Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1308/2020Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaSubsidiarita trestní represe
Zanedbání povinné výživy
Zanedbání povinné výživy úmysné
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1308.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1308/2020-286

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněného M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 67 To 203/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 28/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 6. 2020, č. j. 21 T 28/2020-219, byl obviněný M. K. shledán vinným úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce patnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil splatil dluh na výživném k rukám matky poškozené R. P. a dále aby hradil běžné výživné na nezletilou AAAAA (pseudonym).

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v době od října 2016 do listopadu 2019 včetně, vyjma nedoplatku na výživném za měsíc říjen ve výši 1 500 Kč a platby výživného ve výši 5 000 Kč v únoru 2017, v Praze ani jinde úmyslně, vědom si své vyživovací povinnosti vůči dítěti, neplnil svou vyživovací povinnost na nezletilou AAAAA, nar. XY, jak mu vyplývala jednak přímo z občanského zákoníku a jednak mu byla stanovena rozsudkem soudu (nejprve ve výši 3 500 Kč měsíčně, následně mu byla počínaje 1. 9. 2018 zvýšena na částku 4 500 Kč), přičemž s ohledem na své majetkové poměry neplnil vyživovací povinnost v období od října 2016 do května 2017 ve výši 3 500 Kč měsíčně, od června 2017 do srpna 2018 ve výši 2 500 Kč měsíčně a od září 2018 do listopadu 2019 ve výši 3 500 Kč měsíčně, za uvedené období tak dluží na výživném k rukám poškozené R. P. částku 111 000 Kč.

3. Odvolání obviněného směřované proti výrokům o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2020, č. j. 67 To 203/2020-267, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že poškozenou je jeho dcera, vůči které má vyživovací povinnost, nikoli její matka. Odvolací soud dále zcela pominul okolnost, že před inkriminovaným obdobím došlo k výrazné změně poměrů. Těžiště rodičovských povinností se naklonilo na jeho stranu, jelikož o dceru pečoval tři dny v každém týdnu, přičemž jí vařil, koupil jí vše, co potřebovala, pořizoval jí dárky apod. Soudy měly vzít v potaz jeho majetkové poměry ve srovnání s poměry jeho dcery a její matky, jejichž životní úroveň byla několikanásobně vyšší. S ohledem na uvedené skutečnosti má za to, že nedošlo k faktickému zanedbání povinné výživy, protože i když nehradil finanční částky k rukám matky, svou dceru materiálně zabezpečoval. Jednotlivé úvahy soudů se navzájem popírají a vybočují z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. natolik, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný nesouhlasil se závěrem, že si v uvedeném období měl být schopen najít zaměstnání (na trhu bylo dostatek pracovních nabídek) a nedostatek finančních prostředků proto nemůže být omluvou pro neplnění vyživovací povinnosti. V době, kdy byl na úřadu práce, své povinnosti řádně plnil. Nabídky práce opatřené orgány činnými v trestním řízení jsou naprosto irelevantní, protože se nevztahovaly k reálnému času ani místu, kde kvůli dceři pobýval. On žádné nabídky práce neodmítal. Odvolací soud se nezabýval ani věrohodností matky nezletilé. Ta od něj dostávala cca 1 000 Kč až 1 200 Kč měsíčně, a to až do léta 2019. V závěru s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe dodal, že na vynucení civilní povinnosti je třeba nejprve použít prostředky civilního práva, nikoli řešit bagatelní protiprávní jednání trestněprávní cestou.

5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i další rozhodnutí obsahově na toto usnesení navazující.

6. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán obviněným prostřednictvím obhájce, tedy osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

8. Obviněným uplatněné námitky dílem napadají hmotněprávní závěry soudů obou stupňů, dílem spočívají ve zpochybnění skutkových zjištění.

9. Úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

10. V první části dovolací argumentace obviněný nesouhlasil s tím, že došlo k zanedbání povinné výživy, jelikož – byť neposílal peníze přímo k rukám matky nezletilé – svou dceru po celou dobu materiálně zabezpečoval, kupoval jí jídlo, ošacení, umožnil jí bydlení apod. Uvedená námitka je svou povahou námitkou právní (směřuje do naplnění objektivní stránky daného přečinu), je však zjevně neopodstatněná. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Ohledně obviněným tvrzených plnění, která své nezletilé dceři poskytoval (kupování ošacení, placení vstupu do aquaparku apod.), neměly soudy žádné pochybnosti (ostatně v tomto ohledu výpověď obviněného potvrdila jak matka nezletilé, tak i samotná nezletilá). Taková plnění však nelze považovat za plnění vyživovací povinnosti ve výše uvedeném smyslu. Jak správně soudy zdůraznily (včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu), kupování jídla, oblečení, placení výletů apod. nelze považovat za plnění vyživovací povinnosti (u oblečení by se muselo jednat o podstatné nákupy ošacení reálně odpovídající potřebám dítěte tak, aby tyto nákupy – zpravidla po dohodě s matkou dítěte – skutečně z nikoli zanedbatelné části sloužily k saturování reálných aktuálních potřeb dítěte). Rovněž příležitostná plnění v podobě dárků nejsou hrazením výživného (viz např. č. 17/1997 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 419/2020). V této souvislosti lze připomenout, že výživné slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1835/2011, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2922/2010).

11. Dovolatel s poukazem na nevěrohodnost výpovědi svědkyně R. P. poukázal na to, že matce nezletilé údajně dával každý měsíc 1 000 Kč až 1 200 Kč, a to až do léta 2019. Kromě toho, že tato skutková námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod, platí, že i kdyby se takové tvrzení potvrdilo jako pravdivé (což se nestalo), stále by to nemohlo vést k závěru, že ze strany obviněného byla vyživovací povinnost řádně plněna. O neplnění vyživovací povinnosti jde totiž i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem, tedy pokud se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti.

12. Nelze akceptovat ani námitku dovolatele, že soudy při stanovení výše výživného řádně nezohlednily jeho majetkové poměry. Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, které byl obviněný povinen platit a jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Řídí se přitom zákonnými hledisky uvedenými v § 913 o. z. Stanovení skutkovým zjištěním odpovídající výše vyživovací povinnosti je otázkou tzv. jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené platí i tehdy, když o výši výživného již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozh. č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).

13. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku při stanovení výše výživného, kterou byl v období vymezeném ve skutkové větě výroku o vině obviněný povinen hradit, zohlednil (vycházeje především z listinných důkazů i z výpovědi obviněného) stav jeho faktických příjmů a nutných výdajů. Vedle toho v řízení provedl důkaz celým spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 11 P 146/2007, 28 P a Nc 85/2016, který obsahuje nejen rozhodnutí učiněná civilními soudy k dané otázce, ale i podklady ohledně soudem zjišťované majetkové situace obviněného. S ohledem na provedené důkazy soud prvního stupně velmi pečlivě posoudil majetkovou situaci obviněného a po ověření příjmu dosahovaného osobami na shodném pracovním trhu a při zohlednění související nabídky stanovil výši výživného, kterou byl obviněný povinen v inkriminovaném období platit (srov. odstavce 19 až 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a ani Nejvyšší soud v řízení o dovolání neshledává důvody k jejich zpochybnění.

14. Výrok o vině není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a s pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

15. Obviněný řádně neplatil výživné na svou nezletilou dceru po dobu více než tří let a v důsledku toho zůstal na výživném dlužen vyšší částku, konkrétně 111 000 Kč. Jednal úmyslně (tedy naplnil závažnější skutkovou podstatu z obou obsažených v § 196 odst. 1 tr. zákoníku). K jeho prospěchu svědčí skutečnost, že o svou dceru se zajímal, bral si ji o víkendech, kupoval jí ošacení, dárky apod. Nicméně soudem stanovenou povinnost plnit k rukám matky nezletilé finanční částky ignoroval, v podstatě si formu a výši vyživovací povinnosti určoval sám, namísto aby respektoval rozhodnutí soudů. Za tohoto stavu je uplatnění trestní represe adekvátní reakcí na spáchání posuzovaného činu. Na okraj je možné doplnit, že nepřiměřeným rozšiřováním trestní represe by mohl být postih osob, které svoji vyživovací povinnost např. splnily v určité omezené době pouze opožděně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1456/2018), či z akceptovatelných důvodů případně mírně poníženou. Pokud je ovšem zjištěno, že obviněný déle než tři roky nehradil prakticky nic, k čemu byl povinen, přičemž v obstarání si plnohodnotného zaměstnání mu nebránila žádná překážka (např. nemoc či nepříznivá situace na trhu práce), uplatnění trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně vyloučeno není.

16. Tolik pokud jde o námitky podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nejsou podřaditelné námitky týkající se otázky, jak soudy hodnotily provedené důkazy o příjmech a majetkových poměrech obviněného, resp. posouzení, zda bylo v jeho silách najít si výdělečnější zaměstnání. Ohledně těchto skutkových otázek platí, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Taková situace však v daném případě nenastala.

18. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování a důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají logickou návaznost na obsah provedených důkazů a nejsou s nimi v zásadním rozporu. Ačkoli s tím obviněný nesouhlasí, nalézací soud dospěl k přesvědčivým a podrobně odůvodněným skutkovým závěrům o skutečných majetkových poměrech a výdělkových možnostech obviněného. Tyto jeho skutkové závěry jsou obecně v souladu s těmi, k nimž dospěly soudy v občanskoprávním řízení (nalézací soud pak dospěl k pro obviněného příznivějšímu závěru právnímu při stanovení minimální výše výživného, které měl obviněný v rozhodném období na svou nezletilou dceru platit). Správně zjistil nalézací soud i majetkové poměry v rodině poškozené. Naopak je třeba odmítnout názor obviněného, podle něhož – navzdory jeho údajné ustavičné snaze – nebylo možné v daném období nalézt výdělečnější zaměstnání. Soud provedeným dokazováním jednoznačně vyloučil, že by na straně obviněného byla dána jakákoli překážka, která by mu objektivně bránila v nalezení zaměstnání s adekvátním příjmem (ostatně obviněný ani žádnou takovou překážku neuváděl, pouze konstatoval, že na trhu práce nebyly v danou dobu žádné vhodné nabídky, a pokud se nějaká nabídka objevila, zaměstnavatelé jej odmítli). Nalézací soud se otázkou shánění zaměstnání obviněným zabýval zejména v odst. 16 odůvodnění rozsudku a na tuto pasáž lze odkázat.

19. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, pokud se jeden z rodičů rozhodne vést zahálčivý život, či z vlastního rozhodnutí – byť k tomu má veškeré předpoklady – nedosahuje ve společnosti s ohledem na své osobní poměry obvyklé životní úrovně, pak dítě v důsledku toho nesmí v žádném případě trpět. K tomu dovolací soud dodává, že postoj obviněného zákonnou vyživovací povinnost nerespektuje a staví nezletilé dítě do zcela nepřijatelné pozice, v níž je, ač si samo výživu zaopatřit nemůže, zcela odkázáno na míru snahy rodiče, jenž by podle své úvahy, ať již z jakýchkoli důvodů, mohl více či méně na vyživovací povinnost rezignovat a pouze podle vlastní spokojenosti udržovat své příjmy nepřiměřeně nízké, nepostačující k naplnění všech důvodných potřeb potomka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 7 Tdo 630/2019). Takový postoj nelze z výše uvedených důvodů v žádném případě akceptovat. Jak výstižně shrnul odvolací soud, samotná vyživovací povinnost ovlivňuje způsob života povinného. Ten musí pečlivě zvažovat svá rozhodnutí a případně i slevit ze svých preferencí tak, aby byl schopen zabezpečit osoby, k nimž má zákonnou vyživovací povinnost.

20. Námitky uplatněné obviněným v dovolání se zčásti míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru