších úvah na věc takříkajíc jednou provždy utvořil předsudečný náhled, který nemíní opustit. Svůj závěr nesprávně postavil na znaleckém posudku z odvětví psychiatrie. Nehodnotil důkazy náležitou analýzou zjištěných faktů jako takových i ve vzájemné souvislosti, jak mu odvolací soud instruktivně uložil ve svém druhém kasačním usnesení, a opět tak nerespektoval ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem ke zjevné nevůli senátu nalézacího soudu náležitě pojmout a respektovat výtky odvolacího soudu a vypořádat se ve svém rozhodnutí i s tou částí důkazů a z nich vyplývajících souvislostí, kterou předtím opakovaně pomíjel, nezbylo odvolacímu soudu nic jiného, než přikázat věc k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.

82. Poté následoval odsuzující rozsudek nalézacího soudu, který rozhodoval v jiném složení senátu, a napadený rozsudek odvolacího soudu, proti němuž obvinění podali výše uvedená dovolání.

Důvodnost dovolání

83. Především je namístě připomenout, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Přitom právě skutková zjištění soudů jsou tím, proti čemu dovolatelé především brojí.

84. Všichni obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

85. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení (do něhož spadá i způsob provádění a hodnocení důkazů) a nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor (extrémní nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

86. Takový extrémní nesoulad či rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním musí ovšem spočívat na zcela zásadních vadách v procesním a hodnotícím postupu soudů. Tehdy může Nejvyšší soud výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měly za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu, čímž by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

87. Obecně lze říci, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

88. Žádnou takovou zásadní procesní vadu Nejvyšší soud ve vztahu k napadenému rozsudku a jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu neshledal. Jak bude dále rozebráno, o naznačenou situaci extrémního nesouladu se v posuzované věci nejedná. Soudy se v souladu se zákonnými pravidly (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) vypořádaly s obhajobou obviněných, v níž dominovaly dvě zásadní skutkové námitky: že hospitalizace svědkyně T. A. byla medicínsky odůvodněná, nebyla účelově dohodnutá a realizovaná na základě předstíraných skutečností, a že předané a zaslané finanční částky nebyly úplatkem. I přes relativní složitost důkazní situace a pestrost důkazních prostředků byl jediný rozumně možný skutkový závěr soudů, tj. jediný logický, v souladu se zásadami správného myšlení, ten, který soudy ve věci učinily. Na tom nic nemění ani fakt, že původně ve věci rozhodující senát obvodního soudu dospěl k závěrům jiným. Právě tento jiný závěr, který vedl původní senát ke zprošťujícímu výroku, byl v extrémním nesouladu s obsahem důkazů v jejich souhrnu.

K dovolání obviněné N. R.

89. Převážná část námitek obviněné N. R. je založena na jejím nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů. Podobně jako ostatní obvinění trvá na tom, že zdravotní stav její matky byl skutečným důvodem její hospitalizace a ona se jí pouze snažila pomoci. Obviněná přitom ignoruje část skutkových zjištění, která soudy dovodily zejména z odposlechů telekomunikačního provozu a také z posloupnosti jednotlivých kroků, které obvinění podnikli a jež na sebe navazovaly. Ačkoli v řízení bylo zjištěno, že svědkyně T. A. skutečně trpěla dlouhodobými zdravotními potížemi, soudy na základě provedeného dokazování správně dospěly k závěru, že ty nebyly důvodem ve výroku popsané hospitalizace. V tomto směru nelze jejich hodnocení důkazů nic vytýkat.

90. Byť byly zdravotní potíže jmenované potvrzeny i ze strany znalců z oboru zdravotnictví, význam těchto důkazních prostředků nelze přeceňovat a soudy je správně hodnotily v kontextu důkazů ostatních. Znaleckými posudky nebylo totiž možno zjistit nic více, než že svědkyně T. A. trpí dlouhodobými zdravotními obtížemi, které se samozřejmě mohou kdykoli akutně zhoršit, nicméně v otázce, zda v inkriminované době k takovému zhoršení došlo, mohli znalci vycházet pouze z jejího vlastního vyjádření a obsahu spisového materiálu, zejména lékařských zpráv z průběhu hospitalizace, jež však opět byly založeny na subjektivních stescích svědkyně. Z lékařského hlediska znalci pochopitelně museli akutní zhoršení zdravotního stavu svědkyně považovat za objektivně možné. Jinak řečeno, to, že znalci psychiatři na základě jim poskytnutých podkladů (a s přihlédnutím k jimi zmiňované zásadě „presumpce nemoci“) nemohli učinit závěr, že hospitalizace svědkyně byla účelová, medicínsky neodůvodněná, neznamená, že ve skutečnosti taková nebyla. Znalecký posudek je třeba hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz, a to i v kontextu dalších důkazů.

91. Soudy byly povinny provést hodnocení všech důkazů v jejich vzájemných souvislostech, přičemž z provedených odposlechů telekomunikačního provozu obviněného I. H. jasně vyplynula účelovost postupu obviněných směřujícího k hospitalizaci a primární motivace udržet svědkyni na území České republiky. S tímto závěrem je v souladu i sled událostí týkajících se hospitalizace svědkyně. Z těchto okolností lze například zmínit, že obviněný I. H. už předtím, než si začala svědkyně na zdravotní potíže stěžovat, navštívil vedoucího lékaře stálé služby na Letišti Václava Havla M. Č. a sdělil mu, že v tranzitu je paní, která je těžce nemocná, trpí nádorovým onemocněním a lze očekávat zhoršení jejího zdravotního stavu.

92. Už při údajném náhlém vážném a intenzivním zhoršení zdravotního stavu byla svědkyně připravena k odjezdu do nemocnice, měla sbalená zavazadla, přes údajné intenzivní bolesti zad měla boty na vysokém podpatku atd. Vyšetření lékařem přivolané pohotovostní služby zjevně brala jako formalitu s tím, že prostě odjíždí za „svým“ lékařem P. N. do Ústřední vojenské nemocnice ve XY. Právě už i tento lékař pohotovosti M. K. pojal podezření v podstatě na simulování obtíží svědkyní (nález se nekryl s udávanými obtížemi), což se odrazilo i v jím sepsaném záznamu ve slovech „nejspíše účelově“. Do nemocnice byla svědkyně nejprve odvezena kvůli údajným bolestem zad (o psychických problémech v té době ještě nehovořila), a to s lživým sdělením, že je pacientkou P. N. z ÚVN (M. K. se logicky domníval, že jde o neurologa). Následně však byla její diagnóza bez vysvětlení změněna na psychiatrickou. Neuroložka L. L., která byla připravena na Emergency ÚVN, nakonec nebyla k vyšetření svědkyně ani ke konziliu vůbec povolána. Podle záznamů z psychiatrického oddělení se po příjezdu do ÚVN nejevilo, že by měla svědkyně bolesti zad, ačkoli je udávala, o hodinu později je ovšem negovala, byla veselá, uváděla, že je životní optimistka (viz odst. 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

93. O hospitalizaci svědkyně rozhodl psychiatr J. M. Lze připomenout, že v minulosti nebyla svědkyně psychiatricky vyšetřována ani léčena. Přehlédnout nelze ani prvotní sdělení, že svědkyně zřejmě hospitalizována nebude (ačkoli byla volná lůžka na neurologii i na psychiatrii), reakci obviněných I. H. a R. H., a krátké telefonické „vyjednávání“, které nakonec v „psychiatrickou“ hospitalizaci přece jen vyústilo. Je zřejmé, že kdyby ve skutečnosti byl zdravotní stav svědkyně tak vážný, byla by hospitalizována bez váhání. Se zády se pak svědkyně během hospitalizace nijak neléčila (např. formou rehabilitace; pouze jí byl podáván lék na bolest) ani jí nebylo v tomto směru provedeno žádné vyšetření (lékařka neuroložka svědkyni vůbec neviděla). Svědkyně také bez skrupulí opakovaně opouštěla areál nemocnice (uváděla, že to má domluveno s P. N.).

94. Obstát nemůže ani obviněnými opakovaná námitka, že o hospitalizaci T. A. rozhodli lékaři, tedy osoby odlišné od obviněných. Jak již bylo řečeno, zhoršení zdravotního stavu svědkyně bylo zjišťováno prakticky pouze z jejího vlastního vyjádření, resp. spíše její zdravotní potíže popisovala její dcera, obviněná N. R. Nebylo objektivizováno žádným vyšetřením. Jak výše zmíněno, už u lékaře M. K., který byl ke svědkyni přivolán na Letišti Václava Havla, se objevily pochybnosti ohledně možné účelovosti udávání zdravotních potíží ze strany T. A. Vzhledem k tomu, že lékaři nemohli zdravotní potíže svědkyně objektivně vyloučit, nezbylo jim, než jí poskytnout péči. Byli to ovšem právě obvinění, kteří předstírání zdravotních potíží vymysleli a svědkyni k tomuto jednání navedli. Za takové situace je pochopitelně rozhodnutí lékařů nemůže vyvinit, neboť je sami uvedli v omyl. To se plně týká i obviněné N. R.

95. Všechny výše popsané skutečnosti byly obviněné známy. Z hlediska její subjektivní stránky je sice třeba připustit, že ji obviněný I. H. nepravdivě informoval o důvodu neplatnosti víza T. A., nicméně obviněné muselo být zřejmé, že i kdyby došlo k pochybení Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky, zajistit pobyt svědkyně na území České republiky podvodně pomocí předstírání akutních zdravotních potíží bylo za všech okolností nezákonné. Obviněná N. R. však jako dcera T. A. nebyla odvolacím soudem uznána vinnou přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 tr. zákoníku, ale přečiny podplacení a pojistného podvodu. I u této kvalifikace se nicméně subjektivní stránka odvozovala od jejího vědomí skutečného důvodu hospitalizace T. A., který nebyl medicínský, přičemž obviněná věděla, že její matka je na území České republiky zdravotně pojištěna, a byť primárním úmyslem obviněné bylo matku zde udržet, musela si být současně vědoma, že její hospitalizace bude ze zdravotního pojištění uhrazena. Peníze na úplatek lékařům poskytla vědomě a cíleně. Oba výše uvedené trestné činy obviněná spáchala v přímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

96. S ohledem na charakter dovolacích námitek zde postačí uvést, že soudy dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru, že obviněná N. R. se jako spolupachatelka (tj. úmyslným společným jednáním více osob, z nichž ale každá nemusí naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu ani jednat stejně významně z hlediska následku) podílela jak na poskytnutí úplatku jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, tak na předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a to v úmyslu opatřit prospěch své matce, svědkyni T. A. Dovolací námitka ohledně subjektivní stránky obviněné je zjevně neopodstatněná.

97. Ohledně částky 40 000 Kč obviněná během řízení uplatnila obhajobu, podle které mělo jít o jakousi zálohu na náklady hospitalizace, nikoli o úplatek. To ovšem neodpovídá skutkovým zjištěním, která soudy opět správně vyvodily z telefonních odposlechů a dalších souvislostí, jako právě z existence zdravotního pojištění svědkyně a z toho plynoucí skutečnosti, že by předání takto vysoké částky obviněnému I. H. předem na budoucí možné doplatky za hospitalizaci nedávalo žádný smysl. Soudy správně upozornily i na to, že obviněný I. H. neměl důvod pochybovat o solventnosti N. R., které sám dlužil 150 000 Kč. Za případný dluh za hospitalizaci by navíc sám neodpovídal. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že obviněný P. N. nebyl s obviněnou N. R. ani její matkou v žádném přátelském nebo jiném vztahu a neměl de facto žádný důvod jim pomáhat a tímto jednáním riskovat vlastní trestní stíhání. Soudy správně uzavřely, že předání uvedené částky ze strany obviněné N. R. nelze vysvětlit jako nějakou zálohu na skutečné náklady zdravotní péče, ale že šlo o platbu, která měla obviněného P. N., popřípadě další osoby motivovat ke spolupráci.

98. K další námitce obviněné je třeba uvést na pravou míru, že ji odvolací soud v žádné části svého rozhodnutí nezprostil viny, pouze zmírnil právní kvalifikaci jejího jednání tím, že část skutkových podstat vypustil. Tento postup je v napadeném rozhodnutí zdůvodněn a žádným způsobem nezakládá důvod ke zproštění obviněné z trestné činnosti.

99. Obviněná dále uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

100. Tomuto dovolacímu důvodu obviněná relevantně podřadila námitku týkající se údajného překročení mantinelů § 262 tr. ř. ze strany odvolacího soudu, čímž by také mohlo dojít k porušení práva na zákonného soudce. Vyjádřila tím nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který po zrušení třetího zprošťujícího rozsudku nařídil podle § 262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podobnou námitku uplatnil, byť opožděně v rámci repliky k vyjádření státního zástupce, také obviněný P. N. Následující argumentaci lze nicméně vztáhnout na všechny obviněné.

101. Uvedená námitka je v daném případě zjevně neopodstatněná. Odvolací soud zdůraznil, že podle § 262 tr. ř. rozhoduje pouze tehdy, pokud má důvodnou pochybnost o nepředpojatosti stávajícího senátu či samosoudce ve vztahu k projednávané věci, anebo pochybnost o schopnosti senátu či samosoudce překročit při řešení složitějšího případu povrchní náhled, který si dle všeho na věc utvořil prima facie, navíc z hlediska, které se míjí s podstatou věci. Dále odvolací soud uvedl, že si je velmi dobře vědom skutečnosti, že postup podle § 262 tr. ř. by měl být zcela výjimečným. Nicméně v případě, kdy byl nucen ve stejné věci opakovaně prakticky stejný, hrubě vadný rozsudek soudu prvního stupně zrušit, je takový postup nezbytný, jestliže je zřejmé, že rozhodnutí vskutku nelze přijmout jako odpovídající důkaznímu stavu, byť i třeba s doplněním v rozsudku absentujících hodnotících úvah odvolacím soudem, jež by se v intencích rozsudku vyrovnaly s relevantními námitkami strany, která v procesu neuspěla. Za daného stavu se již nelze reálně nadít, že by senát nalézacího soudu byl schopen či ochoten nahlédnout na svou hodnotící činnost objektivně a se sebekritickou reflexí, bez hendikepu vlastního prvotního náhledu, s náležitým respektem k pokynům nadřízeného soudu. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že účelem tohoto postupu není docílit, aby nalézací soud rozhodl ohledně obviněných odsuzujícími výroky podle návrhů strany obžaloby. Odvolací soud si je vědom toho, že nemá právo nalézacímu soudu nařídit, jak o vině (kromě právních otázek) toho kterého z obviněných rozhodnout. Má však právo i povinnost od podřízeného soudu požadovat, aby se věcí, pokud tak zjevně dosud neučinil, zabýval se zřetelem k vžitým pravidlům pečlivého soudcovského hodnocení důkazů ve smyslu zásady volného – nikoli libovolného, arbitrárního – hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy se zřetelem i k těm okolnostem, zřejmým souvislostem, i relevantním argumentacím stran procesu, jež předtím zjevně nebral do úvahy. Pokud to nalézací soud činit opakovaně odmítá, nezbývá odvolacímu soudu nic jiného, než zvolit ve smyslu zákona i judikatury nadřízených soudů krajní a mimořádný postup podle § 262 tr. ř., a to v zájmu dalšího řádného běhu procesu bez dalších neplodných peripetií, v naději, že nový senát se případu chopí nepředpojatě, přičemž své rozhodnutí – ať už bude jakékoli – logicky a přesvědčivě odůvodní, bez selektivního vytěsňování některých podstatných okolností a souvislostí.

102. Odvolacímu soudu je třeba dát v podstatě za pravdu. Jak je zřejmé již z výše rekapitulovaného obsahu jednotlivých ve věci vydaných rozhodnutí, soud prvního stupně ve zprošťujících rozsudcích zcela nekriticky přijal obhajobu obviněných beze snahy o hlubší analýzu jednotlivých důkazů a souvislostí mezi nimi. Teprve ve třetím zprošťujícím rozsudku částečně nastínil svou verzi skutkového děje, shodnou s verzí obhajoby, jak byla výše citována. Ani v tomto rozhodnutí ovšem nenapravil veškeré odvolacím soudem vytýkané nedostatky. Nevyhodnotil výsledky odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a vyjádření obviněných k nim, respektive tato vyjádření v potřebné míře ani neopatřil. Nevypořádal se například s rozporuplnými výpověďmi obviněných a dalšími důkazy ohledně stanovení výše částky 40 000 Kč. Nerespektoval také pokyny odvolacího soudu uložené mu předchozím zrušovacím rozhodnutím, aby zjistil, zda či jak obviněný P. N. ve svém účetnictví vyznačil příjem částek 19 000 Kč a 12 500 Kč, co bylo předmětem konzultační činnosti obviněného včetně jejího rozsahu, a proč, jak plyne ze znaleckého deníku obviněné, účtoval konzultaci jen v těchto třech případech, resp. na ně reagoval velmi kuse tím, že pouze reprodukoval výpověď obviněných P. N. a R. H. Důkazy hodnotil selektivně, neúplně a s výraznými prvky libovůle. V podstatě odmítal učinit to, co bylo právě v této důkazně složitější věci nezbytné, totiž zhodnotit všechny podstatné důkazy a okolnosti komplexně, v jejich vzájemných souvislostech.

103. Vzhledem k tomu, že šlo již o třetí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byly opakovaně zjištěny tytéž nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně zjevně selektivního hodnocení důkazů vykazujícího prvky libovůle, nezbylo odvolacímu soudu než konstatovat, že si soud prvního stupně po nápadu obžaloby bez hlubších úvah na věc utvořil předsudečný náhled, který nemíní opustit. Byť je postup podle § 262 tr. ř. s ohledem na zásadu zákonného soudce namístě uplatnit jen ve velmi výjimečných případech, v projednávané věci se právě o takovou situaci jednalo. Jak je patrné již z výše uvedené rekapitulace průběhu řízení, soud prvního stupně přes konkrétní výtky odvolacího soudu opakoval ve svých rozhodnutích stále stejné nedostatky a pokyny odvolacího soudu plnil pouze částečně a zcela nedostatečně. Za takové situace se řízení stává nehospodárným, ale především se také neúměrně prodlužuje. Soud prvního stupně ve svých rozhodnutích opakovaně prokázal neochotu splnit řádně pokyny soudu odvolacího. Za takové situace nemá odvolací soud de facto žádnou možnost, jak soud prvního stupně k nápravě vytýkaných nedostatků přimět, mimo opakovaného rušení jeho rozhodnutí a opakování již uvedených výtek. Tento proces by mohl pokračovat neúměrně dlouho. Právě na takové případy však dopadá výjimka ze zásady zákonného soudce, jež je upravena v § 262 tr. ř. V uvedeném postupu odvolacího soudu proto Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu.

K dovolání obviněného I. H.

104. Také část námitek obviněného I. H. směřuje proti hodnocení či rozsahu provedeného dokazování a nelze ji podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani v jeho případě také Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení práva na spravedlivý proces. K námitkám týkajícím se důvodů hospitalizace T. A. a jejího zdravotního stavu lze odkázat na to, co bylo uvedeno k dovolání obviněné N. R. Lze doplnit, že v případě obviněného by se i bez důkazů v podobě odposlechu telekomunikačního provozu jevilo jako značně zvláštní a podezřelé samotné jeho jednání spočívající v tom, že již předem, dříve než si T. A. začala jakkoli na akutní bolesti zad stěžovat, navštívil vedoucího stálé lékařské služby Asociace samaritánů České republiky na Letišti Václava Havla, kterého dopředu upozornil na možné zdravotní potíže T. A. včetně lživé informace o tom, že svědkyně se léčí v Ústřední vojenské nemocnici ve XY. Takové počínání by nemělo žádný důvod, pokud by celá událost nebyla zinscenovaná. Stěží lze také uvěřit tomu, že by T. A. podnikla cestu letadlem, pokud by její zdravotní stav byl tak vážný a nestabilní, že by skutečně každou chvíli mohla očekávat jeho výrazné zhoršení, a bylo třeba na to okolí preventivně upozorňovat. Je irelevantní, zda obviněný při sdělování informací o zdravotním stavu svědkyně vedoucímu lékařské služby vycházel ze svého laického hodnocení rentgenových snímků T. A. Námitky, kterými obviněný popírá, že předem telefonicky instruoval N. R., co má její matka říci recepční tranzitního hotelu, jsou ve zjevném rozporu se závěry provedeného dokazování, konkrétně odposlechy telekomunikačního provozu (viz str. 24 rozsudku soudu prvního stupně).

105. V části věnované dovolání obviněné N. R. se Nejvyšší soud vyjádřil také k určení částky 40 000 Kč. Pokud obviněný zpochybňuje, že tuto částku předal obviněné R. H., lze mu dát za pravdu, že tento konkrétní skutkový závěr soudy obou stupňů opomněly ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnit. Je nicméně zřejmé, že i tato skutečnost nepřímo vyplynula ze záznamu telekomunikačního provozu, z něhož plyne, že obvinění N. R., I. H. a R. H., se nejprve na této částce domluvili, následně je zaznamenáno, že I. H. veze R. H., to, „co po něm chtěla“, a následně dochází ze strany R. H., k zaslání částky 19 000 Kč na účet P. N.. Není sice zřejmé, z čeho soudy vyvodily, že k předání nějakého finančního obnosu mělo dojít dvakrát, je však jednoznačné, že minimálně v jednom z případů popsaných ve výroku napadeného rozsudku k tomu skutečně došlo. A to je podstatné. Naznačená nesrovnalost je proto nevýznamná a nemá na právní postavení obviněných žádný vliv.

106. Vysvětlení stanovení částky 40 000 Kč obviněnými (viz např. č. l. 1895-1897) je značně nevěrohodné a vlastně to ani žádné vysvětlení není. Obviněná N. R. k tomu mj. uvedla, že „na to přišel obv. H. asi z vlastní zkušenosti“, zatímco obviněná R. H., to vysvětlila takto: „To prostě jsem si vycucala z luftu jenom tak v tu chvíli“. Průběh domlouvání (mimo jiné) uvedené částky je ostatně zachycen v odst. 34 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Z obsahu odposlechů skutečně vyplývá, že tato částka nebyla určena na jakési doplacení nákladů hospitalizace nad rámec zdravotního pojištění svědkyně. Nejvyšší soud jen připomíná například vyjádření obviněné R. H., která sdělovala obviněné N. R., že má na drátě „primáře“, zařídí hospitalizaci v ÚVN, bude to korektní, seriózní, budou se „pohybovat tak nějak půlku zálohy, to, co jsme měli, asi tak“ (není zcela jasné, zda tu měla na mysli zhruba polovinu částky 82 000 Kč, kterou podle pokladního dokladu ze dne 12. 3. 2014 zajištěného při domovní prohlídce přijala od N. R. jako zálohu na znalecký posudek). Dále obviněná R. H., uvedla „dali bysme mu teďka nějakejch 40 třeba, uvidíme, jak dlouho ji tam budeme muset držet“. Druhý den v době přijímání svědkyně T. A. do nemocnice obviněná R. H., informuje obviněného I. H., že už to vyřešili, „přijme ji kolega, když se u mne zejtra ráno stavíte, přineste mi, co jsem vám řekla, a já to půjdu vyřešit za nima do tý nemocnice“. Obviněná také uvedla, že „to bude třeba vyřešit i s tím přijímacím kolegou a nejlépe najednou“.

107. Obviněný dále namítl, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu nebyl pořízen v souladu se zákonem a pro jeho použití v projednávané věci nebyly splněny podmínky. Tvrzení obviněného, že se při pořizování odposlechů již v roce 2013 ukázalo, že je další odposlech jeho osoby zbytečný a měl by být ukončen, není nijak blíže odůvodněn. Obviněný nenapadá konkrétní rozhodnutí o prodloužení odposlechů a nevytýká tedy ani žádné konkrétní nedostatky jeho odůvodnění. Rovněž tato otázka byla předchozím v průběhu tohoto trestního řízení řešena a nalézací soud se jí zabýval již ve svém prvním rozsudku (viz č. l. 1617, 1760-1761). K nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilního telefonu a e-mailu obviněného I. H. došlo původně příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 12. 2013 (č. l. 986) na čtyři měsíce. Stěží tak mohlo být již v roce 2013 zřejmé, že je odposlech obviněného zbytečný. Naopak již na základě tohoto prvního příkazu byly zjištěny poznatky o nyní projednávané trestné činnosti, které byly mimo jiné důvodem žádosti o prodloužení odposlechu telefonní stanice. K tomu došlo příkazem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014 (č. l. 994) a následně ještě jednou příkazem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 (č. l. 1003) až do 3. 11. 2014. Všechna tato rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Důvodnost odposlechu nelze samozřejmě posuzovat zpětně podle zjištěných skutečností, ale podle stavu poznatků v době, kdy se o jejich dalším trvání rozhodovalo. V daném případě je zjevné, že získanými poznatky bylo odůvodněno také dvojnásobné prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

108. Podle § 88 odst. 6 tr. ř., poslední věty lze v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. V nyní projednávané věci jednak bylo vedeno (nikoli zjevně bezdůvodně nebo účelově) trestní stíhání také pro zločin podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (tj. pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř.). Kromě toho bylo vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a sice trestné činy přijetí úplatku podle § 331 a podplácení podle § 332 tr. zákoníku, jak správně upozornil i státní zástupce. I tím byla splněna podmínka, že i v této věci bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř.

109. Soudy neopomenuly důkazní návrh obviněného spočívající v přehrání veškerého mediálního obsahu jeho mobilního telefonu. Byť se vysvětlení soudu prvního stupně spočívající v nedostatečných technických možnostech soudu nejeví jako dostatečně přesvědčivé, lze dát za pravdu odvolacímu soudu v tom směru, že by se jednalo o důkaz zjevně nadbytečný. Není zřejmé, jak by jednání obviněných mohla více osvětlit komunikace obviněného s příslušníky cizinecké policie. Pokud obviněný namítá, že nebylo prokázáno jeho ovlivnění odvolání hlídky cizinecké policie od pokoje, kde byla T. A. v Ústřední vojenské nemocnici hospitalizována, lze odkázat na jeho vlastní vyjádření v rámci telefonického hovoru s A. H. dne 31. 3. 2014 v 18:28 (č. l. 1040), kde o své intervenci u šéfa cizinecké policie sám hovoří s tím, že do hodiny byla hlídka stažena. Pakliže by hlídka stažena nebyla, stěží by mohla svědkyně opouštět opakovaně areál nemocnice. Otázka, zda byla svědkyně poučena o režimu své hospitalizace, pak nemá na posouzení viny obviněných vliv. T. A. nebyla v této věci obviněna. Z hlediska obviněných je podstatné, že svým jednáním vytvořili stav, kdy se svědkyně mohla takřka volně pohybovat na území České republiky.

110. Uplatněnému dovolacímu důvodu v případě obviněného I. H. odpovídají jeho námitky týkající se zákonnosti pobytu T. A. na území České republiky a tzv. překlenovacího štítku. K těm se však vyjádřil už odvolací soud v bodě 13 rozsudku. Vyložil, že překlenovací štítek má charakter pouhého osvědčení a nebylo třeba, aby byl zrušen samostatným rozhodnutím. Štítek se váže k žádosti o povolení k pobytu a automaticky zaniká v okamžiku, kdy je o žádosti rozhodnuto. Z toho také jednoznačně vyplývá, že nešlo o „osvědčení, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1“, jež by bylo nutno podle § 156 odst. 2 správního řádu zrušit, jak se snaží tvrdit obviněný. Faktem je, že obviněný jako obecný zmocněnec T. A. mohl nejlépe vědět o svém pochybení spočívajícím v nepodání odvolání v řízení o žádosti o její dlouhodobý pobyt a mohlo mu tedy být také předem známo, že překlenovací štítek v době jejího příjezdu již nebyl platný.

111. Na výše uvedené zřejmě navazuje námitka obviněného, že nemohl být zasažen objekt trestného činu, kterým je zabránění nelegální a nekontrolované imigrace občanů tzv. třetích zemí, s níž je spojeno nebezpečí sociálních a ekonomických problémů, případně i kriminality. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, jak přesvědčivě vyložil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání (viz shora).

112. Trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na kontrole pobytu cizinců na území České republiky. Tento trestný čin může být spáchán jednorázově, ale může mít i trvající povahu. Neoprávněným pobytem se rozumí pobyt v rozporu s příslušnou právní úpravou pobytu cizinců na území České republiky. Tohoto trestného činu se lze dopustit i obcházením zákona, jímž v důsledku fingování určitých skutečností cizinec získá formální oprávnění k pobytu na území republiky, avšak protiprávnost pobytu spočívá právě v tom, že nebýt tohoto fingování, žádné takové oprávnění (povolení) k pobytu by nezískal (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2768). V případě daného trestného činu tedy jde buď o napomáhání k pobytu zcela v rozporu s právními předpisy (např. ukrývání cizinců), nebo jde o pomoc při fingování skutečností, s nimiž právní úprava spojuje oprávnění cizince k pobytu na území republiky. Znaky uvedeného trestného činu tudíž může naplňovat i jednání, které je sice formálně po právu, ale materiálně obchází požadavky právního řádu a je ryze účelové. Tento trestný čin tedy může spáchat i osoba, která je jinak oprávněna poskytovat právní či zdravotní služby, avšak z rámce jejich poskytování a z mezí zákona vykročí právě tím, že úmyslně napomáhá cizinci vytvářet podmínky pro pobyt na území republiky v rozporu s právním řádem.

113. Je zřejmé, že objekt trestného činu zasažen byl, neboť cizinka T. A. v důsledku jednání obviněných neoprávněně pobývala na území České republiky. Závěr soudů, že pobyt jmenované na území ČR nebyl oprávněný, není v žádném rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obvinění evidentně zneužili ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Irelevantní je také námitka obviněného, že jeho jednání směřovalo pouze k udělení víza strpění pobytu na území ČR. Jednak je zřejmé, že tímto chtěl obviněný pouze získat čas k dalším krokům, zejména ale k neoprávněnému pobytu svědkyně na území České republiky mělo dojít a již došlo. Nad rámec uvedeného a jen pro úplnost je namístě připomenout, že k dokonání daného trestného činu není ani nutné, aby k neoprávněnému pobytu cizince na území republiky skutečně došlo. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že to byl právě obviněný, kdo naváděl N. R., aby její matka volně opouštěla areál nemocnice. Neoprávněným by byl pochopitelně také pobyt svědkyně na základě víza strpění, jež by bylo uděleno na základě předstíraného akutního zhoršení zdravotního stavu. Uvedené námitky dovolatele jsou proto zjevně neopodstatněné.

114. Rovněž zjevně neopodstatněná je námitka, podle které je trestnost přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podmíněna tím, že pachatel jedná v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch, přičemž tento znak nebyl naplněn. Prospěch na straně obviněného I. H., který vykonával určité činnosti v roli jakéhosi zmocněnce N. R. a T. A. (a který se zjevně snažil svým jednáním před nimi zastřít vlastní pochybení při zastupování svědkyně) lze vidět právě v zachování a fungování tohoto vztahu. Podobný závěr o naplnění uvedeného znaku ostatně platí ohledně všech obviněných jednajících společně a ve shodě. Ať už si z částky 40 000 Kč mohli ponechat obviněný I. H. a obviněná R. H., jakoukoliv část (jejich přímá participace je logická a pravděpodobná), nepochybný je i jejich jiný prospěch spočívající právě v okolnostech a zachování jejich celkových vztahů spolupráce. Pro všechny tak jejich společný postup v této věci znamenal ve výsledku prospěch. Lze tu zmínit například vyjádření obviněné R. H., v souvislosti s domlouváním platby 40 000 Kč – „protože jsme korektní, spolupracujeme spolu“, nebo již zmíněné doklady o poskytnutí částek obviněnou N. R., a to obviněnému I. H. 150 000 Kč, obviněné R. H., 82 000 Kč. Není tedy rozhodné, že ustanovení § 341 tr. zákoníku neprecizuje (jak je tomu obvyklé u jiných skutkových podstat), zda úmysl musí směřovat k získání majetkového či jiného prospěchu pro sebe či pro jiného. Konečně do oblasti skutkových zjištění spadá námitka obviněného I. H., že přijetí úplatku obviněným P. N. nebylo prokázáno.

K dovolání obviněné R. H.

115. Úvodem je třeba uvést, že odkaz dovolatelky R. H., na „všechny ostatní zákonné dovolací důvody“, který učinila z procesní opatrnosti, nelze považovat za relevantní, neboť jestliže zákonodárce dovolateli v § 265f odst. 1 tr. ř. uložil uvést ve svém opravném prostředku dovolací důvod podle § 265b tr. ř., neměl tím jistě na mysli obcházení této povinnosti vyjmenováním veškerých dovolacích důvodů, které toto ustanovení obsahuje, aniž by k nim dovolatel uvedl jakékoli námitky.

116. Také obviněná R. H., zaměřila část svých námitek proti skutkovým zjištěním, které soudy na základě provedeného dokazování učinily. Ohledně akutního zhoršení zdravotních problémů a potřeby hospitalizace T. A. se Nejvyšší soud již vyjádřil. Bez významu je také argument, že obviněná nemá lékařské vzdělání, aby mohla zdravotní stav svědkyně posoudit. Ostatně obviněné její znalosti stačily k tomu, aby spolu s obviněným I. H. hledala zdravotní záminku, na základě které by bylo možno dosáhnout hospitalizace svědkyně.

117. Obviněná dále zpochybnila závěr, že částka 40 000 Kč, resp. její část ve výši 19 000 Kč, představovala úplatek, přičemž zopakovala svou obhajobu spočívající v tom, že se mělo jednat o platbu za konzultace při zpracování znaleckých posudků. K tomu byly v řízení podle obviněné předloženy i příslušné spisy. K této obhajobě se vyjádřily již soudy obou stupňů (odůvodnění soudu prvního stupně v odst. 43 částečně korigoval odvolací soud ke konci odst. 13 odůvodnění svého rozsudku). Že se jednalo o úplatek, soudy správně dovodily hned z několika skutečností. Jednak telefonní odposlechy svědčí o jeho sjednávání, oba zaangažovaní znalci věděli, že (prvotním) cílem celé akce je umožnit T. A. získat tzv. vízum strpění. Částka 19 000 Kč pak byla obviněnou spoluobviněnému P. N. zaslána na účet, který pro tyto platby mezi nimi nebyl běžně využíván. Tato platba se zcela vymykala obvyklým postupům mezi nimi.

118. K odůvodnění obou soudních rozhodnutí je třeba doplnit další podstatné skutečnosti. Především to, že minimálně dva ze tří znaleckých posudků, jež jsou součástí spisového materiálu a které byly zpracovány ve věcech Okresního soudu v Nymburku sp. zn. 11 P 34/208 a Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 0 P 100/2011, o provádění žádných takových konzultací nesvědčí. Předmět posudku (např. ve věci Okresního soudu v Rakovníku posoudit vztah nezletilého dítěte k rodičům a výchovné předpoklady rodičů) ani položené otázky v těchto případech nenaznačují žádnou potřebu přizvání znalce psychiatra, obviněná jako klinická psycholožka byla zjevně způsobilá posudky zpracovat sama. O psychiatrických konzultacích se obviněná v posudcích nijak nezmínila (v jednom z případů je ve spise založen také protokol o soudním jednání a ani z něj nic takového nevyplývá). To jistě nelze vysvětlit tím, že by takto vysoké částky obviněná P. N. vyplácela za prosté sdělení, že jej ke zpracování posudku nebude potřebovat. Takovou otázku by navíc vzhledem ke své odbornosti rovněž musela být způsobilá posoudit sama. Ze znaleckého deníku obviněné (svazek 2), jehož kopie je přílohou spisu, pak vyplývá, že připsaná poznámka „N.“ nebo „s N.“ je obsažena ve třech případech posudků v inkriminované době, kde jsou také v (nesprávné) kolonce „den proplacení odměny a výloh“ zapsány částky v součtu tvořící celkem 19 000 Kč. Ty měly být proplaceny najednou dne 1. 4. 2014 – bez návaznosti na přiznání znalečného obviněné (zčásti se tak stalo před a zčásti po jeho přiznání). V době před tím jsou v uvedené kolonce vždy zapisována pouze data proplacení znalečného svědkyni, jak název kolonky napovídá. V dřívější době se objevuje v poznámce jméno N. ve dvou případech, u posudku č. 333 a č. 337. Ve svazku 3 znaleckého deníku (za roky 2014-2016) je pak takový údaj uveden celkem sedmkrát (listy č. 4, 13 a 22). V žádném z těchto případů není uvedeno, že by P. N. byla ze strany obviněné proplacena odměna a kdy. Takový zápis se objevuje tedy jen v oněch třech případech, které mají podle obviněných odůvodnit platbu ve výši 19 000 Kč na účet P. N.

119. Všechny tyto skutečnosti je třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech a v tomto směru soudy správně dovodily, že se v případě částky 19 000 Kč o platbu za konzultace při zpracování znaleckých posudků nejednalo. Závěr, že se jednalo o úplatek, pak vyplývá z provedených telefonních odposlechů a posloupnosti jednotlivých kroků, které obvinění podnikli. Totéž se týká skutečnosti, že obviněná převzala částku 40 000 Kč. Nelze tak akceptovat její tvrzení, že nepředala úplatek, ale pouze intervenovala. Ostatně už samotná návaznost dohody o předání částky 40 000 Kč a převedení 19 000 Kč při současném zcela nevěrohodném vysvětlení každé z těchto transakcí obviněnými svědčí pro stejný závěr.

120. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, podle které se přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky nedopustila v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch. V tomto směru je však nutno poukázat na skutečnost, že obvinění čin spáchali úmyslným společným jednáním (což je z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku dost dobře patrné). V případě posouzení trestného činu jako spáchaného ve spolupachatelství k naplnění tohoto znaku postačuje, že majetkový prospěch získal P. N. Kromě toho je zřejmé, že v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch jednali i další obvinění. Neoprávněnost takového prospěchu vyplývá z protiprávnosti celého společného postupu. Ohledně další argumentace lze odkázat na pasáž týkající se dovolání obviněného I. H. Jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

121. Námitku, že se skutku nedopustila jako členka organizované skupiny, s tím, že mezi obviněnými nebyla přítomna žádná plánovitost nebo koordinovanost, obviněná více nerozvedla, a není proto zřejmé, z čeho své tvrzení vyvozuje, když z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je naopak plánovitost a koordinovanost jednání obviněných zřejmá a nelze přehlédnout, že právě obviněná měla v rámci plánování a organizování trestné činnosti vedle I. H. stěžejní roli.

122. Jen pro úplnost proto Nejvyšší soud dodává, že trestní zákoník výslovně nedefinuje organizovanou skupinu. Podle soudní praxe a judikatury se jí rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Z výše uvedeného plyne, že uvedený kvalifikační znak byl naplněn. I tato námitka obviněné je zjevně neopodstatněná.

123. K námitce, že nebyl porušen objekt trestného činu podle § 341 tr. zákoníku, se již Nejvyšší soud vyjádřil výše. Obviněná přitom tuto námitku nijak blíže nezdůvodnila, ani v tomto případě proto není zřejmé, na čem tento názor zakládá.

K dovolání obviněného P. N.

124. Obviněný P. N. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. navázal na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v předchozím řízení. Kromě námitek skutkové povahy nelze těmto dovolacím důvodům podřadit ani jeho výtky údajné podjatosti senátu odvolacího soudu, tedy vyloučení soudců podle § 30 odst. 1 tr. ř., jež navíc zdůvodnil pouze obsahem pokynů, které odvolací soud ukládal soudu prvního stupně ve svých zrušovacích rozhodnutích, tedy zákonné důvody vyloučení soudců neuvedl. V rámci repliky k vyjádření státního zástupce se pak obviněný pokusil tyto námitky interpretovat tak, že šlo ve skutečnosti o uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v souvislosti s postupem odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. V tomto směru pak uvedl řadu dalších nových námitek, vše ovšem nad rámec již dříve podaného dovolání a po uplynutí lhůty uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba připomenout, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud se navíc ke stejné námitce vyjádřil již v části týkající se dovolání obviněné N. R. a zde uvedené závěry se týkají, jak již bylo řečeno, všech obviněných. V postupu odvolacího soudu nebylo možno spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces a z obsahu jeho rozhodnutí není zřejmá ani žádná zaujatost odvolacího soudu vůči obviněnému P. N.

125. Z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že také obviněnému P. N. byl zřejmý mimomedicínský důvod hospitalizace T. A. Svědčí o tom iniciativa obviněného, kterou vyvíjel směrem ke svým kolegům, aby je na příchod svědkyně předem připravil. Odvolací soud zde přiléhavě poukázal na skutečnost, že na sdělení obviněného I. H., že nestihl na letišti sanitku, se vyjádřila obviněná R. H., tak, že „je nejdůležitější, že ví P. jako, protože to je to nejdůležitější“.

126. Neuroložka L. L. sice byla ohledně příjezdu svědkyně z letiště předem informována, následně ji však nikdo nepřizval ani na Emergency, ani na lékařské konzilium. T. A. tedy vůbec nevyšetřovala. Ačkoli byla T. A. z Letiště Václava Havla převážena do nemocnice s diagnózou, která měla charakter neurologický, na Emergency byla vyšetřena psychiatrem J. M., který byl o jejím příjezdu předem informován P. N., vedoucím lůžkové části XY oddělení Ústřední vojenské nemocnice a zástupcem primáře tohoto oddělení. Postup, který byl v dané věci zvolen, tak po zdravotnické stránce nedával smysl. Ačkoli lze připustit, že obviněný I. H. na obviněného P. N. telefonicky apeloval, že „paní je špatně“, stěží lze uvěřit tomu, že by na základě telefonických rozhovorů s tímto spoluobviněným nebo R. H., tedy s osobami, které by pouze zprostředkovaně mohly referovat o zdravotních potížích T. A., P. N. mohl vyhodnotit, že se jedná o potíže charakteru nikoli neurologického, ale psychiatrického, a zařídil tak vyšetření svým podřízeným lékařem psychiatrem, nikoli neuroložkou. Neobstojí ani námitka, že T. A. měla k dispozici lékařské zprávy o svých vyšetřeních včetně magnetické rezonance. Ty by nepochybně musela posoudit neuroložka, nikoli psychiatr.

127. Bez významu není ani prvotní sdělení P. N. spoluobviněnému I. H., že T. A. hospitalizována nejspíš nebude, a to z nedostatku volných lůžek na neurologii i psychiatrii, což, jak bylo provedeným dokazování zjištěno, nebyla pravda. Také tato skutečnost svědčí o tom, že T. A. nevykazovala takové akutní zdravotní potíže, aby to vedlo J. M. k rozhodnutí o její hospitalizaci, a lze se domnívat, že ani P. N. se do celé akce příliš nechtělo. K hospitalizaci však následně došlo po telefonické intervenci obviněné R. H., následované telefonátem obviněnému I. H., aby druhý den přinesl „co mu řekla“ a ona mohla osobně záležitost v nemocnici vyřešit (viz hovor ze dne 29. 3. 2014, 9:54 hodin na č. l. 1035). P. N. tak musel být zcela zřejmý enormní zájem spoluobviněných na hospitalizaci T. A. za každou cenu, bez ohledu na její skutečný zdravotní stav. Ze strany I. H. byl informován o tom, že bude pro T. A. žádat udělení víza strpění. Byl mu tak znám také právní stav týkající se pobytu jmenované v České republice. Z toho nelze než dovodit, že P. N. si byl vědom skutečných důvodů hospitalizace T. A., tedy zabránit jejímu nucenému vycestování do Ruské federace i přes porušení zákona.

128. Pokud jde o námitku obviněného P. N., že jako lékař byl povinen vycházet ze zdravotního stavu svědkyně bez ohledu na jiné skutečnosti, lze mu dát částečně za pravdu. Pokud by obviněný, vědom si nemedicínského účelu snahy o hospitalizaci svědkyně, následně zjistil, že u ní skutečně došlo k takovému zhoršení zdravotního stavu, který by lékařskou pomoc včetně hospitalizace v nemocnici vyžadoval, musel by jí tuto lékařskou pomoc poskytnout. K takové situaci však nedošlo. P. N. T. A. do nemocnice nepřijímal a tudíž ani nemohl osobně posoudit její zdravotní stav. Ten pak, jak již bylo výše uvedeno, ani přijímajícího lékaře o nutnosti hospitalizace nejprve nepřesvědčil. Daná námitka je tak založena na skutkových zjištěních odlišných od těch, které ve věci učinily soudy.

129. Za nepodložený nelze označit ani závěr, že obviněný P. N. je oním „primářem“, o němž hovořila R. H. Obviněný sice nebyl primářem, ale vedoucím lůžkové části XY oddělení Ústřední vojenské nemocnice a zástupcem primáře tohoto oddělení, nicméně v kontextu provedeného dokazování lze dovodit, že se jednalo právě o P. N. a toto vyjádření spoluobviněné lze chápat jako určitou zkratku. Primář XY oddělení V. T. byl ostatně ve věci vyslechnut, přičemž z jeho vyjádření ani z žádného jiného důkazu nevyplynulo, že by byl do celé akce nějak zapojen. Netvrdí to ostatně ani obviněný. V rámci telefonických hovorů pak jako primáře obviněného P. N. označoval opakovaně i obviněný I. H. (např. hovor ze dne 29. 3. 2014 v 7:48 hodin na č. l. 1031).

130. Nejvyšší soud se již výše zabýval také povahou částky 19 000 Kč jako úplatku. Lze ještě připomenout, že „souhrnná“ platba 19 000 Kč byla zaslána nejen bez návaznosti na proplacení znalečného R. H., ale také na jiný účet, než který je uveden ve vyúčtováních P. N. za údajné konzultace. Shrnuto, dokazováním bylo vyloučeno, že by se mohlo jednat o platbu za konzultace při zpracování znaleckých posudků. Jiné vysvětlení této platby obvinění nenabídli. Z telefonních odposlechů přitom soudy správně dovodily, že se o předání úplatku hovořilo. Pak je tu také otázka motivace obviněného P. N. celou tuto riskantní akci podniknout, když se mimo R. H., s ostatními obviněnými ani neznal, natož aby k nim měl nějaký vztah. Závěr, že uvedená platba je právě tím úplatkem, tak může obstát.

131. Také další námitky obviněného jsou částečně založeny na jeho nesouhlasu se skutkovými závěry uvedenými ve výroku napadeného rozsudku. To se týká námitky vztahující se k obsahu lékařské zprávy ze dne 31. 3. 2014. Obviněný sice soudům vytýká, že neuvedly, v čem konkrétně měla její nepravdivost spočívat, současně však také poukazuje na znalecké posudky a výpověď M. H., který se domníval, že simulaci pacienta by byl schopen poznat, a v případě svědkyně o simulaci nešlo. K tomu je třeba poznamenat, že svědek se takto vyjádřil v souvislosti se zdravotními potížemi, které měla T. A. vykazovat při svém přijetí. Sám se s ní však setkal až dne 4. 4. 2014. Vyjadřoval se tak de facto k práci svého kolegy J. M. a jeho vyjádření je pouhou domněnkou.

132. Obviněný zde brojil proti tomu, že byl uznán vinným přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, tedy že jako lékař vystavil nepravdivou lékařskou zprávu, aby jí bylo užito před orgánem veřejné moci. Nebylo pochyb o tom, že obviněný předmětnou lékařskou zprávu vystavil a že měla být užita v řízení před Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, tj. před „jiným orgánem veřejné moci“ ve smyslu citovaného ustanovení, o čemž obviněný věděl. Objektem daného trestného činu je zájem na autenticitě kvalifikovaných zdravotnických dokumentů a jejich spolehlivosti v právních řízeních před orgány veřejné moci.

133. Nepravdivost předmětné lékařské zprávy je v daném případě nutno chápat v kontextu celé situace. T. A. sice formálně byla hospitalizována pro „anxiosně depresivní potíže a kolapsové stavy neznámého původu“ a vyjádření „termín propuštění nelze dosud stanovit“ by pochopitelně také mohl odpovídat snaze obviněných udržet svědkyni v nemocnici co nejdéle. Obsah zprávy jako celek tak jistým způsobem odrážel reálnou situaci. Obviněný však v lékařské zprávě (logicky) zamlčel to nejdůležitější, a sice skutečný důvod hospitalizace svědkyně spočívající v jejím udržení na území České republiky a fakt, že její zdravotní potíže nebyly takového charakteru, aby její hospitalizaci odůvodňovaly. Pokud by tato informace byla ve zprávě obsažena, vyzníval by samozřejmě její obsah zcela odlišně a stěží by mohl zajistit svědkyni udělení víza strpění. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že zprávu obviněný neuložil do systému Ústřední vojenské nemocnice ani do hospitalizační dokumentace T. A. Lékařskou zprávu lze považovat za nepravdivou jako celek, tj. ve své podstatě. Dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.

134. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného, podle které hospitalizaci svědkyně nelze považovat za její pobyt na území České republiky podle § 10 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (ve smyslu § 341 tr. zákoníku). I tuto námitku však obviněný opět doplnil tvrzením, že zdravotní stav svědkyně hospitalizaci vyžadoval. K tomu tedy lze odkázat na to, co už bylo výše řečeno. Pokud jde o posouzení, zda se svědkyně v době hospitalizace nacházela v tzv. tranzitu nebo se jednalo již o neoprávněný pobyt na území České republiky, nabízí se především otázka, zda o trvání tzv. tranzitu lze vůbec uvažovat za situace, kdy se do nemocnice T. A. dostala neoprávněně, tedy předstíráním akutních zdravotních potíží, a to právě proto, aby z prostoru tranzitu unikla. To ilustruje vysvětlení obviněného I. H. obviněné N. R., že podstatná věc je, že z právního hlediska je svědkyně na území státu, „předtím byla na tranzitu, to ji mohli kdykoli posadit do letadla“. O podstatě a smyslu celé akce byl – jak už bylo zmíněno – obviněný P. N. informován. Také celková délka hospitalizace přesáhla dobu, po kterou by T. A. mohla pobývat v tzv. tranzitu letiště. Nejvyšší soud uzavírá, že i když se nezbytná akutní hospitalizace cizince z důvodů uvedených v § 10 odst. 1, 2, 3 zákona č. 326/1999 Sb. nepovažuje za pobyt podle tohoto zákona, je podvodné uniknutí z prostor tzv. tranzitu pod záminkou nutnosti zdravotní péče za dané situace neoprávněným pobytem na území České republiky ve smyslu § 341 tr. zákoníku.

135. Odpověď na tuto otázku však není v projednávané věci až tak podstatná, neboť bylo prokázáno, že svědkyně několikrát areál nemocnice opustila, přičemž zavítala dokonce až do Kladna. Zcela nepochybně se tak neoprávněně zdržovala na území České republiky. Nalézací soud v této souvislosti poukázal mimo jiné na to, že obviněný P. N. na žádost obviněného I. H. mu vydal cestovní pas T. A., která svůj pohyb mimo areál nemocnice odůvodňovala tím, že to má domluveno právě s obviněným P. N. I tato dovolací námitka je zjevně neopodstatněná.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

136. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zbývá dodat, že obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obvinění I. H. a R. H., neuvedli, kterou alternativu citovaného dovolacího důvodu uplatňují. Obviněný P. N. uplatnil alternativu druhou, kterou založil na existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. v předchozím řízení. Naplnění žádné z alternativ uvedeného dovolacího důvodu nepřichází v projednávané věci v úvahu, neboť nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání žádného z obviněných, nýbrž byl z podnětu jejich odvolání v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a odvolací soud rozhodl znovu o vině, trestech i o povinnosti k náhradě škody.

K právu obviněných na spravedlivý proces

137. I přesto, že Nejvyšší soud se v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí, zejména ve vztahu k dovolání obviněné N. R., podrobně vyjádřil k oprávněnosti a odůvodněnosti aplikace § 262 tr. ř. v dané trestní věci, považuje s ohledem na zmíněné obsáhlé a zásadní námitky obviněných za vhodné vyjádřit se ještě zvlášť k této problematice, významné z hlediska základního práva obviněných na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že danou otázku pečlivě zvažoval zejména s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci č. 44151/12 (Tempel proti České republice).

138. Pro danou otázku je významné ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., které odvolacímu soudu ukládá zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nemůže odvolací soud uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn (a to ani kdyby sám provedl celé dokazování znovu). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně, jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Z toho plyne, že pokud soud prvního stupně vynese zprošťující rozsudek, aniž učinil jasná zjištění a vypořádal se se všemi podstatnými okolnostmi, je odvolací soud povinen takový rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

139. Podle § 262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně v jeho obvodě.

140. Judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu dosud nezpochybnila soulad ustanovení § 262 tr. ř. s ústavním pořádkem České republiky, ačkoli toto ustanovení představuje jeden z průlomů do ústavní zásady zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

141. Je nepochybné, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.

142. Na uvedeném ústavním principu však nelze trvat absolutně, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce), jenž má ve věci rozhodovat. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle § 25 tr. ř. a dále o postup odvolacího soudu dle § 262 tr. ř. Rozhodnutí podle § 262 tr. ř. je svou povahou podobné odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. a musí být podloženo obdobnými důležitými důvody, pro jejichž posouzení je základním kritériem dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučení jakýchkoli pochybností o nestrannosti soudu. Takové důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a musí být založeny na mimořádných, výjimečných okolnostech. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015, bylo dále připomenuto, že ustanovení § 262 tr. ř. je nutno vykládat v souvislosti s ustanovením § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení § 262 tr. ř. je v některých případech v podstatě jedinou možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se tak bezúčelnému prodlužování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení přitom musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.

143. Ústavní soud vyložil podmínky odnětí a přikázání věci jinému senátu (resp. samosoudci) podle § 262 tr. ř. například ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, kde v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedl, že postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení je možné považovat za ústavně konformní pouze tehdy, jestliže je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat například o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád. Odvolací soud proto například může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.]. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud rovněž není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Svůj postup podle § 262 tr. ř. je odvolací soud povinen náležitě odůvodnit, přičemž nedodržení tohoto postupu, stejně jako uvedení důvodů evidentně nepřípadných, by bylo nutno považovat za projev libovůle.

144. V případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro skutkové vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obviněného vinným, je situace vzhledem ke konstrukci odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obviněného uznat vinným nemůže [§ 259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Všechna tato obecná východiska jsou podrobným a přehledným způsobem shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a Nejvyšší soud z nich vycházel i v nyní posuzované věci. Nepovažuje tato východiska za odporující závěrům zmíněnému rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.

145. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze z citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dovodit nedostatky současné zákonné úpravy daného institutu, tj. § 262 v českém trestním řádu, respektive jeho nesoulad s ústavním pořádkem České republiky. Při aplikaci tohoto ustanovení je však nutno trvat na jeho výjimečnosti a nutnosti řádného odůvodnění. Jeho použití v konkrétních případech podléhá kontrole zejména prostřednictvím mimořádných opravných prostředků (dovolání, stížnost pro porušení zákona), případně ústavní stížnosti. Právní řád České republiky poskytuje dostatečný prostor pro individuální uvážení odvolacích soudů a pro zabránění nadužívání daného institutu.

146. Současně je třeba zdůraznit, že v určitých výjimečných případech musí být zachována procesní možnost řešit vyložené excesy soudu prvního stupně i v otázkách hodnocení důkazů a skutkových zjištění (tj. nejen v otázkách právního posouzení), pokud k nim dochází opětovně bez respektu k obsahu důkazů a k rozhodnutí soudu vyššího stupně. Jestliže soud (soudce) není vůbec ochoten nebo schopen zhodnotit důkazy v jejich úplnosti v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a vypořádat se se všemi podstatnými okolnostmi, jestliže se postup a úvahy nalézacího soudu zcela vymykají pravidlům logiky a zásadám správného uvažování, takže to vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudu nebo o jeho schopnosti ukončit řízení způsobem, který by mohl být v právním státě akceptován, odvolací soud nemá jinou možnost (pokud chce dostát své zákonem uložené přezkumné povinnosti), než po zrušení rozsudku – aniž by dával závazné pokyny k tomu, jak má nalézací soud vyhodnotit důkazy – nařídit projednání věci jiným soudcem či v jiném složení senátu. Je logické, že k popsaným situacím bude docházet spíše v případech důkazně složitějších, v nichž skutkové závěry musí být založeny na pečlivém vyhodnocení (často většího množství) důkazů, zpravidla nepřímých, a to v jejich souhrnu.

147. V citovaném rozsudku ve věci Tempel proti České republice Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 6 odst. 1 Listiny, tedy porušení práva na spravedlivý proces, a to z pohledu spravedlnosti řízení jako celku. Existují však významné odlišnosti případu posuzovaného Evropským soudem pro lidská práva od případu nyní přezkoumávaného, což svědčí o nutnosti individuálního posuzování konkrétního řízení. Ve věci posuzované Evropským soudem pro lidská práva bylo rozhodováno soudy obou stupňů vícekrát, celkem pětkrát. Ustanovení § 262 tr. ř. aplikoval odvolací soud opakovaně. Poté, co soudní senát téhož soudu prvního stupně, avšak v novém složení, znovu opakovaně rozhodl o zproštění stěžovatele obžaloby, rozhodl odvolací soud tak, že i čtvrtý zprošťující rozsudek zrušil a nařídil, aby ve věci rozhodl jiný soud prvního stupně v jeho obvodu (pro takový výjimečný postup zákon v § 262 tr. ř. ještě zvlášť zdůrazňuje nutnost existence důležitého důvodu). Ten poté v „pátém řízení“ uznal stěžovatele vinným, což pak potvrdil i odvolací soud. Nejvýznamnější rozdíl ale Nejvyšší soud shledává v tom, že v onom řízení byla posuzována stále především otázka věrohodnosti jednoho klíčového svědka, na kterou měly soudy prvního a druhého stupně odlišné názory. Přitom odvolacímu soudu bylo vytknuto, že své odlišné názory na věrohodnost svědka prosazoval, aniž by jej sám vyslechl. Tím nerespektoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám provedl. Odvolací soud přitom ani neuvedl žádný důvod, kterým by vysvětlil své rozhodnutí uvedeného svědka nevyslechnout, ačkoli vyřešení sporné otázky věrohodnosti svědka nezbytně záviselo na pozorování svědka při výslechu. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že procesní postup uplatněný odvolacím soudem v dané věci mohl vést v důsledku k tomu, že soud prvního stupně (jemuž bylo nakonec nařízeno projednání věci) považoval rozhodnutí o stěžovatelově vině za jediné možné rozhodnutí, které odvolací soud bude akceptovat a řízení se jím ukončí.

148. Z průběhu řízení v nyní posuzované věci výše podrobně popsaného vyplývá, že zde je situace zásadně odlišná. Bylo nutno hodnotit větší množství důkazů a okolností, z nichž prakticky žádné by samy o sobě nemohly vést k závěru o vině obviněných. Všechny bylo třeba hodnotit v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. To nalézací soud nečinil, což mu odvolací soud v kasačních rozhodnutích vytýkal. Přitom se samozřejmě vyjadřoval i k obsahu důkazů. Bez toho by však nemohl splnit svou přezkumnou povinnost. Nelze požadovat, aby odvolací soud v rámci této přezkumné povinnosti důkazy (důkazní prostředky) nejprve provedl, a teprve poté se mohl vyjádřit k jejich obsahu. To by v podstatě eliminovalo jeho možnost přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. V daném případě nebylo potřebné a průběhu řízení by nijak neprospělo, pokud by odvolací soud některé vybrané, respektive všechny důkazy sám znovu prováděl. Jinou otázkou ovšem je, do jaké míry může odvolací soud sám činit nové skutkové závěry – to je upraveno zejména v § 263 odst. 7 tr. ř. Neprávem bylo také například druhému kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 1989 a násl.) obviněnými vytýkáno, že poukazovalo na rozbor důkazní situace státním zástupcem. Je třeba připomenout, že odvolací soud tím objasňoval, že nalézací soud se s argumenty státního zástupce jako strany žalující vůbec nezabýval.

149. Z výše rozvedeného podrobného výkladu vyplývá, že ve zde posuzovaném případě šlo o nerespektování elementárních logických pravidel původně ve věci rozhodujícím senátem, který zjevně nebyl schopen nebo ochoten ve věci rozhodnout na základě zhodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tj. po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud neměl jinou možnost, než na takový postup vybočující z pravidel trestního řízení a vykazující prvky libovůle reagovat postupem podle § 262 tr. ř. Výtky odvolacího soudu byly i v předchozích kasačních rozhodnutích dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, čím nalézací soud nedostál (kromě povinnosti provést úplné dokazování) požadavku na řádné a objektivní zhodnocení důkazů. Kromě toho byly tyto výtky z pohledu jednotlivých kasačních rozhodnutí v zásadě konstantní, z podstatné části však (původním soudním senátem) nevyslyšené. Odvolací soud nalézacímu soudu neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, ale byl nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny podstatné provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutkové závěry nalézacího soudu, jež vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly v evidentním nesouladu s obsahem provedených důkazů a snahou odvolacího soudu bylo, aby takový nesoulad byl odstraněn.

150. Nejvyšší soud považuje shora uvedené závěry odvolacího soudu týkající se aplikace ustanovení § 262 tr. ř. za odůvodněné a ústavně souladné a jeho postup za neodporující právu obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny ani jejich právu na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Závěrem k podaným dovoláním

151. Jak vyplývá z výše uvedeného, obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky, které zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základního práva kteréhokoli z obviněných na spravedlivé řízení. Proto dovolání obviněných N. R., I. H., R. H., a P. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

152. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 16. 12. 2019) konstatovat, že věc mu byla soudem prvního stupně s dovoláními obviněných předložena nejprve bez splnění všech podmínek § 265h tr. ř. (konkrétně šlo o pochybení v doručení rozhodnutí soudu druhého stupně), a řádně až dne 3. 12. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru