Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1310/2019Usnesení NS ze dne 20.11.2019

HeslaDovolací důvody
Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1310.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265k odst. 1 tr. ř.

§ 265l odst. 1 tr. ř.

§ 241 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1310/2019-646

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. F., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 5 To 179/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 128/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 5 To 179/2019 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 2 T 128/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2019, č. j. 2 T 128/2018-593, byl obviněný uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, se současným uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých možností nahradit škodu způsobenou přečinem. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací, výkonu funkce kontrolního orgánu či člena kontrolního orgánu obchodních korporací a výkonu funkce prokuristy obchodních korporací na tři léta. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu majetkové škody.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že do 29. 11. 2016 jako jednatel obchodní korporace C., se sídlem v XY, a poté jako osoba odpovědná za odvádění povinných plateb, jakož i chod společnosti, za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 úmyslně nesplnil zákonnou povinnost zaměstnavatele obchodní korporace C., odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ačkoliv částky odpovídající těmto povinným platbám postupně srazil z hrubých mezd jednotlivých zaměstnanců, a to konkrétně

nesplnil svoji zákonnou povinnost a v rozporu s § 8 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, neodvedl předepsané pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za své zaměstnance ve výši 384 543 Kč poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení,

nesplnil svoji zákonnou povinnost a v rozporu s § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedl předepsané pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance ve výši 215 587 Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky,

nesplnil svoji zákonnou povinnost a v rozporu s § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedl předepsané pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance ve výši 11 703 Kč poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně,

nesplnil svoji zákonnou povinnost a v rozporu s § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedl předepsané pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance ve výši 39 358 Kč poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně,

a shora uvedeným subjektům tak úmyslně neuhradil celkovou částku 651 191 Kč, o kterou obohatil obchodní korporaci C.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 7. 2019, č. j. 5 To 179/2019-614, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům vytkl, že jeho jednání posoudily jako úmyslné, ačkoliv se jednalo nanejvýš o nedbalost podle § 16 tr. zákoníku. Společnost C., zakoupil pro svého obchodního partnera a nikdy neměl záměr v rámci ní provádět jakoukoliv obchodní činnost. Jeho cílem bylo pouze tuto společnost dále převést, celý proces se však značně prodloužil. Po celou dobu svého působení ve společnosti nijak aktivně nevystupoval, o její chod se nezajímal a soustředil se pouze na realizaci zmiňovaného převodu. Neměl žádný přehled o tom, zda jsou zaměstnancům řádně vypláceny mzdy, ve věcech běžného řízení spoléhal na účetní společnosti H. M., které udělil plné moci opravňující ji k veškerým úkonům souvisejícím s vedením společnosti. H. M. jej pak neinformovala o ekonomických potížích a neplnění zákonem stanovených závazků. Její výpověď je značně zavádějící a nepřesná, s čímž se ovšem soudy nijak nevypořádaly. Ačkoliv se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, uzavřel s poškozenými dohodu o narovnání a podle svých možností se snaží splácet vzniklou škodu, což se pokoušel u soudu druhého stupně prokázat, avšak ten se touto skutečností nijak detailně nezabýval.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu pouze z části, a to pokud jde o absenci naplnění znaku subjektivní stránky daného trestného činu. S ohledem na učiněná zjištění, zejména sdělení H. M., je však zřejmé, že obviněný měl přístup k bankovnímu účtu, přičemž finanční prostředky z něj vybírané v hotovosti byly používány k úhradám mezd zaměstnanců. Pokyny k výplatám dával obviněný. Tato zjištění v kontextu s dalšími prokazují, že se obviněný na řízení chodu obchodní společnosti C., přinejmenším podílel. Závěr soudů o naplnění znaku úmyslného zavinění je tudíž správný, logický a opodstatněný. Napadal-li pak obviněný výši způsobené škody, jedná se o námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.

Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nevyužil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Podstatou dovolací argumentace obviněného bylo, že neměl v úmyslu neplatit povinné odvody za zaměstnance společnosti C. Nebylo totiž jeho cílem provádět jejím prostřednictvím žádnou obchodní činnost a její chod ponechal na účetní H. M., proto nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, neboť jejím obligatorním znakem je zavinění ve formě úmyslu.

Zmíněnou námitku obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud současně shledal, že je důvodná.

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Z hlediska subjektivní stránky je nutné zjištění úmyslu pachatele, přičemž není vyžadován úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění se musí vztahovat ke všem skutečnostem, jež jsou znakem skutkové podstaty předmětného deliktu, tedy především k jednání zaměstnavatele nebo plátce spočívajícímu v neodvedení některé z povinných plateb sražených z příjmu osoby zavázané ji hradit oprávněnému subjektu a v návaznosti na to ve způsobení následku v podobě absence těchto úhrad a v ohrožení zájmu státu na stanovených povinných odvodech.

Soud prvního stupně na podkladě skutkových zjištění konstatoval, že obviněný z pozice statutárního orgánu zaměstnavatele úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance společnosti zákonné odvody, ačkoliv tyto částky zaměstnancům srazil z hrubých mezd a tímto jednáním obohatil společnost C. Jeho jednání vykazovalo znaky přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť svým jednáním chtěl porušit zákonem chráněný zájem, když zaměstnancům tyto mzdy krátil o zákonné odvody, které pak následně příslušným orgánům neodvedl, přičemž za jejich odvedení zodpovídal. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že se fakticky na vedení společnosti s největší pravděpodobností nijak nepodílel. Odvolací soud pak odlišně uvedl, že o nepřímém úmyslu [tzn. ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] obviněného svědčí i skutečnost, že na základě exekučního příkazu správy sociálního zabezpečení došlo ke sražení dlužné částky na povinných odvodech, obviněný tak o nehrazení těchto odvodů musel vědět a nemohl je nehradit nevědomky.

Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje existenci nedoplatků na povinných odvodech v rozsahu a za období, jak to bylo zjištěno soudy obou stupňů, ani postavení obviněného jako jednatele ve společnosti C., které na něj kladlo určité povinnosti stran obchodního vedení korporace [§ 195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů]. Současně je ovšem nutné zohlednit, že postavení osoby jako statutárního orgánu, resp. jako jeho člena, ji sice zavazuje k tomu, aby plnila určité zákonné povinnosti včetně těch, které souvisejí s výkonem práv a povinností zaměstnavatele a s prováděním odvodů povinných plateb za zaměstnance, nicméně ke spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Je tedy nezbytné, aby pachatel znal nebo přinejmenším předpokládal některé okolnosti, jež zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a aby byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti. V uvedených souvislostech má význam i zjištění, zda a jakým způsobem takovou povinnost fakticky ovlivňovala jiná osoba činná v obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem nebo plátcem povinným zajistit příslušné odvody, a zda tak činila bez vědomí statutárního orgánu. Závěr o úmyslném zavinění pachatele posuzovaného přečinu nelze totiž založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti jako zaměstnavatele či jiného plátce a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob, které byly i vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem odpovědné za konkrétní činnost v obchodní společnosti a na něž člen statutárního orgánu důvodně spoléhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015. sp. zn. 5 Tdo 1557/2014). Samotná skutečnost, že obviněný byl jednatelem obchodní společnosti, která byla povinna odvést za zaměstnance příslušné odvody, tedy není dostatečným podkladem výroku o vině, pokud nebylo zároveň zjištěno, že obviněný nějakým konkrétním projevem své vůle (např. příkazem nebo jinak) naplnil znaky jednání, které vedlo k tomu, že obchodní společnost neodvedla tyto platby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008).

Obviněný, aniž by to bylo zásadně zpochybněno, mimo jiné uvedl, že ve společnosti C., měl být činný pouze dočasně, a proto pověřil všemi souvisejícími úkony účetní společnosti H. M. Jmenovaná sdělila (v rámci podání vysvětlení, příslušný úřední záznam byl ovšem za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. čten v hlavním líčení – č. l. 31 a násl. a č. l. 576 trestního spisu), že jejím úkolem bylo zpracování komplexního účetnictví včetně účetnictví mzdového. Na podkladě této své činnosti věděla, že nejsou hrazeny všechny povinné odvody, vyjma odvodů finančnímu úřadu, kde nedoplatek nezaznamenala, ale záležitost neřešila, ani na ni obviněného neupozornila, stejně tak jako na exekuční příkaz ze strany Pražské správy sociálního zabezpečení. V rámci mzdové agendy prováděla výběry hotovosti v bance a vyplácela mzdu zaměstnancům, se zpožděním 2 až 3 měsíce. To je v souladu s výpisy z jediného zjištěného a užívaného účtu společnosti C., u Komerční banky, a. s., podle něhož výběry prováděla H. M., nikoli obviněný (č. l. 425 trestního spisu). Popřela však jakékoli zmocnění k řízení společnosti, která byla ve ztrátě. Nelze také zcela přehlédnout rovněž čtené podané vysvětlení R. K., podle kterého společnost C., fungovala v podstatě jako personální agentura, jež měla své zaměstnance, které ovšem využívala výhradně jeho společnost B., za což hradila společnosti C., určité náhrady, a tedy obviněný v daném ohledu (řízení zaměstnanců) ve společnosti C., nijak nevystupoval a zaměstnanci ho, i podle jejich sdělení, vůbec neznali.

S ohledem na uvedené skutečnosti je nutné konstatovat absenci konkrétních zjištění týkajících se zavinění obviněného stran jeho jednání, resp. příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a neodvedením zákonným odvodů. Jeho trestní odpovědnost byla koncipována v podstatě jako odpovědnost za následek, což není s principy odpovědnosti za trestný čin slučitelné. Výrok o vině tudíž nemůže za stávající důkazní situace obstát. Není totiž zřejmé, zda obviněný v rámci společnosti C., skutečně vykonával obchodní vedení a měl tak reálný vliv na rozdělování financí v rámci této společnosti. Současně pak vyvstává důležitá otázka, a to, jaká jiná osoba za společnost takto jednala a mohla jednat a jakými oprávněními disponovala. Taková oprávnění mohla mít podle tvrzení obviněného účetní společnosti H. M. (která zde měla působit delší dobu a za společnost v určitém rozsahu vystupovala, jak by mohlo vyplývat např. i z laického porovnání jejího podpisu s nejméně některými podpisy na pracovních smlouvách se zaměstnanci). Patrně jí také měla být přeposílána korespondence z administrativního sídla společnosti a je doposud otázkou, zda tuto poštu předávala obviněnému, čímž se však soudy obou stupňů taktéž nezabývaly. V návaznosti na to není možné přijmout tvrzení odvolacího soudu, podle kterého obviněný musel být zpraven o nedoplatcích na povinných odvodech nejpozději s realizací exekučního příkazu Pražské správy sociálního zabezpečení. Jak již bylo zmíněno, nebylo postaveno najisto, zda o jeho vydání a následné exekuci obviněný věděl, navíc tento příkaz (č. l. 6 trestního spisu) je ze dne 15. 6. 2016, exekuce byla provedena podle výpisu z účtu 30. 6. 2016, a není tedy zřejmé, zda by v návaznosti na něj bylo vůbec možné ve vztahu k prokazování úmyslu obviněného dovodit zavinění v celém období, v němž měl páchat předmětnou trestnou činnost. Nebylo rovněž vyjasněno, jak bylo přistupováno k platbám záloh na daň, přestože jejich neodvádění obviněnému za vinu kladeno nebylo, ale zda např. tyto odvody byly z rozhodnutí některé osoby hrazeny či proč zde byl ve srovnání s povinnostmi ke zdravotním pojišťovnám a správě sociálního zabezpečení odlišný přístup (byť určité kroky k tomuto zjištění činěny byly – viz č. l. 459 a 461 trestního spisu).

Dovolací námitky obviněného tudíž v naznačeném rozsahu shledal Nejvyšší soud důvodnými. Výrok o vině obviněného přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku je předčasný, neboť nemůže obstát pro nedostatek objasnění, zda byla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu, jsou tedy rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud pak obviněný v dovolání dodal, že se odvolací soud nijak nevypořádal s tím, že uzavřel s poškozenými dohodu o narovnání a vzniklou škodu se snaží splácet, již mu plně přisvědčit nelze. Taková skutečnost totiž může být zásadně zohledněna v rámci institutu zvláštní účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku, ovšem pouze v případě, pokud by obviněný svou povinnost dodatečně celou splnil (nikoliv jen začal plnit) dříve, než soud prvního stupně začal vyhlašovat rozsudek. Jinak je namístě ji promítnout především do výroku o trestu, který byl také obviněnému s přihlédnutím ke všem okolnostem uložen jako mírný.

Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Věc se nyní vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1, přičemž jeho úkolem bude zejména provést dokazování za účelem vyjasnění konkrétního jednání obviněného při jeho působnosti ve společnosti C., a jeho ingerence do hrazení povinných plateb, případně provedení i dalších důkazů, jejichž potřeba v průběhu řízení vyvstane (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Poté provedené důkazy řádně zhodnotí (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a učiní skutková zjištění mající v obsahu provedených důkazů podklad. Zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem právně posoudí (což bude značit i jednoznačné hodnocení subjektivní stránky, tedy, pokud bude dovozen úmysl, zda je dán ve formě přímé či nepřímé), znovu ve věci rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 11. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Radek Doležel

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru