Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

7 Tdo 1307/2019Usnesení NS ze dne 13.11.2019

HeslaDůvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1307.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

7 Tdo 1307/2019-171

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2019 o dovolání obviněného A. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 15 To 7/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 30/2018 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 11. 2018, č. j. 4 T 30/2018-107, byl obviněný A. H. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků za současného vyslovení dohledu probačního úředníka.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 13. 3. 2018 kolem 10:00 hodin před domem č. p. XY v obci XY, když procházel okolo J. Ch., jí ze vzdálenosti přibližně tří metrů řekl: „jdu si pro nůž, aby už od tebe byl pokoj, ty svině“, přičemž toto jednání u poškozené vyvolalo obavu o její život s ohledem na předchozí fyzické napadení dne 22. 10. 2016, za které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 9. 2017, č. j. 3 T 117/2017-179, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2018.

K odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 15 To 7/2019-131, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let za současného vyslovení dohledu.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jeho vina nebyla prokázána. Soudy přecenily výpověď R. Š., který ošetřoval poškozenou. Ten uvedl, že provedl vyšetření, která byla nutná podle subjektivních pocitů, jež mu sdělila poškozená. Subjektivní pocity poškozené přitom nelze přezkoumat a lékař nemohl postupovat jinak. Další vyšetření ani hospitalizace nebyly nutné, postačil lék na úzkost. Na druhou stranu soudy měly hodnotit obdobným způsobem výpověď svědka J. S., který uvedl, že mu to celé nesedělo, že poškozená vypovídala v pohodě a najednou během výslechu jí došlo, že by se jí mohlo udělat špatně, a pokud se pletl a opravdu jí něco bylo, nepřišlo mu to úplně věrohodné, protože byla po dobu několika hodin bez zdravotních problémů. Obviněný zdůraznil, že ve věci jde o vzájemné obviňování dvou rodin a nebezpečné vyhrožování je nutno odlišit od projevů, při kterých bylo užito tzv. silných slov, ale o nic vážného nešlo. Je otázkou, zda nemělo být dokazování doplněno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který by posoudil věrohodnost a celkový zdravotní stav poškozené, tedy zda např. nemá ve zdravotní dokumentaci zaznamenané podobné zdravotní problémy spočívající v psychickém zvládání stresových reakcí. Podle obviněného je jeho odsouzení založeno na jediném usvědčujícím důkazu, proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že by mělo být postupováno mimořádně pečlivě. Postupem orgánů činných v trestním řízení bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého nebo prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Jak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Zákonný dovolací důvod je přitom relevantně uplatněn, jestliže konkrétní námitky mu skutečně odpovídají svým obsahem.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S tím souvisí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Ačkoli obviněný poukazuje na některá ustanovení trestního zákoníku i své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, je jeho dovolání založeno výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení a rozsahu provedeného dokazování, a uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc obviněný v podstatě znovu uplatňuje skutkové námitky, které uplatnil už v řízení o odvolání a s nimiž se odvolací soud vypořádal, a fakticky se tak dožaduje skutkového přezkumu rozhodnutí ještě ve třetí instanci. Tou však Nejvyšší soud není.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Námitky obviněného se týkají třetí z uvedených oblastí. Mělo-li by však porušení práva na spravedlivé řízení spočívat ve zmíněné deformaci důkazů či svévoli při jejich hodnocení, respektive v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se skutečně jednat o případ zjevně svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je zde jedině skutečně extrémní porušení zásady volného hodnocení důkazů, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů například nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).

O žádný z těchto případů v projednávané věci nejde. Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozeného a nikoli k verzi obviněného, a to ani když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti.

Kromě toho nejde v posuzované věci o situaci, že by odsouzení spočívalo výhradně na výpovědi poškozené. Její výpověď je sice jediným přímým důkazem, nicméně je podpořena zejména výpovědí ošetřujícího lékaře. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně. V bodě 8 odůvodnění napadeného rozsudku se odvolací soud vyjádřil i ke svědecké výpovědi zasahujícího policisty J. S. K tomu lze dodat, že reakce organismu na prožitou stresovou událost může samozřejmě nastat až s časovým odstupem a tato skutečnost by policistovi, který se v praxi s obětmi násilné trestné činnosti setkává, měla být známa. Odvolací soud se v bodě 9 odůvodnění vypořádal také s námitkou údajné nesrovnalosti ve výpovědi poškozené týkající se její mdloby během výslechu.

Obviněný nenamítl, že by se v případě znaleckého posudku na věrohodnost a zdravotní stav poškozené mělo jednat o opomenutý důkazní návrh. Jestliže jeho provedení požaduje nyní v dovolacím řízení, není vzhledem k vymezení uplatněného dovolacího důvodu nutné, aby se takovou námitkou Nejvyšší soud zabýval. Lze nicméně konstatovat, že posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi je vždy především na samotném soudu, není pravidlem za tímto účelem opatřovat znalecký posudek. V posuzované věci byla výpověď svědkyně konzistentní a podporována dalšími důkazy. Pokud jde o její zdravotní stav a otázku, zda u ní dochází k obdobným potížím v důsledku stresu častěji, není zřejmé, co by tím mělo být prokázáno. Újma poškozené na zdraví není znakem skutkové podstaty daného trestného činu a její zdravotní potíže během výslechu na policii se staly předmětem zkoumání pouze z důvodu posouzení její věrohodnosti. I kdyby tak poškozená reagovala na jiné stresové situace podobně, na skutkových závěrech by to nemohlo nic změnit.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného A. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru